Předjarní toulky Čihadly II

27. února 2015 v 18:45 | Darina |  Psáno do větru
Podruhé jsem se na Čihadla vydala sama. Trochu víc za keškami. Perry byl zaneprázdněn důležitou věcí - absolvoval RTG kyčlí. Prošla jsem trasu od Počernického rybníka kolem hřbitova a rybníku Martiňák až na stanici autobusu. A že to byla procházka pravdu hezká a také, že mi na té trase ještě jedna neulovená keška zbyla, byl to důvod vypravit se sem s Perrym znovu.

V práci jsem se zdržela neplánovaně o trošku déle, Perry musel chvíli čekat. Sice v přítomnosti lidí, které zná, ale bez kohokoli, koho má zařazeného do své smečky. Když jsem vešla, nezaregistroval mne hned. Seděl na horní podestě schodiště, ponořen do svého nitra. Světu kolem ukazoval strašlivě smutný kokří pohled. Tak smutný, že ve mně skoro vzbudil pocit viny za to malé zpoždění. Skoro, protože vím, že Perry je kokr - a kokří smutný pohled je zkrátka jedním z prostředků, jak se kokr pokouší zmáknout své okolí. Když si mne všiml, tak to ani dál nezkoušel. Okamžitě nasadil bouřilvé vítání a nedočkavé pobíhání: "My jdeme ven? Vážně? Hned? Kam? Tak už poooojď!"

Zajímalo mne, kdy zjistí, kam jedeme. U Počernického rybníku jsme celou zimu nebyli.

Došlo mu to při jízdě autobusem. Už od sídliště Jahodnice vyhlížel výstup a u počernického nádraží dával najevo, že by se ten bus neměl tak courat, protože jedeme k rybníku! Po výstupu s ním skoro nebylo k vydržení, nejraději by to vzal tryskem. Ale musel vydžet ukázněné přecházení vozovky a krátkou cestu pod viadukt. Jakmile jsme odbočili na cestu, kde již nehrozila žádná dopravní kolize, byl konečně vypuštěn z vodítka. Kupodivu senejprve s rozmyslem proběhl kolem, očichal všechny pesemesky na rohu a teprev pak se rozběhl známou cestou.

Paměť má výbornou. Poprvé zabrzdil u plotu, kde se tak rád očuchávall s černým štěnětem. Štěně na té zahradě stále je, jenže povyrostlo a má svůj kotec s výběhem. K plotu se nedostane. Oblíbená zábava se tedy nekonala. Podruhé Perry neomylně zabrzdil u plotu, kde občas bývají tři jorkšíři. I tato zahrada byla prázdná, ale kokr mi ukázal, že jeho paměť je vynikající. Proto mne nepřekvapilo, když zastavil do třetice "u labradorů", ale ani ti nebyli doma.

Na hrázi rybníka se už Perry cítil jako doma. A tentokrát vhrát svou hru Namočím se. Neomylně zamířil k místu, kde se do vody svažuje cesta. A už to bylo... Jen dva prstíčky, jenom tlapku... no, vlastně ocásek taky... jej, ty tlapky se mi nějak rozjiždí, za to ale vážně nemůžu... určitě ti nebude vadit, že mám mokré bříško... teď už na tom ale nezáleží, uši si přece namočím vždycky, když mi plandají... Vždyť sem přece chodíme plavat, no néééé?

Perryho kuráž ještě povzbudili kolemjdoucí, kteří jeho koupací exhibici komentovali. Jakmile zjistil, že je středem pozornosti, namočil se bez cirátů celý. Naštěstí bylo hezky. Znamenalo to jen udržet mokrého psa v přiměřeném pohybu, aby neprochladl.

Od rybníka jsem zamířili tichou ulicí kolem zámku na malé náměstíčko. Ulice byla tichá hlavně proto, že tu cosi budují a doprava je silně omezena. Za náměstíčkem jsem už mohla Perryho vypustit na volno. Na vdítko jsem ho vzala jen na krátko, když jsme se šli podívat na koně, kteří mají výběh pod hřbitovem. Na vodítku byl Perry klidný a o koně se až ostentativně nazajímal.

Pak už zase běžel na volno. Mířili jsme k místnímu geoparku. Je to krásné místo. Jsou tu ukázky zajímavých minerálů, malý altánek - rozhlednička a hlavně nepřehledný zvlněný terén, po kterém se dá nádherně lítat. K Perryho nadšení přispěl fakt, že jsme tu potkali další dvě paní pejskařky s různorodou psí směsicí. Nejvíc se skamarádil s buldočí slečnou. byla sice ještě mimino - 7 měsíců, ale statečně se s ním koulela v předstíraním zápasu a snažila se, seč jí nožky stačily, zapojit do honičky. Dvouletá labradorka byla jiné kafe, její a Perryho běžecké síly byly vyrovnané a v divoké honičce prosmýčili okolí v širokém kruhu. Posledním pejskem byla stará dvanáctiletá dobrácká kříženka, která upírala dychtivě loudivý pohled na mou kapsu, kde odpočíval rohlík. To labradorka neměla zábrany a pokusila se k rohlíku dostat překvapivým nájezdem. Měla smůlu, loudilky nepodporuji a kapsa byla zapnutá. Potěšilo mne, že Perry neměl potřebu se do této akce vměšovat. Buď byl tou labradorkou tak okouzlen, nebo mi důvěřoval, že ten rohlík, co je tam přece pro něj, a který si musí odmakat, přece nedám zadarmo nějaké cizí byť sebehezčí psí holce! Měl pravdu, nedala jsem.

Paní pejskařky byly také moc fajn, tak jsme nechali psi nějakou dobu řádit a povídali. Bylo vidět, že paní se navzájem znají a že asi určitý okruh lidí sem chodí se svými pejsky pravidelně.

Když toho už malá buldočka měla dost a dávala najevo únavu, byl čas se rozloučit. Pejskové odešli směrem k hřbitovu, my se vydali na druhou stranu, do džungle nad rybníkem pískovna. Prodrali jsme se pásem lesíka až k samé vodě. Je to nádherný kout. Z vody trčí vzhůru holé kmeny stromů, na nichž posedávali kormoráni. Hladina byla klidná a tichá a rákosí jsme nechtě vyplašili volavku. Vznesla se nad hladinu, znechuceně na nás mávla křídlem a tiše zamířila k druhému břehu. Perryho bavilo zkoumat vše okolo, trávu, rákosí, cestu, ale i on byl tichý a kmital se mezi stromy a keříky jen jako nepravděpodobný stín. Keška, která nás zavedla na toto kouzelné místo, byla ukryta kousek dál, v méně přehledném terénu u bahnitého jezírka. Podařilo se mi Perryho odradit od koupele v něm v okamžiku, kdy měl od řas zelenou jen jednu tlapku. Místo nás ovšem zvalo k pořádnému průzkumu. Nevraceli jsme se tedy stejnou cestou, ale ponořili jsme se do spleti větví, které visely nízkou nad vodou. Přelézali jsme padlé kmeny, balancovali na kluzké bahnité cestičce, hledali cestu mezi šlahouny ostružin a prodírali se šípkovým křovím. Perry mi automaticky tichounce šlapal za patami, občas si odskočil očichat něco hodně zajímavého. Vynořili jsem se pak náhle na cestě na okraji zahrádkářské kolonie.

Odtud byl již jen skok k rybníku Martiňák. Perry tu poprvé potkal párek labutí. Překvapilo ho, že místo toho, ab utekly, nebo se s ním kamarádily, na něho zlostně syčely. Bezradně na mne koukl, co má s tím divným ptactvem dělat. Na lov to není (je to moc velké), kamarádit se to nechce, tak co má chudák pes dělat?

U rybníka je ovšem i stateček, kde mají slepice, husy, kačeny, koně a ovce. Šli jsme se tedy s tou menažerií seznámit. Pozorovala jsem Perryho, jak si co ve své psí mysli přebere. Slepice ho zajímaly (ano, to je ta správná velikost, ty by se přece lovit daly), ale usoudil, že s kohoutem by asi lehké pořízení nebylo. Koně zvědavě pozoroval a nekomentoval, když byl na vodítku. Na volno si musel zamachrovat a zaštěkat si na ně. Koňům to bylo evidentně ukradené, což Perryho pobuřovalo. Ovce se blížily váhavě. A Perry reagoval váhavě na ovce. "Co to je? Je to velké jako velcí psi, ale nevoní to jako psi, nechová se to jako psi, trochu ulekaně to dupe. Ani štěkat to neumí." A tak si i na ně štěkl, aby je vyprovokoval k nějaké akci. Ovce zjistily, že z nás nic nekouká a zase se znuděně odloudaly.

Po této krátké zastávce jsme mířili do civilizace. Tady už jsme potkávali nějaké lidi, i využili jsme jich nenápadně jako rušivého prvku při odložení. Tohle jde Perrymu dobře, pokud se ten cizí člověk nezajímá o mne a já o něj a jen prjde kolem, Perry ho sice registruje, ale odložení nekazí.

Na závěr procházky jsme se ještě pokusili o stopu, ale i tentokrát to bylo s klidněním jeku, byť ne tak silného. Chtěla jsem si ale ověřit, jak by Perry reagoval na ostřejší lomení stopy. Žel, ukázalo se, že tady je nedočkavý a měl by tendenci "přeskočit" v chvíli, kdy ucítí čerstvější pach. Budu ho tedy muset cíleně učit, že se vyplatí dojít precizně do špičky lomu (třeba pro pamlsek). Ale to byl jen pokus pro budoucnost.

V autobusu a v metru jsem měla ukázěného uondaného a šťastného psa, který měl pocit, že si i tentokrát užil vycházku naplno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama