Vlastně by to bylo povídání i pro Geocacherské adrenaliny, ale 2 rubriky asi tento blog obsloužit neumí 

Ráno se probouzím velmi brzy. Tentokrát se nedá moc protahovat a lenošit. Byt mého kamaráda je vpravdě kapesní. Pokud chci, aby svou ranní kávu nenaservíroval omylem do mého spacáku, musím vstát. Kamarád naštěstí ohleduplně snídá na terase. Rychle balím GPS, seznam budoucích cílů, náhradní baterie. Zapomínám v lednici lahev s pitím - chybka! V časném ránu se vydávám hledat zastávku trolejbusu.
Je to vlastně jednoduché. Přestup v ústředním dopravním brněnském uzlu také. Ani se pořádně nevzpamatuji a po necelé hodince vystupuji sice ještě na území Brna, ale docela daleko od civilizace. Ta spíše vesnice než čtvrť se jmenuje Žebětín. Já ale vystupuji až za ním na daleko osamělejší zastávce.
Pracně hledám odbočku červené značky pod kopcem Chvalovka. Když se mi to podařilo, záhy v rychlém sledu za sebou nacházím první dvě kešky. Na rozcestí se dávám po žluté a pak je to přímo žeň - co 200 metrů, to další nález. Musím přeskakovat příkop, občas prolézt křovím, občas se pořádně rozhlížet. Ale počátek trasy je relativně jednoduchý. Také ještě není vražedné vedro a žízeň (ano, nechala jsem pití v lednici a jistě mu tam je dobře!)
První na terén trochu náročnější keškou je Žabí jezírko. Ten správný pařez chvilku hledám a šplhám po stráni jako kamzík. Ouha, pařez je nečekaně obrostlý mladými výhonky a tak vlastně hodně dobře skryt.
Na dalším rozcestí nenacházím první kešku. Řádili tu dřevaři a nenechali kámen na kameni. Všude haldy klestí, čerstvostí svítící nové pařezy, závěje pilin. Člověk tu moc nevidí, do čeho šlape, natož pak něco najít. Po 15 minutách prohrabávání se větvemi to vzdávám a pokračuji dál. Po jiné barvě značky. Vystřídám je ostatně dnes všechny. Jedna keška ano. A hned další zase ne. Motám se ve vyšlapané oblasti, koukám se vpravo vlevo, nahoru dolů, ale nikde nic. Nejspíš tu opravdu není (myslím si to i na konci dne, kdy mám všechny její sestřičky řádně zalogované). Co se dá dělat, není každý den svátek a není každá keš nalezena.
Tato část cesty se mi líbí. Je nejdivočejší, po sotva patrných cestách, vzrostlým lesem. Sem tam paseka, sem tam menší porost. Ve smyčce se vracím zpět na rozcestí. Ovšem na kontě mám již dalších pár keší. Po zelené pokračuji dále. Cesta je poměrně slušná. Jen počasí se neumí rozhodnout, zda má svítit sluníčko či pršet. V dáli několikrát výhružně zahuhlá hrom.
Pokračuji dále po zelené směrem k Lipovému vrchu. Tohle je zase spíše odpočinková cesta, zpevněný povrch, po vrstevnici, trochu mě oslepuje sluníčko, které sem tam vykoukne z mraků. Na rozcestí pak odbočím a na vrch se vyškrábu. Nejen kvůli keši. Je tu i vrcholová kniha (do ní často logují ti, kteří přehlédli ten geohrob, na kterém přitom stojí
). Prý je to nejvyšší bod Brna. Po pohledu do mapy jsem zjistila, že i to je trochu švindl, vedlejší Kopeček má o celý metr nadmořské výšky víc. Atmosféra je tu taková ponurá. Na samém vrchu věž, obehnaná ostnatým drátem. Plot se navíc ježí cedulkami s upozorněním o zákazu vstupu a monitoringu pohybu. Vysoký les se také chmuří, není tu dvakrát radostně. Proto docela ochotně sbíhám cestou s kopce a vracím se na hlavní trasu. Potkávám tu první lidi - houbaře. Ale asi si mne nevšimli. I když se pohybuji po cestě, chodím dost potichu. Na hlavní cestě mne pak mine pár cyklistů. A to jsou skoro všichni lidé, které jsem tu potkala.

Trochu unaveně se blížím k Helenčině studánce. Je tu chladný stín, v dusném poledni příjemný. Sice tu visí papír o rozboru vody, ale nemám nějak odvahu se napít. Tak jen loguji studánkovou kešku a pokračuji dále. Keše umístěné zde se hledají už trochu hůř, v jednom případě mi GPS přestřelila o 20 m. Asi už toho má taky dost. Do cíle už ale zbývá jen pár kešek. Šlapu opět po žluté a trochu z kopce dolů. Je dusno a vedro. Ale za pár minut držím v ruce poslední keš. Rychle dopočítávám souřadnice bonusu. Pak se tu trochu motám, protože informace říká, že bonus není přístupný z blízké silnice. Prodírám se tedy nesmyslného čtvrt kilometru lesem. Bonus nacházím a další cestu volím po silnici, na niž jsem při prodírání za finálovkou našla nejméně 3 průchody.
Pak si trochu zacházím do lesa, nastavila jsem si špatné souřadnice pro další keš. Ale dochází mi to takřka vzápětí a vracím se do správného směru. Jen to vypadá, že mezi vydáním mapy, kterou mám v GPS a dneškem tady trochu přemalovali ty značky žluté trasy. Beru to k další keši stylem les neles, rovnou za šipkou. Vyplatí se. Trefím se s tolerancí 60 m. Skutečně zde najdu stopy po původní žluté trase. Loguji poslední dnešní kešku a pokračuji dál do Žebětína. Rozpálená ulice ústí do náměstíčka a tam - hurá, stojí místní mini-super-market. Vpadám dovnitř a kupuji konečně lahev pití. Ten třičtvrtělitr vyžahnu na posezení - ale to už skutečně sedím v autobuse a směřuji zpátky do víru velkoměsta.