Čtvrtek 1.8. a pátek 2.8. – bouřlivé finále

24. srpna 2013 v 12:09 | Darina |  Brod nad Tichou 2013 - tábor
Od poloviny tábora to k závěru vždy utíká jako voda. Čtvrteční večer byl zasvěcen finále celotáborové hry. Antivirus byl namíchán a nyní bylo třeba ho dopravit raketou do ovzduší a zachránit tak svět. To se po setmění povedlo, přirozeně s patřičnými pyrotechnickými efekty. Finále si užili opravdu všichni. Svět byl zachráněn, mise splněna, mohli jsme se věnovat ještě dalším povinnostem.

Paralelně probíhaly i pohovory s těmi, kdo se rozmýšleli, že by mohli složit skautský či vlčácký slib. Ve čtvrtek večer se konal oddílový sněm, který rozhodl s konečnou platností, kdo slib skládat bude.

Pátek už byl trochu vážnější den co do obsahu. Dopoledne jsem si udělala poslední geokačerský výlet do vsi Hleďsebe. Něco jsem našla, ale už byla znát únava, vedro a celková devastace, nenachodila jsem tedy tolik, kolik jsem plánovala. A neužila jsem si to zas tak moc, ale každá keška dobrá. Budu se sem muset ještě vrátit někdy vybrat bývalé vojenské cvičiště Cech sv. Víta. Tam se to keškami jen hemží, ale byl by to výlet na celý den.

V táboře mi sice schovali oběd, ale nebyla to pro ně zas tak velká oběť - knedlíky s vajíčkem utopil Yetti v hektolitrech oleje. Vyrobil tak sice zajímavou, ale naprosto nepoživatelnou hmotu. Osvědčilo by se to jako tmel a mělo to zajímavou viskozitu - ale jíst se to v žádném případě nedalo!!!
Odpoledne začalo nabírat poněkud hektické rysy - sjížděly se návštěvy. Tedy rodinní příslušníci. Naštěstí většina rodičů jsou správní skautští rodiče, kteří spíše přiloží ruku k dílu, než že by operovávali své miláčky, kteří přirozeně na uvolnění táborového režimu reagují povětšinou tím, že řádí jak černá ruka. Vtip je v tom, že protože mají kluci přezdívky, mám rodiče zařazené do škatulek dle přezdívek, nikoli dle příjmení (v dávných dobách oddílu paní Loudalová a Bonsaiová na přezdívku slyšely docela pohodově). Takže… Chroustalovi nám byli velkou oporou v kuchyni, protože se ujali přípravy večeře v době, kdy mi klidnili rozvášněné kluky u aukce.

Krátkou mezihrou pak bylo vyřešení nějakých hygienických sporů s Flipem. Nebyl jediný, již předchozího večera jsem nechala odchytnout a kompletně umýt dvě nejšpinavější vlčata, aby je rodiče druhý den poznali. Roveři se onoho úkolu zhostili důkladně - umyli je i s hlavami. A nejukecanější z vlčat z toho mělo takový šok, že pak se plížilo táborem zabalené do osušky - a ani nepíplo.
K večeři už zde byl pěkný houfek lidí navíc - již zmínění "Chroustalovi" a "Flipovi", Kevinovi dorazila babička s dědečkem, Gurmánovi také přijeli rodiče, stejně jako Matymu. Ti s sebou měli i nádherně poslušného psa (co do poslušnosti předčil mnohé vlče). Předčasně z tábora museli odjet Skřeťan (a to mi bylo moooc líto) a Vojta (s tím byla také legrace).
Večeře byla úžasná, tolik mňamek, buchet a dalších dobrot jsme dlouho neviděli, ale nijak jsme se s nimi nepárali, do rána zbyly jen vylízané pekáče a krabice.

Oheň byl, jak jinak, superslavnostní. Zapaloval Mervin, protože byl první, kdo se popral zdárně s Orlími pery. Slibů bylo nebývale - vlčácký skládali Flip, Marián a Kevin, skautský Jakub (Větší) a Petr. Bylo to ohromně slavnostní a trochu dojaté a kluci jen zářili. Orlí pera si vysloužili, jak už bylo zmíněno v předchozím povídání, Mervin a Chroustal, Tři bílé tesáky Flip a HDD. Osvědčili tím, že jsou samostatní správní kluci, na které je možné se spolehnout a kteří v přírodě určitě přežijí a neztratí se snad ani v životě. Potom se rozdalo ještě něco odborek a odměny za pořádek (a nepořádek). Absolutním táborovým vítězem co do uklizenosti byl Flip, těsně následovaný Chroustalem (který si to jedenkrát zkazil a ten těsný závod projel o 3 body), největším táborovým čuňátkem byl malý Kubík, který se (ovšem i s dalšími borci) zasloužil o nebývalý počet leteckých dnů. Otázkou je, jak by to dopadlo, kdyby bodování podléhaly i stany roverstva a vedení!
Po skončení té nejslavnostnější části se ještě chvíli sedělo, ale část národa se rozjížděla hned po ohni. Náš počet se tedy docela ztenčil.

Odpadla jsem relativně časně, představa sobotního balení mne nutila zalézt do pelechu včas. Stejně jsem však nemohla usnout. Otevřeným oknem jsem zírala ven do noci, slyšela od dohasínajícího ohně útržky rozhovorů - o hvězdách, o životě… a byla trochu smutná, že zas něco krásného končí. Trochu dolehla existenciální krize, najednou jsem měla potřebu sčítat, o co vše jsem dosud přišla a co mám.


Mám ještě pořád nebe nad hlavou, umím vnímat krásu, mohu prochodit spoustu cest (a ne všechny jsou osamělé), umím stále ještě něco dávat druhým, i když je to jen sem tam trošek… Nemám barák za deset miliónů, nemám prestižní zaměstnání, nemám moc přátel (a ti, které mám, jsou v očích těch bohatých a úspěšných tak trochu looseři), nemám spoustu dalších věcí… abych řekla pravdu, po většině z těch jmenovaných ani netoužím. Obejdu se bez nich a nijak mi nechybí. Pak jsou ty přirozené ztráty, které bolí, ale které s sebou nese nutně čas (prarodiče, rodiče…) Tam cítím vděčnost za všechno krásné, co bylo. Smíření a odpuštění s tím, co bylo těžké. Stále však mám nebe nad hlavou a cestu před sebou - to stačí. Nově pak možná i nová přátelství lidí, které respektuji a jichž si vážím.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama