Prosinec 2014

Naše malé Vánoce

23. prosince 2014 v 18:52 | Darina |  Psáno do větru
Vánoce jsou tady. Dnes už opravdu skoro za dveřmi. Obávám se, že jejich duchovní rozměr pes patrně neocení, i když - kdo ví? A komerční rozměr se může projevit v ne zcela optimálním případě gastritidou. Otázka tedy zní - jaký dárek dát k Vánocům psovi, aby to byl opravdu dárek pro něj a nikoli pro nás, lidi?

Po delší úvaze jsem se rozhodla, že dárkem, který dám, bude můj čas. Domluvila jsem se tedy s páníčky, kteří tentokrát projevili přání, že by to chtělo nějaké super pamlsky, obula jsem poříádné boty a krátce před polednem jsem si nadšeného Perryho vyzvedla. Čekalo nás dlouhatánské odpoledne. Ne vše bylo tak, jak jsme plánovali, ale...

Obvyklou trasou jsme dojeli na konečnou sedmnáctky. Tentokrát jsme se vydali doleva - tedy do Čimického háje. Sice jsem se snažila maximalizovat snahu o to, aby si to Perry co nejvíce užil, přece jen jsem zakročila, když se s elánem hnal do té stojaté blátivé smradlavé louže, co je tam na okraji. Za téměř zázrak považuji, že moje Ne! respektoval. Asi si také řekl, že mi bude dělat radost.

Prvním malým rozladem byla rodinka, kterou jsme potkali. Dědeček, flegmatik, který byl "radostí bez sebe", že dostal na hlídání dvě velmi rozjívená vnoučata a psa. Psi by si to mezi sebou asi vyříkali celkem v klidu, ale dětičky se do toho vmísily a začaly toho svého pejska dráždit. Navíc u toho ječeli jak Komanči u úspěšného skalpování. Skončilo to tím, že jejich pes vyjel po Perrym. Nekomentovala jsem to, to bych musela ta "vzorně vychovaná" dítka i flegmatického dědu, který přirozeně nezasáhl, přetrhnout. Takhle jsem jen chytla právem naštvaného Perryho, prohlédla ho (naštěstí byl jen poslintaný, na víc si ten drzý ořech naštěstí netroufl) a odvedla z dosahu onoho psího agresora. Hráli jsme si pak na tom místě do chvíle, než tahle povedená rodinka zmizela bezpečně za obzorem. Ach jo, socializaci by občas daleko více potřebovali lidé než psi.

Leknutí bylo za chvíli pryč. Perry má dost vyrovnanou povahu a haldu optimismu. Vzápětí skotačil v divoké hře na téma Že mi nedokážeš vzít můj klacík? Popošli jsme dále až k hájovně, kde jsme byli odměněni setkáním s dalšími dvěma pejsky, slušně vychovanými, dobře socializovanými a hlavně - akčními. Vypukla úžasná mela v širokém kruhu kolem památného stromu. Jeden ze psů zdrhal na plné pecky, Perry ho s patřičným rámusem "lovil", třetí pes si občas nadbíhal a číhal, aby zasáhl do honby jako nepředvídatelný faktor a chňapal tu po jednom, tu po druhém zběsile pádícím kámošovi.

Paničky těchto pejsků byly správné a rozumné. Nechaly jsme klidně smečku řádit, protože unavený pes je přece hodný pes. Prohodily jsme pár slov, jak to tak mezi pejskaři už bývá. A já si mezitím hodila do své GPS tento bod, potřebný pro odlov jedné hezké kešky. Honičku ukončila náhle těžká lesní technika, která si dělala nárok manévrovat na křižovatce, kterou jsme zabírali. Rozloučili jsme se a my vyrazili směrem ke keši. Nedávala jsem si moc šancí, že najdeme, ale na místě samém to bylo tak jasné, že moje geocacherské srdce zaplesalo. Když jsem z keše vytáhla logbook, Perry projevil mírný zájem. Nebyl si zcela jist, zda to nemá aportovat.

Cestou od keše k okraji lesa jsme opět hráli naši oblíbenou ztrácecí hru. S radostí a úspěchem. Perry ovšem našel i něco jiného. Mimo jiné ulovil půlku rohlíku. Doufám, že ji skutečně našel a nevytáhl z kapsy či batohu někoho z opodál pracujících lesních dělníků. Psa neobyčejně zajímali. Divně voněli a divně vrčeli (tedy přesněji: divně vrčely ty křovinořezy). Šel se na ně proto podívat blíž a zahrál jim etutu Roztomilý pejsek. Hladit se ale nedal, ruce oblečené do rukavic v něm nebudily zcela důvěru.

Přešli jsme rušnou silnici a poklidem bohnického sídliště jsme mířili k zastávce Poliklinika Mazurská. Jednak tam byla další nová keš - spíš nic, než moc, jednak stanice autobusu, kterým jsme se chtěli posunout dál. Cestou jsme se seznámili s jednou neodolatelnou psí slečnou plemene čau-čau, která tam za sebou vláčela svou pečovatelku. Ano, měla své dny - tedy ta psí slečna. A ano, Perry projevil zájem, ale nic víc. Sýr v mé kapse byl důležitější.

Svezli jsme se potom autobusem až k přívozu Zámky. Čekali jsme tam na převoz a krátili si dlouhou chvíli cvičením. Převozník z nás měl asi také Vánoce, když Perry ukazoval, co vše umí. Tentokrát dokonce i pyšně nakráčel po můstku až k lodi. Dovnitř jsem mu musela malinko pomoci, ale potom seděl na sedačce, hrdě se rozhlížel po proudu Vltavy jako starý ostřílený mořský vlk, který už zbrázdil desítky moří. Vítr mu cuchal srst a asi mu vyprávěl o dálkách a dobrodružství, protože Perry vypadal jako moc spokojený pes.

Prošli jsme se pak trochu kolem Vltavy zpět k civilizaci. Tady už bylo volání vody silnější, skončilo to namočením tlapek a břicha. Naštěstí ani Perry není takový pošuk, že by si šel zaplavat, i když... bylo to tak tak a stálo to trochu přemlouvání.

Cestou v tramvaji si pejsek trochu slastně zdříml, aby nabral sil na další řádění. Bylo ještě světlo, zamířili jsme proto ještě na naše oblíbené psí hřiště. Tentokrát jsme s tím moc neuspěli. Hřiště opanovali dva poměrně agresivní hafani, kteří tam lítali a tvářili se, že tohle je jejich teritorium! Jejich pán byl sice fyzicky přítomen, ale pokuřoval si, kecal. Na to, co dělají jeho mazlíčci, zvysoka kašlal. Pokud na Perryho jeho psi jen vrčeli, dalo se poodejít. Ale naštvala jsem se ve chvíli, kdy jsme zkoušeli kladinu, já měla psa nahoře a jistila jsem ho (od té doby, co má povoleni skákat, by seskok z výšky metr dvacet považoval za legraci). V tu chvíli po nás jeden z těch pesanů vyjel. Měla jsem co dělat uklidnit vrčícího Perryho a měla jsem ho plné ruce. Od plic jsem tedy neodpovědného rádoby-kynologa seřvala. A radši jsme šli pryč, protože on se evidentně hnout nehodlal a nějak si ukáznit své miláčky buď nechtěl, nebo ani neuměl.

Stopu (vrchol Perryho blaha) jsem tedy šlapala v docela náročném místě u Rokytky. Vedle je cesta a chodí tu dost lidí i psů. Perry, jak jinak, nedočkavě ječel. Pak se vrhl na vypracování stopy a dokonce ho ani nerušilo to, že o něj i o stopu projevil zájem jiný pejsek. Bylo mu to jedno, on pracoval! Na zlomu měl trochu potíže najít pokračování (už jsme zkusili pravý úhel), ale našel a vítězně dorazil do cíle. Jel tak rychle, že dokonce ani nevyzobal všechen sýr na stopě poházený. A to je co říct, protože sýr má moc rád. Ale stopička je něco lepšího!

Když skončil, popošli jsme směrem k domovu. Opět jsem "ztratila" předmět. Protože mám už v prádelním koši dva páry uválených oslintaných rukavic, vyrobila jsem tentokrát malého peška ze zbytku starého ručníku. Ztratila jsem ho na okraji cesty a Perryho jsem poslala hledat asi po 15 krocích. Poslední fázi zatím dohledává zrakem, nikoli čichem. Peška si všiml hned a vyrazil k němu. Ale ouha! Z druhé strany se blížila paní se štěnětem, které když vidělo běžícího psa, nevzaváhalo. Bralo to jako hru a peška jako nějakou hračku. Perry sice zasprintoval, ale štěňda byl blíž a peška mu vyzobl těsně před čenichem. Nechala jsem to být, protože mne docela dost zajímalo, jak a zda tohle Perry vyřeší.

Nastala honička. Štěně bylo na vrcholu blaha, protože mělo kořist, zdrhalo a někdo je honil. Perry byl oprávněně rozhněván, protože mu tady hloupé štěně kazí práci. Navíc si ještě dovoluje sebrat něco, co patří mně (s předměty typu "ztratil si na honičku nehrajeme, ty jsou určeny pro čistý aport)!

Ale bylo to štěně a to Perry - jako správně socializovaný pes - respektoval. Majitelka štěněte se tvářila skepticky, podle ní není šance, že by mrňous dobrovolně kořist vydal. Nakonec si to Perry vyřešil, štěně uhonil a trochu na něj zavrčel. Spíš jen tak varovně, jako že tady končí legrace, že se s ním bude rád honit, ale toho peška ať kouká vrátit - a fofrem!

A měl úspěch! Mrňous svou kořsit vydal, tedy spíš překvapeně pustil. Perry mi ji s hrdě vztyčeným ohonem, kterým mával jak vlajkou, přinesl. Pochvala byla veliká, jednak za to, že to zvládl, jednak, že to vyřešil bez agrese. Odměnu dostal i mrňous za statečnost. Kdyby se nepřiozdívalo, byli by si asi ti dva v pohodě hráli potom dál. Takhle jsme se loučili a mířili pomalu k domovu.

Ještě vyčesat z kožichu polovinu lesa, tentokrát i cvaknout vánoční foto (abychom mohli popřát kamarádům geocacherům) a krásného dne byl konec.

My jsme si to tentokrát užili, doufáme, že i vy užijete svůj čas v době vánoční moudře a radostně. Krásné Vánoce!

Pokračujeme

19. prosince 2014 v 19:52 | Darina |  Psáno do větru
Zimní dny jsou krátké a nevlídné. Zatím nepadá sníh, ani nemrzne, počasí připomíná spíš nevlídný duben. Všude haldy bláta, občas fučí studený vítr a hlavně - je tma. Dospívající pejsek hýří silami a hyperaktivitou. Utahat ho dokáží tak tříhodinové procházky.

Momentálně to vypadá tak, že cestou do nějakých odlehlejších končin Prahy mám v tramvají velice čilého parťáka, který ignoruje předpisy Dopravních podniků o tom, kde a jak by se měl přepravovat. Pokud už si v trmavaji nebo v autobuse lehne, vždycky tak, aby měl přehled, kde se co šustne. Když je cesta delší, tak pokud ji nezná, dává na každé stanici najevo, že už bychom měli vystupovat, protože v tramvaji je zkrátka nuda. Ale podezírám ho z toho, že si pamatuje zvuk stanic, kde se pohybujeme častěji. Reaguje na Kobylisy, kde přestupujeme na jinou tramvaj, pozná také zvuk své domovské zastávky. Pamatuje si i Palmovku, kde se pohybuje také hodně často.

Když jsou ty cesty moc otravné, má na to také svůj recept. Dělá roztomilého pejska. Většinou se vždy najde někdo, kdo se nad ním začne rozlývat. Pozornost se Perrymu líbí, má rád lidi a čeká od nich jen dobré. Občas to dovede využívat. Když ho potom někdo drbe za ušima, utíká i otravná cesta rychleji. Pokud nenajde žádnou oběť, dožaduje se občas drbání a hlazení ode mne. Ví, že to bude příjemné.

Naučil se už i sám přijít, pokud si zamotá do kožichu něco nepříjemného, jako třeba ostružinový šlahoun. Ví, že se může spolehnout, že ho té nepříjemnosti jemně zbavím, aby se vzápětí ponořil do nějakého houští znovu.

Má patrně vynikající vizuální paměť, zná kdejakou louži či vodní plochu široko daleko kolem, kde aspoň jedou byl. A neomylně se v ní vyráchá i v tomto nevlídném počasí. Tohle je zkrátka něco silnějšího, než on. Pamatuje si cesty a místa, kde jsme byli a dobře se orientuje.

Slušně si všímá okolí, zvlášť pokud se někde vyskytuje větší ptactvo. Na to musím dávat dost pozor, protože zděděné instinkt mu velí, aby se rozběhl tryskem a zvedl je. V takové chvíli nevidí, neslyší. Na kačenky a holuby už dávat pozor umím, v tom si mne už Perry vycvičil. Tentokrát to však zkusil s havrany. Poodlétli do větví stromů, odkud mu krákavě spílali, co jim zobáky stačily. A trochu se mu i škodolibě vysmívali, na strom za nimi nemohl. Pak to ještě zbytečně zkusil se sojkou, ale ta jen zavřeštěla a ulétla hloub do lesa.

Když se Perry dostatečně vylítá a unaví, to je tak po hodince, je čas na nějaké ty složitější "hry". Velice pilně si hrajeme na stopování. Tohle je něco, co je pro něj odměnou samo o sobě. Stále hystericky ječí, když jdu šlapat, protože se zkráta nemůže dočkat. Trnu, kdy mne někdo obviní z týrání psa. Stopa, to je pro něj skoro aktivita za odměnu. Vypracovává ji přesně, ale trochu zbrkle. Předmět na stopě pohozený zatím ignoruje, nic mu to neříká, nehýbe se to, je to tedy neakční a tudíž nehodné jeho horečné pozorosti. Motivací pro něj jsou sice pamlsky poházené ve stopě, ale tím nejsilnějším je touha stopu vypracovat, dojít na konec. Zcela určitě má však vynikající nos, jde velice přesně. Tentokrát jsem zkusila stopu zalomit, zatím ne úplně v pravém úhlu. Pravda, napoprvé jsem zlom trochu více prošlápla a také více "vykrmila" pamlsky. Perrymu to bylo jedno, zlom nezlom, jel po stopě jako tank.

Na konci procházky mi přivodil málem infarkt. Vraceli jsme se kolem místa, kde byla stopa našlápnutá. Bylo to asi po 40 minutách a pršelo. Perry na volno suverénně doběhl k začátku stopy a ještě jednou to vzal po ní. Co kdyby se odněkud ještě vykulil zapomenutý pamlsek? Pamlsek se nevykulil, já ano. Dokázal jít rychle a přesně po - pro začátečníka - docela staré stopě. Pak na mne jen mrkl, co tomu jako říkám a jestli ho ještě pochválím, protože přece dělá to, co jsem předtím chtěla! Neříkala jsem nic. Koukala jsem a nevěřila.

Také pilně hrajem hru na ztrácení rukavice. Ó jé, ztrácím ji teď každou chvíli. Dneska asi tak desetkrát. To už je to se mnou vážné, co? Vždycky to zjistím zatím po několika málo krocích a Perry mi ji vzorně a hrdě přiaportuje. Zkusil přinést i jiné věci, které neyly moje, ale pochopil, že mne zajímá jen to, co voní jako já.

Zkusila jsem mu hru poněkud ztížit, aby ho i nadále bavila a bay musel zapojit trochu přemýšlení. Nepohodila jsem rukavici na zem, ale pověsila ji na větvičku tak do výše psích očí. S napětím jsem čekala, co bude. Perry ji cítil, ale neviděl, byl zvyklý dívat se po zemi. Nejprve mne tedy seštěkal: Co je to za trik - rukavice tu voní, on ji má hledat, ale ona tu není! Ukázala jsem mu na větvičku. Pochopil a přinesl ji. A pak jsme to už střídali. Na zem, a o něco výš. Pokud jsem ji umístila až na opěradlo lavičky, poradil si, protože na lavičku vyskakovat umí. Z větve ji také dokázal stáhnout, pokud byla nízko.

Naposled jsem na něj udělala trochu podraz, dala jsem rukavici na kovovou konstrukci tak, aby na ni mohl dosáhnout, postaví-li se na zadní. Na zadní se postavil, ale opřel se o mne. A co mám jako dělat? ptal se mne psí pohled. Ale pak mu to došlo, že jde o to opřít se tlapami o konstrukci a že na ni dosáhne a zuby ji stáhne dolů. Přiběhl ke mně hrdý sám na sebe a zkusil se se mnou o ruakvici přetahovat. Nadřel jsem se, tak by to měla být moje kořist, ne? Vysvětlila jsem mu, že rukavice je moje. Vzal to na vědomí až za pořádný pamlsek (a dneska, že bylo před Vánoci, se dávaly opravdu dobré) a za pochvalu, jak je ohromně šikovný.

Budu s sebou muset příště vzít už někoho jako figuranta a zkusit něco nového. Byla by skutečně škoda, kdyby tak šikovný čenich zahálel.

Vyhledávací

13. prosince 2014 v 18:28 | Darina |  Psáno do větru
Spolu se základy stopování jsme se začali učit i vyhledávání předmětů. Třeba jen proto, aby se dalo vbrzku obé zkombinovat a práce na stopě byla pro Perryho něčím novým.

Na počátku víkendu jsme vyrazili na dlouhou adventní procházku do obory Hvězda. Je to opět jedno z téměř ideálních míst pro pejsky. Byli jsme tu spolu poprvé, je to doat daleko od našich obvykláých lovišť. Ale stálo to za to.

Cestou od stanice tramvaje k oboře velikánská rozlehlá louka. Pravda, v deštivém prosinci připomínala spíše rýžoviště, ale Perrymu to ani v nejmenším nevadilo a řádil s neutuchající energií. Hned na prvních metrech zalehl a změnil se z elegantního pejska, kterého v tramvaji kdekdo obdivoval, v zabláceného, ale superšťastného rošťáka.

V oboře samé jsou mimo těch krásných širokých udržovaných cest i pěšinky, roklinky, vývraty. Teče tu potok a sem tam se najdou i nějaké schovávačky.

Odbočili jsme ihned z těch nádherných cest a prodírali se spíše těmi sotva znatelnými. Potkávali jsme další pejsky a pejskaře. Někteří z nich byli vzati na milost. To pak následovaly psí honičky, případně teď už občas kamarádské měření sil. Perry momentálně zkouší svou dominanci a občas si docela dost drze dovoluje na jiné. Zatím nedokážu rozklíčovat, kdy a proč. Není to dáno plemenem, barvou, pohlavím, je to nějaký typ sympatií a antipatií mezi psy samotnými.

Potkali jsme třeba fenku islandského psa (pokud její páník nekecal, byla by to asi skoro jediná u nás) - a byla to láska na první pohled. S Perrym spolu zápasili, okusovali si uši, tahali se za packy a vůbec, užívali si to ve velkém. O pár minut později jsme potkali dobráckého labradora, který se líně a flegmaticky ploužil ve stopách své paničky - a Perry začal hlídat a vrčet. Nastalo tedy trochu náročnější období na výchovu a občas musím zasáhnout, aby pochopil, že jsou věci, které nemá řešit on.

Při této vycházce jsme se opět dobře bavili. Zkusili jsme opět stopu, tentokrát sice kraťoučkou, ale méně vykrmenou pamlsky a starší o několik minut. Čekání bylo velmi nedočkavé, najednou jsem měla na vodítku hystericky ječícího a zmítajícího se psa, který už už chtěl vyrazit, protože stopa je přece něco děsně fajn, padají z toho pamlsky. Je to něco, na co má opravdu přirozené nadání.

Poprvé jsme začali také pracovat na vyhledávání předmětů. Zapomněla jsem si hadřík k tomu určený. Trénovali jsme tedy s mojí ruakvicí, kterou jsem nejprve velice okatě "ztratila" přímo před psím čumákem. Zdvihl ji, po menším povzbuzení přinesl. Byl velice radostně pochválen a odměněn. Pochopil téměř ihned, jak se tato nová hra hraje.

Zkoušeli jsme to pak ještě několikrát, zatím jen na pár kroků. Perry jevil zájem a rukavici mi radostně nosil. Ještě radostněji ji vyměňoval za pamlsek.

Vraceli jsme se už při západu slunce. Pár set metrů před východem z obory jsme potkali opět cizího psa. Perry zase zkoušel "machrovat" a vrčet. Klidnila jsem ho. Tentokrát jsem na to potřebovala obě ruce. Pes přešel a my vyrazili jinou cestou, aby to Perryho přece jen nesvádělo.

Po chvíli, už skoro u východu z obory, jsem zjistila, že tentokrát jsem rukavici ztratila doopravdy. Nu, nebyla by to sice žádná velká škoda, ale bylo jasné, že se to nejspíš stalo u místa onoho incidentu. Stálo za to se vrátit, vždyť to bylo jen kousek. Ale otráveně jsem si říkala, že bude docela nepříjemné hledat šedou rukavici za šera v nánosech spadaného listí.

Dorazili jsme zpět k onomu místu a já se chystala začít hledat. Ještě jsem se ani pořádně nerozhlédla a Perry se trochu proběhl - a téměř ihned mi pochodoval naproti. V tlamě hrdě nesl mou rukavici. Našel ji snad za 20 vteřin, bez povelu (ten jsem ani nestihla vydat). Tvářil se velice hrdě a zároveň trochu tázavě, jako by říkal: "Je to takhle ono? Vidíš, přinesl jsem! Bude pamlsek?" Pamlsek byl, dostal celou čtvrtku rohlíku a k tomu ohromnou pochvalu, že je šikulka.

Vím, že to bylo tentokrát spíše ve fázi "štěstí". Ale povedlo se a je položen základ k tomu, aby ho hledání věcí bavilo a dělal to precizně.

Stopovací

13. prosince 2014 v 18:15 | Darina |  Psáno do větru
Od kamarádky, která je zkušenou kynoložkou, jsem nabrala něco mouder ohledně toho, jak začít Perryho učit stopovat. Vybavena základními znalostmi jsem se do toho pustila.

Vhodná příležitost nastala o víkendu, kdy jsem byla hlídacím psovodem. Krásnou podzimní sobotu jsme užili dopoledne dlouhatananánskou procházkou, odpoledne jsem do batohu sbalila vodítko, krabici granulí, míček a vyrazili jsme ven.

Nejprve jsme se řádně unavili při lítačce s jinými pejsky, pak jsem Perryho odložila a šla našlápnout pachový koláček. Poprvé ještě netušil, co se bude dít, dával tedy najevo jen mírné znudění, že musí čekat, až si s ním budu dál hrát. Koláč jsem opravdu bohatě vykrmila granulemi a pak si vzala pejska na vodítko a šli jsme blíž. "Stopa, hledej!" Začenichal a okamžitě pochopil, že tohle je báječná nová hra, při níž se pamlsky řinou proudem. Vyzobal si je neuvěřitelnou rychlostí, pak se ještě ujistil, že tam nic není. Nakonec ke mne zvedl oddaný pohled, který říkal: "Tak tahleta hra se mi moooc líbí!"

Pomalu se snášel soumrak a my se museli rychle vrátit. Tak rychle, že jsme na místě zapomněli míček.

Vraceli jsme se pro něj ráno následujícího dne při prvním venčení. Míček tam byl a Perry se neopomenul jít přesvědčit, zda na tom místě, kde byly včera pamlsky, něco nezůstalo. Paměť má tedy opravdu dokonalou. Pro mne je to poučení, že další koláč mu musím našlápnout někde úplně jinde.

Ten čas přišel asi za týden. Když jsem ho uvázala a šla šlapat, samou nedočkavostí ječel (a dělal to i potřetí - ejhle, bude co odnaučovat!) Pak se hnal ke stopě tak rychle a byl tak nedočkavý, že ani nevyzobal všechny pamlsky. Dobře, naučil mne tedy něco dalšího. Příště bude pamlsků míň, menší a takové, aby je musel opravdu hledat nosem.

Napotřetí jsem si tedy sehnala menší granulky a zkusila jsem jich již o něco méně. Nadšení bylo opět obrovské, ale tentokrát už pochopil, že musí hledat, že už to nebude tak zcela zadarmo. Neodradilo ho to, naopak. Vyzobal koláč pečlivě a precizně.

Ze základů stopování se stala velice oblíbená hra. Teď už Perry pokaždé čeká, jestli půjdu šlapat a může se nedočkavostí zbláznit. Bude tedy třeba mu to kapku zkomplikovat, aby se nenudil a musel u stopy trochu přemýšlet. A také se těšit na něco nového. Jen to ječení budeme muset odbourat!

Adorace kosti

13. prosince 2014 v 18:11 | Darina |  Psáno do větru
Po dlouhé době se schumelil víkend, kdy jsem byla požádána o dog-sitting. Podzimní dny jsou smutné a Perry pomalu dospívá. Už to není klubko chlupů a pacek. Vyloupla se z něho ušlechtilá hlava, dlouhá hedvábná srst, tlapky zmohutněly. Zůstal rošťácký pohled, neukojitelná zvědavost a v zásadě velice optimistický přístup k životu. Stále jen čeká to dobré, i když se někdy věci pohnou jinak.

Čekalo nás několik společných dní. Ten první byl velice náročný, Perry musel vydržet několik hodin v klidu v cizím prostředí. Obstál na jedničku a zasloužil si proto nějakou mimořádnou odměnu. Když jsme se pozdě odpoledne vraceli z procházky, kápla jsem na to. Do podzimního stmívání zářila výkladní skříň malého řeznictví. Vstoupila jsem dovnitř. Ano, měli to. Morkové kosti. Prý je mají vždy. Dobrý tip.

Koupila jsem tedy kost. Stála opravdu jmění - celé 4 Kč! Kost jsem uvařila a podělili jsme se. Vývar mně (byla z něj super polévka), kost psovi. Když jsem mu ji pak předložila, reakce byla hodně zajímavá.

První psí pohled byl hodně nedůvěřivý. "No, tedy, co mi to dáváš před čenich za obludnost? Míček to není, vypadá to divně. Co s tím mám jako dělat?" říkal velmi výmluvně jeho pohled. Dala jsem mu na prstu oblíznout trošičku morku. Psí pohled se v mžiku změnil. "Jůůůů, to je dobrota! Je to moje?"

Povzbudila jsem ho, ať si kost vezme. Místo, aby se na ni vrhl, na mne stále nevěřícně zíral. Emoce dával tušit jen ocas bušící radostně do podlahy. Nabídla jsem mu kost znovu. Teď už si ji vzal a začal na ní pracoval. Ale stejně se ještě několikrát vrátil, aby se ujistil, že tohle je opravdu jeho, že si to smí nechat.

Zbytek večera pak již věnoval soustředěnou pozornost kosti. Pyšně si ji přenášel z místa na místo. Spokojené mlaskání a funění se ozývalo ještě dlouho po posledním venčení.

Srpnové toulky

13. prosince 2014 v 18:08 | Darina |  Psáno do větru
S počátkem srpna jsem se vrátila z divočiny do civilizace. Perry již zase statečně běhal a již ani nevzdechl na dobu s obvazem. Nastaly dlouhé letní dny.

Jakou radost by z nich mohl mít pes v dusné, zaprášené, nudné Praze? Trávívali jsme spolu letní odpoledne a podvečery. Za pořádných veder se naším cílem stal Počernický rybník. Cesta autobusem z Palmovky netrvala ni půlhodinku. Perry se ji naučil rychle a někteří řidiči nás znali. V prázném vozidle nevyžadovali ani onen předpisový náhubek.

Vystoupili jsme na konečné a Perry věděl, že je mnoho věcí, na které se může těšit. Nejprve to byla zahrádkářská kolonie. Hned na začátku bylo za plotem černé štěně ne zcela určité rasy. I ono se v parných dnech nudilo. Pravidelným číslem programu tedy byl zběsilý let po obou stranách plotu doprovázený hlasitým ňafáním. U obou psů bylo poznat, že jde o kratochvíli a užívali si to. O pár desítek metrů dál bydlely v zahrádce 3 jorkšíráci. Na dálku byli ohromně kurážní a pouštěli hrůzu na kdekoho, když si však uvědomili velikostní rozdíl, odvaha je v situaci čumák na čumák trochu přešla. Ale aby neztratili tvář, poštěkávali. Perry to bral s přátelskou přezíravostí. Byl by spíš ochoten si s nimi hrát.

Posledním bodem programu před příchodem k rybníku byla zahrada, kde se vyskytovalo neurčité množství čenichů a tlapek, vždy však patřily nejméně třem psům. Jeden z nich byl retrívr (nebo k němu měl aspoň blízko). I zde následovala směs hafání a štěkání, pobíhání a rituálního pouštění hrůzy. Všichni aktéři to brali jako zábavu, nebylo třeba se zneklidňovat.

Ze všech těchto malých radostí se Perry asi nejvíce těšil na to černé štěně. Kdyby tam nebyl plot, pravděpodobně by se pobíhání ihned změnilo v divokou honičku.

Za opravdových veder nás lákal rybník. Perry plave rád a má docela výdrž. Navíc vodu miluje. I jakékoli zdání vody, stačí bahnitá louže zvíci 10 centimetrů čtverečních - a už se v ní s gustem a funěním vyválí. Dokud nebyla voda příliš zelená, plavala jsem s ním. A báječně jsme si to užili.

Za méně parných dnů jsme se vydávali na průzkum okolí. Jednou jsme zamířili až ke Xaverovu. Na straně rybníka dál od železniční trati je pravá džungle. Cestička je tu sice vyšlapaná, ale končí u náhonu. Nu což, vracet se přece nebudeme. Přelezli jsme po stavidle. Byla to vlastně taková trochu kladina. Perry sice zakňučel, že se jako trochu bojí, ale po jemném povzhbuzení se odvážil a přešel bezpečně. Byl za to moc pochválen a pak byl na sebe nejmíň čtvrhodinku pyšný.

Prozkoumali jsme i část parku Čihadla. Ve vysoké nekosené trávě se pes automaticky zařadil mně za paty. Poučení - tohle je šikovné, budu ho to muset naučit na povel! Žel, na Čihadlech udělal Perry i poměrně bolestnou zkušenost s elektrickým ohradníkem. Naštěstí nedostal ránu do čumáku, ale do zadku. I tak měl pak před ohradníkem respekt a odmítal se k němu přiblížit na nějaké 3 metry.

Druhou oblíbenou destinací byl Ďáblický háj. Je to blízko, je tam prostor k lítání, dojede se tam tramvají. Perry má poměrně dobrou paměť a více než slušný orientační smysl. Stačí, aby byl někde jednou - a ví. Ďáblický háj zná na výbornou, včetně všech proláklin, louží a vodních ploch. Pamatuje si i louky vhodné na lítání a křoviny stvořené k prozkoumávání. I to dělá rád. Na konci léta přivedl málem k infarktu nějakou dámu, která si do blízkého křoví odskočila. Perrymu bylo podezřelé, co že to v tom křoví je. Lidi přece chodí slušně po cestičkách, no ne? Začal hlídat a trochu lovit a štěkat, že je tu jako něco, o čem mám vědět. Paní se lekla a začala ječet. Nu, nejdřív jsem nebyla schopná psa odvolat, protože jsem se válela smíchy. Jí do smíchu moc nebylo. Ale co s tím naděláme?

Hodně atraktivním místem se stalo i psí hřiště ve Vysočanech. Když jsme ho objevili, byl to jen kus oplocené zaplevelené louky. S koncem léta se tu objevilo pár překážek. Tím pádem i více pejsků se svými páníky. Pokud zrovna nepadají trakaře, vždy se tu vyskytne aspoň jeden pes, který je ochoten pustit se do honičky či do přátelského zápasu. Perry si výborně pamatuje i tohle místo a upaluje vždy napřed, aby pak netrpělivě stepoval před vraty a čekal, až bude vpuštěn do svého malého soukromého ráje.

Na těchto toulkách jsme vždy trochu cvičili, trochu odpočívali a hlavně, pořádně si užívali léta.

Večer jsem vracela unaveného šťastného psa, který se spokojeně rozvalil a nechal si vyčesávat z kožichu zbytky větviček, šlahounů, listí a jiných sajrajtíků. Pak jsem unaveně nasedala do vlaku domů. Se západem slunce jsem se vracela k pozdní večeři a rychlému usínání po dlouhém dni.

S obvazem

5. prosince 2014 v 12:26 | Darina |  Psáno do větru
Byl sice počátek léta, ale pejskovi Perrymu nastaly smutné časy. Na několik týdnů byl konec s dlouhými procházkami, s koupáním, lítáním... I když, to lítání si moc nepřipouštěl a pokud mu jen ovázaná tlapka dovolovala, řádil jako čertík.

Několikrát jsem ho v období po jeho zranění hlídala a byl to svým způsobem souboj vůle. Zaprvé ho strašně štval obvaz na noze. Instinkt mu navíc velel, že by si měl ránu olizovat. Jenže aby olizoval současně antibiotickou mast, to nebylo tak zcela žádoucí. velmi rychle pochopil, že pokud bude v dohledu a začne zuby tahat za obvaz, ozve se ono jemu tak nepříjemné "NE!" Řešil to po svém. "Když tě neuvidím, tak ty neuvidíš mne a budu si moci obvaz servat" - to byla suma jeho úvah. Snažil se tedy vždy odplížit z dohledu - do vedlejší místnosti, za roh, za moje záda...

Než mne vycivčil k absolutní všímavosti, stálo mne to několik obinadel a roli náplasti. Představa veterináře o převazu ráno a večer byla opravdu naivní. Za jedno odpoledne se převazovalo aspoň 2x. Rekord Perry překonalv momentě, kdy jsme se vrátili z veterinárního převazu, kde se - mimochodem - choval naprosto vzorně. Celou cestu domů si vykračoval se zářivě bílým profesionálně provedeným obvazem na pacce a tvářil se nevinně. Nechala jsem ho pak bez dozoru asi 30 minut. Bylo potřeba dokoupit právě ta obinadla a také tavený sýr, protože do taveňáku schované tablety antibiotik nejen že neodmítal, ale vysloveně se na ně těšil a dožadoval se jich.

V průběhu oné půlhodinky stihl pes v sebelítostivém ničetelském záchvatu roztrhat obvaz na nudličky a naštvaně demosntrativně se vyčůrat pánovi do postele v pomstu za to, že je sám a trpící a my lidé po něm chceme takové nesmysly jako je zavázaná tlapka.

Ale v tomto období mne pes vytrénoval k dokonalosti. Jednak umím zavázat packu i posleou. A umím to pěkně rychle a teď už skoro profesionálně. Jednak se zbystřily mé smysly. Jakmile byl pejsek z dohledu víc než 30 sekund a bylo ticho, bylo také jasné, že se někam zašil a začal se věnovat trhatelství obvazu. Velice rychle jsem vstávala, abych ho našla, a říkala "NE" už automaticky. Vždycky po mně hodil pohledem: "No, jo, dostalas mě, tak když teda chceš, tak já teď ten obvaz nechám celou minutu na pokoji, jo?"

Jindy zas zkoušel hru "ubohý malý pejsek". I když normálně packu trochu šetřil, začal najednou strašlivě kulhat. Na pacičku nemohl ani stoupnout, no zkrátka ubožáček k politování. Se schodů ho, prosím, raději sneste. Kulhání většinou vydrželo jen do parku a zázračně se vyléčilo při spatření jiného pejska na obzoru. Pak odpelášil třetí kosmickou k obzoru a chytejte si mne!

Užil si v této době hodně pozornosti a neustálý dozor od svých páníků a občas i ode mne. Ale nakonec se packa zahojila, obvazy byly sundány, byl přesvědčen, že kulhání je otrava, protože by se nedalo toulat venku. Mohlo se vyrazit za dalšími dobrodružstvími.

U Klabavy - 3. část

5. prosince 2014 v 11:17 | Darina |  Psáno do větru
Ráno pomalými krůčky vcházelo do světa a za oknem se probouzel nový den. Bylo ještě velice brzy. Ale pejsek vedle mne dával najevo, že by se docela rád proběhl venku.

Rychle jsem vstala, oblékání teď na prahu léta bylo hotové raz dva. Potichounku jsme se vyplížili z domu, abychom nikoho neprobudili. Vstoupili jsme do ještě chladné čerstvosti rodícího se dne a vyšli na cesty, které znám téměř nazpaměť. Ale pro štěně byly nové, okouzlující a objevné.

Tady nejezdí skoro žádná auta, louky jsou rozlehlé a krásně orosené, je možné po nich běžet tryskem. Lesy skrývají křovíčka vhodná pro čenichání, schovávačku a pobíhání. A potok! Jéje, v tom se lze přece namočit až po bříško nebo po krk!

Za necelou hodinku jsme obešli malý okruh a po návratu se ještě na hodinku a půl uvelebili do spacáku, než vstanou ostatní. Pes nijak neprotestoval, naopak. Stulil se ke mně a dával najevo, že je nesmírně spokojen. Když mne vzbudil podruhé, lidé v chalupě se již hýbali a nový den začínal i pro ně. Tak tedy rychlou sprchu a honem za tím, co ten den přinese. Pro Perryho to byla nejdřív ranní dávka krmení, na niž se s nadšením vrhl, pro mne snídaně.

Dopoledne bylo uvolněné, vlastně nic moc, trocha povídání. Dojížděli další lidé, také děti. To bylo radosti. Perry děti miluje a děti celkem milují Perryho. A tyto zde byly ukázněné, domluvili jsme se rychle na pravidlech hry, na tom, co se může a co ne a kdy. A tak mohla proběhnout velkolepá honička v jednom chumlu, závody za míčem a spousta hlazení. Když toho měl Perry tak akorát, vyrazili jsme znovu ven, teď již do teplého slunného dopoledne. Zbytek času do oběda byl stejný jako včera. Nechodila jsem do kuchyně. A proto se zase někteří mračili, že nepomáhám. Rezignovala jsem, nelze se nikdy všem zavděčit.

Odpoledne bylo hodně povídací. Seděli jsme na zahradě, pejsek spokojeně stočený pod mou židlí pospával. Jen občas si olizoval tlapku. Prohlédla jsem mu ji - a nikde nic. Pak ještě chvíli řádil s dětmi, které řeči dospělých nebavily. Když jsem si šla do chalupy pro čaj, vidím, že Perry stojí jen na třech a že odmítá na tlapku došlapovat.

Ohmatala jsem mu celou nohu. Kosti se zdály být v pořádku, klouby mi také připadaly na svých místech. Na namožení šlachy to nevypadalo, to by pokulhával už předtím, nebylo by to takhle náhlé. Navíc bylo jasné, že ho tlapka bolí, ztratil chuť dovádět a trochu i svou rošťáckou jiskřičku v oku. Měl tendenci držet se mne jako klíště - s důvěrou, že to vyřeším.

Začala jsem tedy řešit. První věc - telefonát kamarádům majitelům. Domluva, že se co nejrychleji vracím do Prahy a že tam hned půjdeme na veterinu. Další věc - oznámit ostatním, že odjíždím. Reakce mne hodně překvapily. Nemile! Mnozí se postavili do pozice: "Ty toho naděláš se psem. Určitě si tu nohu jen přeležel!" Na toto moudro jsem se musela hodně držet, abych dotyčnému neupravila fasádu. Málokdy už u mne stoupá adrenalin natolik, že by hrozil výbuch. Tentokrát jsem se opravdu držela. A dala najevo, že odjíždím, ať mi někdo pomůže nebo ne (na vlak to bylo přes 6 km a autobusy o víkendech jezdí málokdy).

Nakonec se někdo uvolil, že mne hodí k vlaku. Tedy rychle sbalit, uklidit po sobě místnost, kde jsme spali, čapnout Perryho do náruče, protože nemá postroj na jízdu v autě. Letmé rozloučení a jelo se.

Nástup do vlaku byl docela horror, batoh na zádech, psa v náručí a strmé schůdky do vlaku. Ale zvládli jsme to. V Berouně to bylo ještě zajímavější, ale záplava adrenalinu mne stále ještě držela na nohou a tak jsem to dokázala. Jasně, že mi nikdo nepomohl, ale ani jsem to nečekala.

Perry klidně a odevzdaně ležel, bylo vidět, že ho packa bolí, ale nenaříkal, nevyváděl, věčil, že vím, co dělám. Tohle bylo až dojemné.

V Praze na nádraží nikdo. Po chvíli sms o zdržení. Na veterinu jsme pak již jeli ve dvou a dalo se to lépe zvládnout. Zas taková banalita to nebyla. Šlo o zapíchnuté osinky trávy do meziprstí, které pronikly hodně hluboko a už hnisaly. Dvě vyndali týž večer. Perry držel, při nepříjemné proceduře jen kvíkl, ale nebránil se. Packu mu nejprve vyholili, pak umně zavázali a vypadalo to, že je po všem.

Náš první dlouhý společný výlet tedy skončil ne právě optimisticky. Po pár dnech se ukázalo, že osinek bylo víc a prohnisaly se až do zánártí. Tlapku museli rozříznout a spravilo to pár stehů.