Listopad 2014

U Klabavy - 2. část

23. listopadu 2014 v 22:41 | Darina |  Psáno do větru
První odpoledne na společném výletě uplynulo v pohodě. K večeru se už sjela většina lidí, kteří se tentokrát na chalupě sejít chtěli. Najednou se zjistilo, že jejich vztah ke kynologii je maličko problematický. Většina z nich asi nikdy se psem v domácnosti nežila. To byl první problém. Druhý byl ten, že někteří měli pocit, že jejich vznešené ideály nejsou pro psa.

Viděla jsem se s nimi ráda. Jinak bych sem přece nejezdila. Nad tím, že nedomýšlejí věci, se dá někdy pousmát. Ale někdy...

První nepříjemností bylo to, že bývá takovým neformálním zvykem, že si tady lidé nejčastěji povídají v kuchyni. Ale z pochopitelných důvodů si přítomnost psa v kuchyni nepřáli. Chápala jsem je. Za mnou ale capaly psí tlapky. Znamenalo to, že si tedy rozhodně s těmi, kdo neměli chuť si se mnou povídat venku, zkrátka nepromluvím. Pes byl pro ně zkrátka nepříjemná komplikace, omezení, které mohli nebo nemuseli přijmout. V případě těch, kdo tu s sebou měli děti, bylo jejich omezení akceptováno. Avšak pes nemá hlas. Je jen zvířetem. Jeho přítomnost byla trpěna proto, že jeho pán přece jen má mezi těmito lidmi nějaký kredit. Jinak bychom měli asi smůlu oba. Já i pes. Takto jsme byli jen návštěvníci druhého řádu.

Pejsek se většinu času choval vzorně. S přehledem signalizoval svou potřebu vyvenčit se, snášel druhé, při programu stočený do klubíčka podřimoval po mém boku. Co si tak přát ještě víc? To, že se držel stále za mnou, bylo pochopitelné, byl v cizím prostředí, s neznámými lidmi, novými dojmy a pachy... co by se dalo předpokládat víc. Je živým tvorem, nejde ho vypnout, když se někomu nelíbí to, že je.

Nicméně i tak se našli i, kdo měli potřebu řešit to nějak. Jako by najednou nevěřili mému úsudku, co si mohu s Perrym dovolit. Někteří vymýšleli i další šílená omezení. Nebylo jasné proč. Na různých akcích byli různí psi přítomní často a pokud byli jejich páníci vychovaní, nebyl nikdy problém. To, že musím psovi přizpůsobit své fungování byl navíc můj problém a moje volba. To že se někdo nebavil? Nic se neděje. Jsem na samotu zvyklá. Tohle jsem tedy brala jako problém těch druhých.

Poslední venčení toho dne jsme odbývali pod sametovou oblohou posetou hvězdami. Pejsek ukázněně vydržel až za plot a líbilo se mu courat v teplé noci.

Uložila jsem se pak do spacáku. Chvilku mi trvalo vysvětlit mu, že není třeba reagovat na pohyby druhých za dveřmi a hlídat. Když jsem se tvářila, že je to v pořádku, uklidnil se rychle i on, stočil se na svou deku a usnul.

U Klabavy - 1. část

23. listopadu 2014 v 19:21 | Darina |  Psáno do větru
Na dlouhou dobu náš společný člověko-psí víkend se uskutečnil v parných červnových dnech.

Pejska jsem dostala na starosti v pozdním dopoledni. Vyrazili jsme na nádraží a osobáčkem jeli do Berouna. Tato část cesty byla mírně psychicky únavná. Přisedla k nám jakási dáma a mocí mermo chtěla stále štěně hladit. Myslela to dobře. A Perry je naštěstí takový, že to celkem s přehledem snášel. Já se tiše modlila, ať už kouká vystoupit. Pozornost je hezká věc, ale čeho je příliš...

Berounský přestup byl lehce na nervy, byly na něj asi 3 minuty a bylo třeba se dostat na jiné nástupiště. S báglem a s hafanem, který ještě nemohl běhat do schodů a skákat, to byl trochu sportovní výkon. Ale zvládli jsme to. Další cesta už byla pohodová. Vláček supěl krajinou, byl poloprázdný, případní obdivovatelé byli ukáznění a my záhy dorazili do cíle cesty.

Načasováno jsme to měli k jednomu z mála autobusů, které jedou ze zapadlé malé stanice do ještě zapadlejjšího městečka. Dalo by se sice těch pár kilometrů šlapat, ale v žáru brzkého odpoledne se do toho nechtělo ani mně (a báglem) ani černému psovi. Počkali jsme tedy u krajnice onu slabou čtvrthodinku na místní spoj, jímž na tomto úseku skoro niky nikdo nejezdí.

Společnost nám dělali dva hafani neurčitého původu, kteří se povalovali ve stínu zdi a dávali najevo, co jim nějaký pražský vyšlechtěný cizák leze do teritoria. Naštěstí bylo takové vedro, že to dávali najevo jen vrčením, na složitější akce také neměli chuť. Za pár minut se přikolébal autobus a my jsme je zbaběle opustili. Když pan řidič viděl tu pejska, byl nadšen. Povídal si s námi a nakonec nás vysadil přímo u konzumu, abychom se tam v tom vedru nemuseli táhnout od zastávky. Byli jsme mu ohromně vděční.

Po nákupu nás čekala cesta do kopce. V chalupě ještě nikdo nebyl, ale cesta do zahrady je pro našince vždycky otevřená. Poobědvali jsme ve stínu rozložitého stromu, a když jsme pracně schovali bágl do sklepa, přijel jeden z hostitelů s klíči. Trochu jsme mu pomohli otevřít okna a zajistit větrání a poté jsme vyrazili na dlouhatánskou odpolední toulku podél říčky Klabavy.

Tedy - převážně podél říčky. první část cesty nás vedla kolem rybníka ado lesa, kde podél cesty bublá romantický potůček. Romantika neromantika, rybník, potůček - vše jedno - psí instinkty vyhodnotily, že tohle je něco, kam se dá vrhnout (s ohromným šplouchnutím) a buď plavat, nebo se aspoň brodit. Výsledkem byl dokonale mokrý a dokonale šťastný pes (žabinec z rybníka smyl naštěstí v potoce, takže i nadále zůstal černý). Pak nás čekaly dva nepříjemné kilometry po okraji vesnice. Nepříjemné proto, že slunce pražilo, až se tavil asfalt. Ale stálo to za to. Dorazili jsme pak k říčce a dál jsme se broudali podél jejího břehu až ke starému mostu. Já pokukovala po skrýši kešky a pes využil příležitost k pořádnému vykoupání se. Bral to poctivě a moc se mu líbilo vyválet se pak v posečené louce. Když ke mně přiběhl s věncem svízele kolem krku, rozmluvila jsem mu to. V našich zeměpisných šířkách nejsou havajské věnce pro psy v módě. Dal si celkem říct, prý aby se mu nechechtali psi v městečku. Měl totiž v plánu si na pár z nich cestou zpět zamachrovat a svým štěněcím hláskem je seštěkat.

Po návratu do chalupy jsem si ověřila úžasnou psí paměť. Pes zde byl poprvé, ale pamatoval si, kudy jsme šli do zahrady a zabrzdil přesně na správném místě. Ukázala jsem mu, že teď už můžeme hlavní bránou. Uznal to a spokojeně zamířil dovnitř.

Xaverovský háj

23. listopadu 2014 v 19:20 | Darina |  Psáno do větru
Výprava do Xaverovského háje byla naší první větší, kdy byla šance trochu se navzájem oťukat, jak nám to půjde spolu venku. Vzala jsem Perryho s sebou i proto, že mne zajímalo, jak zareaguje na prodírání se lesem a hlednání kešek.

Vyrazili jsme celkem nalehko. To v případě výletu se psem obnáší jednoduché balení - sváču pro sebe, pití pro sebe, pití pro psa, vodítko, náhubek (MHD to vyžaduje), psí tramvajenku, sáčky na to, co občas ze psa vypadne (nejsme žádná čuňátka), čepici se štítkem proti slunci, v případě lovu kešek ještě GPS, tužku, náhradní baterie, vždy a všude mobil - a můžeme vyrazit!

Začali jsme v Horních Počernicích, kde jsme rychle za sebou ulovili dvě keše. Pak jsme se bez váhání přesunuli autobusem o kousek dál. Rozpalující se ulice velkoměsta nás nelákaly, stín lesoparku se nám zamlouval lépe.

Jenže ouha. Na prvním místě, k němuž jsme směřovali - u Špačkovy vily v Xaverově, byl les pečlivě vykácený. Na rozryté mýtince zbyly jen pařezy (a naštěstí i keška). Pokračovali jsme pak v uctivé vzdálenosti od Svépravického potoka, abychom se jednak pořádně prošli a proběhli, jednak abychom našli pár dalších keší. Podařilo se, i když v jednu chvíli jsme zabloudili do opravdu nepříjemných míst. Keš tam nebyla (občas stojí za to umět správně počítat), zato půda byla měkká a rozrytá. Vzhledem k tomu, že byl začátek května, pálili jsme tamodtud, jako by nám za patami i tlapami hořelo! Potkat se teď s pruhavanou rodinou divokých prasta by legrace nebyla!

Ukázalo se, že les je pro Perryho správnou volbou. Radostně běhal, zkoumal, prolézal křoví, občas poštěkával (hlavně, když jsme někoho potkali), pak šel asi dvacet metrů rozumně a vrhl se do dalšího křoví. Začal se učit, že dovoleno je to, na co neuslyší ono nepříjemné slůvko "NE!" Soustředit se na to, aby si hlídal, zda jsem v dohledu, bylo pro něj ještě těžké. Pomáhala jsem mu tedy občasným přivoláním. přibíhal ochotně, ví, že odměna je buď něco moooc dobrého: v jeho případě je tím dobrým obyčejný rohlík, nebo aspoň obrovská pochvala, jak je šikovný. Na louce pak krátká hra na honěnou typu - já, pes, lítám dokola a strašně štěkám, ty, člověk, se výpady tváříš, že mě honíš. Tato hra má přirozeně větší půvab s jiným psem, kde je pak modifikována na typ - ty, cizí pes, utíkáš (nejlépe s něčím v tlamě), já, Perry, tě honím a strašně u toho štěkám. Čím rychleji, tím lépe.

Perry si navíc vylepšil náladu tím, že se po čenichu vrhl do rybníka. Lákala jsem ho rychle zpět, rybník je chovný a rybáři by nám asi také dali co proto! Zřejmě bych marně vysvětlovala, že pes zatím neumí číst a že jeho lovecké geny se čas od času probudí i u potomka z výstavní linie.

Bylo ještě spousta času a škoda nevyužít krásný den. Proto jsme se obrátili, prošli háj zpět a vydali se směrem na Klánovice. Cestou jsme ještě pár keší našli. Kupodivu největší práci nám dala ta s názvem Lovecký pes (GC32MC2). Byla tak dokonale maskovaná, že jsem ji považovala za pouhý v geoobjektu zachycený odpad. Zkrátka - chyběla krabička a logbook ve tvaru cáru papíru byl zamotán do igelitu.

Pomalu jsme ukrjovali další kilometry cesty. Byla zajímavá. Tak například bylo potřeba ještě pořádně seštěkat jezdce na koni, který se nám znenadání objevil za zády. Koně asi nebudou ani v budoucnu tak úplně Perryho kámoši. Ale tento kůň byl rozumný a štěněcí povyk s převahou toho, kdo je velký, ignoroval.

Že se blížíme zase do civilizace bylo patrné z toho, že jsme potkávali čím dál tím víc lidí, pejsků a kol. Záhy jsme skutečně dorazili k hospůdce u klánovického nádraží. Nějaké zásoby jsme s sebou ještě měli, ale studená limča je studená limča! To byl můj náhled na věc. Perryho názor byl, že studená voda je sice prima, ale že ji nebude v žádném případě chlemtat z erární hospodské misky, do níž strčí čenich každý. To tedy se vší rozhodností NE! A prý, že to mám nějak vyřešit. Vyřešila jsem to jako obvykle. Voda v naší lahvi byla sice zteplalá, ale byla naše, a pejsek ochotně pil z mých dlaní.

Za slabou čtvrthodinku pak tiše zastavil u nástupiště místní CityElefant a my se s povděkem usadili do klimatizovaného interiéru. Pejsek zafuněl blahem a okamžitě u mých nohou spokojeně usnul. Regeneruje o mnoho rychleji. Když jsem ho předávala za hodinu pánovi, byl plný elánu, poskakoval, poštěkával a vůbec dával najevo radost ze života.

Mé unavené já se pak dovleklo na zpět na nádraží, aby se v dusném, neklimatizovaném vlaku, který staví na každé mezi a jezdí s pravidelným zpožděním, dovleklo domů pod sprchu.

Koupací

13. listopadu 2014 v 15:46 | Darina |  Psáno do větru
Co podniknete s černým psem, který má snad v rodokmenu bobra, uprostřed horkého června v horkém prašném velkoměstě?

S kamarádkou jsme vymysleli program pro sebe - totiž, že půjdeme plavat. Kde jinde také trávit horké nedělní odpoledne. Ne zcela plánovitě se k naší malé výpravě přidal i pes. Vítaly jsme to jako příjemné zpestření, aniž jsme tušily, že to bude zpestření opravdu pořádné.

Autobus nás vyhodil na konečné v Dolních Počernicích a my se ploužili směrem k Počernickému rybníku. Tedy, přesně řečeno, my lidé jsme se ploužili, Perry letěl. Nadšeně očichával ploty, poštěkával na obyvatele zahrádkářské kolonie, provokoval pejsky za plotem, jedním slovem - řádil.

V okamžiku, kdy zahlédl vodní plochu, se jeho nadšení změnilo téměř v šílenství. Rozběhl se - a než jsme stihli zareagovat, skočil tam. Voda vystříkla. Pejskovi se nic nestalo, plavat umí dokonale. Jenže... po chvilce zjistil, že břeh je příliš příkrý, aby se po něm vydrápal zpět za námi. A tak se do daleka nesl pronikavý nářek, ať koukám honem něco dělat a tuto zapeklitou situaci vyřešit.

Vyřešit, no jo, řekne se to snadno, ale dělá se hůř. Dolů za ním se jít nedalo, tam, kde se pejsek bořil do bláta po paty, bych já, pětkrát těžší, dopadla podstatně hůř. Navíc nahoře na břehu rostly kolosální kopřivy. Nezbylo, než se jimi prodrat až k okraji, uklidnit psa a pomocí pamlsku ho dovést o pár desítek metrů dál, kam už se dalo sešplhat a osvobodit ho. Naštěstí mi věřil, že to vyřeším a přestal panikařit. Byl tedy rychle vysvobozen. Já za to platila jen parádním požahaním od kopřiv. Ale co, aspoň nebude revma!

Pokračovali jsme podél břehu dál a Perry se držel od vody v uctivé vzdálenosti. Měl respekt, protože se mu předchozí uvíznutí moc nelíbilo. Když jsme dorazili na poloostrůvěk, odkud by byl do vody báječný přístup, zjistili jsme, že se tam vyskytuje jakési neukázněné psisko, které mělo tendenci napadat nejen jiné psy, ale otravovat i lidi. Vyklidili jsme preventivně prostor, o rvačku ani pokousání nebylo co stát.

Šli jsme dál směrem k běchovickému nádraží a vyhlíželi nějaký pěkný přístup k vodě. Pak najednou se objevil. Byl úplně ideální. Plácek pod stromem, na jehož kořen se dalo posadit a rychle vklouznout do vody. Vrhli jsme se tam. V mžiku jsem byla v plavkách a lákala Perryho do vody. Byl nedůvěřivý, postával na břehu a tvářil se nešťastně. Nakonec se za použití jemňounké dopomoci odvážil a nadšeně rozstříkl vodu. Plaval jako bobr. Ohromně se mu to líbilo a měl tendenci mě následovat. Žel, když mě dostihl, měl také tendenci mne samou radostí pěkně podrápat. Znamenalo to tedy plavat hodně rychle a pro jistotu podél břehu.

Perry měl docela slušnou výdrž, na poprvé uplaval asi 150 m. Vylezli jsme pak z vody ven, aby si trochu odpočinul. vrhl se poválet se v trávě. Rozhlédla jsem se a v tu chvíli mi to došlo. Trapas jako Brno! Byli jsme uprostřed nudistického rajónu! Nudisté byli naštěstí přející a chápaví a nechali nás v klidu být. I když, takto jsem si první návštěvu nuda pláže vážně nepředstavovala!

Šli jsme si pak zaplavat ještě dvakrát. Pes uplaval svých odhadem 350 m a zvláčněl. V autobuse cestou zpět pospával, dokonale mokrý a dononale šťastný.

Od té doby jsme tam byli ještě několikrát. Počernický rybník je oblíbená destinace. Jen... dávám větší pozor, kde se pohybujeme.

Socializační

13. listopadu 2014 v 14:40 | Darina |  Psáno do větru
Moje přátelství s malým černým chlupatým kokrem Perrym pokračovalo. Kamarádi mi ho v průběhu jara občas půjčili a my spolu trávili týdně pár hodin na vycházkách. Ty první by se daly označit jako socializační.

Záhy se ukázalo, že Perry je sice malý pes, ale s velikánským širokým srdcem. Miloval všechno: lidi, děti snad ještě o něco více. Miloval ostatní pejsky, kteří zatím brali jeho výstřelky laskavě, protože vnímali, že je stále ještě štěnětem. Miloval běh a nekonečné honičky. Bavilo ho zkoumat neznámá zákoutí, křoví, lesíky. Bavilo ho obrovskou rychlostí letět po louce.

V totmo období byl neustále zvědavý na cokoli nového a vítal to jako další hru. Neměl špatné zkušenosti a neočekával nic špatného.

Vítala jsem jeho zvídavost a zkoušeli jsme spolu spoustu věcí. Velkoměsto skýtá nepřeberné množství typů hromadné dopravy. Když si Perry zvykl na náhubek (není z něj nadšený, ale rychle pochopil, že na konci té nepříjemné cesty je vždycky něco zajímavého), zkusili jsme cestouvání vším, co bylo po ruce. Tramvaj a autobus zvládal s přehledem. Ale nijak ho nevykolejil ani vlak. Tam spíš většinou využíval chvály spolucestujích. Uměl se docela dobře předvádět a téměř vždy se tak do pěti minut někdo rozplýval: "No toje nááádherné štěňátko..."

V rámci seznamování se s dopravou jsme vyzkoušeli i přívoz. Převozník byl fajn. Když poznal, že je to premiéra, nechvátal a nechal nás nastoupit hezky pomaloučku a v klídku. Vlastní cesta byla bez problémů (Perry si naštěstí nevšiml, že kolem je tolik vody a bral to jako méně pohodlný autobus).

Velice rychle zvládl se svými páníky i eskalátory. Jakmile pochopil, jak se bezpečně dostat na schody i z nich, přestal to řešit.

Ukázalo se, že nejvíc na světě ovšem miluje vodu. Genetická dispozice je u něj silná a ani pár generací předků, kteří zřejmě tráví většinu času spíše na gauči, nedokázalo přebít jeho vrozené instinkty. Dokáže najít jakoukoli, i sebemenší, vodní plochu (často jen plošku). Rychlostí blesku se v ní dokáže vyválet a změnit se tak z nádherného pejska s hedvábnou srstí v zabahněného rozježeného, ale o to šťastnějšího rebela. Z nánosu bahna pak jiskří šibalská tmavá očka a ptají se: Co ty na to? Naštěstí se nebrání ani následnému vyčesávání kusů bahna, takže co na to já? Nu, vyčesávám.

Seznámení

13. listopadu 2014 v 13:33 | Darina |  Psáno do větru
Nebyla to láska na první pohled. Vlastně ani sympatie ne.

Zírala jsem na to černé klubko u svých nohou trochu s despektem. Halda srsti (nikdy bych si nepořídila dlouhosrstého psa, kdo ho má pořád česat?), štěněcí naducané bříško, dlouhé plandavé uši, zbytek samá noha... nikde nic zajíavého. Malý černý kokr. Prý s úctyhodným rodokmenem. Připadal mi jako ideální kandidát oblíbeného psího sportu - gaučingu.

Oplatil mi stejnou. Chvilku na mne zíral s despektem a pak šel ožužlávat prsty dalším přítomným. Okázale mne ignoroval.

Nic hodného zapamatování. Jen někde vzadu v hlavě informace, že si kamarádi pořídili psa. Tohle nevypadalo jako začátek přátelství. Nevypadalo to jako nic.

O pár týdnů později jsem byla na pokraji vyčerpání. Fyzického i psychického. Umíral kamarád. Umíral rychle a teď odtikávaly poslední hodiny jeho pozemského putování. Předchozího den či spíš ještě půl noci jsem strávila v nemocnici. Bylo to už loučení. Vyčerpání si vybíralo svou daň i u mne.

V této chvíli jsem se s tím malým chlupáčem setkala podruhé. Cíleně. Potřebovala jsem na pár hodin vypnout, zabavit se něčím jiným, dělat něco jiného. Půjčila jsem si tedy vodítko, na jehož druhém konci capkal on, malý černý kokr. Velice energicky se pustil do objevování okolního světa. Zajímalo ho vše, tráva, kytky, ulice, lidé, děti, ostatní psi. Ne, nebyla to klidná a ukázněná procházka, ale dobrodužství objevování: kam se dá vlézt, případně spadnout, v čem se dá vyválet, co se dá uchopit do tlamy, jak rychle se dá běžet, zda by se to vodítko dalo překousat...

Prošli jsme spolu kus parku u Rokytky a já neměla opravdu těch pád desítek minut čas myslet na smutné věci. To, co zabíralo před dávnými lety, zabralo dobře i tentokrát. Vracela jsem se odpočinutější. Ale stále ještě to nebyl vztah... jen známost s malým černým kokrem.

Krátce poté se kamarádi vypravovali na rodinnou oslavu. Znamenalo to ujet mnoho set kilometrů autem. Pro štěně tedy žádná zábava. I slovo dalo slovo a já si vyzkoušela po dlouhé době baby-dog-sitting.

Do služby jsem dorazila brzy ráno. Kamarádi odjeli asi hodinku předtím. Pejsek byl vzorný, nikde žádná škoda. Shodila jsem batoh, nacpala do kapsy rohlík, aby byl nějaký pobídkový fond, našla vodítko, náhubek... Jízda tramvají proběhla hladce a po pár minutách jsme již řádili v Ďáblickém háji. Tady někde jsme mlčky uzavřeli vzájemnou smlouvu: Ty mne budeš respektovat - já tě budu respektovat.

Bylo ještě docela brzy. Měli jsme tedy háj skoro jen sami pro sebe. Jen zřídka jsme zatím potkávali jiné lidi. Toulali jsme se mimo hlavní cesty, v záplavě loňského listí a letošní trávy, na úzkých pěšinách a v údolíčcích. Pejsek své geny nezapřel, pro tento zárodek slídiče byl pohyb v ne zcela přehledném terénu to, co si plně vychutnával. Já jsem ušla to dopoledne slabých 5 kiláčků. Černé tlapky neběhaly o něco víc. Občas zazněl nadšený štěkot.

Při návratu proudily opačným směrem davy běžců, cyklistů i pejskařů. S pozdním dopolednem zde začal pulsovat život. bylo však třeba myslet na oběd. Když jsme dorazili domů, štěně bylo překvapivě hodné a skoro hned usnulo. Ustlalo si na starém tričku - stýskalo se mu po jeho domácích a potřebovalo mít pocit, že je tu aspoň něco, co voní jako oni. I mne ty kilometry nějak zmohly, tak jsem si po obědě také malinko zdřímla.

Později odpoledne jsme vyrazili ven ještě jednou na trochu kratší vycházku. I tu jsme si bohatě užili. Navíc, už bylo jasné, k čemu je dobrý ten rohlík v mé kapse a jak ta hra vlastně funguje: ozve-li se psí jméno, znamená to přiběhnout, sklidit spoustu chvály a něco dobrého navrch. A okolní příroda je fajn, dá se v ní řádit bez vodítka! Je tam tolik zajímavých věcí - křoví, které je třeba prolézt, stromy, různé zajímavé pachy, lidé, pejsci...

S večerem se vracel domů šťastný utrmácený pes. Přece jen - i na ty jeho čtyři tlapky to byla pořádná štrapáce. Před večeří se zase kapku prospal, dokonce si to tričko, které ožužlával ve spánku, přitáhl blíž ke mně. Pak dočista vylízal misku a do dalšího venčení zase chrupal. To už se stočil do klubíčka na dosah mé ruky. Tiše jsem si četla a očekávala návrat kamarádů.

Když konečně klaply dveře, byl pejsek přesně v kondici na bouřlivé vítání. Dával najevo, jak moooc se mu tu stýskalo, i přes to, že den byl zajímavý a vůbec ne nudný.

Loučili jsme se spolu s pocitem, že si máme co říci, že ten druhý je docela zajímavý, že je s ním legrace a že se určitě zase sejdeme. A tak jsem se seznámila s Perrym, malým černým kokrem.

Zmatek s Matěji (polánecká větev V)

4. listopadu 2014 v 8:53 | Darina |  HOLY
... pokračování o povídání polánecké větvi rodokmenu Holých ...

Minule jsme si slíbili udělat pořádek mezi Matěji. Bylo to také jedno z oblíbených a často dávaných jmen. Tak se přihodilo, že v jednu chvíli se na relativně malém prostoru pohybovalo Matějů několik a přiváděli matrikáře k šílenství.

Tím nejstarším Matějů byl syn zakladatele linie Josefa, nar. 1799. Ten však z obzoru brzy mizí a situaci dále nekomplikuje.

Dalším, již také zmíněným Matějem, byl Janův mladší bratr, nar. 1825. Tento Matěj osídlil usedlost čp. 32 (pravděpodobně ji zakoupil). Také on se oženil výhodně. zakoukal se do tradičně mlynářského rodu a za manželku si zvolil Annu Skuhrovou z poláneckého mlýna (tehdy čp. 20). Její otec i oba dědové byli mlynáři. A mlynáři, jak víme, si zase nežili tak zcela špatně. Opět měl na tehdejší dobu obvyklý počet dětí, 11. A kupodivu u něj se opět mění "nástupnické právo", usedlost přenechal nejmladšímu ze synů. Vyjmenujme si tedy jeho děti:
  • Matěj (1850-62) - zemřel na TBC
  • Anna (1852) - její další osudy prozatím nejsou známy
  • Filomena I (1854-57) do osudů rodiny nezasáhla, ale její jméno bylo pro tuto linii typické
  • Marie (1857) - její další osudy prozatím nejsou známy
  • Josef I (1859-60) také na tom, aby byl v rodině aspoň jeden žijící Josef, rodiče velmi lpěli
  • Josef II (1861-64) proto i další syn byl Josef, ale ani on se nedožil dlouhého věku
  • Filomena II (1863) - její další osudy prozatím nejsou známy
  • Václav (1865) - jeho další osudy prozatím nejsou známy
  • Josefa (1868) se dožila dospělosti a provdala se za Františka Vodičku z Kozlan
  • Josef III (1870) - jeho další osudy prozatím nejsou známy
  • František (1873) - zůstává v rodném domě, žení se s Marií Divišovou a rodová linie dále pokračuje v jeho dětech
    • Kristina (1901) - s jistotou se dožila dospělosti a provdala se
    • Václav (1903) - žení se s Marií Tonerovou z Roztok
    • Marie (1905) se provdala za Josefa Kurce z Kramolína
    • syn z r. 1907 se narodil, žel, mrtvý
    • Anežka (1908) také zemřela po několika hodinách
    • František (1909) je zatím nejmladším doloženým potomkem, protože zde prozatím mrvé matriky končí a bude potřebí posečkat pár let k tomu, aby bylo jasné, zda je výčet dětí úplný
Dalším Matějem na scéně je skoro stejně strarý syn Václava, nar. 1821. Je to bratranec onoho výše zmíněného (z minulých vyprávění víme, že bratři Josef a Václav byli synové zakladatele této linie). Václav (1793-1861) se jako mladší syn, který nedědil rodovou usedlost, přiženil do čp. 6. Sňatek s Annou Ptáčkouvou se konal r. 1816 a z jeho několika dětí přežil Matěj jako jediný syn:
  • Anna (1817) se provdala do Buršic za Václava Maxu
  • Matěj (1821-93) zůstává v čp. 6
  • Terezie (1827) má nejistý osud
  • Marie (1831-33) podobně jako další dva synové umírá
  • Josef I (1836)
  • Josef II (1841)
S manželkou Kateřinou Brejchovou z Nekvasov má Matěj 8 dětí a aby se to nepletlo, často se rodí v témž roce jako děti jeho bratrance:
  • Matěj I (?-1850) - velice záhadný, je snad opravdu Matějovým synem, přestože z matriky je zatím k dispozici jen záznam o úmrtí
  • Josef (1850)- další osudy zatím neznámé
  • Matěj II (1852) - založil rodinu a zůstává v čp. 6, s manželkou Marií Bláhovou má syny Eduarda, Josefa a Františka
  • Marie (1853) se provdala za Antonína Bláhu z Myslíva
  • Anna (1857) - osudy neznámé
  • Antonie (1860-63)
  • František (1863) - žije se svou manželkou Annou Šrámkovou také v čp. 6, má minimálně 2 děti. Václava a Marii
  • Václav (1868) - jeho osudy jsou zatím neznámé
O něco mladším Matějem byl Janův vytoužený dědic, nar. 1854, který přirozeně bydlel v čp. 2. S manželkou Annou Končalovou (psáno také Konšalovou či Konšelovou) měl "pouhých" 12 dětí. Slávy svého otce tedy nedosáhl. Dospělosti se však dožilo pravděpodobně 7 jeho potomků:
  • Marie I (1878-81) nepobyla na tomto světě dlouho
  • Matěj (1879) se však dospělosti asi dožil, nicméně jeho osud mi zatím není známý
  • Václav (1881-1905) umírá na TBC, což začala být vedle obligátního psotníku další hodně rozšířená příčina úmrtí, zdaleka nejen v chudších sociálních vrstvách
  • Marie II (1883) ani tentokrát se nepodařilo, aby přežila
  • Marie III (1884) se konečně dospělosti dočkala a provdala se za Václava Blažka
  • Filomena (1886) dokazuje, že šlo opravdu aspoň v této rodině o módní jméno, její osudy však nejsou známé
  • Vojtěch (1889-91) je v polánecké linii řídce zastoupené jméno, v linii z Pohoří je naopak jedním z nejčastějších, tento chlapec je však nenosípo tomto světě dlouho
  • Barbora (1891) se snad dospělosti dožila
  • Josef (1893-95) zemřel jako maličký
  • Anna (1896)
  • Anežka (1898)
  • Terezie (1900) jsou posledními doloženými dětmi
Další generaci potom místo Matějů ovládli Františkové.

Zůstává nám zde několik hádanek, z nichž největší je Matěj z r. 1850.

PS. Po opětovném pečlivém průzkumu matrik byla záhada rozluštěna! I zapisující do matriky byl Matěji tak fascinován, že Josefa (1850) omylem přejmenoval na Matěje. Po přezkoumání všech dat a všech přepisů a škrtů je konečně jasno!!!

Patriarcha Jan (polánecká větev IV)

3. listopadu 2014 v 17:16 | Darina |  HOLY
...pokračování vyprávění o polánecké linii rodu Holých...

V minulém povídání jsem avizovala jako nejzajímavější postavu Jana (1811-69), vnuka zakladatele polánecké linie rodu Josefa.

Co se tak dá o člověku vyčíst z matrik... jaký je? Jen tak trochu. Nicméně tento Jan napomohl k rozvoji rodu svou plodností přímo zázračnou. Těžko říct, zda měl rád děti. Určitě je měl z čeho uživit. Těžko říct, jak pojímal své manželky. Stihl se oženit třikrát, z toho dvakrát ovdověl v hodně mladém věku. Byly pro něj ženy spotřebním zbožím a pouhým prostředkem k výrobě nové pracovní síly? Byl tvrdý a bezohledný? Kdo ví. Snad nám něco vypoví jeho, vpravdě impozantní výčet potomstva.

Jan se poprvé oženil r. 1832. Jeho ženou byla mladinká Josefa Kotěšovcová z Bližanov čp. 3. Vzhledem k nízkému číslu popisnému a také leteckému snímku ze současnosti lze soudit, že to byla bohatá nevěsta. Těžko spekulovat, zda k sobě mladí zahořeli láskou, či zda se jednalo o dohodnutý sňatek. Ať tak či onak, tento svazek netrval dlouho. Josefa zemřela r. 1835 (matrika udává, že jí bylo 21 let). S Janem měla dvě dcery, ale ani jedna se nedožila více jak půl roku. Připišme si je tedy do seznamu:
  • Marie I (1833-34)
  • Anna I (1835)
Celkový počet Janových dětí jsou nyní dvě, ale užitek ve smyslu budoucnosti rodu žádný.

Pro další manželku sáhl Jan trochu dále. Kokořov je vesnice blízko Nepomuka, leží mezi sídlišti zvukomalebných názvů - Žinkovy a Prádlo. Čp. 7 opět ukazuje, že se nejednalo o žádnou chaloupku. Jak se zkrátka neženil ani tentokrát "pod stav". Anna Černá se vdává v r. 1835. Jan hodně chvátal, tak tak dodržel měsíc smutku. Žili spolu v dobrém i zlém celých 11 let. Jenže z potomků, kteří se jim narodili, se dospělosti dočkala jediná dcera. Dědic statku jaksi nikde. Janovi a Anně se narodily tyto děti:
  • Marie II (1837)
  • Anna II (1839) - jako jediná přežila a r. 1859 se provdala za Václava Bendu z Nového Dvora (pravděpodobně u Horažďovic)
  • Jan I (1840-41)
  • Josef I a mrtvá holčička (1841) - první pár dvojčat, Josef se dožil o něco více, než 2 měsíců, ale pravděpodobně byl hodně slabý
  • Jan II a Josefa I (1843-44) - druhý pár dvojčat, pravděpodobně životaschopnější, na úmrtním listu se objevuje obligátní psotník, ale přesto je délka života dětí 11, respektive 9 měsíců
  • Josef II (1845)
Z dat narození vidíme, že Anna musela být téměř nepřetržitě těhotná, zvlášť v období 1840-45. Byl Jan opravdu tak posedlý představou, jaká katastrofa by se stala, kdyby zemřel bez mužského potomka?

Celkový počet jeho dětí je nyní 10, žijící zůstává pouze jediná dcera.

Na třetí ženitbu čeká Jan skoro onen slušný rok. Poslední manželkou je Marie Bělohlavá z Polánky čp. 12. To už sice nebyl žádný velkostatek, ale stále ještě slušný statek. Marie je asi o 15 let mladší než Jan. Dohromady mají dalších 12 potomků, i když na počátku to vypadá, že se bude opakovat katastrofický scénář předchozích manželství:
  • Martin (1847) také nebude dědicem gruntu, zemřel po pár měsících
  • Terezie I (1848-1866) se sice dožila prahu dospělosti, ale pak zemřela, s největší pravděpodobností na TBC
  • Marie III (1850) se provdala r. 1871 za Josefa Havlíka z Polánky 25, syna onoho Josefa, za něhož se provdala její teta Marie (ovdovělá Zemanová) v témž roce
  • Josefa II (1852) také dospěla a provdala se za Václava Čížka, kováře z Dehtína
  • Matěj (1854-1919) je konečně vytouženým dědicem trůnu, pardon, statku. Jím bude rodová linie pokračovat dále
  • Antonie (1855) dospěla a když zemřela její sestra Josefa, která asi s Josefem Havlíkem zažila opravdu jen kratičké štěstí, podědila po ní manžela. Vdává se r. 1873
  • Barbora (1857-59) zemřela jako maličká
  • Josef III (1859) - jeho další osudy jsou zatím neznámé
  • Vojtěch (1861) - jeho další osudy jsou zatím neznámé
  • Jan III (1863-64) zemřel jako miminko
  • Václav (1865) - jeho další osudy jsou zatím neznámé
  • Terezie II (1867) narodila se rok po smrti nejstarší sestry a tak zdědila i její jméno, dožila se dospělosti a provdala se za Františka Picka
V této chvíli činí celkový počet Janových dětí 22. Jistě lze prohlásit, že dospělosti se nedožilo 13 z nich, další 2 zemřely bez dětí, osudy 3 jsou neznámé. V Polánce zůstává pouze Matěj. Tento Matěj se bude v matrikách plést se svým strýcem Matějem (1825) a dále s bratrancem Matějem (synem Václava z čp. 6, nar. 1852). Z matrik je zřejmé, že Matějové přiváděli k šílenství i místního faráře, z obavy před záměnou příbuzných uvádí někdy nejen prarodiče dítěte, ale ještě další generaci, zvláště tam, kde se jedná o příslušníky četně zastoupených rodových klanů. Genealog zajásá.

... pokračování příště bude o všech těch Matějích...

Polánecká větev (otcův rodokmen III)

3. listopadu 2014 v 15:54 | Darina |  HOLY
Přijde-li na člověka nemoc, bývá to občas nuda. Pro mne čas otevřít další matriky a řešit nové genealogické hádanky. Tentokrát jsem opět sáhla po otcově rodokmenu. Chtěla jsem si uspořádat některé vztahy v něm a dopídit se dalších informací.

Nutno předeslat, že je to práce věru nevděčná. Nejen proto, že se rodina v regionu v okolí Myslíva rozrostla do grandiózních rozměrů, ale také proto, že tito lidé byli velice konzervativní co do výběru jmen. Je tedy nutno se prokousat všemi možnými Josefy, Václavy, Františky (a v této větvi také Jany a Matěji), v případě žen byla každá druhá Marie, Terezie, Josefa či Anna. Jedna z rodin si také oblíbila Filomeny a jméno pak tradovala několik generací.

Obec Polánka se od kolébky rodu Holých (Pohoří čp. 14, tzv. Veselka) nachází vzdušnou čarou nějaké slabé 2 km. Je to dědinka v kopcích, roztažená po stráních. Dnes tam žije asi padesátka obyvatel a za návštěvu stojí snad jen rezervace Polánecký mokřad. V zimě se do kopce občas autobus po úzké silničce ani nevyšplhá. Zkrátka místo, kde ještě dnes dávají lišky dobrou noc.

Syn zatím nejstaršího známého předka Ondřeje (+1775), Josef (cca 1745-1798) se výhodně a jistě relativně bohatě přiženil na grunt čp. 2 Václava Vdovce a jeho manželky Markéty. Zalíbila se mu jejich dcera Anna. S ní založil rodinu, která postupně prorostla celou obcí i přilehlým okolím. Spolu s gruntem získal také post rychtáře, který zdědil ještě i jeho syn Josef. Na svou dobu měl celkem obvyklý počet dětí, osm. A celkem obvyklý počet jich dožil dospělosti a založil rodiny. Podívějme se tedy na jeho potomky:
  • Anna (1796 - snad1831), její osudy se zatím nepodařilo zmapovat
  • František (1780-1800) zemřel mladý a rodinu nestačil založit
  • Josef (1785-1830) nejstarší přeživší syn, dědí statek čp. 2
  • Matěj I (1788-?) pravěpodobně zemřel jako dítě
  • Václav I (1791-1792)
  • Václav II (1793-1861) další přeživší syn, přiženil se na usedlost čp. 6 (Ptáčkovi)
  • Jan (1796-1827) byl vojákem regimentu Trapp, poté se přiženil na usedlost čp. 18 (Klouzovi)
  • Matěj II (1799-?) jeho další osudy jsou neznámé, narodil se jako pohrobek
Je pozoruhodné, že Josef změnil "nástupnické právo". Ještě jeho otec Ondřej přenechal Veselku nejmladšímu synovi. Zde dědí nejstarší. Důvod je jasný, podíváme-li se na datum jeho úmrtí. Syn Josef je v době otcovy smrti starý 13 let, Františkovi je 18 let. Pravděpodobně se tedy snažil roli hospodáře naplnit on, po jeho smrti přechází odpovědnost na Josefa.

Josef ml. tedy zůstává v čp. 2. Také on se oženil výhodně. Manželku si vyhlédl jen "přes ulici", Kateřinu Kristovou z čp. 1. To nebyla nijak bezvýznamná chalupa, ač dnes to vypadá, že čp. 2 bylo opravdu největší usedlostí (aspoň co dnes prozrazuje letecký snímek o počtu budov statku). I on se přidržel obvyklého počtu dětí a setrval u nastoleného nástupnictví nejstaršího přeživšího syna. Umírá předčasně, matrika se vyjadřuje opatrně, že úrazem od dřeva. Asi došlo k nějaké tragédii při práci v lese.

Zmapujeme i Josefovy děti, jejich osudy nebudou rozhodně všední a nudné:
  • František (1809-1813) zemřel jako malý; jako příčina úmrtí je označen "psotník", pod nějž se schovalo také kde co
  • Jan (1811-1869) je snad nejpozoruhodnější postavou této rodové větve, za chvíli se na něj podíváme blíže
  • Josef (1814-1845) umírá mladý, matrika tvrdí, že to byla smrt přirozená. Žije v čp. 10. Pro krátkost svého života má pouze 2 syny, Josefa a Matěje. Vdova Terezie, roz. Zelená se opět vdává a rodina přesídlí do čp. 5. Posledním, z mrtvých matrik doloženým, potomkem Josefa je jeho vnuk František, narozený 1881 v čp. 35 (otcem je Josef)
  • Anna (1816-?) dožívá se dospělosti, vdává se za Vojtěcha žel nečitelného příjmení do sousedního Myslíva
  • Marie (1818-?) vdává se dokonce dvakrát, poprvé za Josefa Zemana, podruhé za Josefa Havlíka z Polánky čp. 25. tento Josef je zajímavý tím, že má z předchozího manželství stejnojmenného syna, který podivuhodně zasáhne do další generace Holých, aby se genealogický propletenec opravdu zašmodrchal
  • Matěj I (1821-1822) nestihne do rodinných osudů napsat nic, data narození a úmrtí jsou příliš blízká
  • Matěj II (1825-1906) se dožil dospělosti, oženil s Annou Skuhrovou a založil početnou rodinu v čp. 32
  • Josefa (1827-?) dožije dospělosti a vdává se za Josefa Hraničku
  • Kateřina (1832-1833) je zvláštním dítětem. Datum jejího narození vylučuje Josefa jako otce. Nicméně matka Kateřina se nikdy potom neprovdá (umírá 1866) a tak zůstane navždy tajemstvím, kdo byl otcem malé Kačenky.
Janovi (1811-69) věnuji zvláštní povídání. Ale je ještě potřeba se podívat na jeho strýce. I Václav (1793-1861) - čp.6 a jeho linie si zaslouží extra díl. Ale o osudech Jana (1796-1827) - čp. 18 je možné se zmínit tady.

Přiženil se r. 1825 do čp. 18, do domu Klouzových. S manželkou Rozálií si užil pouhé dva roky. Narodila se jim dcera Anna (1826), jejíž další osudy jaou neznámé. Pak Jan umírá na blíže nespecifikovanou horkost. Necelý měsíc po jeho smrti porodila Rozálie syna Václava (1828), který však jako pětiměsíční umírá na spálu. Jím vymírá tato linie po meči.

...pokračování o polánecké linii rodu Holých příště...