Štěkací

15. února 2015 v 19:59 | Darina |  Psáno do větru
Vzhledem k příjemnému skoro jarnímu počasí byla šance strávit s Perrym venku několik odpolední. Abychom se příliš nenudili, vydali jsme se na místa méně často navštěvovaná. Za novými dobrodružstvími. Tentokrát jsme zamířili do Ctěnického háje. Z podzimních dnů máme vyzkoušeno, že toto je příjemné místo. I tentokrát jsme se dobře bavili, byť nás potkala trochu neplánovaná dobrodružství.

Autobus nás tentokrát vysadil na opačné straně, u Ctěnického zámku. Doprava tu sice není nijak hustá, ale stejně se mi nechtělo šlapat s nedočkavým natěšeným psem na vodítku po silnici. Přešli jsme tedy na pole. Jenže ouha, po jeho okraji vede koňská stezka. Ta byla sice volná, ale nějakých 100 metrů od nás koník klusal.

Perry se již ve štěněcím věku rozhodl, že s koňmi kamarád nebude. Ale nablízko koně poznat nikdy zatím neměl příležitost. Vyhodnotil je jako jakousi obrovské příšery, které by mu mohly potenciálně ohrozit psovoda - unést ho, nebo sežrat, nebo ještě něco horšího (nevím, jak vypadají psí bubáci). Tudíž je nutno na ně štěkat, vrčet, zahnat je, nebo se aslespoň pokusit jeulovit.

Nedbal tedy mého energického usměrnění a rozhodl se jednat. Polila mne docela hrůza - co když té jezdkyni koně splaší? O to, že by se nechal kopnout, jsem se nebála, zas není takový hrdina, aby se přiblížil příliš. Ale bude koně obskakovat a prudit. Ano, správně, obskakoval, prudil a stěkal. Letěla jsem před pole za psem a myslela jsem si ne právě pěkné věci.

Slečna jezdkyně byla naštěstí rozumná a dokázala vyhodnotit situaci. Počkala, až jsem Perryho chytila a pak jsme se domluvili. Její kůň je hodný a byla ochotná s ním chvilku postát. Já čapla psa do náruče (jednak aby byl výš, jednak pro ten pocit bezpečí) a nechala jsem ho, aby si koně pořádně prohlédl a hlavně očichal. Tedy čumák na čumák. V náručí byl machr, tak trochu zavrčel. Ale spíš tak, aby se neřeklo, takové to: já se tě nebojím, cizinče! Okamžitě jsem ustoupila, řekla mu "ne" (nechci, aby vrčel) a počkala, až se zklidní. Kůň byl opravdu super, nechal se ode mne hladit po nose a nad nějaké vrčení toho malého černého klubka byl povznesen. Zkusili jsme to pak ještě jednou, aby Perry pochopil, že tahle velikánská obluda není nebezpečná. Psy nežere, psovody neloví a kamarádí se s lidmi. Uvidíme, snad se nám socializace koňů povedla.

Pak jsme vyrazili cestou kolem zámecké zdi do háje. Perry tu dlouho nebyl, ale prostor si evidentně pamatoval, přesně věděl, kde se odbočuje a kam asi směřujeme. Byl natěšený, věděl, že je tu cestou rybník. Já byla natěšená méně, protože to znamenalo správně načasovat zákaz, abych předešla situaci mokrého psa. On je, potvor, velice vynalézavý a pokud stojí ve vodě namočený po packy, většinou na mne upírá nevinný pohled typu: ale já se vážně potřebuju napít, na to mi přece nemůžeš říct ne! A v dalším okamžiku mu ty tlapy nějak záhadně poklesnou a je tam po břicho. Tenhle trik znám a je to velký trénink pozornosti. Napít klidně ano a pak fofrem přivolání, aby nestihl další část svého manévru. Občas je to otázka rychlosti: kdo s koho. Tentokrát jsem vyhrála a pokračovali jsme od hráze do mírného kopce.

U rozcestí jsme potkali báječnou dvojici. Starého pána s jezevčičí kříženlou Matyldou. Nevím sice, kdo koho venčil, protože starý pán byl vlídný a hodný. A Matylda? To bylo éro křížené s tryskomyší. Navíc dost tcrdohlavá a nevhodně samostatná. S Perrym, který měl volno, se pustili do bláznivé a důkladné honičky. Ale to bylo! Maty byla lehčí a rychlejší, líp manévrovala a znala terén. A navíc ještě provokovala. Perry byl dychtiv ji "ulovit" a pustil se do toho s plnou vervou. Lítali do kopce s kopce, závěje listí jim od tlapek jen odstřikovaly, s kopce se občas sklouzli po návěji. Perry na vrcholu blaha štěkal jak na lesy (také jsme v lese byli, že?) Pokud párkrát Maty dohnal, rozpoutala se přátelská regulěrní bitva, plná kutálení ve změti tlapek, ocásků, uší a čenichů. Báječně si to užívali a vydrželi to snad půl hodiny. Pak měli oba dost. Chvilku tedy spořádaně capkali kolem nás, než po dalších deseti minutách zregenerovali.

Perryho štěkání mne neobtěžuje. Navíc, je geneticky podmíněné, vždyť celé generace loveckých psů byly šlechtěny k hlasitosti. Nemá cenu mu to zakazovat, už z toho důvodu, že kdyby se někdy urodila nějaká zkouška vloh, bude tohle plus a nikoli mínus.

Obešli jsme zatím kus háje a pomalu se vraceli do civilizace. V této části se o okraj lesa opírají zahrádky domků. V jednu chvíli psi čenichali u plotu, když jsme poodešli a já pískla, přihnal se pouze samotný Perry. Trochu mne to zneklidnilo, ačkoli Matyn páník byl klidný jako želva. Já míň, pprotože zaběhnutý pes je problém. A cizí zaběhnutý pes může být problém ještě větší, zvlášť když je tvrdohlavý a samostatný. Ovšem je fakt, že Maty to tu zná a její páník snad ví, co činí.

Vrátila jsem se pro jistotu a svůj klid s Perrym těch pár desítek metrů a pokusila jsem se ho navést na Matynu stopu, aby mi ukázal, kam zdrhla. Perry opakovaně běžel křovím podél plotu ve směru, jímž jsme původně šli. Nezdálo se mi to, protože jsem si řekla, že bych fenku, ve chvíli, kdy by mne předběhla, v křoví slyšela. Tady všude bylo ovšem ticho. Pro daný okamžik jsem to vyhodnotila tak, že Perry nepochopil, co chci. Ovšem v plotě nebyla žádná viditelná díra (což neznamenalo, že by tam být nemohla), Maty by tedy měla být za námi.

Velice pomalilinku jsme tedy šli dál a asi po pěti minutách se vyřítila Maty po cestě před námi, nám naproti. Skutečně tedy běžela podél plotu a předběhla nás, aniž bych ji slyšela. Perry navíc správně pochopil, co chci a ukazoval mi to dobře. V duchu jsem se mu omluvila. Poučení: věřte čenichu svého psa!

Než jsme došli do středu háje, takzvaného Ďolíku, vypukla další honba. Ta byla! Tady byl terén členitější, jsou tu maličké rokle a vývraty a psi lítali nahoru dolů, kličkovali po stráni a vůbec byli nádherně blažení. Oba si to opět nepředstavitelně užívali. Dokonce tak, že bylo těžké se zde rozejít. Maty svého páníka moc nerespektovala (myslím, že ji slabě motivuje) a nakonec jsem musela Perryho odlapit, dát na vodítko a chvíli klidnit. Čas potřebný k tomu, aby byla odchycena i Maty a aby se oba dostatečně vzdálili, jsme využili na vymotávání klacků a dalšího porostu z kožichu. Během těch honiček nabral Perry cestou snad půl háje. Oklepala jsem ho z nejhoršího, setřásla snad půl kila listí, vymotala pár ostružinových šlahounů, několik smrkových větviček, a už byl zase frajer.

Pokračovali jsme dál k Miranovým dubům a tam odbočili ke druhému rybníku, který jsme dosud nikdy neprozkoumali. Tady vyhrál Perry, protože si stihl namočit víc, než jen tlapky. Ale naštěstí to nebylo fatální. Za rybníkem se před námi otevřela louka směrem k Přezleticím. Nádherná. A my měli ještě půl rohlíku na výcvik a spoustu času. Našlápla jsem stopu, což je Perryho zaručeně nejoblíbenější aktivita. Byl tak natěšený, že ho ani nenapadlo ječet. Věděl, že to by nebylo nic. Jen asi dvakrát kníkl. Našlápla jsem mírný tupý úhel a počkala, jak si s tím poradí. Malinko ten ohyb zkoumal, přešel o dva kroky a ihned pokračoval správně. Pochopil tedy, že se stopa může lomit. Na konci byl zklamaný, že to bylo tak krátké, rozuměj, do krátké stopy se vejde méně pamlsků, zvlášť když s postupující profesionalizací padají řidčeji. (Počkej, příště našlápnu delší!)

Odpoledne se pomalu měnilo v podvečer. Vydali jsme se tedy zpět. Měli jsme docela štěstí. Na stanici jsme zjistili, že autobus přijede za pár minut. Znovu tedy oklepat z nejhoršího, abychom nemuseli platit za to listí ještě zavazadlo navrch. Pak už jsme se rozjeli k domovu. Perry blaženě dřímal, aby byl v báječné kondici, když si ho páník přebíral. Já v tak báječné kondici nebyla, toužila jsem také zdřímnout. Jenže mne čekal ještě dlouhý večer. To už je ovšem jiný příběh.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama