Pátek, 26.7.

14. srpna 2013 v 14:52 | Darina |  Brod nad Tichou 2013 - tábor

Den ve znamení anenské a jakubské pouti. Měli jsme radši zmizet, ale nějak jsme to nestihli. Bylo vražedné vedro a my se pohybovali jak zpomalený film.

Dopoledne se nějak vleklo. Už jsme dokonce ochutnali vlastní chléb - Pifova pícka opravdu pekla (mňam!) Ale dostali jsme se až k obědu.

Po obídku jsem si lebedila v mezipatře na faře - byl tam příjemný chládek a já nad časopisem pomalu, ale jistě usínala. Náhle mě z blaženého podřimování vytrhl hluk venku. Seběhla jsem ze schodů. Dole farář (podle kolárku to bylo jasné). A německy na mne cosi… Nu, němčině docela rozumím, umím se doptat na cestu k nádraží, koupit si kafe… ale na teologické diskuse to nestačí. Nějak lámaně jsem ze sebe vypravila, že místní jsou na dovolené, v kostele, že je vše připraveno… Od protistrany jsem vyrozuměla, že ve 14.30 bude bohoslužba a že jsme o trochu víc než vítáni, že se jaksi předpokládá… no, nazdar! Měli jsme jiné plány. Navíc, s touhle němčinou jsem si nějak nevěděla rady - asi nějaké příhraniční nářečí či co. Čisté to nebylo a při představě šumavského dialektu jsem byla na omdlení.

Tak jsem šla s těmi zprávami za Pifem a cestou si vyzvedla Seniora, protože ten z nás válí německy bezpochyby nejlíp. Zašli jsme do kostela domluvit se co a jak. Chvíli jsme tak tu němčinu oťukávali ze všech stran - a pak se obě strany bouřlivě rozchechtali! Byl to český farář z Plané, který mě považoval za Němku, která měla na faře být (ale dojela toho dne až odpoledne). Česky nám pak to domlouvání šlo o něco lépe, ač Senior (zarytý to atheista) při tom trpěl jak zvíře.
V táboře se zatím usnesli, že na bohoslužbu se obětuje Paleček (čekal, že se to od něj čeká?) a Chroustal. Jeho účast byla půvabná - držel čtyřiadvacetihodinové mlčení a tak se na každého jen usmíval (ne, ty děti vůbec nejsou postižené!) Držela jsem s nimi basu a šla také, protože mě docela zajímal kulturní fenomén přes-hraniční pouti.

Vlastní akce předčila má očekávání v několika směrech. Jak se dalo očekávat, byli zde starší lidé. Vlastně výrazně starší. Většinou tak sedmdesátníci, tedy ti, kdo ještě mohli odsun pamatovat, ale jako hodně malé děti. Celkem je chápu, na místním hřbitově odpočívají jejich prarodiče… ale jejich identita už byla veskrze německá. Měli s sebou svého pana faráře, který bohoslužbu předsedal (ten český dělal spíš více než méně "křoví"). Tím pádem jsme se moc češtiny nedočkali. Jen v případě čtení z evangelia a úvodu. Otčenáš byl latinsky, naštěstí, německy bych ho z hlavy nedala.
Bohoslužba nebyl v žádném ohledu liturgický ani kazatelský skvost. Čechů nás tam bylo asi sedm (čtyři místní). Poutníci byli očividně potěšeni, že mezi ně zavítali skauti - přece jen si, podobně jako Britové, potrpí při některých akcích na uniformy. Text evangelia byl vztažen k zasvěcení kostela a byl z Mt 20,20-28 (matka Jakuba a Jana jde žádat o přední posty pro své syny). Pokud jsem byla s to pochopit kázání, bylo o snad o tom, jak jsou matky důležité pro předávání víry a naší křesťanské identity. Pan farář tam do toho pak (pochopitelně) zapletl Marii a nepochopitelně argumentoval těm lidem tam (a svou kulturou to byli už Němci jak poleno) jejich matkami z českého území (jenže za Sudet zde ta kultura byla také německá!) Argumentaci pak dotvrdil hrou na harmoniku (nefalšované zednické piáno). Ne, harmonika v kostele mě vskutku nepohoršila, spíš pobavila. Ta melodie byla taková, nu… dovedu si ji představit v útulné bavorské hospůdce, kde korbely piva vzpírají chlapi v kožených kalhotech s padacím mostem a kde tancují ženské v dirndlech. Ten svatý text se s tím trochu bil, ale proti gustu… rozhodně to bylo hudebně lepší, než pokus o českou mariánskou píseň - místní varhaník musel mít hudební hluch a Chroustal mlčky trpěl. Německá varhanní produkce byla o dvě třídy lepší.

Po skončení bohoslužby jsme byli zváni ještě do hospody (vesnický folklor nezklam), ale vymluvili jsme se na program s oddílem - sami jsme tam jít nechtěli a s kluky to nešlo. Zas tak moc to nevadilo, jazyková bariéra by asi udělala své. Místo toho jsme se šli cachtat do potoka na obecní plac k soše Jana Nepomuckého. Po mostě nad námi se k hospodě pomalu přesouvala auta těch, kdo se ještě stavěli na hřbitově.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama