Předjarní toulky Čihadly I

27. února 2015 v 17:36 | Darina |  Psáno do větru
Pražské počasí nijak neupomíná na vládu zimy. Je to dobře, moje rozdrbané zimní boty by asi horší sněhové podmínky nevydržely. Relativní povětrnostní vlídnost svádí přirozeně k delším odpoledním toulkám. Několik procházek jsme věnovali zapomenutému divokému koutu Prahy - Čihadlům.

Čihadla jsou protáhlý trojúhelník vklíněný mezi železniční trať Praha - Úvaly a sídliště Černý Most. V nejzápadnější špičce leží kostel sv. Bartoloměje v Kyjích. Kyjský rybník je odtud, co by kamenem dohodil. Jižní hranicí je ona zmíněná železniční trať. Jihovýchodním vrcholem je Počernický rybník. A severozápadní vrchol území je ukončen gordickým uzlem dálniční křižovatky D11.

Část tohoto území je nám už známa. Počernický rybník a jeho okolí byl loni oblíbeným cílem našich toulek. Další části lokality jsem několikrát navštívila s GPS v kapse. To však bylo dlouho před tím, než mě začal při toulání doprovázet Perry. Vzhledem k tomu, že jsem měla jistou představu o tom, jak to na Čihadlech vypadá, vydali jsme se je prozkoumat důkladněji. Přirozeně, že i tenotkrát byla v mé kapse GPS.

První průzkumnou procházku jsme začali na stanici metra Rajská zahrada. Obešli jsme rybník Aloisov, který je tak trochu utopený uprostřed sídliště. Což o to, Perrymu se líbil. Hned měl tendenci se vrhat do vody a koukal na mne dost vyčítavě, když jsem nebyla pro. Místo toho jsme zkoušeli chůzi u nohy, která zatím nedopadá valně. Když se nám povedou dva tři kroky, je to úspěch. Pro Perryho je tento cvik málo akční a tak ho trochu bojkotuje.

Od rybníku jsme trochu klikatě vyšplhali na kopec Čihadla. Tedy... z této strany to zas tak veliký kopec není. Daleko strměji se tento ostroh svažuje ke Kyjím a Hostavicům. Pro psa to byl ovšem ten pravý terén. Nepřehledné remízky, mýtinky, výběžky lesa, blátivé cesty, loňská tráva a návěje suchého listí... co víc si přát. Prochodili jsme ostroh křížem krážem v honbě za jednou z nejhezčích a nejvtipnějších kešek, které jsem kdy lovila. Když jsme šťastně našli její opravdu strhující finále, začali jsme přemýšlet, kudy dál. Nechtělo se nám vracet stejnou cestou a tak jsme pátrali po nějaké stezičce, která by nás nasměrovala z kopce dolů. Takovou téměř nepatrnou stezku jsme našli a seběhli po ní přímo k bráně místního kynologického cvičiště. Za plotem pobíhal statný německý ovčák a Perry, velice dobře vnímající existenci plotu, si s ním zahrál na štěkanou a zběsilý úprk podél plotu. Rámusu nadělali oba ažaž a machrovali o sto šest. Na obou ale bylo vidět, že by jejich sebevědomí bez toho kouzelného plotu nebylo ani třetinové. Ale pro oba to byl rituálek, variace na hru Kdo je větší pan pes.

Pomalu jsme šli cesou dál. Po levici les ubíhající do strmého kopce, po pravici potok, za potokem mokřina plná šustivého rákosí. A proti nám jízdní policie na koních. Byla jsem docela zvědavá, zda socializační cvičení ve Ctěnicích zabralo. Do jisté míry ano. Perry (na vodítku) ani necekl a koňů si nevšímal. Jen je zaregistroval letmým pohledem: "A jó, to jsou ty velké obludy, co už znám a co nosí na zádech lidi!" Pochválila jsem ho, že taková reakce je to ono a pokračovali jsme ve výzkumné cestě. Ta nás zavedla do krásné části území. Potoku tu meandruje jako divý a jeho zákruty jsou porostlé rákosím. Dělí se na několik ramen, která se různě dělí a zase sbíhají- Mezi tím vším je ještě trchu bažinatá půda. Turistická cesta je vedena po dřevěných lávkách, i když bažiny nejsou nebezpečné (v tomto počasí si člověk maximálně umaže boty).

Geny a instnkty Perrymu říkaly, že tohle je ideální místo pro loveckého slídiče. Ani moc neštěkal, ale vzrušeně zkoumal terén. Zpevněné lávky ho nebavily, zato pátrat v rákosí či se brodit meandrem potoka - to bylo ono! Zase se nápadně nenápadně pokusil namočit celý, ale pokud byl v dohledu, měl kapku smůlu. Ještě že není nijak extra zima. Odlovili jsme tu další keš, což bylo Perrymu jedno, i když na vrcholu blaha byl, když se se mnou k ní mohl proplétat rákosím téměř nepostřehnutelnou cestičkou mezi chumáči trávy a nízkým křovím. Když uviděl krabičku, chvilku přemýšlel, zda mi ji má aportovat, či zda je to předmět ze hry Ztratil. Když ale nepřišel žádný povel, ztratil o ni zájem (nevoněla mu žádným známým pachem) a klidně počkal, až ji zase uložím zpět do její skrýše.

Pokračovali jsme potom po obrovské louce podél Hostavického potoka směrem ke kyjskému kostelu. Louka a rohlík v kapse mne sváděly k tomu jít Perrymu našlápnout stopu, protože tentokrát jsme se víc toulali, než cvičili. Jenže tentokrát čekající Perry propukl opět v jekot. Miluje stopy a čichání tak, že je pro něj strašně těžké se ovládat. Navíc je utrpením (pro nás oba) čekat i na to, až stopa trochu "vychladne". Pes se totiž přepne do jakéhosi čichacícho modu a nevidí, neslyší, nevnímá nic jiného. A jeho lovecké geny v něm zřejmě podněcují hlasitost. Sice to chápu, ale na druhé straně ječící pes není nic prima. Krom toho několikrát předtím dokázal, že to vydrží. Pubertálně tedy zkouší kdo s koho.

Vzhledem k intenzitě jekotu jsem se stopou udělala krátký proce. Posbírala jsem pamlsky a šli jsme pryč. Tohle Perry nečekal. Pro jeho psí psychiku to byla děsná rána. takže mě seštěkal. Pokud jste někdy viděli malé dítě ječící a válící se v hysterickém záchvatu, tak to bylo přesně ono. Měl smůlu, dokud štěkal, nevšímala jsem si ho. Pochopil, že tohle na mne neplatí. A potom jsme šli dál. Po nějakých 20 minutách jsem mu přece jen něco málo našlápla. To už se snažil být zicha, i když mu sem tam ujelo zakňučení nebo vzrušený štěk. Jenže viděl, že jediné, čeho tím dosáhne, je to, že se práce na výrobě stopy přeruší. A tak se snažil. Vlastní čichání mu šlo precizně a fakt, že se stopa trochu lomila ve velmi tupém úhlu, zvládl v pohodě.

Pak jsme se záplavou bahna probrodili podél Rokytky k autobusové zastávce u kostela. Tady jsme rychle ulovili další keš a už už nám přijížděl autobus, který nás po několka zastávkách vysadil znovu na Rajské zahradě.

Procházka měla obvyklé zakončení - z Perryho srsti bylo třeba vymotat něco větviček, něco listí, vyčesat nějaké bláto a hlínu, rozčesat mokrou srst na uších a tlapkách. Pes se tomu blaženě poddával v lehu na zádech, pozoroval mě z pod přivřených víček a zářil spokojeností. Vždyť naběhal spoustu kilometrů v tak báječném terénu, který byl určitě stvořen jen proto, aby těšil loveckého psa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama