Z nudy blog Dariny Bártové na Blog.cz

Vlastně by to bylo povídání i pro Geocacherské adrenaliny, ale 2 rubriky asi tento blog obsloužit neumí

Ráno se probouzím velmi brzy. Tentokrát se nedá moc protahovat a lenošit. Byt mého kamaráda je vpravdě kapesní. Pokud chci, aby svou ranní kávu nenaservíroval omylem do mého spacáku, musím vstát. Kamarád naštěstí ohleduplně snídá na terase. Rychle balím GPS, seznam budoucích cílů, náhradní baterie. Zapomínám v lednici lahev s pitím - chybka! V časném ránu se vydávám hledat zastávku trolejbusu.

Je to vlastně jednoduché. Přestup v ústředním dopravním brněnském uzlu také. Ani se pořádně nevzpamatuji a po necelé hodince vystupuji sice ještě na území Brna, ale docela daleko od civilizace. Ta spíše vesnice než čtvrť se jmenuje Žebětín. Já ale vystupuji až za ním na daleko osamělejší zastávce.

Pracně hledám odbočku červené značky pod kopcem Chvalovka. Když se mi to podařilo, záhy v rychlém sledu za sebou nacházím první dvě kešky. Na rozcestí se dávám po žluté a pak je to přímo žeň - co 200 metrů, to další nález. Musím přeskakovat příkop, občas prolézt křovím, občas se pořádně rozhlížet. Ale počátek trasy je relativně jednoduchý. Také ještě není vražedné vedro a žízeň (ano, nechala jsem pití v lednici a jistě mu tam je dobře!)

První na terén trochu náročnější keškou je Žabí jezírko. Ten správný pařez chvilku hledám a šplhám po stráni jako kamzík. Ouha, pařez je nečekaně obrostlý mladými výhonky a tak vlastně hodně dobře skryt.

Na dalším rozcestí nenacházím první kešku. Řádili tu dřevaři a nenechali kámen na kameni. Všude haldy klestí, čerstvostí svítící nové pařezy, závěje pilin. Člověk tu moc nevidí, do čeho šlape, natož pak něco najít. Po 15 minutách prohrabávání se větvemi to vzdávám a pokračuji dál. Po jiné barvě značky. Vystřídám je ostatně dnes všechny. Jedna keška ano. A hned další zase ne. Motám se ve vyšlapané oblasti, koukám se vpravo vlevo, nahoru dolů, ale nikde nic. Nejspíš tu opravdu není (myslím si to i na konci dne, kdy mám všechny její sestřičky řádně zalogované). Co se dá dělat, není každý den svátek a není každá keš nalezena.

Tato část cesty se mi líbí. Je nejdivočejší, po sotva patrných cestách, vzrostlým lesem. Sem tam paseka, sem tam menší porost. Ve smyčce se vracím zpět na rozcestí. Ovšem na kontě mám již dalších pár keší. Po zelené pokračuji dále. Cesta je poměrně slušná. Jen počasí se neumí rozhodnout, zda má svítit sluníčko či pršet. V dáli několikrát výhružně zahuhlá hrom.

Pokračuji dále po zelené směrem k Lipovému vrchu. Tohle je zase spíše odpočinková cesta, zpevněný povrch, po vrstevnici, trochu mě oslepuje sluníčko, které sem tam vykoukne z mraků. Na rozcestí pak odbočím a na vrch se vyškrábu. Nejen kvůli keši. Je tu i vrcholová kniha (do ní často logují ti, kteří přehlédli ten geohrob, na kterém přitom stojí ). Prý je to nejvyšší bod Brna. Po pohledu do mapy jsem zjistila, že i to je trochu švindl, vedlejší Kopeček má o celý metr nadmořské výšky víc. Atmosféra je tu taková ponurá. Na samém vrchu věž, obehnaná ostnatým drátem. Plot se navíc ježí cedulkami s upozorněním o zákazu vstupu a monitoringu pohybu. Vysoký les se také chmuří, není tu dvakrát radostně. Proto docela ochotně sbíhám cestou s kopce a vracím se na hlavní trasu. Potkávám tu první lidi - houbaře. Ale asi si mne nevšimli. I když se pohybuji po cestě, chodím dost potichu. Na hlavní cestě mne pak mine pár cyklistů. A to jsou skoro všichni lidé, které jsem tu potkala.

Trochu unaveně se blížím k Helenčině studánce. Je tu chladný stín, v dusném poledni příjemný. Sice tu visí papír o rozboru vody, ale nemám nějak odvahu se napít. Tak jen loguji studánkovou kešku a pokračuji dále. Keše umístěné zde se hledají už trochu hůř, v jednom případě mi GPS přestřelila o 20 m. Asi už toho má taky dost. Do cíle už ale zbývá jen pár kešek. Šlapu opět po žluté a trochu z kopce dolů. Je dusno a vedro. Ale za pár minut držím v ruce poslední keš. Rychle dopočítávám souřadnice bonusu. Pak se tu trochu motám, protože informace říká, že bonus není přístupný z blízké silnice. Prodírám se tedy nesmyslného čtvrt kilometru lesem. Bonus nacházím a další cestu volím po silnici, na niž jsem při prodírání za finálovkou našla nejméně 3 průchody.

Pak si trochu zacházím do lesa, nastavila jsem si špatné souřadnice pro další keš. Ale dochází mi to takřka vzápětí a vracím se do správného směru. Jen to vypadá, že mezi vydáním mapy, kterou mám v GPS a dneškem tady trochu přemalovali ty značky žluté trasy. Beru to k další keši stylem les neles, rovnou za šipkou. Vyplatí se. Trefím se s tolerancí 60 m. Skutečně zde najdu stopy po původní žluté trase. Loguji poslední dnešní kešku a pokračuji dál do Žebětína. Rozpálená ulice ústí do náměstíčka a tam - hurá, stojí místní mini-super-market. Vpadám dovnitř a kupuji konečně lahev pití. Ten třičtvrtělitr vyžahnu na posezení - ale to už skutečně sedím v autobuse a směřuji zpátky do víru velkoměsta.

Budím se brzy ráno do nového dlouhého a rušného dne. Dům spí. V kuchyni si tiše vařím čaj a jdu se sním ještě prázdninově zavrtat na pár desítek minut do postele.

Potom již vstávám doopravdy. Snídaně a rychle sbalit. Čeká mne cesta do Brna, důležité to moravské metropole. Nedělní ráno si tu užiji. S přáteli navštěvuji malinký sbor CB na Králově poli. Nejsem zde poprvé a vracím se ráda. Lidé jsou tu prima, dostatečně otevření, aby přijali hosta, dostatečně taktní, aby ho hned nepodrobovali kádrování. Jejich vzájemné vztahy přispívají k tomu, že se tu cítím pěkně.

Tentokrát je prázdninově. Lidí tedy pomálu, ale nikoli nuda okurkové sezóny. Bohoslužba má svůj švih i spád. Sdílím starosti i radosti těchto lidí a je mi tu stále dobře.

Přiblížilo se rozpálené poledne. Kamarád mne vysadil z auta někde na Černých polích. Rozhlížím se a určuji přibližnou trasu, kudy jít. Trefuji se dokonale. Projdu dvě křižovatky a stojím u cíle. Ale je ještě čas. Opět šátrám v paměti a hledám prima hospůdku, která mohla být tak 5 minut odtud. Byla. Líně obědvám, mám haldu času. Rozhlížím se. Je to jako včera, ale nebyla jsem tu dva roky.

Za hodinu už sedím na zídce před domem. Nevím, odkud se vynoří kamarád. Rozhlížím se tedy na obě strany. Jinak tu v ospalém poobědí není co sledovat. Všichni jsou někde zalezlí. Dočkám se. Objetí, radost ze setkání s někým, s kým si mám co říct. K tomu říkání si věcí ostatně skoro hned přistupujeme. Nejdřív u kafe, pak na dlouhé, dlouhé procházce.

Pomalu se loudáme kolem zajímavého kostela. Prolíná se tu secese s novorománským stylem. I zasvěcení mluví o počátku 20. století. Scházíme k řece Svitavě. Tedy, tady je to spíš říčka. Vychutnáváme si stín stromů na nábřeží. Po chvíli již míjíme Maloměřický most, jediný v Brně, který přežil bez škrábnutí stahování německých vojsk na konci 2. světové války. Po dalším mostku přecházíme na Cacovický ostrov. U splavu neodoláme. Koupání je tu sice nebezpečné pro spodní proud, ale kousek pod splavem se dá řeka téměř v pohodě přebrodit. Odvážně se bosí pouštíme do vln. Spolu s námi smečka psů. Místo je evidentně oblíbené místními pejskaři i pejsky, kteří zde nadšeně plavou, aportují a všemožně dovádějí. Oblíbenost místa zvyšuje ještě něco, o čem kamarád ví a co já objevuji vzápětí: pár set metrů vzdálená útulná hospůdka. Vděčně svlažujeme hrdla. Jsme téměř na samém okraji města. Kdyby tu hypoteticky jezdila proti proudu nějaká kocábka (nejspíš by se sem ponorem hodily vytuněné necky), určitě by se v tomto místě ozývalo hlášení: "Příští stanice - Bílovice".

Vracíme se oklikou. Napadlo mne, že bych se ráda viděla s dalšími lidmi, které jsem tu potkala před těmi dvěma roky. A tak si trochu zacházíme ke konečné další tramvaje. Uvědomuji si, že tady to znám ze svých občasných cest do Soběšic. Ještě pár kroků a jsme u zahradní branky. Překvapuje mne kovová tabulka, která hlásá, že tu sídlí ředitelství jakési MŠ a ZŠ. Recese, napadne mne. A tak se kamaráda, který mne vítá, hned ptám, kde tutabuli sebral. Ujišťuje mne, že on je v tom nevinně. Nejde o vtip, jen o doručovací adresu příslušných organizací.

S přibývajícím večerem pak sedíme na zahradě. Jsme na Moravě, tak při víně, jak jinak. Zepředu nás sleduje obrovská kočka. Zezadu obrovitánský Měsíc, který se pomalu vyhupuje ne oblohu, aby ji ovládl nebývale velikým a jasným úplňkem. Větev stromu nad námi se plazí jako přízračný pohádkový drak. Radost ze setkání tu je, byť věc, o nichž si povídáme, jsou vlastně docela smutné. Ve večerním šeru se mluví hlavně o smutku, rozčarováních, bolesti a zklamáních, ale i o hledání a tápání, snad trochu i o radostech. Loučíme se až v hloubi noci. těch pár ulic přejdeme v setmělém tichém městě rychle. A pak se stáčím do spacáku - a promiňte, už spím.

Ten pocit, že se mám vydat na Moravu, se hlásí již nějakou dobu. Narůstá. A tak to zkouším. Jde o to, zda půjde přespat u jedněch známých, než se budu moci posunout k dalším. Doba dovolených s sebou nese nejistoty. Lid cestují. I já cestuji.

V optimistickém očekávání věcí budoucích balím batoh. Když mám hotovo, pípne první SMS. Dočasné přespání na cestě je možné. Klíč na mne čeká na smluveném místě. Odhodlaně vyrážím na nádraží.

Vlak se řítí krajinou. Až do Pardubic jsem v kupé sama. Pospávám, trochu čtu, trochu se líně koukám ven. Pak se vagóny začínají plnit. V České Třebové je ve voze už docela velký hluk a shon. Ale já budu naštěstí za chvilku vystupovat.

Letovice. Malé nádraží na okraji města. Vyskakuji do rozpáleného sobotního odpoledne. Čeká mne kus cesty, ale šlapu rychle a odhodlaně. Láká mě vidina svlažení se v bazénu. Tady má totiž bazén na zahradě kde kdo. těším se na pár desítek minut líného polehávání na zahradě.

když docházím k domu, zaujme mne neobvyklá koncentrace dopravních prostředků. Auta tu většinou bývají dvě až tři. Tři zde opravdu jsou. To by sedělo, ale všichni mají být pryč, no ne? Obcházím dům a při vstupu do zahrady mne vítá veselý hlahol hlasů. Odjezd části rodiny na dovolenou se opozdil. Místo poklidu radost uvítání. Mluvíme chvíli jeden přes druhého, objetí, stisky rukou... Popíjím kávu a vůbec mne nemrzí, že tu nejsem sama.

Po nějaké době část rodiny opravdu odjíždí na tu avizovanou dovolenou. A s malým zpožděním vyráží za svým cílem i druhé auto. pak zavrčí další motor. Jedni odjeli, další část rodiny se ovšem vrací. Opět stisky rukou. A dlouhé, dlouhé povídání. Venku se trochu ochladilo. Přesouváme se tedy dovnitř. A povdáme dál.

Když konečně se soumrakem skáču do toho bazénu, jsem zase hned venku. Ochladil se nejen vzduch, ale i voda. Jektám zuby. Nevadí. Zachrání mne vana plná teplé vody, s voňavou pěnou. K tomu hnek dobrého čaje a román z červené knihovny. Svaly si lebedí, jak se báječně protahují. Z koupelny vylézám už v polospánku. Jen se ještě natáhnu pod peřinu... a už spím.

Sobota v půli prázdnin. Typický letní den. Slunce bije do prašné cesty. Oslepuje. Pomalu se vydáváme na cestu, která nás bude bavit většinu dne. My - já a kamarádkou zapůjčený pes. Tedy, pan pes. Australský kelpiák Ben. Cestujeme jen na lehko, v batohu zásoba vody, vodítko a šlus.

Od řeky stoupáme ulicí směrem k okraji městečka, kde nás čeká chladivý lesní stín. Zatím se stále pohybujeme ve známých končinách. Prochozené a proběhané to tu máme dokonale. Ben nebyl dlouho na pořádném výletě, panička se musí starat o šest jeho nádherných superaktivních potomků. Neví, kde jí hlava stojí. Tak jsme s tímto výletem spokojeni všichni: kamarádka, že má dnes o jednoho psa méně, Ben, protože může řádit a lítat v lese, já, protože jsem na cestě a užívám si to.

Ben si to užívá. Lítá po známém lese, aportuje šišky, obíhá v širokých kruzích, přeskakuje vývraty. Na rozcestí mne decentně upozorňuje, že tu nejsme sami. Jsou to jen neškodní výletníci, ale je bezva, že s tímhle psem se opravdu nemusím bát. Na vyhlídce pak běží k odpočívadlu. Má tu to zmáknuté dokonale. Ví, že tady se hezky sedí a kouká do kraje. Chvilku odpočíváme. Pasu se na malinách, jichž jsou tu spousty. Pak znovu vklouzneme dos chladivého stínu a pokračujeme dál. Cesta se plouží po vrstevnici a pak zatáčí z kopce dolů. Na dalším rozcestí vylekáme houbařku. Nese si něco hub a konvičku malin. Pro jistotu se ptám, zda se dá pokračovat lesem. Do dopoledního vedra se nám nechce. Pokračovat po silnici také ne. Neví. Je sice prý zdejší, ale vypadá to, že víc než kilometr do hloubi lesa se tu neorientuje. Spoléhám se tedy na instinkt. Pro nejhorší případ mám v kapse batohu i GPS.

Cesta zase šplhá do kopce. Tady je příjemně. Vody sice moc není, ale občas nám nohy čvachtají bahnem. Po necelém kilometru se ale začíná stáčet až moc nepříjemně mimo směr naší cesty. Koukám tedy, kudy dál. A ejhle, je tu nepatrná stezička, která nevypadá jako stezka zvěře. Odvážně na ni tedy odbočíme. Dolu, nahoru. Najednou jsme na okraji lesa. Chvilku se motáme v ostružinovém trní. Ben ostružinami pohrdá, já nikoli. Natrhám si několik hrstí. Po několika dalších krocích se nám otevírá rozhled do údolí. Za zády hora Hraničář, někde nad námi Suchý kámen. Před námi se rozprostírá louka, kde se říká U obrázku. Dolů, na okraj Sklené Huti je to dobrých 100 výškových metrů.

Sbíháme po louce a dostáváme se k hloučku chalup. Odtud už půjdeme po silnici. Jednou zabloudíme a skončíme mezi ohradníky na slepé cestě. Ben využívá mé nepozornosti a pečlivě se parfémuje vyválením v kravinci. Ceslou další cestu bude vyzařovat nezaměnitelný odér chlíva.

Teď už nás čeká jen pár set hodně nudných metrů po silnici. Pak odbočujeme do vsi Uhliště. Rychle jí procházíme za štěkotu všech místních psů. Míjíme kámen doteku. tento není nijak zvlášť povedený, kamenný patníček zcela obyčejný. Pár jiných a lepších už jsme tady v podhůří Šumavy potkali. Tento tedy míjíme a stoupáme na malé návršíčko. Jsme u cíle. Pod lipami se tu nachází poutní kostel sv. Linharta.

Kostel má dlouhou a pohnutou historii. Byl vybudován na počátku 15. stol. Byl několikrát poničen, fatálně vyhořel v červenci 1934. Do roka byl obnoven. Pak už sloužil jen pár let. Ves Uhliště se ocitla v r. 1945 v hraničním pásmu a kostelík chátral a chátral. V 90. letech byla zřízena pro jeho záchranu česko-německá organizace a kostelík byl znovuvysvěcen v červenci 1994. Jsme tu tedy téměř na chlup po deseti letech od jeho obnovy. Kostel je znám každoroční jízdou sv. Linharta s žehnáním koní. Dnes tu není nikdo.

Ben se chladí ve vchodu kostelíka, já procházím okolí. Nejsem tu poprvé, ale miluji rozhled, který se otevírá údolím Chodské Úhlavy směrem k Chudenínu, Janovicům a dál až ke klatovské Hůrce. Zvlněné kopce, pole, lesíky, barvy léta. Poklid. Na druhé straně se majestátně táhne hřeben hraničních hor. Však vzdušnou čarou je to tu do Bavorska nějaké tři kilometry. Ale dnes se tam nevydáme. Čeká nás ještě cesta zpět. A sluníčko se na obloze posunulo a pálí.

Odpočíváme, vychutnáváme poklid místa a bezčasí, jen tak se vznášíme v kráse letního poledne. Idylu naruší další návštěvnice. Podle oblečení a obutí jsou ze vsi a vyšly si jen na krátkou procházku před obědem. Také je zlákala krása dne a poklid, který tu vládne. Dáváme se do řeči. Sice po chvilce odcházejí, ale kouzlo okamžiku je pryč. Bude čas na návrat.

Čekají nás dobré dvě hodiny cesty zpět. Přece jen, nelze jít přímo. Budeme se muset vrátit cestou, kterou jsme přišli. Silnice je příliš rozpálená a příliš frekventovaná. Šlapeme tedy k rozcestí, Teto část cety je o to nepříjemnější, že z usedlosti pod silnicí vybíhá obrovský pes a bezdůvodně Bena napadá. Naštěstí nic nejede. Ječím na obyvatele domu, ať to nějak řeší. Neřeší to nijak. Jen se přidávají k všeobecnému jekotu. Naštěstí to neskončí kousnutím, ale jen vrčením a štěkotem a pro nás oba obrovským leknutím. Naštěstí.

Rychle docházíme na rozcestí ke křížku a Stromu přání. Přáními je strom opravdu ověšen. Opět tu v jeho stínu chvíli spočineme. A pak nás čeká těch 100 výškových metrů zase nahoru. Je to hrozná fuška, jde nám to opravdu pomalilinku. Ale úsilí je odměněno. Za nějaký čas už sedíme na kraji lesa. Uřícení, zpocení, utahaní, ale jsme tu. Dopíjíme poslední zbytky zteplalé vody. Chutná nám.

Na konec nás čeká ta nejlehčí část cesty. Najít nepatrnou stezičku k hlavní cestě není žádný problém. Po chvilce už scházíme k rozcestí, abychom pak opět vystoupali vzhůru. A to už jsme ve známém lese. Na vyhlídce znovu odpočíváme. Trhám maliny a rozhlížím krajem. Dole pod námi je slyšet hukot aut. Probíhá tam německý silniční závod, auta se řítí směrem k hranicím. My se po chvilce řítíme z kopce dolů. Těšíme se domů, na tu báječnou studenou vodu, která tam bude. Když vystupujeme z lesa, městečko sálá jako rozpálená výheň. Poslední kroky jsou únavné. Ale jsou to ty poslední, no ne?

Za pár minut už sedím a upíjím chladnou vodu. Ben se s podobnou intenzitou věnuje své misce. Vedle poňafávají štěňata. Vlastně už je všechno normální.

Text: Mt 15,21-28

Dnešní evangelijní text odráží jedno ze silných matoušovských témat, totiž jak je to s Hospodinem a pohany (gójím). Hlavní postavou našeho příběhu je žena a cizinka. Je sice ustáleným klišé, že vztah k ženám řeší nejvíce autor Lukášova evangelia, ale Matouš nezůstává pozadu. Vždyť právě on má potřebu zdůraznit ty ženy v Ježíšově rodokmenu. Podobně vyzdvihuje Máří Magdalénu a kladně přijímá i jiné ženy. Ne, s ženami jako takovými Ježíš problém neměl. Čtenáři evangelia už to tak jednoznačně neviděli, ti problémy měli.

Žena našeho příběhu je nevíc cizinka. To je zde to, o co se hraje. Také s cizinci měli evidentně čtenáři evangelia problém. Velký. Autor evangelia na to odpovídá tím, že poukazuje na ženy v Ježíšově rodokmenu - o etnické čistotě Ježíšova původu nemůže být ani řeči (Kanenejky Támar a rachab, Moábka Rút, kdovíco Bat-šeba…) - a příslušnost k vyvolenému národu se určuje podle maminky, ta je přece vždy jistá, že?

Zpět k textu: máme tu trošičku trapný příběh. Ježíš si vyrazí na výlet za hranice všedních dnů. Chce mít asi chvíli pokoj. A ledva tam vkročí, tak na něj hned připoutá pozornost nějaká bezejmenná ženská! Muselo to být něco. Učedníkům je to hooodně moooc nepříjemné. Ten příběh je jistě autentický, on z toho Ježíš nevychází - aspoň v pohledu dneška - jako moc velký klaďas. Proto tento text vykladači nemají moc rádi. Hned si ukážeme, proč.

Prvotní církev si ho vyprávěla jako příběh. My tak lehce nemůžeme, musíme se pohybovat v mantinelu dogmat. A tak nás začne trápit otázka, proč se Ježíš choval tak, jak se choval. Malinko nejistě (jestli je vůbec poslán, tak k Izraeli), malinko nafoukaně (oslovuje pohany jako psy), malinko arogantně (snaha nejprve ženu ignorovat). Kdyby to nebyl Ježíš, byli bychom asi v silném pokušení usoudit, že ten hlavní hrdina se tu chová jako - s prominutím - pitomec. Jenže je to Ježíš a tak z toho musíme nějak vybruslit. Odvysvětlit to.

Dějiny výkladu textu na to šly tak, že hlavní argument vedly tím směrem, že si dotyčnou ženu chtěl Ježíš vyzkoušet. Že to na ni zkrátka nahrál, protože byl Božím Synem. Proto se přece:

Přistoupit ale příliš jednoduše na tento způsob uvažování je nebezpečné. Odpovíme si ne ty otázky.

Nejprve ta poslední: Ježíšovu výjimečnost akcentují NZ apokryfy. To je hodně divoké čtení, ve kterém je už malý Ježíš představen jako totálně ješitný, svévolný sprateček (jak by řekla Zuzana). Církev tyto spisy odmítla a udělala jasnou dělicí čáru, co už ne.

Pokud jde o první problém, tedy ty božské atributy: Někteří vykladači NZ jsou si vědomi problému a položili otázku, nakolik si Ježíš musel probojovat sám v sobě to, co to pro něj osobně znamená být Božím Synem. Jde zkrátka a dobře o to, že v době, kdy chodil tady s námi po zemi, některé jeho božské atributy nefungovaly, nebo aspoň ne automaticky. To, že byl plně člověkem, jak vyznáváme, znamená, že proti nám neměl neoprávněné výhody. Nešvindloval. Přesto však některé zásadní charakteristiky Boží odráží právě v tomto příběhu. A to je ta otázka, zda zhřešil či nikoli.

Bůh, tak, jak ho známe ze SZ, není (jak se snažil nám jednostranně nakecat Markión) děsivá pomstychtivá potvora. Naopak, často a rád se nechá ukecat. Věděl to Abraham a využil to k záchraně Lota, věděl to Enoch, Jákob, věděl to i Jonáš a štvalo ho to, podobnou zkušenost měl Eliáš… Zkrátka a dobře: když se dostaneme s Bohem do blízkého kontaktu, můžeme počítat s tím, že kvůli nám občas jako by mění naplánování. V našem příběhu tedy nejen, že se Ježíš nechá ukecat, ale dokonce se nechá zkorigovat. Pokud dosud sám sebe chápal jako toho, kdo tady má něco udělat s tím nevděčným prožluklým Izraelem, v rozhovoru s tou bezejmennou ženou najednou vidí, že jeho úkol je o dost širší. A povolí - já věřím, že nakonec nikoli rezignovaně, ale rád. Zkrátka uzná, že se sekl. To není nejjednodušší pozice, ale je férová. Vyžaduje jistou zralost a sebereflexi. Nám vypovídá o tom, že Bůh není ješitný hlupák, který by si za každou cenu stál na svém. A to je docela dobrá pravda víry, no ne?

Teď z druhé strany: co si můžeme vzít od té kananejské ženy? Ona se snaží vyřešit hodně vážný problém. Má víru v to, že J. zde může aktivně pomoci. Její potřeba je natolik palčivá, že nechává stranou vše ostatní - neřeší to, že se k ní učedníci chovají jako ke kusu hadru; neřeší to, že se J. chová jako skutečně nadřazený izraelský rabi (asi s Izraelci nějaké zkušenosti měla, ostatně s muži také - a genderová rovnost nebyla tehdy na pořadu dne). Neplýtvá silami na podružné bitvy, jde jí o něco zásadního a na to soustředí vše. Kašle na to, jak se k tomu budou stavět druzí, jde za tím, co vidí jako důležité. To je dobrý postřeh, ale prosím - pro praxi - neglobalizujte to a nepřenášejte to z oblasti své modlitební praxe jinam. Mohl by z toho být lehce malér!

Ještě jeden postřeh: ta žena to nedělá kvůli sobě. Jasně, mateřská láska hory přenáší. Ale pokud si její postoj vezmeme skutečně jako vzor pro svou modlitební praxi, pak nám to hodně říká o nasazení pro ty, kteří momentálně třeba sami prosit o pomoc neumí, nebo nemohou.

A ještě je tu jeden velice důležitý aspekt: tato žena Ježíše posouvá. Posouvá jeho pohled na nás, gójím. Dělá to přesně v intencích velkých starozákonních postav, např. Rút, která se pro spásu neváhala vtetelit Boazovi do postele, nebo nevěstky Rachab, která se pro spásu své rodiny dopustila vlastizrady… Teď je tu jedna bezejmenná a autor evangelia má potřebu na ni upozornit. Kdyby nebylo takových bezejmenných, bylo by křesťanství možná jen dávno odepsanou židovskou sektou. Nikdo by nebral vážně to, že je tu Bůh. Ne nějaký bůžek, nějaká modlička, předmět lokálního folklóru, ale ten, jemuž říkáme TY, s nímž vedeme dialog, který občas zasahuje do běhu věcí i našich životů, někdy dokonce hodně vážně. Nikdo by se s ním totiž nebavil, nikdo by se o něj nezajímal. Zvěst o to, kým Bůh je, je v našich rukou.

A uvědomme si, ten Ježíš, který se zde chová tak trochu nepochopitelně, nakonec dojde až na golgatský kříž. Kvůli mně, kvůli nám…

Shrňme si tedy, co jsme z textu vytěžili:

Aby pro nás to dnešní slovo nebylo jen pouhým řečnickým cvičením, zkusme něco aplikovat do své praxe. Zkusme se v tom příštím týdnu pečlivěji rozhlížet a všímat si těch potřebných kolem nás. Těch, kdo nemohou či neumějí prosit. Těch, kdo už třeba dávno ztratili odvahu. Zkusme za ně prosit. Máme-li odvahu a víru, zkusme to s nasazením kananejské ženy.