Z nudy blog Dariny Bártové na Blog.cz

Psa jsme vyzvedli po obědě. Byl vzorně vypraven, tentokrát měl i náhubek. Měl radost, bylo mu jasné, že ho čeká určitě spousta legrace. Nicméně ihned odspěchal k nejbližšímu kandelábru s výrazem: To je dost, už jsem měl packy křížem. Louže, která se mu rozlévala kolem zadní tlapy, svědčila o tom, že ta potřeba byla vskutku urgentní. Pochválen trpělivě vyčkal na nákup rohlíku u nejbližšího Vietnamce a pak už jsme jeli tramvají směr Ďáblický háj. Cestou zas dělal oči na kdekoho, mohutně se šmajchloval také ke kamarádce. V její kapse se totiž ocitl onen inkriminovaný rohlík, který měl později posloužit coby zdroj odměn. Perry usoudil, že ona by mohla spíš "vyměknout" a že by tak mohlo něco "upadnout" bez práce. Jasně, že to nefungovalo, ale zkusit to musel. Perry je totiž životní optimista.

V lesoparku jsme rychle minuli frekventované cesty a zabočili do tišší části. Neměla jsem předem promyšlený plán, ale konstelace nahrávala k tomu vyzkoušet vyhledávání osob. Nejprve jsem se šla schovat já a figurantka Perryho držela. Pejsek měl tendenci to řešit kňučením. Asi měl pocit velké zrady. Schovábala jsem se velmi okázale, na poprvě jsem potřebovala, aby pochopil, co po něm budu chtít. Pochopil rychle a vystartoval za mnou jako raketa. Napoprvé se orientoval výhradně zrakem. Vzhledem k tomu, že spolu hrajeme už dlouho "na schovávanou", rychle mu secvaklo, že je to jen trochu obtížnější level téže zábavy. Navíc s dvojí odměnou: najde mne (radost) a dostane něco dobrého (super-radost). Při dalším opakování byl již za kňučení napomenut, pak už to bral jako novou hru a neřešil to, protože pochopil, že konec bude spočívat v tom, že mne najde.

Šlo mu to opravdu dobře, proto jsem zkusila poměrně rychle i prohození rolí. Okázale se schovat šla kamarádka. Na povel Hledej Perry vyrazil a zcela instinktivně to řešil nosem. Pěkně po stopě došel ke skrýši a velice emotivně dával najevo svou radost nad tím, že našel. Kamarádka pod přívalem psích emocí mírně úpěla, protože Perry vítal důkladně (skákání na nalezenou osobu odbouráme). Ale to bláto z ní vážně po nějaké době opadalo !

Zkusili jsme několik opakování cviku, aby si pes fixoval, co se po něm vlastně chce. Pokud odcházející osobu viděl, neměl nejmenší problém a "našel". V jednom případě neviděl (ne naší vinou) a pak se tvářil trochu zmateně. Ale jeho motivace (touha po dalším kousku toho báječného rohlíku) byla silná. Sledovala jsem, jak si s tím poradí. Začal - podobně jako když hledá předmět - obcházet stromy ve směru, jímž jsem se dívala. A pak bylo evidentní, že u toho správného chytil pach. Tady asi pracují jeho geny slídiče.

Velice rychle pochopil, že má nalezenou osobu vyštěkávat a na druhý či třetí pokus s trochou povzbuzení štěkal až do mého příchodu. V jednom případě, když se mu zdálo, že postupuji příliš pomalu, se ke mně kousek vrátil a měl tendenci mě k osobě navést.

Už jenom z tohohle všeho bych byla nadšená, protože napoprvé to byl opravdu úspěch. Ale odpoledne bylo ještě dlouhé a i když počasí moc nepřálo, rozhodla jsem se našlápnout kraťounkou stopu. Volila jsem tentokrát mírný oblouk, lomení je zatím ještě těžké a vlnovka také nebyla to pravé ořechové. Ječení se tentokrát nekonalo - hurá! Perry už zřejmě pochopil, že ječení se rovná tomu, že nebude jeho nejoblíbenější práce. A stopy, ty on miluje.

Ve chvíli, kdy jsem nášlap ukončila a vracela se, přeběhla mi přes výchozí bod běžkyně, která ignorovala mou prosbu, aby uhnula kousek výš. Buď byla hloupá, nebo měla v uších sluchátka. Sklený pohled by svědčil pro obě varianty. To je tedy v pytli, pomyslela jsem si. Kdo ví, po čem mi Perry půjde.

Následných několik minut bylo utrpění. Perry neječel, to ne. Je dával najevo, že chce svou stopu. A trochu ignoroval vše ostatní. Bylo to: tak já si tedy sednu, když chceš, ale koukej přestat s těmi nesmysly a nezdržuj, já chci svou stopu!!! Jak vysvětlit psovi, zže potřebujete, aby stopa vychladla? Tentokrát, i když jsem si myslela, že to nedá, jsem stála o případné prezizní vypracování. Kamarádka měla sbírat pamlsky, které Perry přejde, aby pochopil, že pamlsky padají, jen když stopuje se mnou.

Na počátku měl opravdu potíže. Chvíli jako by váhal a přemýšlel, po které stopě z těch dvou, co se tu křížily, se má dát. Pak chytil pod cizí stopou tu moji (přece jen na začátku vždycky trochu více přešlapuji) a dál už jel jako drak. Snad proto, že mu dal začátek zabrat, pracoval tentokrát velice precizně a vyzobával si pamlsky opravdu metodicky. Bude čas mu trochu zvednout laťku a zkusit starší stopy. Opět totiž zopakoval to, co udělal už jednou - když jsme se vraceli, šel si stopu proběhnout ještě jednou. Nemyslím, že by to dělal kvůli případným zatoulaným pamlskům (dnes tam opravdu nic nezbylo), spíš z čiré radosti, že to umí. Přiznám se, že jsem to tentokrát vzala jako test jeho chování a mrkla na hodinky. V té chvíli byla stopa stará 25 minut. Před touto exhibicí jsme potkali další známé a spolu s nimi jsme se začali vracet zpět. U dětského hřiště se pak kamarádka figurantka rozloučila. Čekaly ji ještě odpoledně-večerní rodinné povinnosti.

Já ještě chvíli povídala u hřiště. V té chvíli se Perryho zmocnila puberta a začal řádit. Vyrážel za kdejakým psem, který šel vedle po cestě a prudil. Dvakrát jsem ho musela umravňovat. Ne každý je nadšen z nadšeného zabláceného kokřího dorostence, který energicky vyzývá ke hře jejich načančanou Ťapinku. Ale vcelku to chápu. Jenže Perry zkrátka přepnul na pubertu a bylo. V jednom případě ovšem evidentně řešil to, že se cizí velký pes přiblížil k hrajícím si dětem známých. Děti byly opodál a na první pohled se zdálo, že je Perry totálně ignoroval. Podruhé jen machroval. A poté si vynucoval mou pozornost. Pak ji měl, jenže ho to stálo chvíli nudy v sedu na vodítku u mé nohy.

Cesta do civilizace pak proběhla v klidu. Když jsme se dostali na konečnou, zcela atypicky jsme přecházeli po jiném přechodu, než mám obvykle ve zvyku. Míjeli jsme autobusovou zastávku. V jednom rohu dvě dámy, které se tvářily, že tu nejsou, v druhém na zemi člověk. Vypadal jako bezdomovec. Jenže, pokud by mu nebylo zle nebo nebyl pod vlivem, tak si snad ani nejzoufalejší bezďák neustele na asfaltu při teplotě kolem nuly, poletujícím sněhu. Delší pobyt v té poloze ať tak či tak by mu rozhodně neprospěl. Se psem na vodítku a bez gumových jednorázových rukavic jsem ovšem neměla odvahu zkoumat blíž, co se stalo. Od těch dam se nedalo nic očekávat. Ve tvářích měly vepsáno jen zhnusení.

Vedle ovšem stojí benzinka. Rozhodnutí bylo jasné, zajdu tam a přinutím je volat policii. Ta je kompetantní k tomu rozhodnout, zda záchytka či nemocnice. Jenže ouha! U vchodu do prodejny nebyl ani stojan na kola. Zkrátka nic, k čemu by se dalo připevnit vodítko. Ta umělá kytka, co tam měli, vypadala až moc fórově. Musela jsem se spolehnout na absolvovaný výcvik a doufat, že Perryho pubertální psí mozek pochopí, že teď o něco jde. Posadila jsem ho, zavelela odložení a šla vyřídit svou věc. Obsluha informaci přijala a začala vyvíjet nějakou aktivitu. A Perry venku opravdu seděl jak přibitý. Ukázkové odložení v sedě. Když jsem se k němu vrátila, ohromně jsem ho chválila, protože opět dokázal, že je na něj spoleh. Možná jsme někoho zachránili před průšvihem.

Nečekal na mne s růží v tlamě - to by bylo až kýčovité. Normálně přicapkal se svým páníkem na vodítku. Ale dal si záležet na dlouhém vítání, protože moje přítomnost ráno pro něj znamenala jedno - báječný dlouhý den venku. Odhadl to správně.

Na Kladně sice ráno leželo na trávě cosi, co by se s trochou nadsázky dalo označit za sníh, ale pražské počasí připomínalo spíš říjen. Na superdlouhý výlet za město to nebylo, to si schováme buď až ten sníh skutečně bude, nebo na jaro. Ale i v rámci Prahy jsou příjemná zákoutí. Vyrazili jsme nejprve do krajin známých.

Jízda tramvají na konečnou je už rutina, ale Perry v těch několka minutách stihl získat obdivovatele, kteří se nad ním rozplývali. Zájem lidí se mu líbí - a myslím, že si je toho vědom. Určitě neřeší to, jestli je krásný. Pejsci mají na sympatie asi jiná kritéria. Má však rád pozornost a celkem vítá i nějaké to pohlazení či podrbání. Navíc, co kdyby z někoho z těch hodných lidí vypadlo i něco dobrého k snědku? (Netuší naštěstí, že některým hodným lidem to přímo zakazuji).

V Čimickém háji bylo pusto a prázdno a mohli jsme se tam vyřádit podle svých představ. Brouzdali jsme listím, zkoušeli trochu cvičit, trochu se honit, trochu probádávat terén. Tady to Perry zná hodně dobře a atak začal zběsile štěkat na "podezřele" opuštěný dětský kočárek uprostřed cesty. Podle jeho názoru tu ta divná věc neměla co dělat. Bez lidí. Právoplatný vlastník kočárku capal za rohem plotu hájovny, co mu krátké nožky stačily a zrovna byl zaměstnán zkoumáním pařezu. My jsme obhlédli kočárek a bylo po štěkotu. I pes usoudil, že když jsou tu lidé, bude to ok. Nemusí hlídat a pouštět hrůzu. (Přemýšlím, zda by se dětský kočárek nedal použít v metodice nácviku hlídání předmětu :-) )

Pokračovali jsme dále, zkoušeli se trochu bavit vším možným, ale spíš jsme si jen užívali procházku známými místy. Došli jsme potom na stanici autobusu, který nás popovezl o kousek dále. Přece jen, šlapat ty dlouhé metry podél plotu proslulého bohnického zařízení je nuda.

Vystoupili jsme ve Starých Bohnicích a po malinké chvilce jsme se vnořili do úzolinkatých uliček na svahu. Objevila jsem je kdysi při honbě za hezkou keškou a jejich znalost se teď hodila. Jsou to uličky strmě stoupající vzhůru, lomící se v prapodivných úhlech. Jejich šířku lze obsáhnout rozpažením. Nevím, zda je znal Jaroslav Foglar, když psal o Stínadlech. Avšak tento kout má spíš vesnický ráz. Nedá mi to nevzpomenout zde na Durellův popis ostrova Korfu. Strmé stráně, sem tam by se tu našla i nějaká ta réva, kamení, keře, branky, můstky, plůtky, v létě záplava květin a zeleně... i to jsou staré Bohnice.

Vysupěli jsme do svahu a pokračovali dále kousek po modré. Oles se opírají hned krajní domky a zahrádkářská kolonie. Od mé poslední návštěvy tu trochu prořezali náletové dřeviny a přibyla stezka pro koně. Perry tato obrovitánská zvířata moc nemusí. Ale už aspoň nešílí z jejich pachu. Tentokrát objevil ještě něco prima - koňský trus. Četla jsem, že se o něj pejsci zajímají jako o lahůdku, protože koňské vnitřnosti nevytěží veškerou hodnotu krmení, a trus obsahuje i nějaké pro psy neodolatelné, patrně částečně fermentované zbytky. Perry dal pro jednou za pravdu učeným knihám a blaženě do té hromady strčil čumák. Díval se na mne pak kapku ublíženě, že mu zakazuji takovou ňamku. Vzal to na vědomí s hlubokým povzechem, jako by chtěl říci, že tedy vážně nevím, co je vážně dobré. Ujistila jsem ho, že i nadále cvičíme na rohlík, protože tahle ňamka by se trochu špatně přechovávala. Takový argument musí každý rozumný pes uznat, no ne? Jako pravý estét neměl aspoň tendenci se v tom vyválet. (Být tady s kelpiákem Benem, to byl byl asi jiný tanec. Ten má přírodní parfémy moc rád.)

Celkem pohodlnou cestou jsme pokračovali dále ke starému zrušenému hřbitovu a na vyhlídku. Pak jsme cestu opustili a vnořili se do lesa. Po pár metrech pípla GPS, že už jsme na dohled kešky. Byli jsme. Keš byla restem z minulých výprav do těchto končin. Konečně na ni došlo. Její nalezení bylo bezproblémové, rychle jsem logovala nález, vyměnila nějakou drobnost. Mohli jsme pokračovat dále, teď chvíli necestou severovýchodním směrem. Pomaličku jsme sestupovali ze svahu. Věděla jsem, že kousek pod námi musí být další cesta. Byla. Jenže připomínala tankodrom. Rozježděná těžkou technikou se změnila spíš v bažinu. Opatrně jsem se prodírala po jejím okraji, abych uchránila boty před nejhorším. Bláto hrozilo téci mi do nich vrchem. Pes to naštěstí neřešil, proti mně má pětinovou hmotnost. Tak jen elegantně protančil méně tekutými místy a ani se moc nezašpinil.

Na první odbočce jsme tedy tutu cestu necestu raději vzdali a zamířili po vrstevnici na jih. Někde tu musí být strmá stezka do údolí. Přešli jsme mýtinku obrostlou mladým doubím a stezka tu byla. Nastoupila jsem na ni trochu nedůstojně, na loňském listí mi ujely nohy a já prvních pár metrů absolvovala po pozadí. Stezka je naštěstí dost klikatá, zastavila jsem se tedy rychle. Představa, jak sjedu na pozadí z kopce dolů až k Vltavě, mě moc nelákala. Ale byla k smíchu. Perry na mne udivěně koukal, co se tam hrabu. On na svých čtyřech tlapách zvládal strmost svahu s přehledem, lehoučce a elegantně.

Pomaličku (jasně, že kvůli mně) jsme sestupovali k řece. Na posledních metrech jsme opět narazili na modrou, kterou jsme před hřbitovem nahoře opustili. Počítali jsme s trochu nezajímavou cestou kolem trojského útulku v Zámcích na přívoz. Ale člověk míní... Když se vynořil první dům Zámků, na cestě se objevila labradoří slečna. Mladinká, plná sil. Perryho hned okouzlila. Její panička stála u domu (pak jsme se domluvili, že tu bydlí) a neměla nic proti tomu, aby se pesani spolu vyřádili. Byla to Perryho oblíbená hra - ty, cizí pes, zdraháš s klackem v tamě, já, Perry tě honím a štěkám jak o život. Kroužli kolem nás slušnou rychlostí. Ani jsme jim nestihli počítat kolečka. A k dovršení všeho, po pár minutách se objevil další labradoří dorostenec. Byl to vlastní brácha té hezké fenečky. Bylo to jejich paničkami smluvené setkání sourozenců. Měli v plánu posunout se na zahradu u vody. K našemu velikému překvapení a radosti nás pozvali s sebou. Bylo to žůžo! Na velikánském oploceném pozemku pak lítali a řádili tři psi. Ti dva dorostenci měli výhodu delších nohou. Měli ještě správné dorostenecé proporce, samá noha, samé ucho, lehcí a rychlí, žádné překrmené funící obludky. Perry se snažil, ale postupně ho přece jen tím, že měli dělší nohy, udolali. Naopak, on, jako nejstarší z nich, si potom v přátelském zápolení vydobyl pozici vůdce smečky. Fenka se mu podřídila hned, pejsek to trochu zkoušel, ale pak uznal jeho převahu. Dávala jsem jen trochu pozor, aby Perry moc nemachroval, ale bylo to vše v rámci divočejší hry.

Paničky labradorů měly co si povídat, bylo toho hodně. Obě byli ohromně fajn a bylo poznat, že psi jsou jejich srdeční záležitost. Nechtěli jsme však nadužívat jejich pohostinství, zvlášť když Perry signalizoval, že už té honičky má dost. Zatvářil se jako starší gentleman (proti těm štěňatům je starší o 8 měsíců) a s radostí přijal náš odchod. Dalo mu to možnost důstojného opuštění herního pole. Při loučení padlo pozvání, že budeme-li mít někdy příště cestu okolo, máme zazvonit a je možná další etapa přátelení se (nekynolog nepochopí).

Na přívoz jsme museli opět čekat, teď v zimě nemá nijak super intervaly. Perry toho využil a místo toho, aby ve Vltavě jen smočil čenich, smočil se tam daleko více. S provokativím pohledem, co na to já. To bylo k přetrnutí! Kdyby byl venku den co den, ale Perry je pes, který žije v bytě s ústředním topením, občas spí v posteli (když se páníci moc nedívají), dny tráví v budovách. Nu, bylo jasné, že bude muset někde v závětří uschnout. A do té doby bude třeba, aby byl v pohybu.

Přívoz absolvoval suverénně. Už sám bez váhání nastoupil do rozhoupané lodi (minule ještě váhal, ale tentokrát si to pamatoval, že tonic není), hrdě seděl na lavičce a rozlížel se po řece. U toho vždy nasadí hrdý výraz otrlého mořského vlka (až se mi to jednou povede vyfotit, pochopíte, co mám na mysli). Naštěstí nemá chuť se vrhat do vody z lodi po čenichu. Na druhém břehu jsme tentorkát rychle a bezproblémobvě ulovili další keš a ostrým pochodem se pustili směrem k civilizaci. Civilizací byla tentokrát moje kancelář, zkrátka proto, že je nejblíž. Budovu už Perry má také zmáknutou, dokonce si vychutnával i jízdu výtahem. Pak s povděkem ponořil čenich do misky s vodou a čas na uschnutí si zkrátil malým zdřímnutím. Já si dopřála velehrnek horkého čaje. Cesta na Palmovku se skoro suchým psem už byla otázkou pár desítek minut.

Zde se ukázalo že tentokrát netřeba na vrácení psa spěchat. Zkrátka, že máme možnost spolu strávit ještě pár hodin. Využili jsme je tedy ke spokojenosti nás obou. Nejprve jsme dorazili do Perryho domova. Byl čas na malé zdřímnutí, přece jen měl v tlapách nachozeno a naběháno hezkýchpár kilometrů. Pohrdl pelíškem, stočil se mi u nohou a se slastným vzdechem usnul, jako by ho do vody hodil. Já jsem si tiše četla a vychutnávala si další hrnek čaje.

Procitl s podvečerem, nabitý energií, s rošťáckou otázkou v očích: Tak co budeme cvičit? Něco hodně zajímavého? Jasně, něco pro něj hodně zajímavého jsem připraveno měla. Kamarádka kynoložka mi vyprávěla a ukázala, jak se dělá nácvik vyhledávání specifického pachu. Z toho, co jsem viděla, jsem usoudila, že je to aktivitka pro Perrho čeníšek přímo na míru. Specifikcé pachy, na nichž se to pes učí, jsou výrazné. Používá se mimo jiné pomerančová kůra. Pomeranč jsem v batohu měla (záměrně).

Zkusili jsme tedy první základní krok. je to jednoduché: kůra je ve skleničce a pes dostane odměnu, jakmile projeví o sklenici zájem. Tohle šlo napoprvé až neskutečně rychle. Kůra zavoněla, zvědavý Perry strčil do skleničky nosem. Pochvala, odměna. Pak už skleničku sledoval a označoval (zatím viděl, kam ji dávám) zcela bez problémů. Když jsem zkusila přidat druhou prázdnou skleničku, zcela ji ignoroval s pohledem: Pamlsek je za tu voňavou, tak co mi to sem strkáš? Za tuhle mi určitě nic nedáš, z té nic necítím, tak si jí nebudu všímat. Tvůj čaj mě taky nebere. Napoprvé super. Příště to zkusíme zase. Tak se prosím nedivte, že doma suším kůru z pomerančů.

S večerem jsme se šli rychle vyvenčit, pak jsem naplnila misku granulemi a bylo třeba pomýšlet na loučení. Domů jsem dojela docela unavená a do postele padala polospící. Byl to ale hezký den, byla moje poslední myšlenka. Neměla jsem exkluzivní oběd, necinkaly skleničky přípitku. Mám zablácené boty a kalhoty, v kapse bundy drobky z rohlíku, ruce podrápané od trní, které jsem vyplétala z psího kožichu, k pozdnímu obědu jsem měla špagety. Přesto bych neměnila.

Zato já kynologické příručky čtu. V poslední době dokonce hodně. Snažím se nabrat inspiraci, co by se tak s Perrym dalo dělat, co by ho bavilo a co je jeho šálek čaje. Perry má na věc ovšem svůj vlastní - a velice vyhraněný - názor. Dík tomu se mi povede naučit ho trik, který patří do těch těžších, téměř bez jakékoli námahy. Stačí dvě tři opakování a už chápe, co se po něm chce. Naopak, jsou věci, které ne a ne pochopit. Příčin je několik.

Nedávno jsem si prolistovala další příručku a vymyslela originální metodiku, jak se v pohodě naučíme hlídání předmětu. Sehnala jsem si vše, co bylo potřeba - psa, náhubek (malá plemena ho mají při cviku předepsaný), figurantku, která byla ochotna riskovat to, že ji Perry sežere, klikr a pamlsky. Jako hlídaný předmět jsem chtěla použít svůj batoh (ano, ten již zmíněný, od cizího psa označkovaný - a přirozeně už dávno vypraný).

Realita byla spíš tragikomedie. V daný den bylo sice vše, ale jen tak tak. Figurantka frkala a smrkala jak nastydlý tuleň a byla téměř nepoužitelná. Nakonec ji ukecal čaj s rumem, že to půjde na chvililinku zkusit a pak ukázněně zapadne do pelechu. Šli jsme tedy - proti mému přesvědčení - cvičit na psí hřiště. Bylo to nejblíž.

V neděli odpoledne to byla obzvlášť nešťastná volba. Po hřišti se proháněl půltucet hafanů a Perryho zajímalo jen to, jak by na ně mohl machrovat. V poslední době, co dospěl a začaly ho zajímat psí slečny, machruje rád a s přehledem. Dominance z něj jen srší. Sice neubližuje, zůstává jen u vrčení a štěkotu, ale rozhodně není ochoten jinému psovi podřídit. Pokud po něm jiný pes ňafne, tváří se - já nic, já si přece chci jen hrát. Provokatér jeden mrňavý!

Nechali jsme ho tedy chvíli radovat se s ostatními, aby se vylítal. Mírně unavený pes je méně hyperaktivní. Potom jsme se stáhli do klidnější části hřiště. Připravila jsem batoh, instruovala figurantku, co a jak má dělat. Asi jsem také nechtě zachrastila pytlíkem s pamlsky. V tu chvíli jsem kolem sebe měla kruh hafanů, kteří bleskově překonali těch pár desítek metrů přes hřiště. Všichni dávali najevo, že by se přetrhli, jen když se bude něco dít a také když něco dobrého upadne. Za hafany se přitáhli i jejich páníci, aby moje následná ostuda byla dokonalá.

Posadila jsem Perryho na vodítku k batohu, dala příkaz Čekej a odcházela. Pejsek figurantku zná a má ji rád, ale teď pro něj byla vzduch, protože ho nejvíc zajímalo, kam jdu. Podotýkám, že Perry velmi dobře ví, co znamená Čekej a umí i krátké odložení vsedě nebo v leže na povel Zůstaň. Ví tedy i to, že při čekání nevyžaduji oční kotakt. Teď se ale rozhodl, že se na mne zkrátka dívat potřebuje. Patrně ho rozhodili ti psi v pozadí. Ovšem ne natolik, aby hájil můj majetek. Pak si jediným trhnutím hlavy sundal náhubek, protože správně usoudil, že přece nejedeme ani vlakem, ani tramvají. Tak proč mít ten obtěžuící nesmysl, který navíc ponižuje jeho psí pozici, na čumáku?

Pak ho začali zajímat ti lidé okolo, ale figurantku zcela ignoroval. Byla schopna v té chvíli odnést nejen batoh, ale celého psa nádavkem k tomu. Nemělo cenu se trápit. Bylo to spíš k smíchu. Vyhodnotili jsme to jako totální fiasko, pokus odpískali a figurantka se šla uložit do postele (doufám, že s další porcí rumu). Příště to zkusíme jinde a jinak.

Podobně jsem se pokusila nacvičit dle příručky přeskok své nohy. Použijte nejprve hůlku - stálo v doporučení. Použila jsem a bylo to na pendrek. Perry usoudil, že daleko zajímavější, než přes to skákat, bude okusování hůlky, pokus o její aport či přetahování se se mnou. Vykašlala jsem se na hůlku a zkusila jsem mu jako překážku dát rovnou nohu. Jen jsem si ji opřela o patník. A hop! Pochopil to skoro hned.

Až se naučí číst, vysvětlím mu to. Ale do té doby naštěstí on vysvětluje mně, že věci nejsou většinou tak, jak si je představuji a že se musíme domluvit my dva spolu.

Moje novoroční předsevzetí ohledně Perryho spočívalo v tom, že už bude potřeba nějak zamezit jeho jekotu, když šlapu stopu. Jednakje to nepříjemné a obtěžující, jednak mne kolemjdoucí podezírají z týrání zvířat (co si pomyslíte, když uvidíte zoufale ječícího psa uvázaného někde u stromečku?), jednak hrozí navození dynamického stereotypu (jak mne upozornila kamarádka superkynoložka).

Obrnila jsem se tedy trpělivostí a rohlíkem a vyrazili jsme nejprve na psí hřiště, nejprve trochu vybít nashromážděnou energii. Hřiště zelo prázdnotou, měli jsme ho tedy celé pro sebe a mohli jsme řádit. Trochu nás motivovala i za plotem procházející babička s vnučkou. Malá jásala a žvatlala: "Pejsek, pejsek!" Nedalo mi to. Ani ne z potřeby vytahovat se (to se člověku vždycky vymstí), spíš ze snahy udělat té malé radost, jsem Perryho nalákala blíže k plotu a předvedli jsme těch pár našich triků, které už umíme pěkně. Holčička byla v sedmém nebi a dokonce nám zatleskala, byť k dokonalosti máme hooodně daleko. Ale užvali jsme si to všichni - a to hlavně šlo. Zkusili jsme pak i pár překážek, Perry je skáče bravurně a radostně. Poprvé jsme se seznamovali i s pohyblivou pneumatikou na proskakování. Zatím jsme se naučili, že se dá pěkně rozkývat a není třeba se jí bát, že je to vlastně legrace.

Po nějaké půlhodince intenzivní činnosti jsme se vydali prozkoumávat trochu dále nově upravenou cestu kolem Rokytky. Hned na počátku bylo nutné se zatvářit strašlivě přísně! Na Rokytce plavaly kačeny a pes jevil zájem. Navíc je takový cvok, že nehlídat ho a neupozornit ho několikrát velice důrazným NEE!, byl by ochoten si jít i v tomhle počasí zaplavat.

Našli jsme si pak hezký plácek, pejsek byl uvázán ke stromu a já se zatvářila, že jdu jako našlápnout pachový koláč. Reakce jasná - jekot. I vrátila jsem se, postavila se vedle něj, ignorovala jsem ho a čekala, až pochopí, že jekotem a štěkotem mne k žádné akci nevyprovokuje. Nejprve štěkal a dával mi najevo, že tohle tedy ne. Že to není žádná hra a zábava. Snažil se mne oprvadu přinutit štěkáním k nějaké odezvě. Smůla. Já na to nic. Zkusil tedy ztichnout. Ihned byl pochválen, jak je hezky potichu a já se odebrala opět ke své činnosti. Opět jekot. Vrátila jsem se, zkusila příkaz TICHO (teoreticky by měl vědět) a jinak zase nic. Chvíle mírně naštvaného štěkání - a pak konečně ticho. Veliká pochvala, odměna a já se vydala něco dělat. Napotřetí to vydržel pár minut. Pak zkusil zakňučet. Okamžitě jsem přerušila práci a začala se vracet. V tu chvíli bylo ticho, jak když utne. Dokončila jsem pachovou stopičku (nu, nic moc, jak jsem tu chodila křížem krážem, byla to spíš změť), vrátila se k pejskovi, neopomenula ho pochválit, že hezky potichounku čeká a vypustila jsem ho čichat. Pro tentokrát jsem kašlala na přesnost, důležité bylo, že pochopil, že tuhle hru hrajeme, jen když se bude chovat tiše, i když se nemůže dočkat. A že čím více bude ječet, tím menší je šance a tím delší je čas, než se své oblíbené aktivity dočká. Pes si koláč proběhl a pročuchal nadšeně, vyzobal si pamlsky a byl blažený, že dělal to, co má rád.

Pokračovali jsme potom v pocházce a vrátili se trochu k vyhledávání předmětu. Protože základ už námjde, snažím se předmět umisťovat tak, aby ho neviděl a musel se orientovat víc nosem, než zrakem. Je to maličko náročnější, napoprvé mi signalizoval, že předmět není, ale s lehkou dopomocí zjistil, že je (jen ho neviděl). Obrovská pochvala, jak je šikovný. Držela jsem pak oslintaného zabahněného peška v ruce a hledala igeliťák kam bych ho uložila, abych si nezabahnila kapsu. Moment nepozornosti a hup - Perry mi peška vyzobl z ruky a pak mi ho vzorně přinesl! Evidentně chtěl pamlsek. Rozsemál mne a měla jsem radost z toho, že má tak hravý potenciál a smysl pro humor. Pamlsek dostal, jak jinak.

Cestou zpět jsem zkusila ještě jednou našlápnout malilinkou stopu, s jekotem už nebyl skoro žádný problém. Stačilo jen naznačit, že toho nechám a bylo ticho. Perry si tuto stopičku vypracoval na volno (lovečtí psi by to měli umět i takto, přece jen jsou u nich ta kritéria maličko jiná - a z mého pohledu praktičtější) a byl moooc spokojený.

Když jsme se přiblížili do civilizace, měli jsme trochu smůlu. Dokonce na tři způsoby. Ty první dva byly setkání s háravkami. Nu, Perry dospěl. Sklený pohled, kňučení, naprosto vygumovaný mozek a ignorování všech příkazů... trvalo dobrých 10 minut, než se uklidnil. Ale ok, aspoň vím, co čekat. A předjaří bude holt maličko náročnější a bude třeba na pořádné procházky vyhledávat trochu méně obydlené prostory.

Pokud šlo o poslední věc, byl to skoro incident. Málem jsem inzultovala jednu "pejskařku". Perry běžel na volno asi 10 kroků přede mnou azpozoroval ji a jejího pejska. Šel si slušně čichnout, načež paní zareagovala tak, že i se svým psem uhnula do silnice. Byla v doslechové vzdálenosti, stačilo, aby řekla něco ve smyslu: Zavoltjte si psa! Zareagovala jsem ihned a dala Perrymu příkaz Čekej! Opravdu zůstal stát. Naštěstí velice citlivě reaguje na situace, které jsou nějak vážné (tedy spíš na intonaci příkazu, když to opravdu vážné je). Tu dámu jsem měla chuť přetrhnout, protože ona inkriminovaná silnice je opravdu hodně frekventovaná a ona tímto manévrem vystavovala nebezpečí sebe, svého psa (jasně, že měla naprosto šílené flexi vodítko, na kterém by ho nezastavila) i Perryho. To, že v té vteřině zrovna nic nejelo, ji neomlouvalo. Odměnila jsem psa, který projevil větší inteligenci a schopnost ustát situaci, napočítala třikrát do deseti (měla jsem rudo před očima), pomyslela si něco o inteligenci dotyčné - a bez dalšího úrazu jsme dokončili naši pouť. Ježkovy oči, vysvětlete mi, jak mohou být někteří lidé tak nebetyčně hloupí!

Napoprvé pro něj byla vybrána Hanácká národní výstava. Ukázalo se, že to byla ideální volba, a to hned z několika hledisek. Já jsem na výstavu dorazila tentokrát pouze jako divák. Byla jsem napnutá jak struna E, jak si Perry při své premiéře povede. Bylo mi celkem dost jasné, co všechno může být špatně, co se může zvrtnout. Přece jen, pes není stroj a Perry je mladý pes s hlavou plnou rošťáren.

Moje bujná fanzatie mi malovala nepřeberné množství věcí, které by mohl provést: Bude skákat. Bude skákat po nohou vodiče. Bude kňučet, štěkat či výt. Zamotá se do předváděcího vodítka. Místo postoje si sedne. Odmítne ukázat zuby a bude mlátit hlavou. Bude z rozvernosti vrčet na rozhodčího. Bude se tvářit otráveně a schlíple. Odmítne běžet. Bude provokovat jiné psy. Ze stresu se vyvenčí v kruhu... Každý pejskař s kapkou fantazie zná asi tyto všemožné noční můry, které nás lidi zákonitě napadají před tím, než nastane okamžik pravdy.

Při přípravě na výstavu jsem si pečlivě nastudovala časový harmonogram, místo konání, číslo kruhu a všechny ostatní náležitosti. V den D jsem si příjezd na výstaviště načasovala tak, abych tam byla 30 minut před hodinou H. Ale ouha! Na místě samém jsem zjistila, že časový oproti tomu, co bylo vyvěšeno dělá skoro hodinu. Opatrně jsem se tedy plížila halou a vyhlížela, kde by se tak Perry s paničkou mohl vyskytovat. Přece jen, pes je zvyklý se mnou řádit a tentokrát by to opravdu nebylo žádoucí. Nechtěla jsem rušit jeho koncentraci. Našli jsme se očima a na dálku se domluvili, že se objevím, až to Perry bude mít za sebou.

Tu plonkovou hodinku jsem ale využila dobře. Nejprve jsem se šla porozhlédnout okolo. Zajímali mne i jiní psi, především retrívři a také českoslovenští vlčáci. A že bylo na co se dívat! Výstavní hala byla doslova nabita psy. To mělo ovšem svá negativa. Prostoru bylo málo a byl poměrně dost stísněný. Kolem kruhů tábořli vystavovatelé s přenosnými i převozními klecemi, stolky na úpravu pesanů, dále tam byla změť kempinkových a rybářských židliček, zimních bund, dek, misek s vodou, lahví, hřebenů, fénů, lidí, zkrátka skrumáž na n-tou. Atmosféra někde klidná, jinde vzrušená, občas hysterická. Negativem byla téměř absence úklidových čet a někteří vystavovatelé si nědělali vrásky s tím, když se pes vyvenčil v rámci haly. Čekala bych tu aspoň stojany se sáčky a papírové ručníky. Nebylo tu nic takového a jak čas postupoval, člověk musel stále častěji kličkovat mezi loužičkami a loužemi.

Když mne omrzelo potloukání kolem jiných výstavních kruhů, vrátila jsem se ke kruhu číslo 13 a přes půl hodiny pozorovala práci rozhodčího. Toho rozhodčího, který měl za chvíli posuzovat i Perryho. Nebylo to marné. Přiznám, že výsledek pozorování mne dost uklidnil. Z toho, co jsem viděla, bylo jasné, že rozhodčí je člověk, který má psy rád, rozumí jim a chce, aby dokázali maximum. Fandil jim zcela nestranně snad všem. A spíš je hecoval, aby předvedli to nejlepší. Z jeho pohybů, jak je prohlížel a prohmatával, byla vidět na dálku zkušenost, ale i snaha chovat se k nim tak, aby je co nejméně stresoval. Zuby prohlížel velmi jemně a ohleduplně. Mladým, nezkušeným a rozverným psiskům sem tam poopravil na stole pozici, aby si nezafixovali špatný stereotyp postoje. Pravděpodobně dokázal také jediným pohledem vidět to, co je laikům skryto pod načančaným exteriérem. Zkrátka, napoprvé pro Perryho ideální rozhodčí. Docela mne to uklidnilo. Bylo mi jasné, pes nebude mít negativní zkušenost. Navíc, posudek od takového člověka bude mít docela velkou vypovídací hodnotu, jak na tom pejsek opravdu je.

Byl tu tedy ideální rozhodčí. Dále bylo ideální to, že ve třídě mladých psů běžel Perry ve své kategorii (černý a černý s pálením) napoprvé sám. Černých kokříků tu bylo více (a někteří moc hezcí), ale buď byli starší, nebo se jednalo o fenky.

Nastala tedy přesně ta situace, kterou pes trénoval od počátku adventu. Běh v kruhu by pro něj neměl problémem, tohle znal. Napoprvé ho nebude rozptylovat přítomnost jiných psů, což by bylo jen žádoucí, aby měl šanci pochopit, co se po něm chce a jak to má být správně.

Konečně nastala hodina H. S radostí jsem zaznamenala, že Perryho nakonec předvede sama jeho panička (původně to bylo domluveno jinak). Když vběhli do kruhu, bylo na první pohled vidět, že velice tvrdě trénovali. Ne, nebylo to ideální. To by poprvé nebylo ani uvěřitelné. Bylo to však o hooooodně moc lepší, než moje noční můry. Najednou tu klusal celkem soustředěný pes, který nějak věděl, co se od něj čeká. Pravděpodobně se právě teď probudily ty výstavní geny. Neskákal jako koza na ledě. Neobtěžoval vodiče a klusal celkem rovnoměrně. Netahal, ani nevybočoval, nechal se vést. Nekňučel, neštěkal a jasně, že se do předváděcího vodítka nezamotal! Nechal se postavit do postoje, nesedal si a vydržel déle, něž těch pár vteřin, které trochu otráveně dával ještě před Vánoci. Ani ukazování zubů nebyla žádná tragédie. Neměl tendenci hlídat paničku, rozhodčího bral jako dalšího člověka, kterého může mít rád a kterému důvěřuje. V tuhle chvíli jsem začala doufat, že by verdikt mohl znít: výborný 1.

Když to měli za sebou, byl Perry pořád ještě soustředěný. Teď jsem konečně zašla k jejich "tábořišti" a přivítala jsem se s ním. Vítal mě decentně, jako by si uvědomoval atmosféru a snažil se dělat to, co se od něj čeká. Zblízka bylo vidět, jaký je frajer. Rozverný rebel se někam schoval. Tady byl ušlechtilý pan pes: krásně ostříhaný, srst rozčesaná, hedvábná, se jen leskla. Někdo musel tvrdě pracovat na jeho úpravě. Ale stálo to za to! Skutečně mu to ohromně slušelo. A jako by to věděl, nechával se obdivovat. To umí, umí si lidi omotat kolem packy raz dva.

Byl čas pozdravit se i s lidmi. Mimo paničku tady byla velká část rodiny paní chovatelky, která vystavovala Perryho vlastní sestru Patty. Asi už začínám být kynologický magor, ale pozorovala jsem chvilku Perryho reakce na tyto, pro mne neznámé lidi. Ke všem z nich se pejsek choval uvolněně a s přátelskou důvěrou. Velice živě je vítal a dával najevo svou radost, že je s nimi. Tohle mi o nich řeklo daleko víc, než dlouhé kádrování. A z jejich jednání vůči pejskům zas bylo jasné, že psy mají všichni hodně nebo ještě víc rádi a že jim rozumí. A že je berou realisticky, žádné přehnané výlevy se tu nekonaly.

Později přirozeně také došlo i na to povídání. Bylo veskrze sympatické. Byl na něj čas. Perry i Patty museli čekat na finále. Osud v podobě pana rozhodčího jim totiž nadělil mimo pěkných posudků bonus v podobě CAJC (pro nekynology - jde o čekatelství na českého junior šampiona, k získání titulu si pes musí vyběhat 3x CAJC ve věku do 24 měsíců) . Tohle byl nečekaný, ale milý úspěch.

Ty dlouhé desítky minut, které bylo třeba tam v přítomnosti dalších stovek psů přežít, se Perry choval až nepravděpodobně vzorně. Neřádil. Neštěkal. Nekňučel. Párkrát sice zasignalizoval - nudím se, ale vcelku se dal zrelaxovat a zabavit cviky, které ovládá a má rád. Dokonce ani moc neprovokoval jiné pejsky. Sice to zkusil kokříků vedle, kteří se mu moc líbili. Zvědavě jim lezl až do klece, ale když byl krátkým zaštěknutím odkázán do správných mezí, vzal to stoicky.

Chvíli si pak hověl v mém klíně. To se mu docela líbilo, měl totiž větší přehled a to on má docela rád. A také měl lidský kontakt. Patty si to užívala nejprve také tak, na klíně svého páníčka, pak ale dala přednost klidovému režimu ve své kleci a odpočívala.

Dlouho se nic nedělo. Tedy - v kruhu běhaly další a další třídy anglických kokršpanělů. Pak najenou rozruch, dobíhala totiž poslední kategorie. Za pár minut mělo začít finále. Probudili jsme se z letargie a následovalo několik minut nabitých horečnou akcí. Nejprve honem honem sehnat telefonem paničky, které byly momentálně z dohledu. Mezi tím poslední předfinálovou úpravu pesanů. Pro mne trochu adrenalin. Perry to bral stoicky, nechal se vysadit na stůl a česat. Hodně mile mne překvapilo, že (pro mne) úplně cizí paní chovatelka odvedle (která se s tou Perryho ale přirozeně znala), se do předfinálové úpravy zcela samozřejmě zapojila. Zapůjčila kartáč a pomohla s úpravou uší a závěsu (tedy srsti na bocích). Nikde ani stopa po řevnivosti či závisti. Jen snaha udělat vše pro to, aby pes, který jde "na plac" vypadal co nejlépe.

Tento moment mi řekl strašně moc aspoň o některých lidech, kteří se kolem kokříků motají. Výpověď to byla veskrze dobrá, protože tihle lidi, které jsem poznala ne této výstavě, mají rádi své psy. Mnoho věcí dělají kvůli nim a pro ně, nikoli proto, aby si posilovali svá vlastní ega. Svým psům rozumějí a dovedou pro ně být vůdci smečky. Pes má šanci být u nich naplno psem, růst jako zdravě sebevědomá a jedinečná individualita. Jsem ráda, že jsem se s takovými lidmi mohla potkat.

Finále bylo pro Perryho spíš jenom proběhnutím, tentokrát spolu s dalšími. Ale opět dobrá zkušenost. Ne, tady už nic nevyhrál. Pan rozhodčí byl veskrze spravedlivý a jiní se předváděli lépe. Tentokrát na tom tolik nezáleželo. Důležité bylo, že si to poprvé zkusil a dopadlo to nad očekávání dobře. V celém tom dni tu nebyla žádná negativní zkušenost. Při své inteligenci bude Perry příště vědět, co má dělat - a tohle je důležité.

Pro mne osobně byl nejdůležitější ještě jeden poznatek. Perryho zaujetí prací, jakási jeho psí "odpovědnost". Když o něco jde, opravdu se snaží. A má stabilní psychiku, netrojčí, nenechá se rozhodit. Na tom se dá pro budoucnost hodně stavět.