Květen 2015

Australský víkend II - Statek

30. května 2015 v 22:26 | Darina |  Kimbilio
Byl čas seznámit se s místem, na které jsem dorazila.

Připomínalo mi trochu statek, kam jsem chodívala ve svém dětství. Tento byl ovšem o dost větší. Šla jsem se s ním tedy rovnou z gruntu seznámt.

Na pasení tu muselo být přirozeně stádo ovcí. Na statku však jich bylo jenom pár a to ještě speciálních - totiž kamerunských. Obývaly malý výběh, na který bylo dobře vidět od jízdárny. Několik oveček, baran a zvědavé jehně, které zjistilo právě v tento den, že proleze mezi kládami ohrady. využívalo toho hojně k tomu, aby se vydávalo zkoumat celý okolní širý svět. Jak hrozilo nebezpečí, hupky dupky zpět do výběhu. Ale pokud nebyl v dosahu žádný člověk či ovčácký pes, potulovalo se a jeho smělost, co do vzdálenosti od výběhu, rostla.

O kousek dál bydlelo prasátko. Vypadalo jako miniatura svých divokých příbuzných, jen proti nim mělo o dost světlejší kůži. Jevilo se být spíše flegmatické povahy a s radostí vítalo každou dobrotu, která mu sadla do korýtka. Vedle koňských ubikací (a že tu bylo koní požehnaně) bydlely lamy. Byla to nádherná plachá stvoření s hlubokýma temnýma očima, poněkud zdrženlivá. Nebyly moc nadšené z přehnaného zájmu. Jedna z nich si dobrůtku z mé ruky vzala opatrně a zdráhavě, druhá byla pragmatičtějí a bez skrupulí mne hryzla. A dla najevo, že dobrotu sice ano, ale kamarádění tedy v žádném případě ne. S tou první, která byla nádherně žíhaná (to by byl svetr!) jsem se nakonec trpělivostí sblížila natolik, že se nechala opatrně podrbat pod krkem.

Nahoře u domu žily v bývalé králíkárně činčily, ale s těmi moc legrace nebylo. V chlívku protestoval kozel, který si také dokázal najít cestu ven, když už se příliš nudil a jeho zahánění zpět bylo naší první bojovkou. Zdrhat a uhýbat uměl parádně a statek měl zmáknutý. Vydal se tedy tam, kde čekal najít sladké listí pampelišek a prima travičku. Odchycen byl nakonec až na lepší žrádlo. Ale tu honičku si vychutnával a to, že je rychlejší, než my, lidé, také.

V chlévě bučely krávy, ale ty se chovaly zcela spořádaně a vzorně dodávaly mléko na výrobu domácího jogurtu i sýrů.

A pak zde byli psi. Smečka deseti hlav a chvostů, změť tlapek, kožichů, uší. Každý pes originál. Někde mezi nimi kelpiák Maiky, první a nejstarší potomek Bena a Miyi. V průkazu původu má jiné, mnohem honosněji znějící jméno, ale na Maikyho se naučil slyšet jedna dvě. Ze zvědavého nohatého štěněte s napucaným bříškem vyrostl za ten rok v krásného psa. Neopustily ho ovšem ještě štěněcí manýry, psí puberta s ním lomcuje o sto šest. Ale zůstal mu jeho typický kukuč. Občas zkrátka přemýšlivě zkrabatí čelo a tu je jasné, že vymýšlí další lotrovinu.

Dále je ve smečece několik autralských ovčáků a "malin". Nejvíc jsem si padla do oka s fenkou Kaelou, která byla velice kontaktní a přítelská. Na druhém místě pak s fenkou Áňou, která naopak kontaktní vůbec nebyla. Tvářila se, že tam vlastně vůbec není a nezajímáme ji. Po nějaké době se ale proplížila až ke mně a velice jasně si řekla o svou porci hlazení a mazlení. Jen se ale potřebovala rozhodnout sama, že má právě na mazlení náladu a že právě já budu vhodnou obětí. S australáky jsem se poprvé viděla intenzivněji a i když se mi mnozí líbili co do vzhledu, nebudu patrně nikdy stoprocentním fandou tohoto plemene. Snad proto, že dík jejich hustým kožichům ve mně evokují trochu těžkopádný dojem. Štíjhlejší belgičani u mne mají přednost. Ale znáte to - jeden rád vdolky...

Australský víkend I - Cesta

25. května 2015 v 8:56 | Darina |  Kimbilio
Už nějakou dobu jsem měla chuť vidět se opět s psisky. A najednou se naskytla báječná příležitost k setkání nejen s Benem a Miyou, ale i se štěňaty. Tedy... oni už jsou to docela velcí psi. O to více jsem byla zvědavá, co vyrostlo z těch zvědavých nohatých, všude šmajdících malých kelpiích tornádek. Australský víkend nabízel splnění mých snů.

Naštěstí jsem kvůli tomu nemusela cestovat až do Austrálie. Stačilo jen kamsi mezi mezi Beroun a Rokycany, docela blízko krajiny, kterou znám a mám ráda. Brzké páteční odpoledne mne zastihlo na nádraží. Nechávala jsem za sebou stres opravování písemek, zkoušení i právě končícího semestru. To vše rychle vyfoukal vítr a já se jen starala, jak se trefit na místo, na které jsem měla dojet. A také, zda místní autobus, který se tu kodrcá mezi vesnicemi, počká na příšerně zpožděný rychlík, prý vyšší kvality. Mohu potvrdit, že to zpoždění opravdu kvalitní bylo. Na přestup mi zbylo rovných 60 vteřin a po nástupišti jsem klusala ze vší síly. Ale podařilo se. Vřítila jsem se na zastávku, k níž právě dojížděl autobus. Pak jsem se už jen usadila a nechávala kolem sebe plynout jarní krajinu, domky, kopce, potok. Silnička se kroutila, mírně stoupala a za nějakou čtvrthodinku mne autobus vyhodil na kraji ohromně po kopcích roztahané vesnice.

Směr, kterým mám jít, jsem tušila. Také jsem tušila, že mám najít kapličku u rybníka. Jen jsem podlehla bláznivému dojmu, že rybník přece musí být dole! Nebyl. Po nějakých stopadesáti metrech se mi to nezdálo, i zkusila jsem jinou cestu. V tu chvíli mi volala kamarádka, jestli prý přijedu. "Jsem skoro na místě, tedy ve vesnici," hlásila jsem jí. "Jen mi řekni, kde to je." "No, to já nevím a jsem tu sama, místní jeli na nákup. Ale ty to nějak najdeš," prohlásila. Její důvěra mne sice potěšila, ale nějaké přesnější informace bych uvítala raději.

U domu, kde jsem právě byla naštěstí zvelebovali svou zahrádku nějací místní lidé. Velmi slušně jsem se jich otázala, zda jdu dobře. Byli samá ochota, ale jejich popis cesty byl trochu svérázný: "No, půjdete tady nahoru, pak se dáte doleva, pak uvidíte koně. Ten barák je nad nima doleva." Ani zmínka o kapličce a rybníku. Pěkně jsem tedy poděkovala a vyrazila dál s tím, že si jejich informace budu muset přebrat, jak umím.

Nejprve jsem vysupěla do příšerného kopce. Pak jsem se dala dle rady doleva. Cesta stále stoupala a práci na ní předstírali dělníci, kteří tu neuspěchaně cosi bagrovali. Natolik neuspěchaně, že i já jsem neuspěchaně mohla projít. Jako na každé vesnici za mnou neuspěchaně hleděli a snažili se odhadnout, ke komu že to mám namířeno.

Přede mnou byla skupina domků a pod nimi bylo stádo koní. Oni jsou tu koně totiž prakticky všude. Ale tyto domky se nejevily být pravděpodobným cílem cesty. Hledala jsem statek. A statek znemená také zvířata. A na načančané zahrádce jako dlaň moc zvířat vážně neustájíte. Šla jsem tedy dál s tím, že směr držím a že zkusím najít tu kapličku. Po dalším čtvrkilometru jsem na ni narazila. A ejhle, před kapličkou plácek, za kapličkou rybníček a pod kapličkou pořádná vrata, jimiž projede i traktor. To musí být ono, zajásala jsem v duchu. A bylo. Byla jsem na místě. Teď už jen dobýt se dovnitř. To nebylo sice dvakrát jednoduché, ale po chvíli zvonění a bouchání jsem dosaáhla úspěchu a vrata se se skřípnutím pootevřela. Byla jsem na místě. Australský víkend mohl začít.

Den pátý

21. května 2015 v 12:51 | Darina |  Stěhování
Konečně došlo i na další rest. Tím bylo vyklízení sklepa v Praze. Předchozí majitelka mi to nechala jako takový malý bonus.

Původní dohoda zněla, že sklep bude vyklizen v den stěhování. Ale kde nic, tu nic. Vydržela jsem to ještě dva dny a poté jsem začala mailem rozhořčeně cvrlikat. Zatím slušně, ale vzhledem k tomu, co vše jsem měla v hlavě a co vše bylo nutné udělat i fyzicky, byla jsem pořádně namíchnutá. Když jsem namíchnutá, napadají mne nejprve sice divoká řešení, ale v druhém sledu přicházejí řešení velice korektní, avšak pro postižené citelně nepříjemná.

Na mail se po dalších dvou dnech dostavila reakce typu: "Já na to zapomněla!" Tvářila jsem se, že této evidentně průhledné lži věřím. Průhlednost byla dána tím, že přece nemůžete zapomenout na vyklízení sklepa, když si na něj prý smluvíte i pomocníky a auto na odvoz! Ale dobře, dotyčná to zkusila, zda to třeba "nevyhnije" a nepostarám se o to sama. Nevyšlo to. Měla jsem tolik práce, že každá další navíc mne frustrovala.

I smluvily jsme nový termín odvozu věcí ze sklepa na den pátý s tím, že určitě budu celé dopoledne doma. byla jsem. Vybalovala jsem další věci, třídila je, snažila jsem se uspořádat knihy v knihovně v obýváku dle nějakého logického klíče. A hlavně, vygenerovala jsem malý kousek místa, abych mohla poprvé vyprat. Koš na prádlo přetékal špinavými tričky, ubrusy, ponožkami a ručníky. Nezdá se to, ale při stěhování je spotřeba těchto předmětů kapku zvýšená.

V poledne zazvonil mobil s tím, že se shání kamarád s autem a hned, jak bude dostižen, dojde k vystěhování sklepa. Hm... V té chvíli jsem začala tušit, že to nebude vůbec jednoduché. A nebylo.

Sice jsem si předvídavě do předsíně připravila věci, které bych chtěla do sklepa umístit - byl to jeden kufr, jeden koš a asi šest banánovek. Na pavlači stál regál pro sklep určený a sousedi už sborem nadávali, jak jim překáží. Klidnila jsem je tím, že jen co se sklepa dočkám....

Za hodinu nový telefonát, že kamarád není k sehnání a co že má dotyčná dělat? Do pytle, pomyslela jsem si. Buď to dotyčná opět zkouší, zda vyměknu (byla jsem rozhodnutá, že v žádném případě), nebo očekává, že budu řešit její problémy za ni (jenže je to cizí osoba a je nota bene dospělá asvéprávná). Ovládla jsem hlas a poradila jí, aby zkoušela shánět svého kamaráda dál a až se jí to povede, tak aby přijeli a sklep vyklidili.

Ve čtyři odpoledne jsem se dočkala esemesky, že vyrážejí a že za 20 minut... Buď mám špatné hodinky, nebo jsme se každá pohybovaly v jiném časoprostoru, těch 20 minut trvalo 45 minut standardních. Ve čtvrt na šest se tedy začal sklep slavně vyklízet.

V té chvíli jsme já kontaktovala kamaráda, který mi slíbil pomoci s mými věcmi do sklepa, že tak do hodinky bude šance sklep obydlet mými věcmi.

S bývalou paní majitelkou se v tom sklepě hrabali další dva lidé a nechci moc vědět, co z něj vystěhovali. Zato jsem přesně zjistila, co v něm nechali, když přišli ohlásit, že jsou hotovi. "Je tam pár kartónů a prkýnek," hlásili. Šla jsem se podívat. Realita byla taková, že ve sklepě zbyla rozebraná obrpostel, pár kartónů znamenalo balík 1 x 1 x 0,3 metru, s nímž jsem nebyla schopná skoro pohnout, další "prkýnka" zabírala sklep po celé šíři a mezi tím vším byla závěj mouru z roku raz dva. Tomu se opravdu říká vyklizený sklep! V této chvíli dorazil můj kamarád, což byla asi klika, protože jinak bych byla hooodně nepříjemná. Takhle jsem vyměkla a řekla si: "Ok, snaha byla!" S vědomím, že o pořádku a uklizenosti máme asi s předchozí paní majitelkou vskutku diametrálně odlišné představy. Takže tu koncovku zase oddřeme my, jak jinak. Ale tímto okamžikem, doufám, kontakt s minulou obyvatelkou bytu končí.

Provizorně jsme také tu koncovku oddřeli. Kartóny putovaly do kontejneru na tříděný odpad (nejbližší je 150 metrů od domu, ten větší a vzdálenější celých 200. Prkýnka jsme poskládali tak, aby se tam vešel regál, mour smetli ke straně. Pak jsme nastěhovali regál a banánovky zabalené před prachem a mourem do igelitů, koš a kufr a vše umně obložili rozebranou postelí.

Až bude trochu času a hlavně nový občanský průkaz a auto na špinavé věci, bude to znamenat jednu cestu do sběrného dvora a jedno odpoledne stárené v montérkách a s lopatou, kdy se vše ze sklepa vystěhuje, vybere a vymete se mour, a vše se znovu uskládá do nějakého rozumného tvaru. Ale zatím to tak zuřivě nespěchá. Hlavně - není občanka.

Večer jsem ze sebe drhla uhlený prach o něco náruživěji, další dne mne čekala milá pauza ve stěhovacích starostech - ženitba syna mých hodně dobrých přátel. Díky za ni. Nebylo nutno vařit a nebylo nutno přeskupovat banánové krabice. Stačilo jen tak posedávat a líně klábosit s partou kamarádů. Co víc si lze přát?

Den čtvrtý

18. května 2015 v 20:17 | Darina |  Stěhování
Tentokrát jsem se vrhla opět na kladenské záležitosti. Bylo to logické, byl poslední den platnosti rozšířeného kupónu Pražské integrované dopravy. Napříště budu za jízdy na Kladno platit víc. Hlavně - budu muset po x letech myslet na koupi jízdenky.

Návštěva Kladna byla krátká. Zajela jsem tam po práci, potřebovala jsem projednat i nějaké věci v kanceláři družstva vlastníků a vyzvednout si vyúčtování. Rezervní klíče od bytu měl již dva dna makléř. Podařilo se mi vše zvládnout za hodinku a půl.

Pak už jsem seděla ve vláčku, který si to v šikmých paprscích zapadajícícho slunce šinul ku Praze. Jedu naposledy, naposledy vidím tu krajinu takto. Příště už budu jenom hostem. Průvodčí, která kontrolovala doklady, mne oslovila: "Platí vám to jen do dneška." "Já vím," odpověděla jsem. "Jedu naposledy. Ostěhovala jsem se." Mohla jsem jí to říct, vždyť za ta léta znám hodně průvodčích, kteří tu jezdí. I ty, kteří už jsou v důchodu. S některými jsme se zdarili i mimo vlak. Těch šestnáct let se nedá vymazat. Jedu naposledy, takto.

Nebyl čas se tím moc zabývat. Na Masaryčce jsem honila přípojný vlak. Odjížděl za dvě minuty a v tuto chvíli to bylo rychlejší, než přestup na metro. Opravdu. Za deset minut jsem vystupovala a houstnoucí tmou kráčela domů.

Den třetí

18. května 2015 v 20:06 | Darina |  Stěhování
Bylo potřeba promyslet i právní důsledky stěhování. Proto jsem se za časného dopoledne vydala na radnici své nové domovské pražské části.

Byl to naprostý babylon. Již před začátkem úředních hodin zde stála fronta lidí a lidiček v různém stupni nervozity. Informační panely moc neinformovaly. Zkusila jsem recepci. Tu obýval docela sympatický dědula a ihned mi vysvětlil, co a jak. Včetně toho, že vše, co hledám, je v přízemí za rohem. Ale důležité je vyzvednout si číslo. To jsem neprodleně učinila. Trochu zmatečné bylo, že se lidé odpočítávali po řadě, bez ohledu na to, za jakým cílem přišli. Moje číslo bylo tedy vysoce přes třicet. Ale malilinkatý nápis na něm hlásal, že lidí se stejným požadavkem je přede mnou nula. To mi dodávalo trochu optimismu.

Byl oprávněný. V osm hodin a dvě minuty se začala čísla objevovat na displeji a to moje tam zablikalo takřka vzápětí. Prošla jsem bludištěm přepážek a až u té poslední jsem zakotvila. Bylo to jednoduché. Všechny papíry jsem měla s sebou. Vlastní úkon tak zabral deset minut, z čehož nejdéle trvalo vyhledávání mých údajů v nějaké sdružené komplexní databázi. Evidentně tu nemají nijak rychlé připojení. Pak mi úřednice vypsala žlutý lístek, který musím tahat s občankou a u té mi ustřihla roh, že jeko platí podmíněně. Nesmím například vycestovat za hranice, nemám-li současně pas. A to nemám. Nu, za hranice všedních dnů se právě nechystám, tak to snad přežiji ve zdraví.

Paní úřednice sice nemusela, ale když bylo všem úkonům učiněno za dost, přivítala mne jako nového obyvatele městské části, popřála mi příjemné bydlení a sžívání se se svou čtvrtí. Velice mile mne to překvapilo. Alespoň někteří úředníci už jsou lidé. Hurá. Zároveň mi také strčila do ruky seznam, kam že všude budu muset změnu pobytu nahlásit, dokonce mne upozornila, že někde je líp počkat až na nové číslo občanky. Zkrátka super. Mile jsem se s ní rozloučila a vzhledem k tomu, že bylo teprve čtvrt na devět, vyzvedla jsem si další číslo a posadila se do fronty na výrobu nového občanského průkazu.

Tady už to tak rychle nešlo. Přede mnou bylo asi šest lidí, boxy zabývající se výrobou fungovaly dva a dokázaly obsloužit jednoho člověka přibližně za 20 minut. Seděla jsem tedy v hale a pozorovala cvrkot. Bylo tu docela veselo. Například tu vezli na vozíku babku jak vystřiženou ze Slunce, sena a... Vedle seděla distinguovaná slečna a vznešeně četla bulvár. Vedle se rozčilovali manželé, kteří nedokázali pochopt, že čísla nejsou volána po sobě, ale podle toho, jak který z úředníků, na to či ono specializovaných, pracuje rychle.

Po dvaceti minutách okounění jsem se konečně dostala na řadu. tato úřednice byla pravý opak té předchozí. Ne, nedávala mi najevo, že ji obtěžuuji. Dávala najevo, že všechno to hemžení na druhé straně přepážky, je banda hlupců. Pomalu vyhledala moje údaje v databázi, pak si mne nějak naštelovala na focení - ach, proč fotografují ti, kdo to notoricky neumějí, na občankách pak vypadám jak masový vrah! Nechtěla ode mne mimo staré občanky nic, ani diplom, ani rodný list, jen se mne asi pětkrát ptala, jestli tam chci tituly a pak se odkopala tím, že nevěděla, jak se píše ten za jménem. O to odtažitěji se na mne tvářila, až jsem si připadala jako nějaký odporný hmyz. Nechala mne podepsat se (to už naštěstí umím z minula, tak vím, že je potřeba psát pomalu). Nakonec na mne vyštěkla, že občanka bude za tři týdny. A šup ven. Asi jsem překonala rekord v opuštění její kukaně a ve čtvrt na deset jsem už sprintovala do metra a do práce. s vědomím, že dnes jsem pro své stěhování udělala dost.

Den druhý

15. května 2015 v 9:33 | Darina |  Stěhování
Opět časné buzení, ale nevstávala jsem. Věděla jsem, že mám čas do osmi. Ouha, zvonek se ozval už po půl. Dole kamarád z Moravy s veškerým nářadíčkem, připravený pomoci.

Do čtvrt na devět jsme měli postavený zavětrovaný regál pro mou ložnico-pracovnu. Začala jsem vybalovat knihy, které v něm mají domovské právo. To šlo poměrně rychle. Bedny s knihami jsou sice těžké, ale rychle se balí i vybalují.

Vedle v obýváku se zatím hromada prken měnila ve skříňky a konferenční stolek. Netrvalo to ani tak dlouho. Prázdné banánovky a obaly jsme házeli na pavlač a pak uspořádali několik výprav ke kontejnerům s tříděným odpadem.

Do poledne se zredukovala barikáda o více než polovinu. Byl čas dokonce zavrtat do zdi hmožděnky pro část obrázků. Vše hned vypadalo o něco optimističtěji. V poledne dorazila Luisa a vrhla se na další díl nádobí. Kuchyňská linka se také pomalu plnila talíři, hrnky a talířky. Poté i hrnci.

Před druhou dorazil Dux. Ve třech jsme vyjeli na Kladno, provést definitivní úklid. Bylo to více než potřebné. Ale právě ve třech to šlo ohromně rychle. Nejprve jsme naložili potraviny, pak do kontejnerů vyprovodili zbylé věci - obaly, igelity, pár nepotřebných a rozbitých věcí. Pak už zbývalo jen pořádně vyluxiovat a vytřít, vymýt vnitřek kuchyňské linky, přeblýsknout dřez, vanu a umývadlo, zamést v komoře.

Ve čtyři odpoledne jsme opět zhasli a zamkli. Hotovo.

V půl šesté večer se moravský kamarád loučil. Za ten den za ním zůstala halda práce.

Vybalila a zapojila jsem rádio. V sedm jsem zalezla do pelechu a poprvé za několik týdnů usnula na parádních 14 hodin.

Den první

15. května 2015 v 9:17 | Darina |  Stěhování
Ať žijí neděle! V neděli se nepracuje.

Vzbudila jsem se ráno opět příšerně brzy. Pokud měsíc vstáváte před šestou, budíte se pak tak již automaticky. Vyběhla jsem do obchodu, který je o jednu stanici metra dál a má bezlaktózový sortiment. Mimo rohlíky jsem nakoupila také pár bezlaktózových jogurtů. Ty jsem doma vyskládala každý do jednoho regálu lednice - aby nebyla tak zoufale prázdná.

Pak jsem odkluhala na nedělní bohoslužby. Svaly zatím nebolely nijak zoufale. Ale bylo to zdání. Organismus mne zradil pár metrů od cíle. Zcela jsem zvadla. Bylo mi exportně blbě. Pravděpodobně kombinace hnutých zad, stresu a všeho možného.

V poledne jsem se opravdu odplížila domů a zavřela za sebou dveře ložnice, abych nemusel myslet na tu barikádu vedle a doufala, že bude líp. Ve všech směrech.

Den nula - Praha

14. května 2015 v 18:33 | Darina |  Stěhování
Cesta do Prahy ubíhala poměrně příjemně. Líný polední čas, na dálnici moc velký provoz nebyl. Jeli jsme před Lidice, tuto cestu znám líp. Do dopravní zácpy jsme se zamotali až na Letné.

Když auto brzdilo před domem, stěhovák zde již stál. Tady to bude svízelnější. Byt je v 1. patře, nahoru vede 24 schodů a jsou dost úzké. Adié, rudlíku! Tady to bude chtít jen silné svaly!

Háma pomohla, co mohla a pak se odjela věnovat své rodině - děti už rozčilěně cvrlikaly do mobilu, kde že je ta mateřská péče. Na odchodu mi svěřila, že odpolední pocházku asi vzdá ve prospěch daleko línějšího programu. Nedivila jsem se jí, ale byla jsem vděčná, že pomohla.

Mnichováci zatím nikde. I zůstali jsme na tu pohromu tři - stěhovák, Dux a já. Musela jsem zapomenout na ty řeči, které vede zákoník práce o ženách a 15 kilogramech. Ty věci se z náklaďáku nahoru nějak dostat musely! A nožičky jim cestou do Prahy nenarostly! Kupodivu!

Nebyl čas nahoře něco někam organizovaně umisťovat. Do ložnice se hodila postel a kontejnery od psacího stolu. Do kuchyně lednice, komoda a stůl. Do koupelny pračka. Ze všeho ostatního rostla v obýváku barikáda 2 metry vysoká, 2,5 metru široká a na délku dvou banánovek hluboká.

Abychom cestu dolů nedělali naprázdno, vystěhovávali jsme humus pro sběrný dvůr - tedy prkna, dřevořísky, hnusný fialový koberec a podobné radosti. To se zatím vršilo na chodníku a já přemýšlela, co s tím, pokud Mnichováci nedorazí. Ale uvolnili jsme tím kuchyni pro další várku beden.

Ke konci, když došlo na banánovky s knihami, jsme toho měli všichni dost. Vylezla jsem na korbu auta a přetahovala bedny k okraji - neměla jsem šanci s tou tíhou vyvrávorat do patra. Stěhovák odpočítával - dvanáct, deset... S každou cestou dvě ubyly. Když jich zbývalo 6, zabzdilo za námi auto. Konečně!

Tahání věcí se sice neúčastnili, ale byli ochotni udělat něco s tím humusem - propustila jsem stěhováka a naložili jsme další auto. Otec Mnichovák mi potom připojil pračku a lednici. Poté odjeli.

Padala jsem hlady i únavou. Našli jsme s Duxem malé čínské bistro skoro naproti a zasedli k pozdnímu obědu. Pípalo právě 14 hodin. Jídlo bylo dobré, ale moc jsme to nevnímala. Snědla bych cokoli a toužila jsem praštit sebou do postele a spát. Ale nešlo to. Nahoře v bytě čekala barikáda věcí.

Dux se také odporoučel, i on toho měl víc než dost. Padla na něj opravdu hnusná robota. Já se vyplížila nahoru a přemýšlela, čím začnu. Bylo to jasné. Musím mít kde spát a ráno budu potřebovat něco na sebe.

Začala jsem tedy postelí a psacím stolem. Pak jsem pokračovala šatníkem, abych měla aspoň čisté tričko a ponožky. V té chvíli dorazila Luisa, které bylo jasné, že každá ruka bude dnes dobrá. Pomohla mi vybalit další vrstvu nádobí a umýt ho. Jenže... stejně tu nebylo nic k snědku.

Vyčistila a vytřela jsem lednici, která na mne zírala totální prázdnotou. Síla jít ještě teď na nákup nebyla. Pracovaly jsme do šesti do večera. Pak jsem tu s tou barikádou věcí zůstala sama. Ráda bych spala, ale byla jsem tak unavená, že to nešlo. Ale jsem v Praze! Další dny asi nebudou stále nic moc. Únavou jsem se rozbrečela.

Den nula - Kladno

14. května 2015 v 17:51 | Darina |  Stěhování
Konečně přišel! Den stěhování, den D, den nula. Sobota, 25.4.2015 - pro ty, kdo mají rádi přesnost.

Jako obvykle jsem toho moc nenaspala. Domů jsem se vrátila kolem půlnoci a kolem půl šesté jsem byla na nohou. Bylo nutné sbalit pelech, elektroniku, naposledy se tu nasnídat a pustit se do díla. Na kladenskou stranu, tj. na vyklízení, mi nakonec slíbili 4 lidé pomoc, na pražskou dva. Ale vše je jinak - jak jinak!

Když kolem šesté naposledy kontroluji internet, na FB visí zpráva, že ti lidé, co měli přijít pomoci v Praze, nemohou. Trochu zuřím, protože v den D v šest ráno už s tím člověk nenadělá nic. Kdyby mi tak důležitou zprávu třeba zavolali, ještě by se něco dalo... Marně se pokouším opakovaně shánět i tak náhradu, ale sežeňte někoho v sobotu ráno! Sedím mezi krabicemi a snažím se nemyslet na to, co všechno to znamená. Uvidíme.

Je mi hodně mizerně. Tentokrát to nevydržím a někdy kolem osmé si postěžuji přes skype jednomu dalšímu šikovnému kamarádovi, že to celé bude asi trochu drsné. Okamžitě pomoci nemůže, ale nebízí, že dorazí v pondělí a pak že zkusíme zachránit, co se dá. Malinko mne to uklidní.

Stěhovák, dohozený přes známé známých (aneb jak funguje církevní mafie) doráží dokonce s dvacetiminutovým předstihem. Začínáme tedy v 8.45 ve dvou. Dohodneme se, že nejprve naložíme věci pro sběrný dvůr, který je sice na druhém konci města, ale stále ještě jako Kladeňák ho mám zadarmo. Tím zmizí část věcí a bude širší operační prostor pro zbytek akce.

Když vynášíme první věci, přiřítí se od nádraží první pomocník (jasně, vlak přijíždí ve čtyčtvrtě). Abychom neodhalili jeho identitu, říkejme mu třeba Dux. Moc se neptá a ihned se s vervou zapojuje do procesu. Ve třech je to veselejší.

Náklaďáček se pomalu plní starým nábytkem, skříňkami z roku raz dva (rozuměj: z doby socialismu), starým šatníkem a peřiňákem, nějakými rozhrkanými regálky. A přebytečnou postelí s praským roštem, vhodnou tak pro přespání fakíra.

V 9.30 vyjíždíme do sběrného dvora. Po ostatku pomocníků zatím ani vidu, ani slechu. Ve dvoře shazujeme nábytek na asfalt a dobře mířenými kopy (ach, kde ty loňské sněhy karatistického tréninku jsou) a ranami kladivem jej měníme v hromádky prken a dřevotřísek. Jde to rychle a nesentimentálně. Zjišťuji, že i tak se dá vybít frustrace z toho, co asi bude dál.

Když se vracíme cestou zpět, ozývá se kamarádka Háma. Právě dorazila. Instruuji ji, že budeme na místě do deseti minut, ať vydrží. Vzápětí volají Mnichováci, že brzdí u domu. Nakonec přijeli tři - jeden pořádný chlap, jeden zárodek chlapa (který ovšem odvedl docela slušný kus práce) a matka rodu. Na vlastní nakládku je nás tedy 3 a půl chlapa a 3 nikoli něžné ženy. V tomto počtu to jde jako po másle. vzhledem k tomu, že zde jsme v přízemí skoro s bezbariérovým přístupem, lze si pomoci vozítkem, kterému se od nepaměti říká rudl.

Rychle si dělíme práci. Dux vyklízí sklep (kterému se zde hrdě říká komora), Háma si bere na starosti křehké a cenné věci (kytky, rádio, notebook a podobné maličkosti), nejmladší Mnichovák pomáhá rovnat věci do auta a brání můj majetek před dotěrným až příliš přizpůsobivým obyvatelstvem, které se stahuje na čumendu. Nejstarší Mnichovák se zabývá odpojením pračky a jejím transportem do náklaďáku, my ostatní nosíme a vozíme, co nám pod ruku přijde. Trvá to celé přesně hodinu.

Někde v té stěhovací honičce mne zastavuje přizpůsobivá dvojice, zda bych je nevzala na podnájem. Po všech těch peripetiích s lidmi podobného kalibru v sousedním bytě, po nekonečném úklidu po na chodbě se venčících dětech a psech, po hluku, rozbitých dveřích, štěnicích a dalších radostech dosti nekompromisně říkám NE! Tohle bych vážně ani sousedům, ani sobě nechtěla připravit. O tom, jak "dobře" se vymáhají dluhy ze socálních případů, které mají pocit, že vy jste na světě od toho, abyste řešili jejich krize, mám z loňska opravdu velmi dobrou představu. Takže ne, nebudu sociálně, menšinově, etnicky ani jinak vstřícná, dokonce nebudu ani křesťansky milosrdná. Vím, že tímto prohlášením se možná někomu znelíbím, ale vím, o čem je řeč.

Byt, který opouštíme, vypadá neutěšeně. Povalují se tu zbytky všeho možného, co je určeno spíš pro kontejner. V kuchyni zůstávají ve skříňce trvanlivé potraviny. Do vlastního stěhování by se pletly a přiznám, že bych na ně asi pak neměla chuť. Počítám s tím, že v pondělí či v úterý sem stejně pojedu byt vypulírovat a dostat do stavu vhodného pro návštěvu makléře. Neloučím se nijak nostalgicky, teď na to nejsou ani myšlenky, ani čas a dokonce ani síly ne. Zkrátka jen zkontroluji vodu, zhasnu a otočím klíčem v zámku.


Skládáme se do aut. Mnichováci ještě něco mají, ale slibují, že do Prahy dorazí, byť později. Dux jede se stěhovákem, já s Hámou. Auta se rozjedou ku Praze.

Den minus dva

11. května 2015 v 22:31 | Darina |  Stěhování
Finišuji. Což v praxi znamená, že na Kladně už se skoro nedá bydlet a v Praze se ještě vůbec nedá bydlet.

Kladno rovná se banánová krabice, kam se podíváš. Mimo ně mám už jen hrnek, talíř, kytky a postel. Vše ostatní se postupně přesunulo do krabic nebo aspoň do hranic a hraniček. Naposledy peru a suším prádlo (mám teď výrazně vyšší spotřebu triček, jsem pořád špinavá a zaprášená). Vyklízím a odmrazuji lednici. Do tříděného i netříděného odpadu tahám pytle věcí, které se odněkud vynořily a pocházejí z roku raz dva. Pravda, několik let jsem neměla sílu sáhnout do krabic z dědictví, když jsem likvidovala mámin byt. Teď přišel čas a na světlo se dostávají třeba babiččiny parádní šaty. Jsou zachovalé a tak je vytřídím do pytle pro kontejner Armády spásy. Ale našla jsem i barvotiskové obrazy, které byly moderní tak v roce 1900 a další krásné věci. Balením teď zabíjím část nocí. Nejhůř se balí kovové nádobí.

Je rozhodnuto, co z nábytku dosloužilo a nepůjde se mnou. Z pracovny je to rozměrný dvoupeřinák a šatní skříň. Obé bylo z druhé ruky sloužilo to sice dobře, ale ta druhá ruka je tu už více než znát. K likvidaci jsou také určeny dvě skříňky. Ty vypadají spíš jako z páté ruky a svá nejen nejlepší,ale i ta horší léta mají za sebou. Z obýváku se rozloučím s jedním knihovním regálem a s knihovnou, které je snad starší než já. Jenže sektorový nábytek vyrobený před půl stoletím je sice zachovalý, ale poslední výkřik módy to vážně není. Naposledy přejedu rukou známý povrch. Později už nebude čas loučit se s věcmi a litovat.

Praha rovná se několik přepravek skla a porcelánu, halda věcí určených do odpadu, ale zatím není domyšleno, jak je tam dopravit. V koutě obýváku několik pytlů s oblečením.

Obrátila jsem se na přátele s prosbou, kdo by byl ochoten pomoci při stěhování samém. Sice to nebyly davy, ale několik se jich nabídlo. Zajímavé je, že převažovali ti, které nemám fixované jako ty nejbližší.

Konečně se podařilo vypravit se pro nábytek. Nikdy totiž není nic tak, jak si člověk skvěle naplánuje. ale prima, to se ještě do stěhování stihne! Mám zas jednou kliku i smůlu zároveň. Kliku v tom, že právě probíhá jakási akce. Výsledná sleva je více než zajímavá. Smůla je v tom, že prodejna není schopna dodat celý set naráz. Momentálně nejsou ty největší knihovní regály. A zrovna ty potřebuji tři! Domlouváme se, že dva budou tak do dvou týdnů doslány z Brna, třetí bude, až ho vyrobí. Uf! Představa, že budu mít doma krabice další měsíc, mne tedy moc netěší. Ale co se dá dělat. Nakládáme to, co je (za dopravce se nabídl další ochotný kamarád) a odvážíme do bytu. Na montáž není čas. Zkkouším to tedy sama. Když poprvé pohlédnu do návodu, mám pocit, že se dívám na plán rakteoplánu, Ale záhy zjišťuji, že to, co mi chybí k úspěšné instalaci, je kladivo. Uklízím tedy balíky s rozmontovanými skříněmi v obýváku tak, aby co nejmíň překážely.

Následující den ukáže, že řízením vyšších sil skříně do stěhování opravu smontované nebudou!

Den minus pět

11. května 2015 v 22:02 | Darina |  Stěhování
Předchozího dne jsem neudělala nic. Musela jsem se věnovat jiným a to docela fyzicky náročným povinnostem. Chtělo by se mi tak moc spát, nebo aspoň odpočívat... ale houby, houby, práce je moc.

Ráno volám plynaře, co se sporákem. Odpověď mne překvapila: "Třeba hned!" Nu, úplně hned nemohu, domlouváme se, že za hodinu (cesta z Dejvic sice není tak dlouhá, ale potřebuji koupit smeták). Přijede, zkoukne, dojede pro vercajk a instaluje. Já zatím využívám čas čištěním dveří. Ani ty asi neviděly hadr a vodu příliš často. Dveře jsou tu čtvery - bytové, na WC, do kuchyně a z obýváku do ložnice. Bavím se jejich cíděním dobré 2 hodiny a je to drsná robota.

Když už jsem tak rozjetá, beru si do parády i digestoř. Ukazuje se, že nemá být béžová, ale bílá. Ukazuje se to ovšem až poté, co použiji kombinaci: benzín - horká voda, písek - horká voda, jar - horká voda. V tu ránu zesvětlá, potvora, o tři odstíny!

Od digestoře pokračuji na horní plochu kuchyňské linky. Když už na těch štaflích stojím... Než jsem se do ní pustila, byla jsem skálopevně přesvědčena, že je hnědá. Ouha, po aplikaci osvědčených prostředků (benzin atd.) se ukazuje, že má být také bílá! Tiše nadávám a už se ani nedivím. Raději ničemu. Ani skutečnosti, že někde dole je stále nevyklizený sklep, který asi obsahuje neuvěřitelné poklady. Mám dost bujnou fantazii a dovedu si představit, co to jetě bude.

Poté letím do práce, abych nezneužívala příliš shovívavosti svých šéfů. Pravda, nad přípravou přednášky skoro usínám, ale nakonec se mi povede nějak se připravit na dny budoucí.

Den minus sedm

11. května 2015 v 21:46 | Darina |  Stěhování
Opět sobota. Opět rušno. Opět haldy práce, které jsou přede mnou.

Pro změnu vstávám opět v 6. V devět má přijít malíř dokončit dílo zkázy. Vlaky však jezdí tak, jak jezdí, proto do bytu dorážím půl hodiny před termínem. Někde v ruchu týdne se mi podařilo koupit záclony. Lezu na štafle a slavnostně připínám první kus. Zvonek... tak to byl opravdu malíř. Uklidí se se svou prací do předsíně a já opět šplhám na štafle. Zacvaknu další tři háčky. Zvonek... tak to je pro změnu kamarád, co jde instalovat lustr. Je v příšerném poklusu (ale kdy není?) Trpělivě lezu znovu na štafle a konečně pověsím záclony.

Za další půlhoninu visí i lustry. Obývák prokoukne a začne se tvářit o něco víc jako obytný prostor. Ukecávám kamaráda, aby mi pomohl ještě strhnout starý flekatý fialový koberec z ložnice. Ochotně pomáhá. Ve dvou to jde lépe, zvlášť, když je potřeba hýbat s šatní skříní, která mi tu zůstala jako bonus (tohle je jediný bonus, který využiji).

Když konečně koberec odstraníme, kamarád odfičí a já jsem na infarkt. Pod kobercem na linoleu zůstaly stopy po malování. Nikoli po tom mém. Ještě po tom předchozím. Nejde jen o cákance barvy, které nikdo neumyl. Pod kobercem byl nasyslen i odpad ze škrábání zdí! Letím koupit ocet a prosím malíře, zda by mi půjčil špachtli. Jde se mrknout, na co že ji potřebuji a málem ho raní mrtvice. Takový binec by si nikdy po sobě nedovolil zanechat a tady v tom kdosi žil léta a nevadilo mu to!

Vrhnu se na úklid podlahy. Jde to pomaličku. Těch pár metrů čtverečních drbám snad dvě hodiny. Ale kolem poledne mám v ložnici krásné čisté lino. Až uschne, bude možné položit nový koberec. Ten starý se zatím řadí k humusu v kuchyni určeném prosběrný dvůr. Ale kdy a jak tam co odvezu, to je ještě ve hvězdách.

Po obědě, který jsem nějak nestihla, jedu do Liboce za dalším ochotným pomocníkem. Asi vypadám hodně zuboženě, protože mimo praktické pomoci, která se bude týkat převezení křehkých předmětů, se nějak urodí i oběd. Je to moc prima, v opačném případě bych to musela řešit v poklusu dvěma rohlíky. Místo toho opulentní bašta, již ukuchtil jeden z bývalých členů oddílu. pokud ho skautské dětství inspirovalo k dalším činnostem tak kvalitně jako k vaření, má před sebou zářivou budoucnost.

Odpoledne fičíme autem na Kladno. Porcelán je již vzorně sbalen (neocenitelně pomohla v týdnu jedno dopoledne Luisa). Opatrně jím plníme auto a obkládáme pytli šatstva. Aby při drsnější akceleraci padaly hrnky do měkkého. Vracíme se do Prahy s podvečerem a vynášíme vše do bytu. V kuchyni se už tyčí hradba všeho možného. Vypadá to tu obzvlášť neútulně.

Vrhneme se ještě na instalaci koberce. Zvládnout koberec a šatník dohromady chce několik pokusů. Namám šanci šatníkem hnout, na mne je to i ve dvou hodně rozměrný a těžký kus nábytku. Navíc dvakrát nedrží pohromadě. Ale na třetí pokus to zvládáme a podaří se nám položit koberec i umístit šatník. Sice si připadám jak z večerníčku Pat a Mat, ale konec dobrý...

Tentokrát spím pro změnu ve spacáku na novém koberci. Není o moc měkčí, ale mám šnci využít jako improvizovanou matraci pytel se zimní bundou a svetry. Trochu to pomůže, ale ráno se stejně cítím docela dost rozlámaně. K tomu - je zde sice sporák, ale zatím není připojen, není tedy možné si uvařit ani čaj. Lahev s pitím tu sice mám, ale jinak nic.

Den minus jedenáct

11. května 2015 v 21:00 | Darina |  Stěhování
Byl nejvyšší čas začít se starat o to, kdy a jak proběhne vlastní stěhování. Ten, s kým jsem počítala původně, měl jiné starosti, takové celkem malé a nanápadné. Svatba se jim, tuším, říká. Bylo tedy jasné, že tento kamarád mi asi nepomůže. Ale pomohl jinak. Dodal telefonní číslo svého kolegy. S tím jsme promtné domluvili termín. Zbývá tedy opravdu již jen pár dní.

Ráno před odjezdem do práce jsem věnovala ustálenému rituálu - jít žebrat o banánovky a zabalit zase kousek něčeho. Teď už to vypadalo vážně. Pevný časový horizont jednak uklidňoval, jednak vzedmul vlnu paniky - to nemůžu stihnout! Už teď bych potřebovala být na dvou či třech místech zároveň. A mám jen jedny ruce! K tomu chodím do práce a zvládám všechny normální životní povinnosti. Uf.

Odpoledne jsem se rozhodla udělat si radost. I zakoupila jsem sobě dva kávově hnědé polštářky na bílou pohovku do toho bělokafového obýváku.

Při večerní výuce řečtiny jsem byla schopná studentům odkývat a la Študáci a kantoři i to, že GYPS (sup) je koza.

Den minus dvanáct

11. května 2015 v 20:47 | Darina |  Stěhování
Když jsem znala barvu ložnice, přišla vhodná chvíle na výběr koberce. A protože už události pádily tryskem, strávila jsem noc mezi třináctým a dvanáctým dnem ve spacáku v novém hnízdě. Spaní to sice nebylo dvakrát pohodlné, ale takto získaný čas mi dal šanci na rychlý úklid po malování.

Navíc jsem ráno měla šanci zajít se podívat na nějaké koberce. Kobercové studio je jen dvě stanice tramvají odtud. Ale přece jen, koberec o velikosti 4 x 2,5 m se tramvají moc pohodlně nepoveze. Musím to vymyslet nějak jinak. Předchozí pátek se nabízel jeden známý, že by pomohl. Bude třeba to využít. A na večer se nabízel další pracant.

Den byl potom velice dynamický. V devět volal řidič, v kolik že ten sporák má přivézt. Ukecala jsem ho na jedenáct, protože od oběda jsem měla smluvenou nějakou neodkladnou práci. Což o to, sporák přivezl na min utu přesně. Ale vysadil mi ho na chodník a chtěl zmizet. Hm... do 1. patra vede 26 schodů a sporák zrovna není břemeno pro dámy. Zapojila jsem veškerý šarm a ukecala ho, aby mi pomohl. Pomohl. Sice nikoli nezištně, ale pomohl. Sotva se sporák ocitl na místě, sebrala jsem batoh, klíče a tryskem letěla pracovat.

Kolegové ze mne moc radost neměli, byla jsem utahaná, mimo sporáku jsem za sebou to ráno měla již cídění podlah a parapetů a dlouhou práci s čištěním kuchyňských dlaždiček. Písek moc nepomáhal, ke slovu přišla drsnější chemie a technický benzin ty mastné přiškvařeniny bezvadně rozpouštěl. Jen... chtělo to čas a trochu hrubé síly. Není tedy divu, že místo toho, abych podávala brilantní matematické výkony, jsem byla zralá spíše na polední spánek. Ale snažila jsem se co to dalo, abych ze sebe vyrazila nějaké smysluplné aktivity.

V pauze na kafe jsem žhavila telefon a domluvila převoz koberce. I to klaplo. Sice trochu dramaticky a s pouhým hodinovým zpožděním (což je v případě tohoto kamaráda skoro úspěch). Opravdu jsme dorazili do obchodu, já si vybrala koberec, který se mi líbil nejvíc (měla jsem od rána vyhlédnuté dva favority) a s radostí zjistila, že mám kliku a koberec je ve slevě. Koberec nám smotali na těch 2,5 m a my ho spojenými silami nacpali do auta. Cesta trvala snad jen pět minut a vystěhování koberce z auta pouhou čtvrhodinku. Dovlekli jsme své břemeno do patra, já s tímto kamarádem domluvila instalaci lustru a on odfičel za dalšími povinnostmi. Dole u dveří právě zvonil další ochotný pomocník.

Ve dvou se pracuje lépe a úklid není taková otrava. Spřátelené pomocné ruce se vrhly na mytí oken a já se začala zabývat vnitřkem kuchyňské linky a koupelnové skříňky. Mám pocit, že oba zmíněné prostory neviděly hadr od odby své instalace. A tak jsme drhli a drbali - a u toho trochu drbali o zajímavých věcech. Za půldruhé hodinky bylo hotovo. Tento kamarád fičel do Dejvic a já jela s ním, chytit večerní vlak domů.

Byl to ale dlouhý den. Vlak vyjížděl z nádraží do inkoustově modré tmy a já toužila po jediné věci - a ta se jmenuje postel.

Den minus třináct

11. května 2015 v 20:09 | Darina |  Stěhování
Je tu víkend. Neděle neneděle, vstávám v 6, abych s klíči od nového přesně v 10 hodin stála nastoupená v očekávání malířských prací.

Jsem trochu rozlámaná. Pátek mne svými povinnostmi zdržel natolik, že jsem se domů přiharcovala až k půlnoci. Na druhé straně, mezi mnoho pedagogických aktivit se mi podařilo vmezeřit také nákup sporáku a domluvit jeho doručení na následující pondělek.

Sobotu jsem věnovala oblíbeným aktivitám s banánovými krabicemi, které již byly popsány dříve.

Teď je tedy neděle. Stepuji před domovními vraty. Malíř má lehké zpoždění. Ale interiér viděl a dokonce jsme domluvili barvy.

Představa, jak by to mělo vypadat, byla jasná. Dalo mi to docela dost přemýšlení. Někde od dob socialistických tapet na kolejích nesnáším oranžovou. Není divu, zkuste žít několik let v pokoji, jehož stěny zdobí motiv obrovských oranžových devítek doplněných neméně řvavými květinami. Pokud by se nám to bývalo nelíbilo v oranžové, měla kolej tytéž tapety ještě v khaki. V té době jsme měli snad každý centimetr čtvereční pokrytý plakáty, abychom ten děs nevnímali. Poté přišlo období střízlivosti a stěny mých podnájmů i bytů byly bílé. Často zkrátka proto, že jsem se malování obstarávala svépomocí a financí také nebylo nazbyt. Nu, a vkus šedesátých let minulého stoltí předepisoval sice různé barvy, ale zhyzděné barevným, bronzovým či stříbrným válečkem (dobře kryl "kocoury") a růžový obývák se stříbrnými květy byl také noční můrou.

Teď jsem tedy objevovala nové barevné trendy a začala jsem přemýšlet o tom, které barvy budou působit tak, jak si přeji. Chci milý, útulný, neextravagantní interiér. Tedy žádná ostře růžová (nesnáším), modrá či zelená (moc studené a tmavé a v zimě bych se klepala zimou jen z toho pohledu), žádná fialová (dokážu si ji představit na stěně např. masážního studia, ale doma raději na). Červená a oranžová jsou mimo diskusi.

Po několika dnech úvah to dopadlo takto: Kuchyně bude žlutá. Na původně oranžový obývák jsme nakonec vymysleli to, co malíř pracovně nazval "bílý kafe". Jistou představu mám, ale bílý kafe může mít hodně odstínů - od hnusné šedi, do docela prima kávové barvy. Vůni svačin v mateřské školce asi můj obývák evokovat nebude. I když, kdo ví? Ale já mám meltu docela ráda. Na ložnico-pracovnu jsem si také přála žlutou, je to jedna z mých oblíbených barev. Zbytek příslušenství bude v tradiční bílé, protože namodralá barva stěn WC navozuje spíše žaludeční problémy, než představu útulné místnůstky.

S několikaminutovým zpožděním se přihnal malíř s pomocníkem. Nechala jsem mu klíče, domluvila jejich zpětné předání, pomohla jim vytahat nahoru barvy, štětce, válečky, špachtle, žebříčky a další propriety a odfičela ke svému obvyklému nedělnímu programu, v tuto chvíli již se značným zpožděním.

Nádherný den lákal ven. Po obědě jsem tedy vyrazila se svou standardní kamarádkou georobotkou Luisou na lov. Užili jsme dvě příjemné hodinky ve Kbelích a potom jsme se stočily směrem na Černý Most. Měla jsem v hlavě byt a skutečnost, že v obýváku trčí ze zdi a ze stropu kabel a na něm - nic. Kamarádka se uvolila, že se mnou půjde hledat inspiraci na nějaká ta svítidla.

Bylo to docela dobrodružné. Prošly jsme nakonec tři z velkých obchodů (z toho dva specializované na nábytek). Svítidla v prvním - děs a hrůza. Jo, kdybych vlastnila zámek Štiřín, to by byla jiná. Ačkoli mnohá ze svítidel by se dala očekávat spíše v klubech s červenou lucernou. Svítidla v tom druhém - ještě větší děs. Ta by ani v těch klubech neobstála, snad s výjimkou klubů provozovaných mafiány ze země "velkého bratra" . No řekněte - pověsili byste si doma na strop plastovou rudofialovou kouli, které předstírá křišťál, s plechovými nesmysly, které předstírají ocel či chrom? Vše asi o průměru metr. Nebo jakousi vícebarevnou ježatinu (opět plast), která evokuje vzpomínky na podomácku dělané lampy z optických vláken?

Znechuceně jsme ťapaly do toho posledního kšeftu. Nožky už docela bolely a nálada byla pokleslá. Vlastně se mi ani moc nechtělo, ale co by člověk nevydržel pro útulný interiér? A ejhle, mělo to úspěch. Objevil se jednoduchý lustr a k němu nástěnné svítidlo. Obé neokázalé, střízlivé a přitom hezké. Navíc cenově za hubičku. Tak proč ne? Prohlédly jsme si při té příležitosti i nábytek, který jsem do svého obýváku začala plánovat a shodly se, že to bude prima.

Nakonec jsme to nevydržely a s lustry v náručí (jasně, že byly v krabicích) jsme šly obhlédnout malířské dílo. Pracovna se mi zdála žlutá trochu moc, ale tam to nevadí, bude téměř komplatně obložená regály s knihami. Obývák mne nadchl. WC a předsíň nebyla dokončeny. Malíř se moc omlouval, že ve chvíli, kdy na to sáhl, uvolnily se staré novinové polepy stěn a vše se zhroutilo. Tak to stihl jen spravit a vymalovat první vrstvou. S tím se nedalo nic dělat. Domluvili jsme, kdy dojde k finalizaci. Mile mne překvapilo, že nikde nebyl žádný velký nepořádek, rozhodně to nevypadalo na hodiny úklidu. Snad ani ocet nebudu muset kupovat, těch pár kapek stáhnu hadrem.

Den minus sedmnáct

11. května 2015 v 19:22 | Darina |  Stěhování
Velikonoce se přehnaly jako vítr nad šumavskými hvozdy a já jsem zpět v Praze a v odpočítávání času, který ještě zbývá ve starém bytě. Teď už události nabírají spád, prosím tedy PT čtenáře, aby si drželi klobouky, neb "pojedem z kopceeeee".

Ranním telefonátem domlouvám malování bytu. Mám štěstí na ochotného malíře (znalost známých, kteří znají dobře řemeslníky, se pomalu stává rodinným stříbrem), který slibuje nastoupit ve svém prvním volném termínu - a neohlíží se na to, že mu práce sebere kus víkendu. To by tedy bylo.

Byt je ovšem třeba na malování připravit. Po původní (a ještě původnější) majitelce zde zůstalo mnoho "drobností", které bude třeba vyřešit. Sháním tedy dekompoziční četu, která mi pomůže s odstraněním takových maličkostí, jako jsou na stěně vlající poličky z roku raz dva, zhruba stejně staré obrázky a dečky, nástěnné kalendáře a podobné radosti.

Ze skříní vyhazuji do tříděného odpadu něco skla, něco papírů a do netříděného jakýsi nepopsatelný humus naprasklých talířů a podobných "cenností".

Drobné věci dokážeme demolovat v pohodě, na ty větší - rozhoduji se nakonec rozebrat spací patro, protože doba, kdy do něj dokážu vyšplhat, je př mém věku už limitně krátká - se dohadujeme za dva dny. Hlavně to chce pořádné nářadí, protože jít na takové práce s pouhým šroubovákem je opravdu vysoká naivita.

Den minus dvacet

8. května 2015 v 16:00 | Darina |  Stěhování
Do stěhovacího maratónu se vmezeřily Velikonoce. Vím, že je strávím mimo Prahu. S výjimkou Zeleného čtvrtku. Proto navrch sbaleného batohu přidávám spacák a karimatku.

Zelený čtvrtek trávím slušně křesťansky na bohoslužbě. Po bohoslužbě by bylo asi optimální zalézt někam do kouta a přemýšlet o smyslu a významu velikonočních událostí. Na to budu mít ovšem dalšího dne celou dlouhou cestu vlakem. Teď sedím s lidmi, s nimiž jsme se dlouho neviděla. Naslouchám vyprávění o tom, jak žijí, co a proč je trápí a z čeho a proč mají radost. Je mi smutno a osaměle. Mnoho věcí je v pohybu, mnoho se jich mění, mnohé se změní. Nedohlédnu, co změny přinesou, ale vítám je. Nemá cenu se jich bát. Nemá cenu házet flintu do žita a už vůbec ne předčasně. Vydala jsem se na cestu, není tedy na místě skuhrat.

Naslouchám a mechanicky stavím domky z karet. Kamarádi mi je vždy zboří. Takový je přece život. Stavím je trpělivě znovu. Takový je také život. Leccos bude těžké, ale nechci se vzdávat.

Pozdní tramvaj mne pak vysazuje před domem, kterému budu za pár týdnů říkat "doma". Tápu temným schodištěm a temným bytem. Žárovka svítí jen v předsíni. Na ten zasviněný koberec házím karimatku a spacák. Už jsem spala na horších místech.

K ránu mne budí zima. V nepovědomém prostoru nejsem s to nahodit topení. Hodiny do svítání projektám. První možnou tramvají odjíždím do práce, kde se rozehřívám půllitrem vřelého čaje.

O velikonočních událostech opravdu rozjímám až odpoledne cestou z města a stěhování pouštím na celých pět krásných dní z hlavy.

Den minus pětadvacátý

8. května 2015 v 15:46 | Darina |  Stěhování
Den D. Předává se byt a já poprvé držím v ruce nepovědomý, cizí svazek klíčů. Procházím už skoro vyklizeným prostorem a přemýšlím o tom, co mne čeká následující dny.

Ten prostor teď vnímám jako strašně cizí, vyprázdněný. Určitě měl svůj příběh, svou historii, ale já se jej patrně nedovím. Když odtrhávám vizitky předchozích nájemníků a prohlížím leccos dalšího, dochází mi, že tu asi původně bydlela babička té ženy, která byt prodala. Pak nastal čas mírných adaptací.

Teď nastane nová kapitola příběhu bytu. Jediným spojencem je planá třešeň za oknem, která na mne kývá záplavou bělostných kvítků. Opět mne přepadají vzpomínky na dětství. Tam, kde jsem žila své první roky, bývala pod okny také třešeň. Mohutná, se sladkými plody. Milovala jsem dobu, kdy stála v květu, jasná jarní rána, kdy ještě člověk dychtivě očekával, co nového a pěkného přinese den. A tady mne najednou také vítá třešeň. Slaboučká, nepěstěná, připomíná spíš neudržované křovisko. Ale kvete. Zdravím ji a slibuji, že budeme spojenci.

Romantická mezihra mi ovšem neznemožňuje vnímat, co vše bude potřeba. Některé z těch věcí hodně rychle. Vyřešit musím malování, úklid. Malba je místy oprýskaná, zaprášená. A co víc, oranžové zdi já opravdu nemusím. Neplánovaně bude třeba řešit i nákup sporáku, protože ten, který tu byl, z nějakého důvodu zmizel. Není to sice obvyklé, stěhovat s sebou sporák, ale budiž.

Jako další bonus se dozvídám, že sklep není ještě vyklizen. Ale prý to bude co nejdříve. Hm... tak to se asi budeu muset připravit i na další překvápka. Některá z nich vidím hned: totálně zašpiněný koberec v ložnici, skříň nacpanou starými talíři, které prý už nebyl čas vyhodit, rozvrzanou komodu, která se rozpadá, ledva na ni člověk křivě pohlédne... na stěnách zůstaly poličky z roku raz dva, sice ze solidního dřeva, ale výkřikem moderního bydlení byly nejméně před sedmdesáti lety.

Dobře, bude tu třeba spousta práce. Práce se nebojím, i když mi už dávno není dvacet a mnohé věci už sama nezvládnu.Ale budu si muset poradit. Někdo snad pomůže.

Schovávám ten cizí svazek klíčů do kapsy a zamířím do zámečnictví. Aspoň si koupím berevné rozlišovače klíčů v barvách, které se líbí mně. Je to malý začátek, ale konec konců - ty klíče jsou už moje.

Den minus třicet

8. května 2015 v 15:27 | Darina |  Stěhování
Tak už je jasné, že se předání klíčů nejméně o týden zdrží. Zatím z toho nedělám vědu. Práce mám i bez toho až nad hlavu.

Je mi jasné, že sama stěhování nezvládnu za jeden den. Bude třeba se připravit. Proto už desátý den vstávám ráno před šestou a sprintuji do Tesca. Sháním banánové krabice, protože do nich se nejlépe balí. Někdy mám štěstí a dotáhnu jich domů třeba šest. Jindy mám smůlu a není nic. Spoléhat mohu jen na to Tesco, kde jsou aspoň jakž takž vlídní. Blízký Kaufland krabice neřeší. Jen jednou z nich, spíše omylem a šťsatnou náhodou asi čtyři vypadnou.

Ještě před odjezdem do práce vždy krabice naplním. Potřebuji vědět, kolik jich ještě bude třeba. A pak - je to prima ranní rozcvička. Po hodině balení je člověk čilý jako rybička.

K tomu třídím staré písemnosti. Mnoho "pokladů" končí v tříděném odpadu, mnoho knih, z nichž jsem "vyrostla", lifruji do MKP do koše "čtenáři čtenářům". Teď si připadám jako správná žena minulých dob - neuvidíte mne bez dvou či tří plných tašek.

Přesto, moje knihovna se nakonec vejde do dvaceti banánovek. Do dalších několika balím zbylé věci. Co vlastně mám? Něco nádobí, pár pytlů šatstva, ale to ještě počká. Ještě je čas.

Den minus padesát

8. května 2015 v 15:17 | Darina |  Stěhování
Přišlo potvrzení o řádném zaplacení všeho, co bylo třeba zaplatit. Tento večer mne čeká podpis smlouvy a také představení se na bytovém družstvu, neb právnicky exaktně řečeno, nekupuji byt, ale družstevní podíl.

Večer k velké radosti studentů musím o čtvrthodinku zkrátit výuku. Spěchám na metro a cestou si uvědomuji, že za pár týdnů bude tohle moje běžná cesta z práce. Každý večer. Teď ještě musím dávat pozor na stanice, cestq je pro mne nová, neotřelá a nezautomatizovaná.

Před domem se setkávám s makléřem a s - za chvilku již bývalou - majitelkou. Pozorně si jí prohlížím. To, co o ní vypovídal interiér bytu, nesouhlasí s tím, co vidím. Byt měl nějakou osobitost, byť ne takovou, která by mi stoprocentně seděla. Tady ale jakoukoli osobitost postrádám. Ale necháme dojmy a pojmy být, stejně jsou subjektivní. Jediné, co z toho mohu možná soudit je skutečnost, že ten interiér nebudovala sama, ale že to někdo dělal pro ni. Možná někdo, komu na ní záleželo, kdo ví?

Přestávám hloubat a následuji bludištěm chodeb domu do sklepního kamrlíku, v němž zasedá představenstvo družstva. Napoprvé sama bych se tu skoro bála. Podvědomě bych očekávala strašidlo. Ale už jsem velká a cynická, vím, že strašidla nejsou. Proto odevzdaně klopýtám tou divnou stezkou. Představenstvo... hmmm... jsou to lidé o pěkných pár let starší, ale z řečí kolem je jasné, že určitá část obyvatel domu se zná dlouho a že spolu dlouho žije. Oživuje to ve mně vzpomínky na stěhování do našeho bytu v rodném městě. Dům byl malý a až do sametové revoluce bylo jeho osazenstvo stabilní. Lidé si viděli do talířů - se všemi plusy a minusy, které to přináší.

Podepisují se smlouvy. Ty nejdůležitější podpisy, které musely být ověřené, padly sice před chvilkou na blízké poště, ale teď přibývají ty poslední. Ještě razítka - a od této chvíle jsem hrdou majitelkou družstevního podílu.

Domlouváme se, že k předání klíčů dojde za 2 týdny a já spěchám pryč. Čeká mne ještě dlouhá cesta vlakem domů a ráno brzy vstávám.