Únor 2015

Předjarní toulky Čihadly II

27. února 2015 v 18:45 | Darina |  Psáno do větru
Podruhé jsem se na Čihadla vydala sama. Trochu víc za keškami. Perry byl zaneprázdněn důležitou věcí - absolvoval RTG kyčlí. Prošla jsem trasu od Počernického rybníka kolem hřbitova a rybníku Martiňák až na stanici autobusu. A že to byla procházka pravdu hezká a také, že mi na té trase ještě jedna neulovená keška zbyla, byl to důvod vypravit se sem s Perrym znovu.

V práci jsem se zdržela neplánovaně o trošku déle, Perry musel chvíli čekat. Sice v přítomnosti lidí, které zná, ale bez kohokoli, koho má zařazeného do své smečky. Když jsem vešla, nezaregistroval mne hned. Seděl na horní podestě schodiště, ponořen do svého nitra. Světu kolem ukazoval strašlivě smutný kokří pohled. Tak smutný, že ve mně skoro vzbudil pocit viny za to malé zpoždění. Skoro, protože vím, že Perry je kokr - a kokří smutný pohled je zkrátka jedním z prostředků, jak se kokr pokouší zmáknout své okolí. Když si mne všiml, tak to ani dál nezkoušel. Okamžitě nasadil bouřilvé vítání a nedočkavé pobíhání: "My jdeme ven? Vážně? Hned? Kam? Tak už poooojď!"

Zajímalo mne, kdy zjistí, kam jedeme. U Počernického rybníku jsme celou zimu nebyli.

Došlo mu to při jízdě autobusem. Už od sídliště Jahodnice vyhlížel výstup a u počernického nádraží dával najevo, že by se ten bus neměl tak courat, protože jedeme k rybníku! Po výstupu s ním skoro nebylo k vydržení, nejraději by to vzal tryskem. Ale musel vydžet ukázněné přecházení vozovky a krátkou cestu pod viadukt. Jakmile jsme odbočili na cestu, kde již nehrozila žádná dopravní kolize, byl konečně vypuštěn z vodítka. Kupodivu senejprve s rozmyslem proběhl kolem, očichal všechny pesemesky na rohu a teprev pak se rozběhl známou cestou.

Paměť má výbornou. Poprvé zabrzdil u plotu, kde se tak rád očuchávall s černým štěnětem. Štěně na té zahradě stále je, jenže povyrostlo a má svůj kotec s výběhem. K plotu se nedostane. Oblíbená zábava se tedy nekonala. Podruhé Perry neomylně zabrzdil u plotu, kde občas bývají tři jorkšíři. I tato zahrada byla prázdná, ale kokr mi ukázal, že jeho paměť je vynikající. Proto mne nepřekvapilo, když zastavil do třetice "u labradorů", ale ani ti nebyli doma.

Na hrázi rybníka se už Perry cítil jako doma. A tentokrát vhrát svou hru Namočím se. Neomylně zamířil k místu, kde se do vody svažuje cesta. A už to bylo... Jen dva prstíčky, jenom tlapku... no, vlastně ocásek taky... jej, ty tlapky se mi nějak rozjiždí, za to ale vážně nemůžu... určitě ti nebude vadit, že mám mokré bříško... teď už na tom ale nezáleží, uši si přece namočím vždycky, když mi plandají... Vždyť sem přece chodíme plavat, no néééé?

Perryho kuráž ještě povzbudili kolemjdoucí, kteří jeho koupací exhibici komentovali. Jakmile zjistil, že je středem pozornosti, namočil se bez cirátů celý. Naštěstí bylo hezky. Znamenalo to jen udržet mokrého psa v přiměřeném pohybu, aby neprochladl.

Od rybníka jsem zamířili tichou ulicí kolem zámku na malé náměstíčko. Ulice byla tichá hlavně proto, že tu cosi budují a doprava je silně omezena. Za náměstíčkem jsem už mohla Perryho vypustit na volno. Na vdítko jsem ho vzala jen na krátko, když jsme se šli podívat na koně, kteří mají výběh pod hřbitovem. Na vodítku byl Perry klidný a o koně se až ostentativně nazajímal.

Pak už zase běžel na volno. Mířili jsme k místnímu geoparku. Je to krásné místo. Jsou tu ukázky zajímavých minerálů, malý altánek - rozhlednička a hlavně nepřehledný zvlněný terén, po kterém se dá nádherně lítat. K Perryho nadšení přispěl fakt, že jsme tu potkali další dvě paní pejskařky s různorodou psí směsicí. Nejvíc se skamarádil s buldočí slečnou. byla sice ještě mimino - 7 měsíců, ale statečně se s ním koulela v předstíraním zápasu a snažila se, seč jí nožky stačily, zapojit do honičky. Dvouletá labradorka byla jiné kafe, její a Perryho běžecké síly byly vyrovnané a v divoké honičce prosmýčili okolí v širokém kruhu. Posledním pejskem byla stará dvanáctiletá dobrácká kříženka, která upírala dychtivě loudivý pohled na mou kapsu, kde odpočíval rohlík. To labradorka neměla zábrany a pokusila se k rohlíku dostat překvapivým nájezdem. Měla smůlu, loudilky nepodporuji a kapsa byla zapnutá. Potěšilo mne, že Perry neměl potřebu se do této akce vměšovat. Buď byl tou labradorkou tak okouzlen, nebo mi důvěřoval, že ten rohlík, co je tam přece pro něj, a který si musí odmakat, přece nedám zadarmo nějaké cizí byť sebehezčí psí holce! Měl pravdu, nedala jsem.

Paní pejskařky byly také moc fajn, tak jsme nechali psi nějakou dobu řádit a povídali. Bylo vidět, že paní se navzájem znají a že asi určitý okruh lidí sem chodí se svými pejsky pravidelně.

Když toho už malá buldočka měla dost a dávala najevo únavu, byl čas se rozloučit. Pejskové odešli směrem k hřbitovu, my se vydali na druhou stranu, do džungle nad rybníkem pískovna. Prodrali jsme se pásem lesíka až k samé vodě. Je to nádherný kout. Z vody trčí vzhůru holé kmeny stromů, na nichž posedávali kormoráni. Hladina byla klidná a tichá a rákosí jsme nechtě vyplašili volavku. Vznesla se nad hladinu, znechuceně na nás mávla křídlem a tiše zamířila k druhému břehu. Perryho bavilo zkoumat vše okolo, trávu, rákosí, cestu, ale i on byl tichý a kmital se mezi stromy a keříky jen jako nepravděpodobný stín. Keška, která nás zavedla na toto kouzelné místo, byla ukryta kousek dál, v méně přehledném terénu u bahnitého jezírka. Podařilo se mi Perryho odradit od koupele v něm v okamžiku, kdy měl od řas zelenou jen jednu tlapku. Místo nás ovšem zvalo k pořádnému průzkumu. Nevraceli jsme se tedy stejnou cestou, ale ponořili jsme se do spleti větví, které visely nízkou nad vodou. Přelézali jsme padlé kmeny, balancovali na kluzké bahnité cestičce, hledali cestu mezi šlahouny ostružin a prodírali se šípkovým křovím. Perry mi automaticky tichounce šlapal za patami, občas si odskočil očichat něco hodně zajímavého. Vynořili jsem se pak náhle na cestě na okraji zahrádkářské kolonie.

Odtud byl již jen skok k rybníku Martiňák. Perry tu poprvé potkal párek labutí. Překvapilo ho, že místo toho, ab utekly, nebo se s ním kamarádily, na něho zlostně syčely. Bezradně na mne koukl, co má s tím divným ptactvem dělat. Na lov to není (je to moc velké), kamarádit se to nechce, tak co má chudák pes dělat?

U rybníka je ovšem i stateček, kde mají slepice, husy, kačeny, koně a ovce. Šli jsme se tedy s tou menažerií seznámit. Pozorovala jsem Perryho, jak si co ve své psí mysli přebere. Slepice ho zajímaly (ano, to je ta správná velikost, ty by se přece lovit daly), ale usoudil, že s kohoutem by asi lehké pořízení nebylo. Koně zvědavě pozoroval a nekomentoval, když byl na vodítku. Na volno si musel zamachrovat a zaštěkat si na ně. Koňům to bylo evidentně ukradené, což Perryho pobuřovalo. Ovce se blížily váhavě. A Perry reagoval váhavě na ovce. "Co to je? Je to velké jako velcí psi, ale nevoní to jako psi, nechová se to jako psi, trochu ulekaně to dupe. Ani štěkat to neumí." A tak si i na ně štěkl, aby je vyprovokoval k nějaké akci. Ovce zjistily, že z nás nic nekouká a zase se znuděně odloudaly.

Po této krátké zastávce jsme mířili do civilizace. Tady už jsme potkávali nějaké lidi, i využili jsme jich nenápadně jako rušivého prvku při odložení. Tohle jde Perrymu dobře, pokud se ten cizí člověk nezajímá o mne a já o něj a jen prjde kolem, Perry ho sice registruje, ale odložení nekazí.

Na závěr procházky jsme se ještě pokusili o stopu, ale i tentokrát to bylo s klidněním jeku, byť ne tak silného. Chtěla jsem si ale ověřit, jak by Perry reagoval na ostřejší lomení stopy. Žel, ukázalo se, že tady je nedočkavý a měl by tendenci "přeskočit" v chvíli, kdy ucítí čerstvější pach. Budu ho tedy muset cíleně učit, že se vyplatí dojít precizně do špičky lomu (třeba pro pamlsek). Ale to byl jen pokus pro budoucnost.

V autobusu a v metru jsem měla ukázěného uondaného a šťastného psa, který měl pocit, že si i tentokrát užil vycházku naplno.

Předjarní toulky Čihadly I

27. února 2015 v 17:36 | Darina |  Psáno do větru
Pražské počasí nijak neupomíná na vládu zimy. Je to dobře, moje rozdrbané zimní boty by asi horší sněhové podmínky nevydržely. Relativní povětrnostní vlídnost svádí přirozeně k delším odpoledním toulkám. Několik procházek jsme věnovali zapomenutému divokému koutu Prahy - Čihadlům.

Čihadla jsou protáhlý trojúhelník vklíněný mezi železniční trať Praha - Úvaly a sídliště Černý Most. V nejzápadnější špičce leží kostel sv. Bartoloměje v Kyjích. Kyjský rybník je odtud, co by kamenem dohodil. Jižní hranicí je ona zmíněná železniční trať. Jihovýchodním vrcholem je Počernický rybník. A severozápadní vrchol území je ukončen gordickým uzlem dálniční křižovatky D11.

Část tohoto území je nám už známa. Počernický rybník a jeho okolí byl loni oblíbeným cílem našich toulek. Další části lokality jsem několikrát navštívila s GPS v kapse. To však bylo dlouho před tím, než mě začal při toulání doprovázet Perry. Vzhledem k tomu, že jsem měla jistou představu o tom, jak to na Čihadlech vypadá, vydali jsme se je prozkoumat důkladněji. Přirozeně, že i tenotkrát byla v mé kapse GPS.

První průzkumnou procházku jsme začali na stanici metra Rajská zahrada. Obešli jsme rybník Aloisov, který je tak trochu utopený uprostřed sídliště. Což o to, Perrymu se líbil. Hned měl tendenci se vrhat do vody a koukal na mne dost vyčítavě, když jsem nebyla pro. Místo toho jsme zkoušeli chůzi u nohy, která zatím nedopadá valně. Když se nám povedou dva tři kroky, je to úspěch. Pro Perryho je tento cvik málo akční a tak ho trochu bojkotuje.

Od rybníku jsme trochu klikatě vyšplhali na kopec Čihadla. Tedy... z této strany to zas tak veliký kopec není. Daleko strměji se tento ostroh svažuje ke Kyjím a Hostavicům. Pro psa to byl ovšem ten pravý terén. Nepřehledné remízky, mýtinky, výběžky lesa, blátivé cesty, loňská tráva a návěje suchého listí... co víc si přát. Prochodili jsme ostroh křížem krážem v honbě za jednou z nejhezčích a nejvtipnějších kešek, které jsem kdy lovila. Když jsme šťastně našli její opravdu strhující finále, začali jsme přemýšlet, kudy dál. Nechtělo se nám vracet stejnou cestou a tak jsme pátrali po nějaké stezičce, která by nás nasměrovala z kopce dolů. Takovou téměř nepatrnou stezku jsme našli a seběhli po ní přímo k bráně místního kynologického cvičiště. Za plotem pobíhal statný německý ovčák a Perry, velice dobře vnímající existenci plotu, si s ním zahrál na štěkanou a zběsilý úprk podél plotu. Rámusu nadělali oba ažaž a machrovali o sto šest. Na obou ale bylo vidět, že by jejich sebevědomí bez toho kouzelného plotu nebylo ani třetinové. Ale pro oba to byl rituálek, variace na hru Kdo je větší pan pes.

Pomalu jsme šli cesou dál. Po levici les ubíhající do strmého kopce, po pravici potok, za potokem mokřina plná šustivého rákosí. A proti nám jízdní policie na koních. Byla jsem docela zvědavá, zda socializační cvičení ve Ctěnicích zabralo. Do jisté míry ano. Perry (na vodítku) ani necekl a koňů si nevšímal. Jen je zaregistroval letmým pohledem: "A jó, to jsou ty velké obludy, co už znám a co nosí na zádech lidi!" Pochválila jsem ho, že taková reakce je to ono a pokračovali jsme ve výzkumné cestě. Ta nás zavedla do krásné části území. Potoku tu meandruje jako divý a jeho zákruty jsou porostlé rákosím. Dělí se na několik ramen, která se různě dělí a zase sbíhají- Mezi tím vším je ještě trchu bažinatá půda. Turistická cesta je vedena po dřevěných lávkách, i když bažiny nejsou nebezpečné (v tomto počasí si člověk maximálně umaže boty).

Geny a instnkty Perrymu říkaly, že tohle je ideální místo pro loveckého slídiče. Ani moc neštěkal, ale vzrušeně zkoumal terén. Zpevněné lávky ho nebavily, zato pátrat v rákosí či se brodit meandrem potoka - to bylo ono! Zase se nápadně nenápadně pokusil namočit celý, ale pokud byl v dohledu, měl kapku smůlu. Ještě že není nijak extra zima. Odlovili jsme tu další keš, což bylo Perrymu jedno, i když na vrcholu blaha byl, když se se mnou k ní mohl proplétat rákosím téměř nepostřehnutelnou cestičkou mezi chumáči trávy a nízkým křovím. Když uviděl krabičku, chvilku přemýšlel, zda mi ji má aportovat, či zda je to předmět ze hry Ztratil. Když ale nepřišel žádný povel, ztratil o ni zájem (nevoněla mu žádným známým pachem) a klidně počkal, až ji zase uložím zpět do její skrýše.

Pokračovali jsme potom po obrovské louce podél Hostavického potoka směrem ke kyjskému kostelu. Louka a rohlík v kapse mne sváděly k tomu jít Perrymu našlápnout stopu, protože tentokrát jsme se víc toulali, než cvičili. Jenže tentokrát čekající Perry propukl opět v jekot. Miluje stopy a čichání tak, že je pro něj strašně těžké se ovládat. Navíc je utrpením (pro nás oba) čekat i na to, až stopa trochu "vychladne". Pes se totiž přepne do jakéhosi čichacícho modu a nevidí, neslyší, nevnímá nic jiného. A jeho lovecké geny v něm zřejmě podněcují hlasitost. Sice to chápu, ale na druhé straně ječící pes není nic prima. Krom toho několikrát předtím dokázal, že to vydrží. Pubertálně tedy zkouší kdo s koho.

Vzhledem k intenzitě jekotu jsem se stopou udělala krátký proce. Posbírala jsem pamlsky a šli jsme pryč. Tohle Perry nečekal. Pro jeho psí psychiku to byla děsná rána. takže mě seštěkal. Pokud jste někdy viděli malé dítě ječící a válící se v hysterickém záchvatu, tak to bylo přesně ono. Měl smůlu, dokud štěkal, nevšímala jsem si ho. Pochopil, že tohle na mne neplatí. A potom jsme šli dál. Po nějakých 20 minutách jsem mu přece jen něco málo našlápla. To už se snažil být zicha, i když mu sem tam ujelo zakňučení nebo vzrušený štěk. Jenže viděl, že jediné, čeho tím dosáhne, je to, že se práce na výrobě stopy přeruší. A tak se snažil. Vlastní čichání mu šlo precizně a fakt, že se stopa trochu lomila ve velmi tupém úhlu, zvládl v pohodě.

Pak jsme se záplavou bahna probrodili podél Rokytky k autobusové zastávce u kostela. Tady jsme rychle ulovili další keš a už už nám přijížděl autobus, který nás po několka zastávkách vysadil znovu na Rajské zahradě.

Procházka měla obvyklé zakončení - z Perryho srsti bylo třeba vymotat něco větviček, něco listí, vyčesat nějaké bláto a hlínu, rozčesat mokrou srst na uších a tlapkách. Pes se tomu blaženě poddával v lehu na zádech, pozoroval mě z pod přivřených víček a zářil spokojeností. Vždyť naběhal spoustu kilometrů v tak báječném terénu, který byl určitě stvořen jen proto, aby těšil loveckého psa.

Satalická obora

15. února 2015 v 21:00 | Darina |  Psáno do větru
Perryho pán přemýšlele o tom, jak udělat všechny kolem sebe šťastnými. Zapůjčil mi tedy pejska na dlouhou odpolední procházku, vycházeje z toho že šťatsný bude pes, který se pořádně proběhne, šťastná budu já, protože budu mít důvod vydat se ulovit nějakou keš a šťastná bude v neposlední řadě i Perryho rodina (potažmo jeho pán), protože se bude moci oddávat nerušenému nedělnímu odpočinku. Praktické uspořádání!

Vyrazili jsme tentokrát na geocachingovou výpravu do Satalické obory. Tady se mnou pejsek ještě nebyl. Bude ho tedy čekat poznávání nového terénu.

Poměrně hladce jsem se dostali do Hloubětína. Tam bylo ovšem třeba čekat na autobus - v neděli není doprava na okraje Prahy žádný zázrak. Aby se pes moc nenudil, vyběhli jsme na volné prostranství pře Penny marketem a uspořádali malou show místním bezdomovcům. Tedy, ti bezdomovci nám byli volní. Potřebovali jsme místo na projetí několika cviků. Pěkně nám šly otočky na obě strany, trochu drhlo obíhání, perfektně jsme zvládli slalom mezi nohama, hezky nám jde přeskakování a podbíhání natažené nohy. O podávání pacek netřeba se zmiňovat, štěkání na povel je už také stará obnošená vesta. Dělal i "medvěda" (pes si s člověkem "plácne" oběma tlapami do rukou ve stoji na zadních). Zkusili jsme odložení v trochu komplikovanější podobě. Už nestojím naproti psu, ale různě se pohybuji, zetím tak, aby mne mohl sledovat. Cílem je, aby zůstal na místě v pozici, ať se děje cokoli, dokud mu pozici nezruším. Celkem mu to jde, chápe, co chci. Dokonce už mu ani nevadí, když někdo mezi mnou a ním projde.

Neděláme to proto, aby nás někdo obdivoval. Je to spíš využití času a možnosti rušivých vlivů a cizího prostředí, protože je třeba, aby některé věci Perry dokázal kdykoli a kdekoli. Dobrá ovladatelnost je otázkou bezpečnosti a prevencí průšvihových situací. Navíc, dobře zabavený pes nemá čas na alotria.

Nemůžeme elimonovat to, že nás někdo sleduje. Nemůžeme eliminovat ani chytré či hloupé komentáře. Když jsme se chvilinku před příjezdem autoobusu vrátili na stanici, komentoval nás jakýsi pán, který sám sebe pasoval na superodborníka. "A to vám nevadí, že po vás skáče?" pravil. (Nevadí, kdyby vadilo, tak to řeším. Navíc v té chvíli skákal na povel, protože jak může pes udělat "medvěda", aniž by se člověka dotkl?) Rádobyodborník pokračoval ve svém monologu: "To ho odnaučíte tak, že až vyskočí, tak mu jemně šlápnete na zadní nohy!" Naštval mne tak, že bych mu v té chvíli taky s chutí šlápla na cokoli, třeba na jeho přebujelé ego. "To můj pes poslouchá jako hodinky." (To mu přirozeně věřím, ale jeho psu ten psí úděl vážně nezávidím.) Dotyčný ještě chvíli pokračoval v úvahách, jak jsou zlí ti, co týrají zvířata (on nic, on jenom cvičí osvědčenými metodami), ale nám naštěstí přijel autobus.

Do Satalic jsme dojeli v pohodě a vydali se zkoumat oboru. Cesta za první keší nás vedla přes Broukoviště. Je to změť pařezů s obrovitánskými dřevěnými brouky. Tato atrakce je tu hlavně kvůli dětem, ale ani my jsme neodolali a po Broukovišti jsme si zašplhali.

Potom jsme zase hráli naši oblíbenou hru Ztratil. Opět jsme ji malinko zkomplikovali, tentokrát už Perry prohlížel více míst a předmět neviděl. Bylo poznat, jak mu začíná docházet, že čich je na tuhle hru spolehlivější, než zrak. Také je zajímavé pozorovat ho, jak ho těší vyřešení obtížnější úrovně problému.

V oboře došlo k jednomu incidentu. Potkali jsme se se dvěma staršími psy. Perry si chtěl mocí mermo hrát, ale pesani neměli moc zájem a trochu ho usměrňovali. Vše bylo v pohodě. Psi i s majiteli poodešli, dokonce z dohledu za ohyb cesty, ale Perry se rozhodl, že si s nimi zkrátka hrát chce a zdrhl za nimi. Nezareagoval na přivolání (že je zle a že nevnímá, poznám bezpečně z jeho akcelerace, dokud nezrychlí svůj běh, vnímá). Nevím, co se za ohybem cesty stalo a není mi jasné, zda po něm vyjel jeden ze psů, nebo jejich pán, kterého mohlo štvát, že mu cizí pes opruzuje jeho psy (i to se stává). Nebo zda k Perryho vědomí konečně dolehlo hodně velké naštvání z mého hlasu (na to vážně není zvyklý). Přiřítil se zpátky, vyklepaný, krčil se. Nebylo proč, kromě zvýšeného hlasu jsem naštvání neventilovala. Jen nedostal odměnu za příchod. Na moment jsem ho odložila, abychom se oba uklidnili. Tentokrát ovšem s očním konktaktem, aby věděl, že se nic neděje, že jedeme dál a že odměna bude za další dobře provedený cvik. Navíc ten čas znamenal i to, že potenciální lákadlo zmizelo dostatečně daleko.

Když jsme vyrazli dál, jen jako by mimochodem jsme trénovali přivolání a hlídání si psovoda (oblíbená hra na schovávanou za strom - funguje zcela spolehlivě).

U další keše jsme se potkali s velmi milou dvojicí, které vůbec nevadilo, že se nám při hledání plete pod nohy pes v horlivé snaze pomáhat. Prohodili jsme pár vět a my pak zamířili k nově založené oboře. Tedy obora - zatím je to několik pruhů mladých stromků, pásy oranice, cesty a louky. Dá se tu báječně rozběhnout. Hlavně, byl tu klid, nikde nikdo. Tlapou společnou a nerozdílnou jsme odlovili další kešku (byla moc vtuipně maskovaná) a protože tu nebyl žádný provoz, našlápla jsem Perrymu na trávě docela dlouhou stopu. Tentokrát rovnou a čerstvou, ale dobrých 100 metrů. Když jsem šla na to, kňučel nedočkavostí, ale rychle ztichl jen při pohybu, že jako nebude nic. Trochu foukal boční vítr a byla jsem tedy zvědavá, co Perry na to. On na to celkem nic. Bylo jen poznat, že vítr pach zanesl o krok do strany, ale jinak ho to nevyvedlo z míry. Precizně si vyzobal pamlsky, v jednom případě zaváhal u velkého trsu trávy (asi myšička) a rázně a spokojeně došel do cíle.

Cestou zpět se Perry choval jako vzorný uondaný pes. Jestli byl šťastný, nevím. Ale věřím, že si to užil. Já byla přinejmenším spokojená. A jestli si to užila Perryho rodina? Nevím. Zeptejte se jich, až půjdete kolem.

Štěkací

15. února 2015 v 19:59 | Darina |  Psáno do větru
Vzhledem k příjemnému skoro jarnímu počasí byla šance strávit s Perrym venku několik odpolední. Abychom se příliš nenudili, vydali jsme se na místa méně často navštěvovaná. Za novými dobrodružstvími. Tentokrát jsme zamířili do Ctěnického háje. Z podzimních dnů máme vyzkoušeno, že toto je příjemné místo. I tentokrát jsme se dobře bavili, byť nás potkala trochu neplánovaná dobrodružství.

Autobus nás tentokrát vysadil na opačné straně, u Ctěnického zámku. Doprava tu sice není nijak hustá, ale stejně se mi nechtělo šlapat s nedočkavým natěšeným psem na vodítku po silnici. Přešli jsme tedy na pole. Jenže ouha, po jeho okraji vede koňská stezka. Ta byla sice volná, ale nějakých 100 metrů od nás koník klusal.

Perry se již ve štěněcím věku rozhodl, že s koňmi kamarád nebude. Ale nablízko koně poznat nikdy zatím neměl příležitost. Vyhodnotil je jako jakousi obrovské příšery, které by mu mohly potenciálně ohrozit psovoda - unést ho, nebo sežrat, nebo ještě něco horšího (nevím, jak vypadají psí bubáci). Tudíž je nutno na ně štěkat, vrčet, zahnat je, nebo se aslespoň pokusit jeulovit.

Nedbal tedy mého energického usměrnění a rozhodl se jednat. Polila mne docela hrůza - co když té jezdkyni koně splaší? O to, že by se nechal kopnout, jsem se nebála, zas není takový hrdina, aby se přiblížil příliš. Ale bude koně obskakovat a prudit. Ano, správně, obskakoval, prudil a stěkal. Letěla jsem před pole za psem a myslela jsem si ne právě pěkné věci.

Slečna jezdkyně byla naštěstí rozumná a dokázala vyhodnotit situaci. Počkala, až jsem Perryho chytila a pak jsme se domluvili. Její kůň je hodný a byla ochotná s ním chvilku postát. Já čapla psa do náruče (jednak aby byl výš, jednak pro ten pocit bezpečí) a nechala jsem ho, aby si koně pořádně prohlédl a hlavně očichal. Tedy čumák na čumák. V náručí byl machr, tak trochu zavrčel. Ale spíš tak, aby se neřeklo, takové to: já se tě nebojím, cizinče! Okamžitě jsem ustoupila, řekla mu "ne" (nechci, aby vrčel) a počkala, až se zklidní. Kůň byl opravdu super, nechal se ode mne hladit po nose a nad nějaké vrčení toho malého černého klubka byl povznesen. Zkusili jsme to pak ještě jednou, aby Perry pochopil, že tahle velikánská obluda není nebezpečná. Psy nežere, psovody neloví a kamarádí se s lidmi. Uvidíme, snad se nám socializace koňů povedla.

Pak jsme vyrazili cestou kolem zámecké zdi do háje. Perry tu dlouho nebyl, ale prostor si evidentně pamatoval, přesně věděl, kde se odbočuje a kam asi směřujeme. Byl natěšený, věděl, že je tu cestou rybník. Já byla natěšená méně, protože to znamenalo správně načasovat zákaz, abych předešla situaci mokrého psa. On je, potvor, velice vynalézavý a pokud stojí ve vodě namočený po packy, většinou na mne upírá nevinný pohled typu: ale já se vážně potřebuju napít, na to mi přece nemůžeš říct ne! A v dalším okamžiku mu ty tlapy nějak záhadně poklesnou a je tam po břicho. Tenhle trik znám a je to velký trénink pozornosti. Napít klidně ano a pak fofrem přivolání, aby nestihl další část svého manévru. Občas je to otázka rychlosti: kdo s koho. Tentokrát jsem vyhrála a pokračovali jsme od hráze do mírného kopce.

U rozcestí jsme potkali báječnou dvojici. Starého pána s jezevčičí kříženlou Matyldou. Nevím sice, kdo koho venčil, protože starý pán byl vlídný a hodný. A Matylda? To bylo éro křížené s tryskomyší. Navíc dost tcrdohlavá a nevhodně samostatná. S Perrym, který měl volno, se pustili do bláznivé a důkladné honičky. Ale to bylo! Maty byla lehčí a rychlejší, líp manévrovala a znala terén. A navíc ještě provokovala. Perry byl dychtiv ji "ulovit" a pustil se do toho s plnou vervou. Lítali do kopce s kopce, závěje listí jim od tlapek jen odstřikovaly, s kopce se občas sklouzli po návěji. Perry na vrcholu blaha štěkal jak na lesy (také jsme v lese byli, že?) Pokud párkrát Maty dohnal, rozpoutala se přátelská regulěrní bitva, plná kutálení ve změti tlapek, ocásků, uší a čenichů. Báječně si to užívali a vydrželi to snad půl hodiny. Pak měli oba dost. Chvilku tedy spořádaně capkali kolem nás, než po dalších deseti minutách zregenerovali.

Perryho štěkání mne neobtěžuje. Navíc, je geneticky podmíněné, vždyť celé generace loveckých psů byly šlechtěny k hlasitosti. Nemá cenu mu to zakazovat, už z toho důvodu, že kdyby se někdy urodila nějaká zkouška vloh, bude tohle plus a nikoli mínus.

Obešli jsme zatím kus háje a pomalu se vraceli do civilizace. V této části se o okraj lesa opírají zahrádky domků. V jednu chvíli psi čenichali u plotu, když jsme poodešli a já pískla, přihnal se pouze samotný Perry. Trochu mne to zneklidnilo, ačkoli Matyn páník byl klidný jako želva. Já míň, pprotože zaběhnutý pes je problém. A cizí zaběhnutý pes může být problém ještě větší, zvlášť když je tvrdohlavý a samostatný. Ovšem je fakt, že Maty to tu zná a její páník snad ví, co činí.

Vrátila jsem se pro jistotu a svůj klid s Perrym těch pár desítek metrů a pokusila jsem se ho navést na Matynu stopu, aby mi ukázal, kam zdrhla. Perry opakovaně běžel křovím podél plotu ve směru, jímž jsme původně šli. Nezdálo se mi to, protože jsem si řekla, že bych fenku, ve chvíli, kdy by mne předběhla, v křoví slyšela. Tady všude bylo ovšem ticho. Pro daný okamžik jsem to vyhodnotila tak, že Perry nepochopil, co chci. Ovšem v plotě nebyla žádná viditelná díra (což neznamenalo, že by tam být nemohla), Maty by tedy měla být za námi.

Velice pomalilinku jsme tedy šli dál a asi po pěti minutách se vyřítila Maty po cestě před námi, nám naproti. Skutečně tedy běžela podél plotu a předběhla nás, aniž bych ji slyšela. Perry navíc správně pochopil, co chci a ukazoval mi to dobře. V duchu jsem se mu omluvila. Poučení: věřte čenichu svého psa!

Než jsme došli do středu háje, takzvaného Ďolíku, vypukla další honba. Ta byla! Tady byl terén členitější, jsou tu maličké rokle a vývraty a psi lítali nahoru dolů, kličkovali po stráni a vůbec byli nádherně blažení. Oba si to opět nepředstavitelně užívali. Dokonce tak, že bylo těžké se zde rozejít. Maty svého páníka moc nerespektovala (myslím, že ji slabě motivuje) a nakonec jsem musela Perryho odlapit, dát na vodítko a chvíli klidnit. Čas potřebný k tomu, aby byla odchycena i Maty a aby se oba dostatečně vzdálili, jsme využili na vymotávání klacků a dalšího porostu z kožichu. Během těch honiček nabral Perry cestou snad půl háje. Oklepala jsem ho z nejhoršího, setřásla snad půl kila listí, vymotala pár ostružinových šlahounů, několik smrkových větviček, a už byl zase frajer.

Pokračovali jsme dál k Miranovým dubům a tam odbočili ke druhému rybníku, který jsme dosud nikdy neprozkoumali. Tady vyhrál Perry, protože si stihl namočit víc, než jen tlapky. Ale naštěstí to nebylo fatální. Za rybníkem se před námi otevřela louka směrem k Přezleticím. Nádherná. A my měli ještě půl rohlíku na výcvik a spoustu času. Našlápla jsem stopu, což je Perryho zaručeně nejoblíbenější aktivita. Byl tak natěšený, že ho ani nenapadlo ječet. Věděl, že to by nebylo nic. Jen asi dvakrát kníkl. Našlápla jsem mírný tupý úhel a počkala, jak si s tím poradí. Malinko ten ohyb zkoumal, přešel o dva kroky a ihned pokračoval správně. Pochopil tedy, že se stopa může lomit. Na konci byl zklamaný, že to bylo tak krátké, rozuměj, do krátké stopy se vejde méně pamlsků, zvlášť když s postupující profesionalizací padají řidčeji. (Počkej, příště našlápnu delší!)

Odpoledne se pomalu měnilo v podvečer. Vydali jsme se tedy zpět. Měli jsme docela štěstí. Na stanici jsme zjistili, že autobus přijede za pár minut. Znovu tedy oklepat z nejhoršího, abychom nemuseli platit za to listí ještě zavazadlo navrch. Pak už jsme se rozjeli k domovu. Perry blaženě dřímal, aby byl v báječné kondici, když si ho páník přebíral. Já v tak báječné kondici nebyla, toužila jsem také zdřímnout. Jenže mne čekal ještě dlouhý večer. To už je ovšem jiný příběh.

Košíková

7. února 2015 v 8:35 | Darina |  Psáno do větru
Minulý týden mne napadlo téma pro oficiální kynologický výzkum - Jak nasazení náhubku ovlivní chování vašeho psa? Zkrátka a dobře, dnešní povídání bude náhubkové čili košíkové.

Bylo páteční skoro poledne a já vyzvedávala Perryho na dlouhou odpolední procházku. Tedy... to byl plán. Skutečnost byla poněkud jiná. Při předávání psa se ukázalo, že pes je, vodítko také, ale s náhubkem v kapse odspěchal Perryho pán na druhý konec Prahy. A - chytejme si ho.

V městské hromadné většinou náhubek Perrymu nenasazuji, netrvá-li na tom přepravce (většina řidičů je o něco benevolentnějších než předpis, který je zvlášť za velkých veder nedomyšlený). Nasazuji, je-li přítomen jiný pes, nebo pokud by někdo projevil přání. Paradoxně totiž v hlavách Pražáků platí rovnice, že pes s náhubkem rovná se zlý pes. Pes bez náhubku je tedy automaticky hodný. Tato úvaha je sice naprostý blábol, ale... vymlouvejte to lidem! Nicméně bez náhubku připnutém na vodítku nebo na karabině mého batohu městskou nejezdíme.

Co tedy v dělat v takové prekérní situaci? Naštěstí máme osvícený věk mobilních telefonů, kdy je možné se domluvit na dálku, co a jak. S Perryho páníkem jsme si domluvili setkání na Palmovce. Žel, trvalo mu to oproti původnímu optimistickému předpokladu o noho déle. Na Palmovce jsme tedy čekali hoooodně dlouho. A co na rušném uzlovém místě s nudícím se pejskem?

Aby nuda nebyla tak velká, trochu jsme cvičili. Pár základních triků - umí hezky otočky na obě strany, obíhání dokola, občas se nám povede i hezký leh. Rušné místo jsme využili k posílení odložení - tady už bylo možné odložit psa tak, aby mezi ním a mnou procházeli lidé. Perry cvik dobře chápe a těší se na odměnu, proto - i když se netváří úplně šťastně - sedí opravdu jako přibitý.

Jak jsme si tak krátili čas, měli jsme za chvilku pár obdivovatelů, kteří komentovali, jak je Perry šikovný. Nu, vím, kde má jeho šikovnost své limity a stropy, ale chvála i tak potěší. Pak konečně dorazil ve spěchu náhubek a my mohli vyrazit na cesty za dobrodružstvím. Vzhledem ke značné časové ztrátě jsem se rozhodla pro psí hřiště s překážkami na agility ve Strašnicích. Ve Vysočanech bylo totiž po kotníky bahna.

Ledva jsme vlezli do tramvaje, upozornil nás řidič, že je tam revizor - a že tedy máme zůstat na přední plošině a s náhubkem. Nebyl to problém, náhubek jsem psovi nasadila. Bylo docela zajímavé pozorovat, jak se temperament pejska změnil. Pokud jedeme v dopravě bez "košíku", tak cestou tam se nevybitý a nápady sršící pes živě zajímá o své okolí. Snaží se mít přehled o tom, co se kde šustne, občas mi dává najevo, ať ta tramvaj pohne, že už chce lítat v lese. Když to nepomáhá, najde si nějaký vděčný objekt, který by ho obdvoval. Zvlášť si dovede kolem tlapy omotat starší ročníky (jedno, zda dědečky či babičky). Pes s košíkem byl najednou strašně moooc poslušný, vzorně i ležel u nohy. Tvářil se lehce otráveně (taky který pes miluje nasazení náhubku?), ale respektoval, že holt ten nesmysl (z jeho úhlu pohledu) musí mít.

Když pak pochopil, že cílem je psí hřiště (ve Strašnicích jsme byli poprvé, ale asi to cítil), byl radostí bez sebe. Na rozdíl od Vysočan tu bylo po kotníky bahna. Ovšem překážky jsou tu trochu jiné. Je tu daleko nižší kladina (výhoda, pokud pes považuje za legraci vrhat se z ní po čumáku dolů), ovšem se strmějším nástupem. Je tu lépe vyřešená překážka typu kývající se obruče a pak je tu překážka známá ze starých cvičáků jako okno. Zkusili jsme vše. Celkem s úspěchem. I když... když jsem ho lákala na kladinu, položila jsem na počátek vodorovného břevna pamlsek. Perrymu se nahoru nechtělo a vzhledem k tomu, že umí hledat předměty už i ve výškách, se prostě postavil na zadní, začichal, našel a pamlsek si sezobl. Dostal mne, potvor jeden! Druhý pokus už ale vyšel a Perry pochopil, že i tato kladina je varianta na nespočet klád a laviček, které už překonal.

Cvičili jsme nějakých 20 minut a když už jsme pomalu vyčerpali místní repertoár, dorazila paní se štěnětem stafforda. Následnou potyčku si užili oba dva - byla to přátelská změť pacek, uší, čenichů a létajícícho bláta. Staffordík tahal Perryho za uši. Ten si to nechal líbit, bylo to zatím opravdu jen přátelské pošťuchování. A stejně přátelsky si štěněcího kluka podřídil-

Žel, do nejlepšího boje dorazila další paní s velice bázlivou fenkou neurčité rasy. A tady jsem to zvorala. Doufala jsem, že až se všichni očichají, Perry se jí tak maximálně bude dvořit. Jenže bázlivost té psí holky byla extrémní a následné vteřiny ji ještě umocnily. Očichat se nenechyala a začala místo toho panicky zdrhat po hřišti. Perry to vyhodnotil jako báječnou honičku a pustil se na plné pecky za ní. Přirozeně se štěkotem mu vlastním. Fenečka začala zdrhat ještě usilovněji - a Perry začal "lovit". Stafford se zapojil také, ale přece jen zůstával pozadu. Jednak byl mladý, jednak to není pes uzpůsobený na dostihy. Průšvih byl, že vystresovaná fenka z nějakého důvodu nehledala útočiště u své paničky (těžko říct, jak moc ji považovala za oporu) a odchytit Perryho letícího rychlostí jedoucího kola nebyla otázka vteřiny. Tohle už se pak napravit nedalo. Mrzí mne to, protože ta fenka bude mít blbou zkušenost, její panička pocit, že jsme s majitelkou stafforda neodpovědní lumpové. Celé to vypadalo, že by její fenka už teď potřebovala nějaký typ desenzibilace (tedy postupného odbourávání strachu), ale to věc na dlouhé lokty a patří do ruky přece jen zkušeného kynologa, který dokáže lépe posoudit i komunikaci psa a jeho pána.

Perry se tvářil mírně uraženě, že nechápe, co jako provedl - vždyť to byla jen honička! Provedl "jen" to, že se nenechal přivolat. Bude tedy třeba posilovat zas toto umění.

Cestou zpět jsem měla s sebou vzorného psa i bez náhubku. Byl tak vyčerpaný hrou se staffordem, že mu v tramvaji padala únavou hlava mezi tlapy.

Vzhledem k tomu, že mne zajímá, nakolik jsou výsledky mého pozorování o psu a náhubku objektivní, je tu na závěr anketka: Jak působí náhubek na Vašeho psa?