Satalická obora

15. února 2015 v 21:00 | Darina |  Psáno do větru
Perryho pán přemýšlele o tom, jak udělat všechny kolem sebe šťastnými. Zapůjčil mi tedy pejska na dlouhou odpolední procházku, vycházeje z toho že šťatsný bude pes, který se pořádně proběhne, šťastná budu já, protože budu mít důvod vydat se ulovit nějakou keš a šťastná bude v neposlední řadě i Perryho rodina (potažmo jeho pán), protože se bude moci oddávat nerušenému nedělnímu odpočinku. Praktické uspořádání!

Vyrazili jsme tentokrát na geocachingovou výpravu do Satalické obory. Tady se mnou pejsek ještě nebyl. Bude ho tedy čekat poznávání nového terénu.

Poměrně hladce jsem se dostali do Hloubětína. Tam bylo ovšem třeba čekat na autobus - v neděli není doprava na okraje Prahy žádný zázrak. Aby se pes moc nenudil, vyběhli jsme na volné prostranství pře Penny marketem a uspořádali malou show místním bezdomovcům. Tedy, ti bezdomovci nám byli volní. Potřebovali jsme místo na projetí několika cviků. Pěkně nám šly otočky na obě strany, trochu drhlo obíhání, perfektně jsme zvládli slalom mezi nohama, hezky nám jde přeskakování a podbíhání natažené nohy. O podávání pacek netřeba se zmiňovat, štěkání na povel je už také stará obnošená vesta. Dělal i "medvěda" (pes si s člověkem "plácne" oběma tlapami do rukou ve stoji na zadních). Zkusili jsme odložení v trochu komplikovanější podobě. Už nestojím naproti psu, ale různě se pohybuji, zetím tak, aby mne mohl sledovat. Cílem je, aby zůstal na místě v pozici, ať se děje cokoli, dokud mu pozici nezruším. Celkem mu to jde, chápe, co chci. Dokonce už mu ani nevadí, když někdo mezi mnou a ním projde.

Neděláme to proto, aby nás někdo obdivoval. Je to spíš využití času a možnosti rušivých vlivů a cizího prostředí, protože je třeba, aby některé věci Perry dokázal kdykoli a kdekoli. Dobrá ovladatelnost je otázkou bezpečnosti a prevencí průšvihových situací. Navíc, dobře zabavený pes nemá čas na alotria.

Nemůžeme elimonovat to, že nás někdo sleduje. Nemůžeme eliminovat ani chytré či hloupé komentáře. Když jsme se chvilinku před příjezdem autoobusu vrátili na stanici, komentoval nás jakýsi pán, který sám sebe pasoval na superodborníka. "A to vám nevadí, že po vás skáče?" pravil. (Nevadí, kdyby vadilo, tak to řeším. Navíc v té chvíli skákal na povel, protože jak může pes udělat "medvěda", aniž by se člověka dotkl?) Rádobyodborník pokračoval ve svém monologu: "To ho odnaučíte tak, že až vyskočí, tak mu jemně šlápnete na zadní nohy!" Naštval mne tak, že bych mu v té chvíli taky s chutí šlápla na cokoli, třeba na jeho přebujelé ego. "To můj pes poslouchá jako hodinky." (To mu přirozeně věřím, ale jeho psu ten psí úděl vážně nezávidím.) Dotyčný ještě chvíli pokračoval v úvahách, jak jsou zlí ti, co týrají zvířata (on nic, on jenom cvičí osvědčenými metodami), ale nám naštěstí přijel autobus.

Do Satalic jsme dojeli v pohodě a vydali se zkoumat oboru. Cesta za první keší nás vedla přes Broukoviště. Je to změť pařezů s obrovitánskými dřevěnými brouky. Tato atrakce je tu hlavně kvůli dětem, ale ani my jsme neodolali a po Broukovišti jsme si zašplhali.

Potom jsme zase hráli naši oblíbenou hru Ztratil. Opět jsme ji malinko zkomplikovali, tentokrát už Perry prohlížel více míst a předmět neviděl. Bylo poznat, jak mu začíná docházet, že čich je na tuhle hru spolehlivější, než zrak. Také je zajímavé pozorovat ho, jak ho těší vyřešení obtížnější úrovně problému.

V oboře došlo k jednomu incidentu. Potkali jsme se se dvěma staršími psy. Perry si chtěl mocí mermo hrát, ale pesani neměli moc zájem a trochu ho usměrňovali. Vše bylo v pohodě. Psi i s majiteli poodešli, dokonce z dohledu za ohyb cesty, ale Perry se rozhodl, že si s nimi zkrátka hrát chce a zdrhl za nimi. Nezareagoval na přivolání (že je zle a že nevnímá, poznám bezpečně z jeho akcelerace, dokud nezrychlí svůj běh, vnímá). Nevím, co se za ohybem cesty stalo a není mi jasné, zda po něm vyjel jeden ze psů, nebo jejich pán, kterého mohlo štvát, že mu cizí pes opruzuje jeho psy (i to se stává). Nebo zda k Perryho vědomí konečně dolehlo hodně velké naštvání z mého hlasu (na to vážně není zvyklý). Přiřítil se zpátky, vyklepaný, krčil se. Nebylo proč, kromě zvýšeného hlasu jsem naštvání neventilovala. Jen nedostal odměnu za příchod. Na moment jsem ho odložila, abychom se oba uklidnili. Tentokrát ovšem s očním konktaktem, aby věděl, že se nic neděje, že jedeme dál a že odměna bude za další dobře provedený cvik. Navíc ten čas znamenal i to, že potenciální lákadlo zmizelo dostatečně daleko.

Když jsme vyrazli dál, jen jako by mimochodem jsme trénovali přivolání a hlídání si psovoda (oblíbená hra na schovávanou za strom - funguje zcela spolehlivě).

U další keše jsme se potkali s velmi milou dvojicí, které vůbec nevadilo, že se nám při hledání plete pod nohy pes v horlivé snaze pomáhat. Prohodili jsme pár vět a my pak zamířili k nově založené oboře. Tedy obora - zatím je to několik pruhů mladých stromků, pásy oranice, cesty a louky. Dá se tu báječně rozběhnout. Hlavně, byl tu klid, nikde nikdo. Tlapou společnou a nerozdílnou jsme odlovili další kešku (byla moc vtuipně maskovaná) a protože tu nebyl žádný provoz, našlápla jsem Perrymu na trávě docela dlouhou stopu. Tentokrát rovnou a čerstvou, ale dobrých 100 metrů. Když jsem šla na to, kňučel nedočkavostí, ale rychle ztichl jen při pohybu, že jako nebude nic. Trochu foukal boční vítr a byla jsem tedy zvědavá, co Perry na to. On na to celkem nic. Bylo jen poznat, že vítr pach zanesl o krok do strany, ale jinak ho to nevyvedlo z míry. Precizně si vyzobal pamlsky, v jednom případě zaváhal u velkého trsu trávy (asi myšička) a rázně a spokojeně došel do cíle.

Cestou zpět se Perry choval jako vzorný uondaný pes. Jestli byl šťastný, nevím. Ale věřím, že si to užil. Já byla přinejmenším spokojená. A jestli si to užila Perryho rodina? Nevím. Zeptejte se jich, až půjdete kolem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama