Duben 2015

Stěhování I - Hledání

24. dubna 2015 v 15:19 | Darina |  Stěhování
Po dlouhé řadě let života v městě blízko Prahy přišel čas uvažovat o stěhování do velkoměsta. Důvodů bylo mnoho a ne všechny právě optimistické. Ono město je sice fajn a v dojezdové vzdálenosti, ale vzhledem k pracovnímu vytížení bylo chápáno pragmaticky jako levnější noclehárna. Nebyl čas sžít se s místní kulturou. Do centra to pěšky trvá stejně dlouho, jako vlakem do Prahy. Obrovskému sídlišti pak vládne kultura konzumu a tón udávají až příliš přizpůsobiví občané. (Aby mne někdo neobvinil z rasismu, těmi příliš přizpůsobivými rozumím právě ty příliš přizpůsobivé, ať jsou jakékoli barvy pleti a sociálního statutu.) Panelák připomínal jednu velkou vesnici, s tím rozdílem, že se tu nikdo s nikým nezná, natož aby se lidé zdravili. A uznejte, asi by se vám nechtělo žít v cizím městě v době, kdy budete odkázáni na domov důchodců či LDN. Mně tedy ne. Zvlášť poté, co jsem některé z těcho institucí shlédla zevnitř. Proto padlo rozhodnutí pokusit se o stěhování. Dokud ještě síly stačí, aby to člověk zvládl.

Prvním krokem bylo pročítání různých inzerátů a fromulace požadavků, jaké by to nové bydlení mělo být. Nu, mít v kapse pár miliónů, asi bych byla hodně vybíravá. Ale strýc Rotschild v USA mi nic neodkázal. Proto bylo nutné zformulovat si pro sebe nějaké klíčové požadavky.

Tak tedy:
  • Líbilo by se mi, aby bylo bydlení maximálně ve stejné dojezdové vzdálenosti do práce;
  • Ráda bych nějaké nižší patro, léta budou přibývat a pokud by zkolaboval výtah, kdo by se táhnul do 10. patra?
  • Vzhledem k omezeným finančním prostředkům jsem stanovila jakýsi cenový strop;
  • Stanovila jsem si nějaké rozmezí velikosti bytu;
  • Zformulovala jsem si jasnou přestavu o energetických nárocích bydlení.
S těmito limity jsem se pak učila číst inzeráty. Četní inzerátů není těžké. Záhy se naučíte chápat, co tím kterým obratem makléři mysleli.

Vězte, že pokud vám nabízejí cosi určené k rekonstrukci, je to se vší pravděpodobností neobyvatelná ruina. Pokud je byt v klidném prostředí, znamená to, že nejbližší zastávka autobusu je půl kilometru a do centra cestujete hodinu. Pokud vás lákají na krásné okolí, bude dům nejspíše v záplavové oblasti. Pokud jsou veškeré služby v dosahu, zaručeně máte pod okny hostinec 4. cenové kategorie. 15 minut do centra znamená, že máte vlastní auto a ta čtvrthodinka je jistá v neděli brzy ráno. MHD se neuvažuje - to je přece socka pro socky. a i kdyby to čtvrhodinku trvalo, podstatným nedostatkem je, že autobus jede jednou za hodinu.

První byt, který splňoval moje kritéria, se nacházel kdesi v okolí metra Hůrka. Žel, reagovala jsem pomalu (druhý den po zveřejnění inzerátu). V té chvíli byl již zadán. Potom dlouho nic. Přehouply se Vánoce a vypadalo to, že ve svém maloměstě strávím i ty další

V únoru se objevil další inzerát. Kamsi do Nuslí. Vypadal velmi nadějně. Poměrně velký byt ve zvýšeném přízemí. vytápěný plynem, kuchyňský kout by se dal adaptovat z předsíně. Pláněk přiložen. Cena víc než mírná. Až podezřele mírná. Přirozeně k inzerovaným metrům čtverečním. Zkusila jsem se tedy jít na onen zázrak podívat na vlastní oči. Na sjednanou schůzku jsme přišla o něco dříve, chtěla jsem si prohlédnout i okolí. Zde byly opravdu aspon některé služby v dosahu, na MHD také jen kousek. První nepříjemností byl opravdu výrazný odér Botiče. Plná žumpa by o sobě nemohla dávat vědět naléhavěji.

Přesto jsem opatrně obešla inzerovaný rohový dům. Vypadal solidně, cihlová stavba optimální velikost, nová okna. Podle plánku jsme si dokázala představit, v které části domu by se měl byt nacházet. Šla jsem to tedy zvenčí prozkoumat. Byt ve zvýšeném přízemí tu byl. Ale ten byl evidentně obydlený, v oknech záclonky a další maličkosti, které svědčily o tom, že tady se žije!

Pod oknem zvýšeného přízemí se krčilo zamřížované okénko přesně ve výši zvednuté psí nohy. Za okénkem tma. Pod okénkem žádné místo na vyústění odvětrávání Wawek. To snad přece ne??? Netrpělivě jsem čekala na čas dohodnuté schůzky. Ten, kdo prodej zprostředkovávall, dorazil se zpožděním, za které se neomluvil. Pak mne opravdu vedl do suterénu. To bylo tedy ono zvýšené přízemí!

Prostory v suterénu byla velké, což o to, ale inzerované vytápění plynem se týkalo pouze jedné místnosti. Ta by mohla zvýšené přízemí upomínat, dům byl ve svahu a zde se z okna otvíral romantický výhled na sutí přeplněný dvorek a polorozpadlou zeď. FIlmaři by mohli tento výhled ihned použít pro Foglarova Stínadla nebo pro nějaký drsnější horor.

Zbytek objektu byl napojen na přímotopy. Ona předsíň, kam by se prý mohla umístit kuchyně, neměla vyvedené odpady a jejich položení by znamelńalo dobré 3 metry kopání do podlahy. Celé by to bylo ideální na garsonku s kanceláří, ale ne na bydlení. Navíc, přímotop není plyn a zalže-li prodejce v jedné věci, je zde vysoká možnost, že si pravdu přihne i v dalších situacích. S takovými lidmi nemám potřebu obchodovat. A tak jsem se zdvořile rozloučila a vycouvala pryč. Do smutného únorového podvečera. Čekala mne ještě dlouhá cesta domů.

Velikonoce III

17. dubna 2015 v 16:39 | Darina |  Kimbilio
Další den jsme vyrazili na delší procházku až po obědě. Kelpíci byli nadšení, lenošení jim opravdu nesvědčí.

Pomalu jsme stoupali do kopce. Nám, lidem, bylo velikonočně zamlkle. Velikonoce nejsu jen o radosti, i když ta radost nakonec přijde. Není však zadarmo. Proto jsme teď spíše mlčeli.

Psi sice vycítili atmosféru, ale u nich převládala radost. Zda to byla ta pravá velikonoční, nevím. Ale zeptejte se jich. Ben to ochotně rozštěká. Myslím, že se radovali hlavně proto, že byli venku a mohli se po libosti vyřádit. To dělali opravdu důkladně. Milují běh za hozenou šiškou či kamenem a nevadí jim stráně, úvozy a svahy. Naopak, členitý terén si vychutnávají jako výzvu a lahůdku. Ben skákal loňskou trávou svým "jelením" způsobem - vysokými skoky do výše, aby si tak proklestil cestičku a zároveň měl stále přehled, kam se to vlastně prodírá. Obíhal nás širokým kruhem a vyzýval ke hře. Myia byla spokojená, že tu má většinu své smečky a tak nadšeně pobíhala a dělila svou pozornost rovnoměrně všem.

Pomalu jsme stoupali výš a výš. S občasným zastavením a pohledem tam dolů. Pod námi leželo městečko. Mezi kopci se postupně otevíral pohled údolím do vnitrozemí, až k okresnímu městu. Za zády hraniční hvozdy, tmavé, mlčící. Kdybychom se posouvali údolím dál podél hranice, nacházeli bychom jen opuštěné stopy těch, kdo tu kdysi žili a nenávratně odešli. Krajinu tu oživují zapomenuté hřbitůvky, zarostlé sady uprostřed lesů, stopy po staveních, která zničil čas, les a lidská nenávist. I o tom se dá o Velikonocích přemýšlet. Zvlášť v kraji, kde jsme doma. Snad pro pocit zpustlých a opuštěných lidských vztahů. Lidé se tu hodně podobají té krajině.

Ben soudil, že toho smutku a zamýšlení už bylo dost a dával ostrým štěkotem celému světu na vědomí: "Mám klacek, klacek, pojď ho sebrat a házet mi ho, pojď si hrát!" Vyhověli jsme jeho přání, protože bychom jinak asi ohluchli. Hra to sice nebyla na házení klacku, ale byla to ještě zajímavější hra. Začali jsme opět s pomerančovou kůrou. Tentokrát v terénu. Ben ji našel celkem s přehledem, ale dával najevo, že se trochu nudí. Jehopředstava o dobře prožité lehké odpolední procházce znamená naběhat tak 12 km.

Myia hledala kůru o sto šest. Bylo to pro ni jen takové rozehřátí. Potom jsme zkusili nalezení předmětu (tedy variaci na čtenářům již známé "Ztratil"). Její čenich dokáže najít i věc umístěnou ve výšce - a většinou si také šikovně poradí, jak ji z té výšky sundat a přinést. Pokročilé na tomto vyhledávání bylo, že již není třeba ji přesně navádět do směru, kde předmět je. Myia už umí samozřejmě dávno revírovat. Umí ovšem sbírat i předměty ze stopy a odevzdávat je. Zkrátka, jak jde o čuchání, je tahle psí lady nepřekonatelná.

Psí zábavu jsme doplnili o vyhledávání osob. To víte, je-li k dispozici ochotný figurant (rozuměj, moje maličkost), musí se toho náležitě využít. Obě kelpiny jsou už zkušené, hledali tedy s velikánským elánem a vyštěkávali na celý les. Ben dostal za odměnu peška a hrdě s ním odpelášil do lesa, navýsost spokojený, že ukořistil svou oblíbenou hračku. Myia hledala a vyštěkávala za salámek a byla ohromně spokojená. Už se odnaučila zlozvyku po figurantovi skákat, teď si k tomu štěkání většinou sedá. Na pokus o jednoduchou záchranářskou zkoušku už to je. Pesani už mají slíbené složitější varianty - figuranty v troskách (nikoli trosky figurantů, ale i to se může stát) a v úkrytech. Hodně se těším, až si s nimi budu moci zahrát pokročilejší variantu hry na schovku.

Domů jsme dorazili s pozdním odpolednem a relax vypadal přibližně stejně, psi spokojeně smotaní kolem lidí, kteří zahřívali zkřehlé ruce o hrnky čaje. Počasí venku se rozhodlo, že si zavzpomíná na Vánoce. Ale to jsme ještě netušili, jak se to vyvine dál.

Velikonoce II

11. dubna 2015 v 14:43 | Darina |  Kimbilio
Do sobotního rána mne poněkud razantně budí Miya. Má pocit, že se v pelechu válím moc dlouho, když kelpíci jsou už totálně čilí. To by přece byla škoda spát.

Jakž takž se probouzíme, my tři lidé. Máme v plánu výlet. Psi srší energií. Ale to je u kelpií vcelku setrvalý stav. Ničemu se tedy nedivíme a snažíme se rozlepit oči, shltnout snídani, zabalit malou psí polní (rozumějte: náhubky, vodítka, pamlsky, vodu, klikr) a velkou geocacherskou polní (rozuměj: GPS, tužku, drobnosti do keší, nic víc tentokrát není třeba). Vše úhledně sbaleno. Moment, ještě přece jen nějakou malou svačinu lidské členy týmu. Můžeme vyrazit.

Poloprázdný vláček supí k okresnímu městu a vysazuje nás na malilinkaté staničce stále ještě uprostřed polí. Vesnice se už natahuje čím dál blíž, ale my se k ní obracíme zády a rázujeme po pusté silničce. Psi dávají najevo netrpělivost. Rádi by už konečně vybili něco energie. Musejí však ještě pár okamžiků vydržet. Jsou vypuštěni v momentě, kdy nacházíme rozbahněnou polní cestu, která se zdá vést k našemu prvnímu cíli. Zběsile prolétnou bahnem a prokličkují mezi loužemi. Pak vyrazí na louky plným tryskem a užívají si radost z pohybu. Hlídají si sice naši, pro ně tak zoufale pomalou, část výpravy, ale v přehledném terénu se rozbíhají i 200 metrů od nás. Přirozeně si udržují přehled, kde se ploužíme.

Po několika stech metrů se před námi vztyčí jedna z rybničních hrází. Necháváme ji mírně stranou a začáínáme se rozhlížet po kešce. GPS už totiž napovídá méně než 20 metrů k cíli. Než se vůbec stihneme pořádně rozkoukat, označují již oba psi místo, které se jim zdá výjimečné kvůli silné pachové stopě lidí. Jdeme se podívat a konstatujeme, že Ben s Miyou právě ulovili samostatně svou první keš. Obdivujeme, jak jsou šikovní a dáváme svou radost hlasitě najevo. Kdyby nás pozoroval někdo cizí, měl by nás za totální cvoky. Jsme ti, kdo mluví se psy.

Teď ale rychle logujeme nález, vyměňujeme nějaké drobnosti a chystáme se na další cestu. Podle mapy by měla být jednouduchá. Po cestě a za šipkou GPS. Což o to, ta šipka by byla k mání. Ale cesta se nám nějak ztrácí. Prodíráme se remízkem, louky jsou silně podmáčené. Pak skončí i remízek a před námi se vlní rákosové moře. Tudy vážně neprojdeme. Stáčíme se tedy více k jihu v bláhové naději, že to obejdeme.

Jakmile vstoupíme do louky, začíná protestovat impregnace mých bot a studená voda si pomalu nachází cestičku k mým prstům. Tiše nadávám, v danou chvíli nemohu dělat nic moc jiného. Kelpinkám podmáčená louka nevadí ani v nejmenším, Na rozdíl od nás jsou lehcí a hlavně hodně rychlí. Tlapky mají sice mokré, ale nepovažují to za nic supernepříjemného a dál se prohánějí loukou, která se místy mění spíše v močál,

Doklopýtáme k malému lužnímu lesíčku, abychom se přesvědčili, že to byla marné iluze. Neprostupné rákosí a bažiny číhají všude kolem nás. Lesík je ovšem fantastický. Jsou tu malé vyvýšeninky a mezi nimi kulatá jezírka. Projít se dá opatrně, když člověk balancuje na uzounkých stezičkách, které stoupají a klesají a obtáčejí jezírka jako malí hádci. Pro Miyu je to úžasná možnost, jak projevit spontánně svou radost ze života. Vyrazí po těchto uzounkých stezičkách tryskem. Zatáčky vybírá jen tak mimochodem, má úžasnou rovnováhu (umí totiž lézt i na stromy a balancovat pro legraci na vrcholcích zábradlí). Ani nezpomalí a vyrazí z lesíka až do luk.

My lidé chvilku obhlížíme svou beznadějnou situaci. Tady by nám nepomohl ani vor - musíme se zkrátka vrátit. Čvachtáme tedy tou podmáčenou loukou zpět. Psi kolem nás elegantně krouží. Když má Ben pocit, že to jeho malá družka přehání, začne ji horlivě shánět do stáda. Bezchybně ji vždy nasměruje tam, kde se neelegantně pohybujeme my, lidé. Když pak přejdou kelpinky do klusu, vznášejí se jako víly. Kdo ví, zda psi na víly věří, ale asi ne. Nicméně rychlý pohyb hnědých tlapek v tomto obtížném terénu upomíná na taneční kroky. Tyhle kelpie by na požádání vysekly i poklonu. To po nich ovšem nechceme, máme dost práce sami se sebou. Voda si opět nachází cestu do mých bot a já tedy tiše nadávám.

Nakonec jsme se museli vrátit dost značný kus cesty až ke hrázi. Tam jsme se pak pustili tou na první pohled méně pravděpodobnou cestou. Ale další už k dispozici nebyla. Udělali jsme dobře. Kdybych se nehnala bezhlavě za šipkou, neměla bych mokré boty. Ale také bychom neviděli pořádný kus rezervace zevnitř.

Ben dává teď radost ze života najevo svým osobitým způsobem - štěká na celé kolo. Venku je tím typický, když jeho emoce dosáhnou určité úrovně, musí se o ně podělit s celým okolím. Neřeší, že okolí pravděpodobně ohluchne!

Ušli jsme několik stovek metrů a minuli osamělou usedlost. To jsme již zahlédli cíl naší pouti, kapličku sv. Víta. Je malinká a ač se tu vyznám, neměla jsem o ní tušení. Když jsem se těmito končinami toulávala v dětství, a to už je pěkných pár let zpátky, nikdy jsem si jí nevšimla. Ale tehdejší doba nepřála jakýmkoli upomínkám na duchovno a kaplička byla asi ve stádiu trosek. Zato dnes je pěkně opravená, obraz sv. Víta je keramický, jasně inspirovaný lidovými šumavskými malbami na skle. Neodoláme a fotíme se. Kaplička, kelpíci i lidé. Kaplička je fotogenická, ale udržet kelpiny v klidu je trochu obtížnější úkol. Potom se jdeme mrknout po kešce. Chvilinku ji hledáme, GPS nás honí v okruhu deseti metrů. Podle vyšlapaných linií nejen nás. Také má 4 hvězdičky z pěti možných co se týče mimiker. Pak se mi náhle rozsvítí, jak by mohla vypadat a vzápětí ji opravdu držím v ruce a logujeme.

Zpáteční cestu absolvujeme trochu rychleji. Jednak chceme chytit polední vláček zpět, jednak mám pocit, že moje botky by mohly transformovat v žabí líheň. Zima mi při tom rychlém pohybu není, ale mokro ano.

Máme před sebou líné odpoledne. Po dobroučkém pozdním obědě vycpávám boty papírem a pak se natáhnu na gauč. Miya se blaženě uvelebí do záhybů deky u mých nohou a usne. Ve spánku mne zahřívá. Není to sice vydra, jako v životopisu sv. Cuthberta, ale i kelpie slušně hřeje. Podle jejího příkladu se věnuji poobědovému spánku i já. Pokračovat ve vyprávění budeme, až si odpočinu. Tak zatím brou.

Velikonoce I

8. dubna 2015 v 12:34 | Darina |  Kimbilio
Vláček zarachotil na železném mostě. Tento zvuk mne na cestě na jihozápad (rozuměj od matky měst) vždy spolehlivě vzbudí. Za chvilku budu přestupovat. Balím věci a připravuji se vyskočit do studeného jarního podvečera.

Dlouhatánské čekání na autobus v našem Okresním městě krátím odlovem jedné z nově přibyvších keší a pak již pokračuji dále do kopců. Autobus statečně rachotí po úzké klikaté silničce. Za horami rychle zapadá slunce mezi horou hrabat z Bogenu a Prsy Matky Boží. Údolí řeky temní nachovými stíny. Městečko rozžíhá své pouliční lampy a já spěchám stmíváním ke známým dveřím.

Po zazvonění úpí bytové dveře pod nápory citového rozpoložení obou kelpinek. Staccato na dveřní výplni - to je Ben.
Občasný zásah kliky - to je pro změnu Myia, která umí otevírat dveře. Naštěstí se je však nenaučila ještě odmykat. Konečně se dveře lidským zásahem otevřou a pesani mohou naplno projevit své vítací emoce. Když se mne konečně nabaží, vyčkávavě pozorují můj batoh. Batoh přece znamená vždy oblíbenou pochoutku. Neodvážila bych se zklamat je a nevyhovět jim. Není to úplatek, jen potvrzení, že se rádi vidíme. Také ji nedostanou jen tak. Lámu jim rohlík - ano, oba ujíždějí na rohlících - napůl a oba mi, v touze tuto lákavou ňamku získat, předvedou perfektní panáčkování.

V průběhu večera dají ještě několikrát nejevo svou radost. Ben si dokonce přijde pro podrbání, což je od něj opravdu vyznamenání. Na dotyky musí mít náladu. Nechá se přátelsky jemně zatahat za ucho a potom už jdu obdivovat, co se naučili na semináři Noseworku.

To, co pesani předvádějí, je už kapku pokročilá věc. Chce se po nich, aby našli poschovávanou pomerančovou kůru a označili místo nálezu, aniž by kůru aportovali. Jejich akce se tedy skládá ze dvou složek: najít a posadit se či ulehnout u nálezu a poté nález čenichem ukázat, ale kůry se nedotýkat.

Jde jim to ohromně. Hledají velmi zapáleně, ale všímám si, že při prohledávání pokoje mají "zaručené tipy", tedy místa, kde to zkoušejí přednostně. Evidentně prokoukli svou paničku, že jim kůru schovává často právě tam. To je přirozené, každý z nás má svůj styl.

Ben je do hledání zapálen maličko méně a po druhém opakování signalizuje, že už ho tato akce nudí. Zato Myia by hledala do roztrhání těla. Navíc má výborný čich, sušenou kůru cítí snad na půl metru. Jen se občas zbrkle zapomene a má tendenci čapnout nález do tlamy. Ale i na to vymyslela její panička vychytávku.

Při druhém opakování jí schovávám kůru já a vybírám místa, která se jeví pro schovku jako nepravděpodobná. Myiu to neotráví, naopak "vyšší" level ji vyhecuje k preciznější práci nosem a v mžiku hlásí nález. Talent po předcích se nedá popřít, pachové práce jsou její nejoblíbenější aktivita. Je schopná hlásit spolehlivě nález ukrytý i pod děrovanou nádobou, tedy při značném snížení intenzity pachu. Dokonce zkoušíme, zda by odhalila kůru ukrytou v mé ruce. Začínáme v pro mne trochu nepohodlné poloze - tedy s rukama na zemi, aby pochopila, že ruka je vlastně totéž, co nádoba. Chápe to vskutku okamžitě a ihned usedá k té správné ruce. Ukazuji jí kůru a panička se rozplývá chválou, aby Miya věděla, že tohle je to ono, že to udělala přesně a správně. Stačilo zkusit to takhle jednou. Při příštím opakování už se Miya chová jako ostřílená veteránka - a já nemusím dělat stojku ani si hrát na žábu! Je zkrátka skvělá. Pokud by vtiskovaným pachem nebyl pomeranč, ale droga, pašeráci, třeste se!

Příjemně unaveni absolvují psi poslední venčení, moje maličkost poslední hrnek horkého čaje a šup do peřin. Dobrou noc! Uvidíme, co nám přichystá zítřek.

Kimbilio je...

8. dubna 2015 v 11:37 | Darina |  Kimbilio
Kimbilio je svahilské slovo. Znamená útočiště, úkryt, bezpečné místo. Je to ovšem také název jedné chovatelské stanice australských kelpií v zapadlé části Pošumaví, v krajině mého dětství. Vracívám se sem poměrně často. Kimbilio je možností vystoupit z pracovního kolotoče a odpočívat. Odpočívat? S australskými kelpiemi? Není to náhodou protimluv? Akčnější psy abyste pohledali!
Přesto je to oddech. Pesani mne přijali bez problémů do smečky, jsem "jejich" člověk. I s nimi prožívám chvíle vážnější a méně vážné, legraci i chvíle k zamyšlení...
Zvu vás, abyste nahlédli do našich společných příhod. Jen pojďte dál! Nebojte, oni nekoušou!