Z ničeho nic dnes přišel po skončené akci jiného druhu Peryho páník a jen tak mezi řečí se zeptal, zda si beru na odpoledne psa. Takovou nabídku nelze už z principu odmítnout. Ukecala jsem svou kamarádku, která nebyla zcela nadšena. S rolírobota při geocachingu se smířila, role figuranta jí připadá maličko nebezpečná. Možná kdysi moc koukala na propagandistické filmy o statečných obráncích socialistických hranic. Abych to zkrátila - sešla se mi podruhé ideální konstelace: pes, další člověk a volné odpoledne.
Psa jsme vyzvedli po obědě. Byl vzorně vypraven, tentokrát měl i náhubek. Měl radost, bylo mu jasné, že ho čeká určitě spousta legrace. Nicméně ihned odspěchal k nejbližšímu kandelábru s výrazem: To je dost, už jsem měl packy křížem. Louže, která se mu rozlévala kolem zadní tlapy, svědčila o tom, že ta potřeba byla vskutku urgentní. Pochválen trpělivě vyčkal na nákup rohlíku u nejbližšího Vietnamce a pak už jsme jeli tramvají směr Ďáblický háj. Cestou zas dělal oči na kdekoho, mohutně se šmajchloval také ke kamarádce. V její kapse se totiž ocitl onen inkriminovaný rohlík, který měl později posloužit coby zdroj odměn. Perry usoudil, že ona by mohla spíš "vyměknout" a že by tak mohlo něco "upadnout" bez práce. Jasně, že to nefungovalo, ale zkusit to musel. Perry je totiž životní optimista.
V lesoparku jsme rychle minuli frekventované cesty a zabočili do tišší části. Neměla jsem předem promyšlený plán, ale konstelace nahrávala k tomu vyzkoušet vyhledávání osob. Nejprve jsem se šla schovat já a figurantka Perryho držela. Pejsek měl tendenci to řešit kňučením. Asi měl pocit velké zrady. Schovábala jsem se velmi okázale, na poprvě jsem potřebovala, aby pochopil, co po něm budu chtít. Pochopil rychle a vystartoval za mnou jako raketa. Napoprvé se orientoval výhradně zrakem. Vzhledem k tomu, že spolu hrajeme už dlouho "na schovávanou", rychle mu secvaklo, že je to jen trochu obtížnější level téže zábavy. Navíc s dvojí odměnou: najde mne (radost) a dostane něco dobrého (super-radost). Při dalším opakování byl již za kňučení napomenut, pak už to bral jako novou hru a neřešil to, protože pochopil, že konec bude spočívat v tom, že mne najde.
Šlo mu to opravdu dobře, proto jsem zkusila poměrně rychle i prohození rolí. Okázale se schovat šla kamarádka. Na povel Hledej Perry vyrazil a zcela instinktivně to řešil nosem. Pěkně po stopě došel ke skrýši a velice emotivně dával najevo svou radost nad tím, že našel. Kamarádka pod přívalem psích emocí mírně úpěla, protože Perry vítal důkladně (skákání na nalezenou osobu odbouráme). Ale to bláto z ní vážně po nějaké době opadalo
!

Zkusili jsme několik opakování cviku, aby si pes fixoval, co se po něm vlastně chce. Pokud odcházející osobu viděl, neměl nejmenší problém a "našel". V jednom případě neviděl (ne naší vinou) a pak se tvářil trochu zmateně. Ale jeho motivace (touha po dalším kousku toho báječného rohlíku) byla silná. Sledovala jsem, jak si s tím poradí. Začal - podobně jako když hledá předmět - obcházet stromy ve směru, jímž jsem se dívala. A pak bylo evidentní, že u toho správného chytil pach. Tady asi pracují jeho geny slídiče.
Velice rychle pochopil, že má nalezenou osobu vyštěkávat a na druhý či třetí pokus s trochou povzbuzení štěkal až do mého příchodu. V jednom případě, když se mu zdálo, že postupuji příliš pomalu, se ke mně kousek vrátil a měl tendenci mě k osobě navést.
Už jenom z tohohle všeho bych byla nadšená, protože napoprvé to byl opravdu úspěch. Ale odpoledne bylo ještě dlouhé a i když počasí moc nepřálo, rozhodla jsem se našlápnout kraťounkou stopu. Volila jsem tentokrát mírný oblouk, lomení je zatím ještě těžké a vlnovka také nebyla to pravé ořechové. Ječení se tentokrát nekonalo - hurá! Perry už zřejmě pochopil, že ječení se rovná tomu, že nebude jeho nejoblíbenější práce. A stopy, ty on miluje.
Ve chvíli, kdy jsem nášlap ukončila a vracela se, přeběhla mi přes výchozí bod běžkyně, která ignorovala mou prosbu, aby uhnula kousek výš. Buď byla hloupá, nebo měla v uších sluchátka. Sklený pohled by svědčil pro obě varianty. To je tedy v pytli, pomyslela jsem si. Kdo ví, po čem mi Perry půjde.
Následných několik minut bylo utrpění. Perry neječel, to ne. Je dával najevo, že chce svou stopu. A trochu ignoroval vše ostatní. Bylo to: tak já si tedy sednu, když chceš, ale koukej přestat s těmi nesmysly a nezdržuj, já chci svou stopu!!! Jak vysvětlit psovi, zže potřebujete, aby stopa vychladla? Tentokrát, i když jsem si myslela, že to nedá, jsem stála o případné prezizní vypracování. Kamarádka měla sbírat pamlsky, které Perry přejde, aby pochopil, že pamlsky padají, jen když stopuje se mnou.
Na počátku měl opravdu potíže. Chvíli jako by váhal a přemýšlel, po které stopě z těch dvou, co se tu křížily, se má dát. Pak chytil pod cizí stopou tu moji (přece jen na začátku vždycky trochu více přešlapuji) a dál už jel jako drak. Snad proto, že mu dal začátek zabrat, pracoval tentokrát velice precizně a vyzobával si pamlsky opravdu metodicky. Bude čas mu trochu zvednout laťku a zkusit starší stopy. Opět totiž zopakoval to, co udělal už jednou - když jsme se vraceli, šel si stopu proběhnout ještě jednou. Nemyslím, že by to dělal kvůli případným zatoulaným pamlskům (dnes tam opravdu nic nezbylo), spíš z čiré radosti, že to umí. Přiznám se, že jsem to tentokrát vzala jako test jeho chování a mrkla na hodinky. V té chvíli byla stopa stará 25 minut. Před touto exhibicí jsme potkali další známé a spolu s nimi jsme se začali vracet zpět. U dětského hřiště se pak kamarádka figurantka rozloučila. Čekaly ji ještě odpoledně-večerní rodinné povinnosti.
Já ještě chvíli povídala u hřiště. V té chvíli se Perryho zmocnila puberta a začal řádit. Vyrážel za kdejakým psem, který šel vedle po cestě a prudil. Dvakrát jsem ho musela umravňovat. Ne každý je nadšen z nadšeného zabláceného kokřího dorostence, který energicky vyzývá ke hře jejich načančanou Ťapinku. Ale vcelku to chápu. Jenže Perry zkrátka přepnul na pubertu a bylo. V jednom případě ovšem evidentně řešil to, že se cizí velký pes přiblížil k hrajícím si dětem známých. Děti byly opodál a na první pohled se zdálo, že je Perry totálně ignoroval. Podruhé jen machroval. A poté si vynucoval mou pozornost. Pak ji měl, jenže ho to stálo chvíli nudy v sedu na vodítku u mé nohy.
Cesta do civilizace pak proběhla v klidu. Když jsme se dostali na konečnou, zcela atypicky jsme přecházeli po jiném přechodu, než mám obvykle ve zvyku. Míjeli jsme autobusovou zastávku. V jednom rohu dvě dámy, které se tvářily, že tu nejsou, v druhém na zemi člověk. Vypadal jako bezdomovec. Jenže, pokud by mu nebylo zle nebo nebyl pod vlivem, tak si snad ani nejzoufalejší bezďák neustele na asfaltu při teplotě kolem nuly, poletujícím sněhu. Delší pobyt v té poloze ať tak či tak by mu rozhodně neprospěl. Se psem na vodítku a bez gumových jednorázových rukavic jsem ovšem neměla odvahu zkoumat blíž, co se stalo. Od těch dam se nedalo nic očekávat. Ve tvářích měly vepsáno jen zhnusení.
Vedle ovšem stojí benzinka. Rozhodnutí bylo jasné, zajdu tam a přinutím je volat policii. Ta je kompetantní k tomu rozhodnout, zda záchytka či nemocnice. Jenže ouha! U vchodu do prodejny nebyl ani stojan na kola. Zkrátka nic, k čemu by se dalo připevnit vodítko. Ta umělá kytka, co tam měli, vypadala až moc fórově. Musela jsem se spolehnout na absolvovaný výcvik a doufat, že Perryho pubertální psí mozek pochopí, že teď o něco jde. Posadila jsem ho, zavelela odložení a šla vyřídit svou věc. Obsluha informaci přijala a začala vyvíjet nějakou aktivitu. A Perry venku opravdu seděl jak přibitý. Ukázkové odložení v sedě. Když jsem se k němu vrátila, ohromně jsem ho chválila, protože opět dokázal, že je na něj spoleh. Možná jsme někoho zachránili před průšvihem.