Září 2014

Cesta otevřená

27. září 2014 v 11:08 | Darina |  Geo-kačerské adrenaliny
Do Blovic jsem se chhystala již delší dobu. Koncentrace kešek na mapě mi moc nedávala spát. Jasná touha - něco tu ulovit a podívat se na zajímavá místa, dostala konkrétní obrys počátkem září. Přece jen, z rokycanska je to do Blovic menší kus cesty, než z černého Kladna.

Nebylo možné si moc vybírat den pro výlet a tedy ani počasí. Nepršelo sice, ale bylo právě po několikadenních lijácích. Velmi brzy ráno jsem se vydala na cestu. V autobuse bylo ospalé teplo a na nádraží v Plzni aspoň teplý čaj. Do Blovic jsem přijela slabou půlhodinku po prvním zadrnčení školních zvonků. Městečko bylo vylidněné a klidné. Jen pár důchodců pospíchalo trávit své dopoledne v místní poliklinice.

Odlovila jsem první kešku a šla si prohlédnout místní kostel. Typické baroko (prý dobré pro oko), okolí nově a hezky upraveno. Dalo se seběhnout rovnou dolů k Úslavě a pokračovat do kolonie Cecima k téměř stejnojmennému potoku. První keš ze série mne nadchla, další se hledala také v pohodě. U třetí, věnované židovskému hřbitovu, jsem promáčela boty a dobrých 20 minut to zkoušela ze všech stran. Nakonec to bylo DNF. Neodradilo mne to a pokračovala jsem dál. Následující keška byla dílem okamžiku a pohled na tichou hladinu rybníka byl nádherný. Listí stromů se začalo zabarvovat a jemný opar dával krajině snový nádech. Snění mne přešlo o pár metrů dál - pátá keš série byla vymudlena. Cesta pokračovala po panelové silničce a definitivně opustila civilizaci. Ponořila jsem se do krajiny a snažila se s ní splynout. pohybovat se tiše, abych ji viděla, slyšela a poznala. Kešky se acházely skoro v pravidelných intervalech a já prolézala křoví a pomalu postupovala k silnici do Habří.

Na rozcestí však se moje cestička mírně odklonila a začala nepatrně stoupat dubovou alejí k okraji lesa. Tohle byla snad nejkrásnější část putování. Pod botami chrupaly spadan žaludy. Každý ukrýval jeden potenciální dub, Stezka byla tichá a v tichu bylo možno potkat i několik hodně plachých obyvatelů lesa. Intervaly ukrytí keší zde byly trochu delší, bylo tedy možné se více soustředit na krajinu, porozhlédnout se po okolí...

Konec lesa přinesl zajímavé překvapení. Stojí tu "hraniční" kámen, který označuje mezník mezi blovickým a spálenopoříčským katastrem. Je to sochařské dílo, ale mně připomíná spíše oltář. Je tu navíc i lavička s rozhledem do krajiny. Chvilku jsem odpočívala. Nešlo to moc dlouho. Ostrý vítr sice rozfoukal dešťové mraky, které hrozily, ale přinášel již předzvěst podzimu.

Další kus cesty byl z kopce dolů a dolů. Byla jsem už trochu unavená, navíc se začaly objevovat známky civilizace, které mne moc netěšily. pro keše bylo potřeba skákat přes příkopy na okraji cesty. jenže - v kluzkém blátě se moc skákat nedá, pokud nechce jeden dopadnout jako splešťule blátivá. Znamenalo to tedy opatrné vyhledávání cesty a řízené klouzání. Docela záběr pro kyčle a záda - aspoň moje stará kostra si pak naříkala.

Minula jsem Karlov a další odbočka mne zavedla doleva. Tady někde v kešce u obrovitánského šutru nacházím TB. Přece jen další malá odměna za dnešní den.

Ve chvilce jsem na okraji Poříčí a sbíhám k říčce Bradavě. Předposlední kešku nacházím snadno. Na poslední ze série u druhého židovského hřbitova si doslova plivám pod nohy a za okamžik ji držím v ruce. Ale není to dnes ještě konec. Ještě jedna tradiční krabička mne vyzývá vyšplhat do kopce ke kapličce a galerii Špejchar. Naštěstí tu vede zadní cesta mezi poli, nově a hezky upravená a tak jen vysupím ten kopec. Poslední log provází zvuk poledního zvonu. Sbíhám dolů - po liduprázdné silnici. Pár minut se motám ještě p centru městečka, s nadějí, že by se možná dalo ulovit ještě něco dalšího. Nedalo. Všude tu posedává nudící se školní mládež a na rozdíl od tichého rána je v Poříčí v poledne ruch jako na Václaváku. Naštěstí za chvilku odjíždí autobus. Kratší trasou přes kopce rovnou do Rokycan. A zpoza mraků vykukuje sluníčko. Trochu pozdě, ale přece. Sleduji líně a spokojeně krajinu za oknem. Ta cesta stála za to. Seznámila mne s malinkým a hezkým kouskem krajiny. Dala mi prožít několik hodin pohody, samoty a ticha. To vše za to stojí.

Anna Sikorová (6.generace)

26. září 2014 v 23:19 | Darina |  WLCZEK
Po dlouhé době se vracím ke genealogickým restům. Záhadou, která mi nedala spát, je tentokrát manželka Jakuba Vlčka, Anna. Rozhodla jsem se, že se pokusím vypátrat její tajemství.

Zrekapitulujme si, co o Anně vlastně vím. Příjmení nejisté, nečitelné, jsem rekonstruovala s rozpaky jako Sikora. Dále jsem věděla, že pocházela z Javoří. Mám jakýs takýs seznam jejích potomků. A konečně je tu onen záhadný svatební zápis sňatku Václava Beneše.

První kroky byly slepé. V Javoří sice žili Sikorovi, ale všechny děti, které se narodily Sebastianu Sikorovy a nesly jméno Anna (nebo jeho složeniny jako např. Anna Marie), nepochybně zemřely v útlém věku. Že by tedy jiné Javoří? Bylo by to sice možné, v okolí jsou další 3 vsi téhož jména. Na druhé straně se jednalo o poddané panství týneckého a vrchnost neměla moc ráda, když by se poddaní příliš družili s poddanými jiného panství.

Tudy tedy cesta nevedla. Nezbylo než čekat na nějaký geniální nápad. Ten se nakonec dostavil, i když kapku klikatě. Zkusila jsem pátrat nejprve po Annině datu úmrtí. V Rajském nezemřela. Napadlo mne tedy, zda neodešla za některou z provdaných dcer. A vzala jsem to odzadu (novější zápisy jsou čitelnější). Dcera Marie (1776) se r. 1795 provdala zpět do Javoří čp. 5 za Jakuba Cihláře. Jen tak ze zvědavosti jsem se podívala i na potomky této rodiny. Byla ji opět pěkná hromádka:
  • Václav (1800) - oženil se a zůstal s rodinou v Javoří čp. 5, měl nejméně 5 dětí
  • Kateřina (1804) - provdala se a s manželem zůstala v podruží v Javoří čp. 5, měla minimálně 3 děti
  • Marie Anna (1807)
  • Anna I (1810) - zemřela v necelých 2 týdnech života
  • Anna II (1811)
  • Jan (1814) - dožil se určitě dospělosti, v r. 1851 žádal křestní list v souvislosti se svatbou
  • Alžběta (1817) - 1854 žádá křestní list
  • Barbora (1821) - 1867 žádá křestní list
Barbořin křestní zápis byl překvapením. Poprvé se v něm objevilo také příjmení matky. Neznělo Sikorová (či Sýkorová), ale Jindrová a jasně identifikovalo její rodiště jako Javoří. Podívala jsem se tedy po tom, zda v Javoří někdo takový žil. A ejhle, ano! I když příjmení vymizelo (mohlo opět být "po chalupě"), v daném období tu taková rodina byla. Odpovídalo i hypotetické křestní jméno Annina otce. Jan Jindra měl s manželkou Dorotou opět minimáně 3 děti:
  • Anna Marie (1740) - tohle je s největší pravděpodobností ona hledaná Anna
  • Dorota (1742) - zemřela jako malinká
  • Jan Nep. (1745)
Začátek Anniny pouti po tomto světě tedy mám. K tomu jako bonus další generaci předků, totiž jména jejích rodičů. Ještě zbývá maličkost - konec jejího života, tedy to, od čeho jsem původně začala. A moment - ta záhadná svatba Václava Beneše. Zkusila jsem pořádně přečíst nečitelný zápis a potom trochu počítat a přemýšlet. Václav Beneš se žení v r. 1781. V té době byla z Jakubových a Anniných dětí dospělá pouze Barbora (1761). Její osud je však známý, provdala se r. 1783 za Petra Petrželku do Malonic čp. 21, kde rodina žila do r. 1809.

Jakub byl v té době již po smrti, zemřel r. 1780. Nepochybně tedy šlo o druhý sňatek jeho ovdovělé manželky Anny! Pak by bylo jasné i to, proč farář nezapsal její jméno, jako mater familias byla jednoznačně identifikována. Časově to odpovídá. S Václavem měla Anna ještě jedno dítě, Magdalénu (1782), jejíž další osudy jsou neznámé. Anna sama zemřela r. 1792 v Rajském čp. 3, kde nejprve žili nějací Benešovi, ale později Anin vnuk Josef. O Václava Beneše se rodina postarala a oplatila mu péči. Václav zemřel o Vánocích 1821 v Rajském čp. 3 ve věku požehnaných 80 let.

Podařilo se mi tedy rozkrýt nejen osud své 5xpra-babičky, ale i člověka, který sice nebyl příbuzný, ale do rodiny Vlčků definitivně zapadl.