Březen 2015

Stromová série Kladno

12. března 2015 v 12:30 | Darina |  Geo-kačerské adrenaliny
Ráno mne probudilo za svítání, jako teď každý den. Bylo ještě velmi brzy. Stejně už neusnu. A v Bažantnici píplo pár nových keší. Mám to skoro za rohem. Vyskakuji z postele, obouvám boty a tiše vycházím do časného mokrého dne.

V Bažantnici není přirozeně v tak časnou hodinu ani noha. Rozuměj, lidská. Těch ostatních nožek, nožiček, drápků, křídel, zobáčků a kožíšků je tam nepočítaně. Jen jít tiše a dívat se.

Série, na kterou mám políčeno, se týká místních stromů. Ty běžné nejsou žádným překvapením. Ale zrovna první keš, která mi přijde pod ruku, je věnována stromu kapičku exotičtějšímu. Nikdy mne nenapadlo, že tenhle druh smrku, který je zde hojně vysázen, je vlastně cizinec. Keš nacházím bez problémů pár kroků od jednoho ze vstupů. Pak sbíhám ze strmého svahu k potoku a zase se drápu vzhůru do blátivého břehu. Tam někde je další kousek, osikový. Ale kešky jsou víc než slušně zaměřeny (také víc než slušně maskovány). Vzápětí tedy zapisuji své jméno do dalšího sešitku.

Pak mne čeká cesta Bažantnicí až k jednomu z rybníčků. Tady je velice živo. Na břehu táboří hejno kachen a uvolňují mi cestu s pohoršlivým kvákotem. Kdo sem má co lézt tak brzy a rušit jejich ranní siestu? Je březen a proto se už většina kachen drží v párech. Kačírci se natřásají a modrá zrcadélka na křídlech se jen blýskají. Kačenky jim tlapou věrně po boku. Rychle se prosmyknu po cestě a odbočím na rozcestí, abych našla další kešku.

Tady je to trochu zapeklité. Název hlásá, že by to měla být smrková, ale moje GPS se rozhodla tvrdošíjně ukazovat na břízu. Po chvilce si to sice rozmyslela, ale další objekt, který mi nabízí, je borovice. Kašlu na techniku a dívám se pozorně po okolí. A je tu! Co? No, přece geodálnice! Na začátku spíš nepatrná geostezička, ale je jasné, kam míří. Smrk to opravdu je. A keška je tam doopravdy také, jen maskování je důmyslnější. Rychle loguji, protože jsem se tu zdržela až příliš dlouho, a pokračuji dále.

Bukovou keš vzdávám, nedoážu totiž zjistit jednu z podmínek pro získání indicií. Podcenila jsem přípravu, ale nevadí.

Modřínová keš se mnou zase laškuje. GPS ukazuje tentokrát dobře, ale ať koukám, jak koukám, vidím samé borovice. Kam se ten zatrolený modřín schoval? Obcházím kruhem a ostružiní mne chytá za kalhoty. A pak do něj málem vrazím nosem. Vysvobodit keš z jejího úkrytu je otázkou vteřin. Zapsat a honem dál.

Na okraji lesa z ranního oparu vystupuje skupinka bříz. Připomíná to kýčovité scény ruských socialistických filmů. Tady bříza, jak mne slyšíte? Bude to jednoduché, je to jedna z nich. Ale která? Rozhlédnu se pátravě kolem a už to mám. To bylo lehké, tak zas honem dál.

Rychle dojdu k potoku, přebalancuji lávku a supím do stráně za poslední dnešní keškou. Když se pár metrů od cíle zastavím, abych zkontrolovala vzdálenost, mrknu a hele... zpoza kmene se vynořila veverka. Krásný hunňatý rezavý ocas, o malinko světlejší kožich, očka jak ostružinky. Zaoblená žebírka naznačují, že tuto zimu nestrádala. Je tak blízko, že bych se jí mohla dotknout. Ale nechci ji poplašit. Nehýbám se tedy. Veverka mne pátravě sjede pohledem od hlavy až k patě. Jsem neškodná. Pak uvážlivě vyběhne po kmeni nahoru. Na rozloučenou se mihne jen její oháňka mezi větvemi stromu - a je pryč. Kolem ticho. Vlastně ne. Datlové si tu posílají zprávy. Jeden mi musí sedět skoro nad hlavou, druhý se ozývá ze vzdálenějšího zákoutí. Pěkně se střídají Trrrrr.... signalizuje první. Chvilka odmlky. Pak se ozve trrrr z dálky v odpověď. Zamyšleně beru poslední krabičku, zapisuji se a pak tichounce odcházím.

Rychlým krokem se vracím do běžného ranního ruchu města. Na nádraží už čeká vlak a začne další obyčejný den. Na "kačerské" konto připisuji 6 nových nálezů a do svého nitra prima pocit dnešního začátku dne.

Konfliktní

9. března 2015 v 10:34 | Darina |  Psáno do větru
Dosud Perry pobíhal po světě více méně s optimismem. Svět byl pro něj báječným místem plným více či méně zajímavých věcí, lidí, ostatních pejsků a dobrodružství. Povahově je založený tak, že očekává jen dobré. Přijde-li něco jiného, je udiven. Jenže štěněcí odbobí je definitivně pryč a Perry se musí vyrovnávat s psí dospělotí. A věřte, že je to skoro stejně složitá doba jako u nás lidí.

S lidmi se pejsek většinou do konfliktů nedostává. V zásadě od nich očekává jen to dobré. V první řadě obdiv. Tímto způsobem má zvlášť dobře zmáknuté starší lidi. Umí na ně zahrát etudu Roztomilý pejsek tak, že nezměknou jen ti, co nemají zvířata opravdu rádi.

Miluje děti. Sice už má zkušenost, že se od nich nedočká vždy vlídného a něžného zacházení, ale dětem dovolí téměř cokoli. I to, aby mu sebraly hračku přímo z čumáku. A u těch úplně malých shovívavě toleruje jejich neobratné pokusy o pohlazení. Pro klid čtenářů dodávám, že takovéto expermenty děláme pouze v případě, že se dětii dovolí a za mé velice blízké přítomnosti, aby se nic nestalo ani jim, ale ani kokrovi, protože i dítě může mít hloupé nápady.

Pokud jsme venku, tak mne někdy "hlídá" a štěká na kolemjdoucí, ale dělává to většinou opravdu jen v nepřehledném terénu, jsme-li sami. V rušném parku tuto potřebu nemá.

Existuje ovšem kategorie lidí, kteří vypadají na první pohled neškodně, ale Perrymu se nelíbí. Nedají se nijak specificky zařadit, protože Perry evidentně nemá etnické, genderové, národnostní a sociální předsudky, ale občas se mu zkrátka někdo opravdu nelíbí. Není ovlivněn ani mými sympatiemi k dotyčným, vždyť se jedná o neznámé lidi! To potom vrčí. Sice ho klidním, ale beru jeho názor velmi vážně a k člověku, který je pro Perryho problematický, se chovám s krajní obezřetností podle staré moudré zásady: Dítě a pes pozná dobrý lidi!

S pejsky je to momentálně složitější. V zásadě platí to, co jsem už napsala, Perry očekává, že většina psů je tu k tomu, aby si s ním hrála. I když teď už se jeho obzor rozšířil, neboť příroda mu napovídá, že psí slečny jsou tu asi i k něčemu jinému, mnohem lákavějšímu. S hárající fenou se zatím přímo potkal jen jednou, ale jejich pachu se v rušném velkoměstě nelze vyhnout. A to, že někudy prošla zajímavě vonící psí dáma, dokáže Perry výmluvně dát najevo. Pro tuto chvíli má smůlu, ale doba bonitace se nezadržitelně blíží a pak mu budou dopřány i slasti být tátou nějakého štěněcího potěru.

Stále ještě jsem nerozšifrovala, proč se mu někteří psi líbí více. Dokonce tak, že i v případě, že jeho pozornosti považují za dotěrné a ňafnou po něm, to zkouší dál. S podobnou věkovou kategorií není problém. Navíc si Perry pamatuje "přátelské" psy, s nimiž už si hrál. Tam jsou smypatie jasné, znají se a mají o vyzkoušené. Jak dlouhá jeho paměť je, zatím nevím, ale labradora Shortyho poznal po 3 týdnech bezpečně.

Občas otravuje mnohem starší psy, kteří už si přirozeně hrát nechtějí (třeba proto, že už se obtížně a bolestivě pohybují), ale jemu jsou nějak sympatičtí. Na některé jiné je zas jeho temperament moc bouřlivý. Zatím se to ovšem vyřešilo většinou prostým odvoláním.

Pak také otravuje jiné psí kluky. Touží s nimi změřit rituálně síly. A protože je jeho sebevědomí trochu větší, než on, občas se vrhá do měření sil třeba s leonbergrem (ne, dogu naštěstí ještě nezkusil). Pokud je soupeř dobře socializovaný, nejde nikdy o víc, než o tahanici, která sice vypadá pro nepoučeného diváka dramaticky (jsou přítomny vyceněné zuby a nějaké to vrčení), ale není to opravdu nic víc, než rituál. Jenže mnoho páníčků moc poučených není a neznají komunikační signály svých pejsků. Propadají pak lehce panice, že se jejich miláček zraní. Na mne pak koukají jako na vraha a na Perryho div ne jako na zabijáka. Zatím je to jen malý provokatér a to ještě ne vždy, protože se často setkáváme s malými podlými pejsky, kteří na Perryho bafají ze zálohy.

Je ovšem skutečností, že Perryho sebevědomí teď hodně bujelo. Rázný konec tomu však udělaly dvě po sobě rychle jdoucí příhody. Obě měly stejný začátek. Perry totiž, vidí-li zajímavého psa, v určitém momentu přepíná do modu "Nevidím, neslyším, nevnímám". V jeho pohybu je tento příznak signalizován náhlou akcelerací. Pokud jsem ostražitá a podaří se mi ho přivolat před tímto okamžikem, není žádný problém. Pokud ne, vydá se kokr na malý soukromý výlet a pak opravdu "neslyší". Obě příhody tedy začaly Perryho samostatnou akcí.

Poprvé odběhl jen o kousek dál, ale i tak to bylo z mého přímého dosahu. Ale aspoň jsem viděla, co se děje. Perry se rozhodl vyjádřit své sympatie německému ovčákovi. Jenže zaujat vlastní ideou nevyhodnotil konstelaci, které nastala. Mimo ovčáka a jeho paničku tam bylo i batole na trávníku, k němuž měl onen cizí pes zjevně ochranitelský vztah. Proto místo kamarádění Perryho sejmul. V mezích rituálu, ale důsledně. Co si tím vrčením řekli, netuším, ale Perry se bleskově podřídil. Pak to sice zkusil ještě jednou, ale onen cizí pes po něm opět varovně vyjel. Nestalo se nic víc. Jen ke mně přiběhl trochu vykolejený pes, který si evidentně chtěl stěžovat na nespravedlnost světa. Ovšem ani u mne nedošel tentokrát pochopení. Jednak neměl zdrhat, cizího psa jsem mu "nepovolila". Jednak byl ten cizinec v právu. Perrryho jsem tedy pouze uklidnila, ale nedočkal se pochvaly (za co také?) Pak jsme se (obě strany už se psy na vodítku) v klidu rozešli.

Druhý konflikt byl vážnější. Opět začal Perryho vandrem a seznamovacími aktivitami v situaci, kdy jsem se ho snažila odvolat. Terén byl totiž ne zcela přehledný, neviděla jsem, kolil psů před námi vlastně je a jací jsou. Pes neviděl a neslyšel, protože kokří tvrdohlavost ho hnala k tomu, že on to přece ví líp, než já. Nevěděl. Těžko říct, co se stalo, ale psi tam byli dva, jedn z toho stříček, co se sotva šoural a nebyl schopen už ani poořádně štěknout. Ale byl tam i mladý rváč, kterému rozverný kokr nesedl a tentokrát to nebylo rituální. Moc jsem toho přes křoví neviděla, ale byli u toho páníci těch dvou psů (neobtěžovali se pak vylíčit, co se vlastně stalo). Odhaduji, že to, jak ten cizí pes Perryho sejmul, už rituální nebylo. Perry jen zaječel a zdrhl se schovat za nejbližší přírodní překážku, což byl shodou okolností velký balvan ve směru ode mne. Já pro něj byla dost daleko a asi by to nestihl. Vykukoval pak schlíple zpoza kamene. Došla jsem na místo děje, počkala, až si majitelé ulikdní svého psa a pak jsem Perryho přivolala. Nešla jsem si pro něj. Nebyla to vědomá reakce, spíš instinktivní řešení. Perry vylezl zpoza kamene a šoural se ke mně. Měl vážne strach kolem toho psa projít. "Sejme mne, sejme mne... pomoc!" bylo vidět na jeho opatrném pohybu. Jasně že nesejmul. Tak dorazil do ochrany mých paží. Prohlédla jsem ho, protože jsem tak napůl čekala, že bude pokousaný, ale viditelné zranění nikde nebylo. Nějaká ta modřina ale asi bude. Uklidnila jsem ho, ale opět jsem ho nechválila. Byl pořád kapku mimo. Poodešli jsme a zkusila jsem jeden ze známých cviků, abych se přesvědčila, že je vše v pořádku. Bylo a pes se psychicky oklepal hodně rychle.

Tiše doufám, že si z toho odnesl dvojí poučení. První - to, že soukromé výlety se nevyplácí a že by na hru s cizím psem měl získat dovolení. A druhé, že člověk dovede způsobit, aby po něm ani "zlý"pes nevyjel. Jestli to tak bude, uvidíme. Doufám, protože až do konce této procházky se choval málem vzorně.

Perryho soukromé akce řeším ovšem s předstihem i z jiné strany. Už jsme několikrát zkoušeli odložení s rušivými vlivy. Postoupili jsme tak daleko, že pokud nejsem příliš vzdálena, může být rušivým vlivem i cizí pes a je v té chvíli tabu. Tady se otevírá cesta k řešení. Přirozeně, je potřeba ještě více motivovat přivolání v těch problematických chvílích. A já musím trénovat pozornost a pohotovost, aby ten výcvik nebyl jen o nárocích na Perryho. Na mne tu jsou také nějaké a to je jen spravedlivé.

S figurantkou

8. března 2015 v 21:42 | Darina |  Psáno do větru
Nedělní odpolední počasí připomínalo vrchol jara, nikoli předjaří. Na Strossmayerově náměstí rozkvetly v parku sakury. V Kobylisích se teploměr vyšplhal k 22 stupňům. Pravda, na slunci, ale stejně asi padaly teplotní rekordy. Kdo aspoň trochu soudný by zůstal v takovém počasí sedět doma? Nějakým zázrakem se mi podařilo ukecat kamarádku, že si zahraje na figurantku. Zároveň se podařilo ukecat i Perryho páníčky, že pokud jim pozdě odpoledne vrátím unaveného psa, bude to pro všechny výhra. Po bouřlivém uvítání jsme vyrazili směr Ďáblický háj.

Vítání bylo opravdu důkladné a bouřlivé, protože Perry tuto kamarádku už zná a vyhodnotil, že ho čeká náramná legrace. Snažili jsme se ho tedy nezklamat. S figurantem se, konec konců, dá dělat opravdu mnoho zajímavých věcí.

V Kobylisích jsme dost dlouho museli čekat na tramvaj. Krátili jsme si tu nudu trochu cvičením. Teď už nás sem tam někdo obdivuje, občas i oprávněně. Perrymu dělá zájem dobře, ale spíš než jako šikovný se raději předvádí jako roztomilý. Ale tentokrát byl za šikovného, protože jinak by ho při tom dlouhém čekání napadaly ledajaké nápady. Takhle neměl čas zahrnovat svou pozorností okolostojící, role se obrátily, oni byli zaujati pejskem, který krásně předváděl otočky, přeskakoval a podlézal mou nohu, sedal a lehal na povel a dokonce ve cviku vydržel, protože zjistil, že jen tak se dá za jeden cvik získat víc pamlsků.

Pak konečně tramvaj přijela a rychle nás dopravila na konečnou. Do háje je to jen kousíček. Ohromně natěšený pes mohl být vypuštěn do volné přírody.

Nápad na nedělní odpolední procházku v háji měla ovšem půlka Prahy a leckteří nedočkavci už dokonce oprášili bicykly. Hlavní cesta tedy připomínala spíše prvomájový průvod, jen místo alegorických vozů jsme potkávali dětské kočárky. Nechat v této skrumáži pobíhat temperamentního psího puberťáka nebyl dvakrát dobrý nápad. Jedinou rozumnou strategií bylo tedy co nejdříve odbočit na úzké pěšiny a ponořit se do porostu. Tady byla situace o něco lepší, ale i tak tu byl ruch o dost větší, než obvykle.

Jako rozcvičku jsme si dali naši oblíbenou hru na ztráty a nálezy v zase o kousíček obtížnější variantě. Obtížnější to bylo hlavně proto, že Perry má zatím ještě stále tendenci hledat zrakem. Pokud předmět hned nevidí, instinktivně revíruje, což není špatné, ale potřebuje u toho povzbuzování. Nastal tedy čas na to vysvětlit mu nějak, že by měl víc použít čenich. Ale jak na to?

Na úvahy ale teď nebyl čas, bylo třeba využít příležitostí, které se nám otvíraly. Hráli jsme tedy navíc na schovávanou. Opět, pokud Perry viděl, kam se buď já, nebo figurantka schovává, vyřešil to s přehledem. Už pochopil, že má najít a v ideálním případě štěkat. Pak vypadne z nalezené osoby pamlsek. tohle už chápe dokonale. Pokud ovšem neviděl, byl bezradný. Nechápal, co má dělat. Figurantku "našel", až když ji viděl. A tady to docvaklo mně. Potřebuje vědět, že má hledat stopu!

Šli jsme na to tedy trochu oklikou. Nechala jsem Perryho s figurantkou a šla našlápnout krátkou stopu tak, aby pes neviděl, co dělám. Nutno říci, že jsem ho tak úplně neoblafla, protože když jsem se vrátila, podíval se na mne tázavě, co jako bude. Ale celou tu dobu se choval vzorně, hezky čekal a hlavně - bylo ticho!

Ticho bylo i ve chvíli, kdy jsem mu připjala vodítko. To už sklonil čenich k zemi a byl napjatý jak strunka: Bude stopa, hurá!!!!! Přiřítili se k nám v té chvíli dva psi (naštěstí nahamtali do té stopy), ale Perrymu byli zcela ukradení, on teď pracoval! Věnoval jim tedy spíše mírně naštvaný pohled a toužebně čekal na můj povel: Stopa, hledej! Stopu samotnou vypracoval rychle a precizně, nebylo co sbírat, protože pamlsky si vyzobal. Na konci si natěšeně vzal pamlsek ještě z mé ruky a byl ohromně spokojený, protože stopa - to je něco jako závdavek psího ráje.

Relaxovali jsme pak chvilku ve hře s dalšími psi. Opětovně jsme potkali labradořího kluka Shortyho, kterého už známe. Psi se pustili do honičky a žertovného zápasu, nicméně když to Shorty dvakrát divoce přehnal a tahal Perryho za ucho už příliš bolestivě, vysloužil si dva výchovné štěky.

Šla jsem se potom znovu schovat tak, aby Perry viděl, co dělám. V půli cesty do úkrytu jsem ovšem hodila na zem pamlsek, jako když připravuji stopu. A kamarádka pak Perryho pustila. Vyrazil, dorazil k pamlsku, slupl ho a bylo přímo vidět, jak nastoupil aha-efekt: Jo, ty chceš, abych tě hledal nosem? Tohle je varianta na hru stopa? To je přece jednoduché! To já už tě vždycky najdu, protože tohle vážně umím! No to je PRIMA!!!! Nadšeně ke mně přilítl a dával najevo radost, nejen, že našel, ale že ví, jak na to.

Zkusili jsme to po chvíli znovu a tentokrát už Perry vůbec neřešil, jestli mě vidí nebo ne. Vrhl se po stopě, cestou sebral pamlsek a pak už dával světu najevo, že mě NAŠEL!!!! Tak, teď už budeme hledání jenom vylepšovat a zvyšovat obtížnost. Stejnou metodu mohu aplikovat i na ztracené přeměty a posledním krokem bude kombinace předmětů na stopě.

Z tohoto hlediska byla dnešní procházka veleúspěšná. Nu a mimo to, užili jsme si krásného počasí, pohybu na čerstvém vzduchu a radosti ze společné práce.

Na hřišti

7. března 2015 v 13:41 | Darina |  Psáno do větru
Ve středu večer jsem zcela náhodou zjistila, že se z Perryho stává mediální hvězda. Usmívající se Potkala jsem známého, kterého jsme neviděla, nu, snad 2 roky. Jeho první otázkou nebylo, jak se mám, ale: Kde je pes? Vysvětlila jsem mu, že Perry je psí kamarád, kterého mi půjčují lidští kamarádi. A že přirozeně oba děkujeme za přízeň rozšiřujícímu se okruhu čtenářů Perryho příběhů.

V pátek, zcela vyšťavená celotýdenními pracovními radovánkami (se studenty, s kolegy, s úřady etc.) jsem se k procházce s Perrym musela kapku přemlouvat. Ale přemluvila jsem se, protože z představy šíleně smutného kokra bych měla určitě výčitky svědomí. A navíc, co dělat ty 4 hodiny v Praze mezi skončením výuky a začátkem jiné akce?

Pejsek mne vítal vskutku bouřlivě. Energie měl na rozdávání. Vypravili jsme se proto tentokrát hodně nalehko na psí hřiště do Vysočan. Na lehko, rozuměj - to je jen vodítko, náhubek, pamlsky, pytlíky na úklid po tom, co z psa občas padá, mobil, pár korun v kapse... a cesta pěšky.

Perry přirozeně poznal, kam jdeme, jakmile jsme překonali rušnou křižovatku. Už má naučeno - cesta nahorů znamená autobus do Počernic, cesta rovně hřiště. I když byl ohromně natěšený, předvedl tentokrát před obchodem, kam mu chodím pro rohlíky, ukázkové odložení vleže. Dokonce i ten leh byl předpisový a ne jen tak nějaké povalování.

Samou nedočkavostí se snažil na vodítku tahat, protože na jeho vkus jsme šli moc pomalu. Dík tomu jsme ši ještě pomaleji, protože tahání značně zpomaluje mou ochotu pohybovat se vpřed. Ale pořád ještě to není dobré. Představa psa, který kluše u nohy na volně prověšeném vodítku, je spíš hudbou velice vzdálené budoucnosti.

Konečně se pejsek dočkal. Hřiště v dohledu a k tomu ten povel, který vždycky poslechne: Volno! Vyrazil jak vystřelený šíp a tryskem to nabral k vratům hřiště. Ohlédl se, kdepak že se to loudám, a poté, co zpozoroval, že nejdu, vzal to tryskem zpátky. Pokud mne vnímá, je pro něj moje zastavení pokynem k návratu. Ano, je tu onen předpoklad - pokud mne vnímá. To je u mladého psa, na kterého teď ještě přišlo jaro, někdy docela problém. Ale tentokrát vnímal a vysloužil si za krásné "přivolání" s předsednutím další kousek rohlíku. Pak zopakoval svůj tryskový útok na vrata hřiště a netrpělivě před nimi poskakoval. Šla kolem jakási babička s vnukem a Perryho počínání komentovali: "Koukej, jak se pejsek těší!" Aby taky ne, hřiště je přece zdrojem spousty super zábavy!

Tentokrát Perry po příchodu zkontroloval všechno osazenstvo a ihned ho ocenil. U plotu polehával sratší důstojný pes. Na první pohled bylo jasné, že s ním nebude žádná legrace. Vyzařovalo z něj ovšem i to, že nebude trpět obtěžování ze strany psích puberťáků a tak Perry ihned zavrhl možnost seznámit se s ním. Respektoval ho a nechal ho na pokoji.

O kus dále byl ovšem zajímavý chumel. Pravá psí směs. Byl tam zhruba stejně starý a stejně pubertálně trhlý bígl, pak buldok, kterého nezajímali ostatní psi. Byl v té chvíli urputně zakousnut do pneumatiky, která je tam z cvičných důvodů, a téměř s úspěchem se ji snažil zničit. Pak tam byla maličká fenka neurčité rasy a další stará, která měla nejblíže k labradorům.

Ona mrňavá psí dáma se oběma puberťákům moc zamlouvala. Poté, co se navzájem pořádně prohnali (bígl byl častěji v roli loveného, Perry v roli lovce štěkal na celé kolo chvílemi až hystericky), usoudili svorně, že je čas na námluvy. Fenka byla jiného názoru a nezamlouval se jí ani jeden. Nejprve si tedy vyskočila na lavičku, odkud se občas potměšile proti dotěrným mládencům ohnala. Jenže je neodradil ani opravdu hodně vážně zkrabacený čenich a vyceněné zuby. Opruzovali svorně dál a zahrnovali ji nevídanou a nevítanou pozorností. To už toho měla psí dáma dost a pokusila se s ocáskem mezi zadními vyšplhat výš po své majitelce. V tu chvíli jsem zasáhla a Perryho napůl odvolala, napůl odtáhla. Pro majitelku postižené fenky to ale už bylo dost a rozloučila se s námi: pro její fenku to bylo správné řešení, v nás zbylých psovodech psích puberťáků to vyvolalo lehký pocit viny.

Vzápětí se odporoučel na rozkaz svého pána i buldok. Tam už hrozilo docela vážně, že snad tu pneumatiku pozře. Pes se odloudal za pánem nešťastně, evidentě se mu nechtělo opustit tak prima kořist. Na hřišti tedy zbyli dva superakční psi. Nejprve spolu lítali a vymýšleli různé špatnosti, včetně myšlenky na to, že by se mohli pořádně servat, ale pak jsme to už docela zvládli pouhým dostatečným odstupem.

Bígl uměl některé věci líp, než Perry. Bylo vidět, že se svou paničkou má pevný vztah a že ji docela respektuje, ale byla vidět i bíglí tvrdohlavost a samostatnost. Párkrát přišel zaloudit o pamlsek ke mně. Jasně, že měl smůlu, bez dovolení cizím psům pamlsky nerozdávám. Navíc tohle Perry řešil. Dávala tomu vetřelci najevo, že moje kapsa s pamlsky je jeho a že on si je musí tvrdě odmakat, tak ať, vetřelec jeden, kouká vypadnout do uctivé vzdálenosti! Respekt to byl ovšem asymetrický, protože naskytla-li se možnost sebrat bíglímu kámošovi tenisák, udělal to. A nejen to, s míčkem v tlamě pak dával najevo - ukořistil jsem to, mám to v tlamě, je to tedy moje. Načež mi míček hrdě přinesl. Celým postojem dával najevo: "Tady jsem ti něco ulovil!" Přirozeně s tím, že tak lákavou kořist hodlá vyměnit jen za pamlsek.


Trénovali jsme trochu odložení s rušivými vlivy. Perry vstal jen jednou a to ve chvíli, kdy jsem na jednu z překážek odložila čepici. Vstal ovšem s velice výmluvným pohledem: "Už jsi zase něco ztratila? Mám já to s tebou starosti! No, tak já pro to tedy jdu! " Já ho přirozeně v této chvíli nepovelovala a tak se milý pejsek trochu divil, že byl vrácen do odložení. Teprve poté když úspěšně dokončil tento cvik, šel mi "najít" čepici. Pak mi ji uklízel i z lavičky, protože jeho myšlení bylo jasné: Našel jsem ti ji, tak sem s pochvalou, nebo ještě radši s rohlíčkem. Nu, asi nebudu moci nechat povalovat v dosahu psího čumáčku nic ze svých věcí. Z Perryho se patrně stává fanatik úklidu. Mimo látkových věcí už přináší i balíček hygienických kapesníčků. Budeme zkoušet další věci.

Zkoušeli jsme pak další cviky a triky, mimo jiné i základ plazení, protože pes konečně pochopil výdrž v lehu. Zatím jsme uplazili jeden dva kroky, ale jakmile mu docvakne, co chci, bude to rychlé. Zopakovali jsme také přeskakování a podlézání mé nohy (poveluji příkazy Horem! Spodem!) Moc ho to baví. Mělo to jen jednu chybu, když se Perry špatně odrazil a většinou své váhy mi přistál na pravé holeni. Noha vydržela, ale po srážce s 15kilovým psem hraje všemi barvami. také ho baví překážky. Dokonce mi je nabízel jako aktivitu bez povelu s takovým tím uličnickým: Koukej, co umím!

Po dlouhé době jsme zkusili i vysokou kladinu a tentokrát se z ní po čenichu dolů nevrhal. Je ovšem faktem, že jsem ho pečlivě jistila. Pneumatiku na řetězech neproskakujme (je dost vysoko), ale Perry ji umí rozhoupat.

Pokročili jsme také s dalším trikem - sedídí pes mi položí tlapy na nastavenou paži a hlavu provlékne dolů. Vzhledem k tomu, že tato poloha připomíná oblíbený modlitební postoj evangelikálních křesťanů, nenapadl mne jiný výmluvnější povel, než Pray! Perry už chápe, co chci, ale čistota provedení ještě není dokonalá. Ale co by jeden chtěl při prvních pokusech, no ne?

Na odchodu z hřiště jsem ještě jednou ztrácela předmět. Tentokrát jsem ho dala už na hůř přístupné místo. Perry to zatím dokázal vyřešit jen napůl. Předmět našel a natahoval se po něm ze země. Nenapadlo ho, že by mohl vyskočit na plošinku o něco výše o odtud ho sebrat pohodlněji. Jeho myšlení je zatím orientováno na přemět, ale ne na to, jak využít okolí k jeho dosažení. Navíc, Perry je sám na sebe docela opatrný a nevrhá se po hlavě do nevyzkoušených věcí. To je vlastně fajn, potože kokr kamikaze by byla vskutku vražedná kombinace.

Hřiště jsme po půldruhé hodině opouštěli v pohodě, pes uondán mírně fyzicky a dost psychicky, já trochu osvěžena psychicky. Zkrátka a dobře - užili jsme si to.