Úterý, 30.7. - Bečov nad Teplou

16. srpna 2013 v 12:38 | Darina |  Brod nad Tichou 2013 - tábor

Tahle akce vznikla tak trochu spontánně. V pondělí jsme se ve vlaku bavili o tom, co by se dalo ještě podniknout a kam jet a najednou nás - nezávisle několik, napadl Bečov nad Teplou. Tedy relikviář svatého Maura. Je to věc mimořádně zajímavá. Navíc, z Prahy je takový výlet těžko uskutečnitelný, vlakové spojení je zvláště mizerné. Z tábořiště bychom to mohli dokázat za den (později se ukázalo, že ještě rychleji). Tak proč se tam nevydat?

Na první pohled se zdálo, že nás pojede docela dost. Zájem projevili všichni roveři, Paleček a moje maličkost. Pravda, skutečnost úterního časného rána byla poněkud jiná: polovinu roverstva jsme z pelechů nevykopali, na některé je vstávání v šest zkrátka příšerná kruťárna. Takže nás bylo pět.

V Brodu jsme nastoupili do vlaku a čekalo nás sice několikeré přestupování, ale k cíli jsme se blížili. Trať z Mariánek do Karlových Varů přes Teplou je v rukou jiné společnosti, než jsou České dráhy. Je to poznat jednak na tarifu (cestovné je dražší), jednak na vybavení (vyřazené a repasované vagónky ČD), jednak na jednání personálu - oproti ČD je usměvavější, vlídnější, komunikativnější. Cesta sama tedy byla převážně pohoda.

V Bečově překvapivě zas tak mnoho lidí nevystupovalo a k zámku jsme dobloudili přes ves jaksi intuitivně. Měli jsme štěstí. Bylo za deset deset a první prohlídky začínaly právě o desáté. Zakoupili jsme vstupenky - opět nás mile překvapilo, že funguje karta Junáka, jen Senior, packal jeden, že neměl platný kupón ISIC, šel za plné vstupné (mojí maličkosti vynesla junácká karta studentské, heč). A pak jsme si užívali prohlídkového okruhu, jehož vyvrcholením mělo být spatření relikviáře na vlastní oči. Slečna průvodkyně se snažila, nicméně bylo poznat, že jde právě jen o snaživou brigádnici. Byli jsme tedy celkem hodní a snažili se ji nepřivádět do rozpaků nemístnými dotazy (nečinila například rozdílu mezi procesem a procesím). Raději jsem se neptala, co si představit pod pojmem využití relikviáře k liturgickým účelům, ale asi tím myslela jeho umístění v liturgickém prostoru. Pokud vím, tak se aktivně v Čechách pobíhá snad jen s lebkou sv. Václava, ke kterémužto konání mám tak trochu odpor. Štěstí, že moje aktuální denominace nevlastní ničí kosti! To bych opravdu neskousla. Nemám zkrátka ten správný středověký vkus. Nicméně, podnítilo nás to k následné debatě o Otci vlasti a jeho snaze krást ostatky, kde se dalo (zvídaví lidé si mohou pro zábavu přečíst Vondruškovu sérii románů - Zloději/Sběratelé/Prodavači/Vládci ostatků, kde je to podáno trochu lehčí formou, vážní zájemci budou muset nastudovat něco z historie Karlštejna).

Na konci prohlídky jsme opravdu zažili ten úchvatný okamžik, kdy nás po důkladném školení, co vše nesmíme, vpustili do trezorové komory. Byl tam! Uprostřed, v prosklené temperované skříni, nasvícen bodovými reflektory, aby byly vidět i ty nejmenší detaily… K prohlídce nám pustili něco gregoriánských chorálů pro dotvoření atmosféry. Ale i za úplného ticha by se zde dalo žasnout a obdivovat um a nápaditost a krásu čehosi, co vzniklo v době, kam naše paměť nesahá, kam často nesahá ani linie našich rodů (nemáme-li to štěstí, že bychom se narodili v rodině, která odvozuje svůj původ od šlechtice aktivního v křižáckých válkách), v době, která musela být v mnohém jiná a pro nás nepředstavitelná, ale s níž nás spojují přece jen nějaké tenounké mosty - víra (ačkoli ji často pojímáme jinak) a krása (ačkoli se estetické normy mění).

Když jsme si relikviáře užili do sytosti, byli jsme vyhnáni ven… Ostatek zámku působí dodnes poněkud zchátralým dojmem (v době, kdy byl relikviář znovuobjeven, to byla ruina). Ostatek vesnice tak působí také. Prosperuje tu několik hostinců - evidentně z turistického ruchu. Jinak tu chcípl pes… Pomalu jsme se loudali zpět k nádraží s cílem, zda by nebylo někde možné dát si něco na zub… ale buď to bylo na naši kapsu moc přepychové, nebo zavřené. Nakonec jsme si dali na nádraží párek v rohlíku (mňam) a sedli na vlak, který nám odjížděl do Mariánek pět minut po našem příchodu. Udělali jsme dobře, cestou se snesla docela vydatná přeháňka.

Podruhé jsme zmokli v Mariánkách, když jsme se snažili už opravdu akutně najít něco, kde by se dalo aspoň minimálně najíst. Byli jsme úspěšní. Po dlouhém tápání jsme na předměstí, tak kilák a půl od nádraží, objevili lidovou jídelnu. Dobrá bašta opravdu za lidové ceny, obsluha vlídná, posezení hezké. Na Mervinovi, který mlčel a hladověl, jsme ušetřili, ostatní jsme si docela užívali.

Do tábora jsme se vrátili oblíbeným vlakem ve 14.30 a zapadli opět do táborového života.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama