Září 2013

Via Tutti Frutti

29. září 2013 v 21:02 | Darina |  Geo-kačerské adrenaliny
Končí druhý týden semestru a já mám studentů tak akorát plné zuby. Je jich moc, hodin učení je také moc a nemám potřebu nějakou chvíli nikoho vidět. I beru batoh a vyrážím do okolí Slaného na Ovocnou stezku. Měla by mě čekat šňůra keší věnovaná různým druhům ovoce.

Autobus mě vysadil na nádraží. Beru to tedy trochu oklikou a cestou lovím Vozíčkářskou 7 (GC3A86R) věnovanou slánskému pivovaru. Pak už směřuji k okraji města a nořím se mezi ovocné sady. První kešky ukazují, že to zas taková psina nebude. Se svými nedostatečnými centimetry s těmi prvními fest bojuji. Jednu jen vidím, ale...

Pak se smůla prolamuje. Šlapu sama, i když podle zápisů v logboocích je jasné, že se před mnou na stezce pohybují minimálně 2 další kačeři. Ale ti si zřejmě přivstali nebo nemuseli do práce. Až u Broskve (GC4CZMK) se setkávám s kolegou z Mostu, pro kterého je tato keška poslední a trochu se tu trápí. Chvíli povídáme a rukou společnou a nerozdílnou nacházíme. Kolega pak na kole frčí na parkoviště, já se vydávám na další pouť. Cesta mě vede těsně kolem plotu sadů, ale dole pode mnou se leskne hladina rybníka u Blahotic. V této části se keše loví skoro samy. Postupuji tedy poměrně rychle až k ohybu stezky. Tady si odskočím pro kešku z jiné série. Přece ji tu nenechám, když je jen nějakých 350 m odtud. Keška je blízko rybníka, slézám ze stráně a pak šplhám po zídce nad rybníkem jak ještěrka, ale úlovek stojí za to.

Vracím se na Ovocnou stezku a docházím k dalšímu odpočívadlu. Zjišťuji indicie pro bonus, ale vlastní keš ne a ne najít. Nebudu napínat, tuhle jsem nedala. A stezka mě vede dál trochu do kopce. Tady je stísněná a některé z ovocných stromů se vymkly kontrole a utekly za plot. Leží pod nimi haldy spadaného ovoce. A potkávám tu také přímo hejno opilých motýlů, kteří na mírně zkvašeném ovoci hodují. Motýli mě ignorují, evidentně mají jiné starosti - poslední mejdan před tím, než na ně přijde zima, která bude pro mnohé z nich koncem existence. Tak si aspoň nyní pořádně užívají. Musím dávat pozor, kam šlapu a prodírám se jejich opilým davem. Naštěstí jsou zticha, nebo nemám na jejich pijácké písně naladěné ucho.

Dostávám se na silnici a chvilku po ní šlapu dál, než mě další odbočka svede úzkou pěšinou mezi ploty a viaduktem na druhou stranu trati. I tady se sbírají keše lehce, ale po droboučkém štěrku cesty se nejde dvakrát pohodlně. Proto brouzdám spíše loukou. Tam, kde se cesta blíží k silnici, narazím na poslední odpočívadlo a kamenný mostek přes trať. Ten snad pamatuje ještě císaře pána a otřískaný je až hanba.

Po silničce se dostávám na širokou cestu mezi ovocnými sady. Čeká mě poslední kilometr a posledních 6 kusů keší. Někde mezi vším tím pochodováním jsem si odlovila i bonusouvý kousek - ten je opravdu povedený. Dal mi trochu zabrat fyzicky, kombinace terénu a velikosti keše trochu poničila moje svalstvo. Ale keška stála za to!

Končím na rozcestí u Blahotic a přemýšlím, kudy nejrychleji do civilizace. Rozhoduji se vrátit na rozcestí k Drnovu. Mapa tvrdila, že je tam stanice autobusu. Na rozcestí docházím bez problémů. Ale stanice tam není. Jen krámeček s ovocem. Kupuji si jablko a zjišťuji, kam že se stanice ztratila. Paní prodavačka nejistě mávne rukou někam zpět ke Slanému. To mne právě neuklidňuje, přede mnou hlavní frekventovaná silnice na Prahu a Slaný dobrých 1,5 km. Ale opatrně rázuji po krajnici. Ukazuje se, že stanice tu je, dokonce na odbočce k Drnovu - ale na té druhé, která je od místa, kde jsem se u silnice vynořila, dobrých 500 m. A čekat tu na autobus znamená tisknout se do příkopu a doufat, že mě řidič nepřehlídne a někdo jiný nepřejede.

Trochu panikařím, od Blahotic se žene černý mrak a vypadá to spíš na bouřku, než na déšť. Naštěstí autobus má jet za 10 minut. Jede. Na mávnutí mi dokonce zastaví. Když se soukám dovnitř, spadnou první těžké kapky.

Liják sleduji už z okénka autobusu, který se za Knovízem vyhoupne na vršek, z něhož se otevře pohled na celou krajinu, která tu leží jako plochá mísa, teď smutná, protože smáčená studeným lijákem. Nad obzorem se honí černé mraky a proužek nažloutlého světla po mně hází zlověstný kukuč.

Je mi to jedno. Nádraží v Brandýsku je pár metrů od stanice autobusu a ten kousek přeběhnu. Liják ukazuje svou sílu naplno. Než přijede za pár minut vlak, jsme všichni čekající promoklí. Liják ustává až na Kladně.

Bylo to tedy docela povedené odpoledne. Skóre úlovků jsem navýšila o 31 bodů, zrelaxovala... nenastydla. Co víc si kačer může přát?

Zpoždění

21. září 2013 v 16:17 | Darina |  Cesty
Choulím se pod stříškou zadního vchodu. Všudypřítomné vlhko se zavrtává pod bundu. Přede mnou záclona deště. Umyté jsou stromy, tráva, pole se mění v bahnisko, les na obzoru zakrývají šedavé cáry mraků, které jak potrhané záclony žene vítr šikmo před údolí.

Choulím se pod stříškou a loučím se s krajem, který za ta léta tak dobře znám. Po místních stezkách mě nevede paměť dětství, ne. Také mi zde není důvěrně známý každý kámen. Ale jezdím sem již dlouho. Znám zkratky dětí, cestičky houbařů, znám vrcholky kopců, i zapadlá místa... Mám tento kraj ráda. Skoro jako ten, z něhož pocházím. Mám ho ráda. Je místem, kde bych dokázala žít.

Křížem krážem jsem za těch mnoho let prošla krajinu v širokém okruhu, projezdila ji na rozhašeném bicyklu, prodrkotala stařičkým autobusem a dýchavičnou lokálkou. Křížem krážem. Znám její skály, kapličky a kostelíky i městečka projektovaná úděsnou rukou reálného socialismu. Znám rybníky a jezírka a aleje starých stromů. Jsou mi sympatičtí místní, kteří ještě stále přirozeně zdraví kohokoli, byť byl cizinec.

Choulím se pod stříškou a sbírám odvahu vykročit. Déšť je to nejmenší, co mi dělá starost. To, co nechávám za sebou... Není to poprvé, kdy odněkud odcházím se smutkem. Jen... dřív to bývalo lehčí. Dřív jsem věřila, že příběhy mají dobré konce, že pravda a láska, víra a porozumění, důvěra a naděje - že toto vše nakonec přece jen vyhraje. Dřív jsem věřila. Dnes už nejsem ani důvěřivá, ani naivní. Příběhy dobré konce nemají.

Někde v domě vrzly dveře. Ač se to nezdá, ten dům za mými zády je plný lidí. Ti, kdo zde žijí, budou tu i zítra, pozítří, jen jejich malé starosti i radosti už nebudou mými starostmi a radostmi. A jejich malé hry na... kdo vlastně ví, na co... už nebudou mými hrami.

Cítím, že je čas. Vlastně... už dlouho je čas. Opozdila jsem se snad o dva roky. Bude to chtít pořádně natáhnout krok, chci-li tohle zpoždění dohnat. Vím, odkud a proč se chystám odejít. Odpověď na otázku kam, zatím nevím. Ale věřím, že tahle krajina, ta, kterou mám ráda, které rozumím, kterou znám - aspoň ta krajina mě nenechá ve štychu. A pomůže mi aspoň při prvních krůčcích do neznáma.

Zapínám bundu a rázně házím batoh na záda. Dokážu vyklouznout nepozorovaně. Na rozloučenou mi mává jenom do čista deštěm umyté červené listí. Když sbíhám z kopce dolů k městečku, směju se. Nad tím vším, co je za mnou. Nad sebou samotnou. Nad svou naivitou. Ten smích je trochu hořký. Ale co... směju se. Ne, brečet nemusím. To za mne obstará déšť. Vklouznu do známého prostoru. A zase jsem na cestě...