Srpen 2013

Čtvrtek 1.8. a pátek 2.8. – bouřlivé finále

24. srpna 2013 v 12:09 | Darina |  Brod nad Tichou 2013 - tábor
Od poloviny tábora to k závěru vždy utíká jako voda. Čtvrteční večer byl zasvěcen finále celotáborové hry. Antivirus byl namíchán a nyní bylo třeba ho dopravit raketou do ovzduší a zachránit tak svět. To se po setmění povedlo, přirozeně s patřičnými pyrotechnickými efekty. Finále si užili opravdu všichni. Svět byl zachráněn, mise splněna, mohli jsme se věnovat ještě dalším povinnostem.

Paralelně probíhaly i pohovory s těmi, kdo se rozmýšleli, že by mohli složit skautský či vlčácký slib. Ve čtvrtek večer se konal oddílový sněm, který rozhodl s konečnou platností, kdo slib skládat bude.

Pátek už byl trochu vážnější den co do obsahu. Dopoledne jsem si udělala poslední geokačerský výlet do vsi Hleďsebe. Něco jsem našla, ale už byla znát únava, vedro a celková devastace, nenachodila jsem tedy tolik, kolik jsem plánovala. A neužila jsem si to zas tak moc, ale každá keška dobrá. Budu se sem muset ještě vrátit někdy vybrat bývalé vojenské cvičiště Cech sv. Víta. Tam se to keškami jen hemží, ale byl by to výlet na celý den.

V táboře mi sice schovali oběd, ale nebyla to pro ně zas tak velká oběť - knedlíky s vajíčkem utopil Yetti v hektolitrech oleje. Vyrobil tak sice zajímavou, ale naprosto nepoživatelnou hmotu. Osvědčilo by se to jako tmel a mělo to zajímavou viskozitu - ale jíst se to v žádném případě nedalo!!!
Odpoledne začalo nabírat poněkud hektické rysy - sjížděly se návštěvy. Tedy rodinní příslušníci. Naštěstí většina rodičů jsou správní skautští rodiče, kteří spíše přiloží ruku k dílu, než že by operovávali své miláčky, kteří přirozeně na uvolnění táborového režimu reagují povětšinou tím, že řádí jak černá ruka. Vtip je v tom, že protože mají kluci přezdívky, mám rodiče zařazené do škatulek dle přezdívek, nikoli dle příjmení (v dávných dobách oddílu paní Loudalová a Bonsaiová na přezdívku slyšely docela pohodově). Takže… Chroustalovi nám byli velkou oporou v kuchyni, protože se ujali přípravy večeře v době, kdy mi klidnili rozvášněné kluky u aukce.

Krátkou mezihrou pak bylo vyřešení nějakých hygienických sporů s Flipem. Nebyl jediný, již předchozího večera jsem nechala odchytnout a kompletně umýt dvě nejšpinavější vlčata, aby je rodiče druhý den poznali. Roveři se onoho úkolu zhostili důkladně - umyli je i s hlavami. A nejukecanější z vlčat z toho mělo takový šok, že pak se plížilo táborem zabalené do osušky - a ani nepíplo.
K večeři už zde byl pěkný houfek lidí navíc - již zmínění "Chroustalovi" a "Flipovi", Kevinovi dorazila babička s dědečkem, Gurmánovi také přijeli rodiče, stejně jako Matymu. Ti s sebou měli i nádherně poslušného psa (co do poslušnosti předčil mnohé vlče). Předčasně z tábora museli odjet Skřeťan (a to mi bylo moooc líto) a Vojta (s tím byla také legrace).
Večeře byla úžasná, tolik mňamek, buchet a dalších dobrot jsme dlouho neviděli, ale nijak jsme se s nimi nepárali, do rána zbyly jen vylízané pekáče a krabice.

Oheň byl, jak jinak, superslavnostní. Zapaloval Mervin, protože byl první, kdo se popral zdárně s Orlími pery. Slibů bylo nebývale - vlčácký skládali Flip, Marián a Kevin, skautský Jakub (Větší) a Petr. Bylo to ohromně slavnostní a trochu dojaté a kluci jen zářili. Orlí pera si vysloužili, jak už bylo zmíněno v předchozím povídání, Mervin a Chroustal, Tři bílé tesáky Flip a HDD. Osvědčili tím, že jsou samostatní správní kluci, na které je možné se spolehnout a kteří v přírodě určitě přežijí a neztratí se snad ani v životě. Potom se rozdalo ještě něco odborek a odměny za pořádek (a nepořádek). Absolutním táborovým vítězem co do uklizenosti byl Flip, těsně následovaný Chroustalem (který si to jedenkrát zkazil a ten těsný závod projel o 3 body), největším táborovým čuňátkem byl malý Kubík, který se (ovšem i s dalšími borci) zasloužil o nebývalý počet leteckých dnů. Otázkou je, jak by to dopadlo, kdyby bodování podléhaly i stany roverstva a vedení!
Po skončení té nejslavnostnější části se ještě chvíli sedělo, ale část národa se rozjížděla hned po ohni. Náš počet se tedy docela ztenčil.

Odpadla jsem relativně časně, představa sobotního balení mne nutila zalézt do pelechu včas. Stejně jsem však nemohla usnout. Otevřeným oknem jsem zírala ven do noci, slyšela od dohasínajícího ohně útržky rozhovorů - o hvězdách, o životě… a byla trochu smutná, že zas něco krásného končí. Trochu dolehla existenciální krize, najednou jsem měla potřebu sčítat, o co vše jsem dosud přišla a co mám.


Mám ještě pořád nebe nad hlavou, umím vnímat krásu, mohu prochodit spoustu cest (a ne všechny jsou osamělé), umím stále ještě něco dávat druhým, i když je to jen sem tam trošek… Nemám barák za deset miliónů, nemám prestižní zaměstnání, nemám moc přátel (a ti, které mám, jsou v očích těch bohatých a úspěšných tak trochu looseři), nemám spoustu dalších věcí… abych řekla pravdu, po většině z těch jmenovaných ani netoužím. Obejdu se bez nich a nijak mi nechybí. Pak jsou ty přirozené ztráty, které bolí, ale které s sebou nese nutně čas (prarodiče, rodiče…) Tam cítím vděčnost za všechno krásné, co bylo. Smíření a odpuštění s tím, co bylo těžké. Stále však mám nebe nad hlavou a cestu před sebou - to stačí. Nově pak možná i nová přátelství lidí, které respektuji a jichž si vážím.

Petice a petlice

24. srpna 2013 v 12:09 | Darina |  Brod nad Tichou 2013 - tábor

Nějak se na konci tábora ujala móda protestovat. Zde autentický přepis všeho toho, co jsem během posledního večera obdržela, s odpověďmi (slíbila jsem vyjádření do 30 dnů):


Předfinále (31.7. a 1.8.)

16. srpna 2013 v 15:43 | Darina |  Brod nad Tichou 2013 - tábor

Následující dva dny jsem trávila v táboře. Byly do jisté míry klidnější. Z druhé strany však byly nabity událostmi. Boj o orlí pera přituhuje. Pořádně. Mervin už to měl odmlčením a hladovkou v kapse. Další v pořadí a nejblíž cíli byl Chroustal.

Ukázalo se však, že nejproblematičtější není ani to mlčení, jako těch 24 hodin venku a být nespatřen nikým. Bylo marné dávat dobré rady ve stylu: oheň a spaní si budujte za obzorem; nezdržujte se na místech, kde vás čekají; pohybujte se opatrně; snažte se předvídat, co asi tak vaši lovci udělají; počítejte s tím, že zvuk se nese daleko a můžete tábor sledovat nejen zrakem; počítejte s tím, že světlo je vidět na kilometry…

Chroustala poprvé potkali v lukách. Podruhé nás málem převezl. S postupující nocí se stáhl na faru a spal hezky pod střechou. Všechno by to bylo bývalo dobré, kdyby… Za prvé, kdyby se pohyboval tiše, což v domě, kde vržou dveře a skřípou prkna v podlaze, jde trochu obtížněji. Za druhé, kdyby si vybral pokoj, z něhož by přece jen mohl sledovat cvrkot v táboře. Vybral si sice ten nejzastrčenější (tudíž pravděpodobný), ale s okny na druhou stranu. Za třetí, kdyby dokázal odhadovat čas a vyplížit se ven v době, kdy měl tábor nástup. Za čtvrté, kdyby ho nepřemohla čtenářská vášeň. A tak jsme jen tak mimochodem milého Chroustala objevili, jak si lebedí v postýlce a spí jako andělíček. Počkali jsme, až se vyspinká do růžova… a podstrčili mu pod dveře papír, že je nám líto, ale že byl spatřen. Napotřetí šel na jistotu a našel si kdesi jakési křoví, z něhož de facto celou tu dobu nevylezl. Byl tedy druhým úspěšným adeptem.

Další, kdo zaútočil na získání této výzvy, byl Adam. Měl trochu smůlu, když měl odmlčeno 23 hodin a 30 minut, zazpíval si s námi omylem junáckou hymnu. To už bylo hodně nahnuté, ale ještě se to dalo celé stihnout, za předpokladu, že vyfičí do terénu a nedá se chytit. A mlčet bude cestou domů. Adam se na to připravil důkladně, vzal si maskáče, bundu, kuklu… skutečnost, že bylo nějakých +28 °C mu nedělala starosti. Vyrazil na cestu (což bylo už, myslím, v pátek).

Poprvé byl odchycen na vodárně, tedy na místě, kde každý z roverů musel předpokládat jeho výskyt. Bylo to snad 2 hodiny po tom, co začal, ohlásil tedy neprodleně další pokus. Táborové odpoledne strávil tábor velmi humorně. Adam byl objeven na protější stráni - pouhým okem. Ale aby si to lidé užili, střídali se na židli před jídelnou a dalekohledem sledovali Adamův pohyb. Hlásili pak jeho jednotlivé kroky. Když už to bylo neúnosné, rozhodli jsme se, že mu uspořádáme narozeninovou párty (ano, v tento slavný den dovršil 15 let) s balonky a přípitkem tak, aby pochopil, že už ho nějakých pár hodin máme v hledáčku. Dokonce se ho podařilo i vyfotit. Foto přes dalekohled je sice poněkud rozmazané, asi tak jako fotky yettiho v Himalájích, ale důkaz to je. Adam tak vyčerpal své pokusy a vysloužil si novou přezdívku (jen nevím, jaký bude pravopis): Yetti (variantně asi i Yeti, Jeti). Když se po neúspěchu vrátil do tábora, nejvtipnější hlášku k dění měl Jeník: "Oni tě sledovali, střídali se o dalekohled a říkali, co všechno děláš - a já tě neviděl čůrat!!! Bééé…"

Poučen tímto katastrofickým vývojem, šel to zkusit ještě Šipka. I jeho pokusy ztroskotaly. Poprvé proto, že si při stmívání rozsvítil při svém ukládání se do spacáku baterku - a zdaleka nebyl za obzorem. Jeho vysvětlení později znělo, že si přece musel odházet všechny ty šišky, co by ho tlačily do zad! (Proč ho to nenapadlo udělat za bílého dne, nevím.) Byl tedy polapen bez námahy a téměř ihned. Při druhém pokusu si aktivně odnesl z tábora dalekohled, aby nemohl být sledován - a potom koukal tímto přístrojkem dolů ze stráně na nás. Smůla byla, že sluníčko měl proti sobě a to ho spolehlivě prozradilo…

Vlažný pokus podnikl i Medard, ale vzal se, když zjistil, že 24hodinová hladovka je nad síly jeho žravého dospívajícího organismu.

Doufám, že se všichni neúspěšní adepti pokusí o odlov této výzvy na následujícím táboře. Lze se těšit na další humorné příběhy.

V tyto dny už také vrcholila celotáborová hra. Byl nalezen mrtvý šílený vědec, dle jeho zápisků kluci uvařili antivirus (nepátrám po tom, kdo umýval ten hrnec od těch děsivých ingrediencí). Pak proběhla etapa, kterou jsme pracovně nazvali: zmlať svého vedoucího… vypadalo to jako bitva papírovými koulemi (jichž byl drastický nedostatek) a složenými novinami. Zombíkům se nechtělo nějak moc umírat a tak se na ně vždy sesypala kupa kluků a mydlili je novinami hlava nehlava…

Další dobrodružná etapa byla noční. Původně mělo jít o plíženou v lese s cílem získat zpět odcizené zásoby. Mělo to celé jen několik malých vad. Kluci byli buzeni brzy po usnutí, byli tedy vyjukaní a mrzutí - ozval se i kvil a nářek, ale to se zvládlo. Druhou, podstatnější vadou, byla skutečnost, že les, v němž se mělo plížit, byl celkem hustý a znemožňoval bezpečný postup bez světla. Navíc směrem k ukrytému pokladu vedla přibližně jedna bezpečná cesta, ostatní končily v podrostu, vysoké trávě či na docela příkrém svahu. Lovci, kteří měli původně vyřazovat hráče ze hra tím, že na ně posvítili, nakonec předstírali totální hloupost a slepotu a spíše svítili klukům na cestu (a modlili se, aby se někdo o něco nepřerazil). Byl sice vydán přísný zákaz rychlého pohybu, ale stejně to kdosi nevydržel a pokusil se v tom terénu běhat. Ale hru hodnotím jako úspěšnou - všichni přežili a nebylo žádné zranění. Super, ne???

A už se kvapem přiblížilo finále, ale to až v dalším povídání.

Úterý, 30.7. - Bečov nad Teplou

16. srpna 2013 v 12:38 | Darina |  Brod nad Tichou 2013 - tábor

Tahle akce vznikla tak trochu spontánně. V pondělí jsme se ve vlaku bavili o tom, co by se dalo ještě podniknout a kam jet a najednou nás - nezávisle několik, napadl Bečov nad Teplou. Tedy relikviář svatého Maura. Je to věc mimořádně zajímavá. Navíc, z Prahy je takový výlet těžko uskutečnitelný, vlakové spojení je zvláště mizerné. Z tábořiště bychom to mohli dokázat za den (později se ukázalo, že ještě rychleji). Tak proč se tam nevydat?

Na první pohled se zdálo, že nás pojede docela dost. Zájem projevili všichni roveři, Paleček a moje maličkost. Pravda, skutečnost úterního časného rána byla poněkud jiná: polovinu roverstva jsme z pelechů nevykopali, na některé je vstávání v šest zkrátka příšerná kruťárna. Takže nás bylo pět.

V Brodu jsme nastoupili do vlaku a čekalo nás sice několikeré přestupování, ale k cíli jsme se blížili. Trať z Mariánek do Karlových Varů přes Teplou je v rukou jiné společnosti, než jsou České dráhy. Je to poznat jednak na tarifu (cestovné je dražší), jednak na vybavení (vyřazené a repasované vagónky ČD), jednak na jednání personálu - oproti ČD je usměvavější, vlídnější, komunikativnější. Cesta sama tedy byla převážně pohoda.

V Bečově překvapivě zas tak mnoho lidí nevystupovalo a k zámku jsme dobloudili přes ves jaksi intuitivně. Měli jsme štěstí. Bylo za deset deset a první prohlídky začínaly právě o desáté. Zakoupili jsme vstupenky - opět nás mile překvapilo, že funguje karta Junáka, jen Senior, packal jeden, že neměl platný kupón ISIC, šel za plné vstupné (mojí maličkosti vynesla junácká karta studentské, heč). A pak jsme si užívali prohlídkového okruhu, jehož vyvrcholením mělo být spatření relikviáře na vlastní oči. Slečna průvodkyně se snažila, nicméně bylo poznat, že jde právě jen o snaživou brigádnici. Byli jsme tedy celkem hodní a snažili se ji nepřivádět do rozpaků nemístnými dotazy (nečinila například rozdílu mezi procesem a procesím). Raději jsem se neptala, co si představit pod pojmem využití relikviáře k liturgickým účelům, ale asi tím myslela jeho umístění v liturgickém prostoru. Pokud vím, tak se aktivně v Čechách pobíhá snad jen s lebkou sv. Václava, ke kterémužto konání mám tak trochu odpor. Štěstí, že moje aktuální denominace nevlastní ničí kosti! To bych opravdu neskousla. Nemám zkrátka ten správný středověký vkus. Nicméně, podnítilo nás to k následné debatě o Otci vlasti a jeho snaze krást ostatky, kde se dalo (zvídaví lidé si mohou pro zábavu přečíst Vondruškovu sérii románů - Zloději/Sběratelé/Prodavači/Vládci ostatků, kde je to podáno trochu lehčí formou, vážní zájemci budou muset nastudovat něco z historie Karlštejna).

Na konci prohlídky jsme opravdu zažili ten úchvatný okamžik, kdy nás po důkladném školení, co vše nesmíme, vpustili do trezorové komory. Byl tam! Uprostřed, v prosklené temperované skříni, nasvícen bodovými reflektory, aby byly vidět i ty nejmenší detaily… K prohlídce nám pustili něco gregoriánských chorálů pro dotvoření atmosféry. Ale i za úplného ticha by se zde dalo žasnout a obdivovat um a nápaditost a krásu čehosi, co vzniklo v době, kam naše paměť nesahá, kam často nesahá ani linie našich rodů (nemáme-li to štěstí, že bychom se narodili v rodině, která odvozuje svůj původ od šlechtice aktivního v křižáckých válkách), v době, která musela být v mnohém jiná a pro nás nepředstavitelná, ale s níž nás spojují přece jen nějaké tenounké mosty - víra (ačkoli ji často pojímáme jinak) a krása (ačkoli se estetické normy mění).

Když jsme si relikviáře užili do sytosti, byli jsme vyhnáni ven… Ostatek zámku působí dodnes poněkud zchátralým dojmem (v době, kdy byl relikviář znovuobjeven, to byla ruina). Ostatek vesnice tak působí také. Prosperuje tu několik hostinců - evidentně z turistického ruchu. Jinak tu chcípl pes… Pomalu jsme se loudali zpět k nádraží s cílem, zda by nebylo někde možné dát si něco na zub… ale buď to bylo na naši kapsu moc přepychové, nebo zavřené. Nakonec jsme si dali na nádraží párek v rohlíku (mňam) a sedli na vlak, který nám odjížděl do Mariánek pět minut po našem příchodu. Udělali jsme dobře, cestou se snesla docela vydatná přeháňka.

Podruhé jsme zmokli v Mariánkách, když jsme se snažili už opravdu akutně najít něco, kde by se dalo aspoň minimálně najíst. Byli jsme úspěšní. Po dlouhém tápání jsme na předměstí, tak kilák a půl od nádraží, objevili lidovou jídelnu. Dobrá bašta opravdu za lidové ceny, obsluha vlídná, posezení hezké. Na Mervinovi, který mlčel a hladověl, jsme ušetřili, ostatní jsme si docela užívali.

Do tábora jsme se vrátili oblíbeným vlakem ve 14.30 a zapadli opět do táborového života.

Pondělí, 29. 7. – Mariánské Lázně

16. srpna 2013 v 11:56 | Darina |  Brod nad Tichou 2013 - tábor

Po bouřce to byl první den. Kdy se ochladilo. Vypravili jsme se tedy na celodenní výlet. Do Mariánských Lázní. Na můj vkus to hrozilo docela nudou - lázeňské město plné bohaté smetánky z Východu i z Asie… a do toho my, táborníci, trochu načichlí kouřem ohňů, trochu sportovněji založení… co tam, u všech všudy, budeme dělat? Musíme si to nějak zpestřit, jinak se ukoušeme nudou - a nudící se kluci jsou docela třaskavý potenciál.

Zavzpomínala jsem na staré akce ještě pod hlavičkou ČSOP (to nám bylo 20 a bylo to za na sklonku totality) a také na různé recesiády… výsledkem bylo, že jsem uzavřela megasázku s Chroustalem o to, zda oddíl zazpívá u zpívající fontány - vánoční koledu!

Trocha napětí - než tam kluci došli, odskočila jsem si se dvěma georoboty odlovit kešku u anglikánského kostela a druhou hned u fontány.

Poté Chroustal sešikoval oddíl - pro recesi zvábil i část roverů a něco vedení - a pilně a neomylně jsme zvěstovali světu, že Nesem vám noviny

Dalším bodem programu (zatímco Fík šel shánět něco pro naše hladová břicha) byla soutěž o nejnechutnější lázeňský pramen. Nutno říct, že je tedy z čeho vybírat. Degustovalo se řádně, občas ty škleby u toho stály opravdu za focení. Ujednotili jsme se pak na tom, že s velkou převahou vyhrává Křížový pramen (sirný). Jistý zájem byl ještě o degustaci Mariánského pramene, podle nějž mají lázně jméno. V informacích se psalo, že díky tomuto prameni byl J. W. Goethe až do vysokého věku tak zdatný (všichni známe jeho horoucí lásku k mladinké Ulrice, ne?)

Po obědě, který jsme absolvovali trochu mimo centrum na trávníku u jakési kašny, jsme se šli podívat ještě do geoparku. Byla to trocha chození a sem tam kámen. Nejzajímavější z toho byl symbolický hřbitov a potom čedičový útvar, na němž jsme se vyfotili.

Čekala nás pomalu cesta zpět přes celé město k nádraží… vlastně jsme si to moc neužili. Tohle město není na to, aby se dal rozchod, některé experty bychom pak těžko hledali. Jak se rychle přesunout? Nu, už jsme dnešek začali s recesí a navíc… po cestě vlakem jsme opět potkali tu milou dámu, co nás odhadla na postižené. V centru jsme na ni pak narazili ještě dvakrát. Skoro jako by nás pronásledovala… Nedá se nic dělat, nějak budeme muset svou pověst retardovaných obhájit - a se ctí!

Následovala další recese a sázka: donést k nádraží (nakonec jen k supermarketu) kládu z lesa za zpěvu infantilních dětských popěvků. I do toho se kluci (tedy část) nechali uvrtat. A tak táhli přes kolonádu a park a postupně se synchronizovali při zpěvu písně Skákal pes, kterou prokládali popěvky Když jsem já sloužil a Prší, prší… Vydrželi to opravdu až do konce a vzali to jako úžasný způsob, jak trochu popíchnout tu společenskou smetánku, co korzovala kolem. Zároveň přišli i na to, že když se tváří dost sebejistě, nikdo je nemá za hlupáky. Doufám, že jim tenhle trénink bude jednou dobrý, až budou třeba absolvovat pracovní pohovory, kde z člověka udělají hlupáka raz dva…

Zkrátka - pověst, že "Ty děti jsou postižené…" jsme naplnili do puntíku. Jak bychom si také mohli vzít na svědomí, aby se ona dáma dopustila lži, no ne?

Neděle, 28.7.

15. srpna 2013 v 12:36 | Darina |  Brod nad Tichou 2013 - tábor

Nějak se nám letos rozjelo plnění orlích per. S ránem vyrazil do terénu Mervin splnit 24 hodin o samotě. Jakási záhadná modifikace podmínek vyžadovala, aby byl někde v okolí a pozoroval tábor. To hrozilo parádní nudou. Po nástupu zde tedy byla halda nadšených lovců, kteří se rozhodli, že uspořádají na Mervina štvanici. Nu, nebude-li hloupý, nedostanou ho.

Po chvíli se vrátilo komando vlčat pod vedením Chroustala, že prý je Mervin ve vodárně a že je tam roveři nechtějí pustit - a jak je to nefér, nečestné a nesportovní. Klasicky se během dopoledne ukázalo, že Mervin ve vodárně není a nebyl a byl zas na chvíli klid. Aspoň na bohoslužbu. Ta proběhla na můj vkus trochu rozpačitě, možno říci, že skoro ilegálně. Nejprve byly zmatky se začátkem (jasně, Chroustal dal přednost honu na Mervina před zbožností). Pak… tvářilo se to jako akce pro vyvolené. Někdo z kluků, kteří nemají kostelní zkušenosti, se sice projevil zájem, že by šel také, ale pak se zalekl toho, že to vypadalo právě až moc "kostelně" - a co kdyby něco zbodal? Necítil se být vítán - a tohle je pro mé pojetí zbožnosti kapku problémeček.

Přesto jsem si tohle malé nedělní zastavení užila. Nějak tak mě tam cosi oslovilo a zaujalo. Hlavní myšlenka byla až k zbláznění jednoduchá - papež František v Jižní Americe mluvil o tom, že chce těm lidem přinést Krista. Nejsem založením evangelista a neumím a nedokážu a nechci rvát lidem do hlavy Boha horem dolem, ať už chtějí či nikoli. Na druhé straně však nevidím důvod, proč se za svou víru stydět nebo proč ji tajit.Patří přece k tomu, kým jsem. Jsem si také až příliš vědomá, že by sem tam někdo nějaké to setkání - hlavně s Božím milosrdenstvím, přijetím a láskou - potřeboval. Tohle byla věc, na kterou jsem tam myslela, na konkrétní lidi, blíž i dál v čase i v prostoru… Pokud by se podařilo ještě několika ukázat, že Bůh nepatří do starého železa a že není jen pro hloupé a slabé, bylo by to fajn.Je jedno, zda to udělám já či někdo jiný, ale jde o to, aby na to někdo sebral odvahu.

Po obědě jsem si v chládku fary ještě pár věcí promýšlela. Opravdu na to byl čas. Po delší době mě zase navštívil Ž 139. A nefalšovaná radost ze slunečního svitu, z toho, že vše jde dobře, že si to tu užíváme… starosti přijdou pak. Hodila jsem řeč i s Jaroslavem. Dosud jsem ho neznala a chtěla jsem vědět, co je zač. Později odpoledne jsme šli k vodě a líně si ji užívali až skoro do večeře.

Podvečer se chmuřil. Od hranice táhla mračna. Vypadalo to na pořádný déšť. Pif s Palečkem mrkli na internet a prohlásili, že to přijde až tak za 2 hodiny. Já mrkla na oblohu a prohlásila, že za půl hodiny budeme mít starosti. A měli jsme.

Přihnalo se to jedna báseň. Stihli jsme zašněrovat stany, ale ne pozavírat okna na faře: tedy, ta Němka trvala na tom, že si ta svá zavře sama, ok. Nestihla to. Prudký poryv vichřice jí okno vyrval z ruky a sklo se vysypalo. Měla kliku, že se jí nic nestalo. Zůstala jsem s ní uklízet škody a čekala jsem, zda budeme muset evakuovat mrňousy pod střechu. Byli stateční, nemuseli jsme, hurá!

Nebe venku připomínalo ohňostroj. Ani moc nepršelo, jen se blýskalo, moc nehřmělo, ale vítr byl silný. Pomyšlení na Mervina venku mi moc klidu nepřidávalo. Věděla jsem, že jediné nebezpečí, které mu hrozí, je od padajících větví či stromů (kusy pozemků kolem potoka a bývalých rybníků tu byly podmáčené). Jinak může maximálně promoknout. Doufala jsem, že není hlupák a přečká to někde relativně za větrem. Ale pět procent opatrnosti mi říkalo: co když je hlupák…

Ulevilo se mi někdy kolem páté ráno, kdy se pokusil připlížit do mého obydlí a otestovat mou bdělost. Zareagovala jsem na pohyb a pak to nechala být - stáhl se. Spatřen nebyl a já si oddechla, že je v pořádku. Neměla jsem tedy důvod ke krutému pronásledování. Slavnostně tedy prohlašuji, že Mervin není hlupák. Smějící se

Sobota, 27.7.

14. srpna 2013 v 15:34 | Darina |  Brod nad Tichou 2013 - tábor


Další z volnějších dnů. Kluci se chystali na letecký den do Plané (což bych si asi v tom vedru moc neužila). Já jsem naplánovala odlovení kešek v Tachově. Pojala jsem to velkoryse a vyrazila brzy ráno. Měla jsem vlastně kliku. Paleček jel přes půl kraje do Hrádku u Sušice na svatbu. Pif nás oba hodil do Plané na vlak a v rozmezí dvou minut se Paleček odřítil směrem na Plzeň a já odsupěla žlutou regionální příšerkou do Tachova. Dopravní ruch tu o víkendech není opravdu nic moc.

Byl pěkný den a sliboval parno. Začala jsem s průzkumem města u mohyly. Smutné místo. Připomínka těch, kdo zde skončili na sklonku války při pochodu smrti. Ro místní mládež asi zašívárna, kde se dá kouřit, popíjet a dělat nic.

Odtud jsem pak postupovala po okraji města a podél řeky, až jsem našla vstup do Knížecí aleje. Zámecký park je rozsáhlý a vcelku dobře upravený. Takhle brzy ráno tu nebyla ani noha. Našla jsem svou kešku a vydala se do centra. Tam jsem se trochu vyznala, v Tachově jsem už byla, byť je to pár let a byť to bylo na skok. Obdivila jsem náležitě kostel (tady jsem zaznamenala jediný neúspěch), kostelík Máří Magdalény a místní židovský hřbitov, kde je hrob zázračného rabína. Odtud jsem pak stoupla přes kdysi moderní sídliště na pláně, odkud jsou zajímavé výhledy na město. Bylo docela vedro a já navíc ještě zakufrovala v dost složitém terénu. Skalky, kopřivy, kopečky, stráně, roklinky… ale nakonec jsem se bez úrazu vyšplhala na silnici a po ní seběhla zpět do centra.


Bufet na náměstí, který inzeroval internet zdarma, měl zavřeno. Otevřené tu bylo jen informační centrum, kde mě k počítači na chvilku pustili (potřeboval jsem zalogovat tu haldu keší, co jsem ulovila od počátku tábora). Dobře jsme si popovídali - dozvěděla jsem se například, že místní Náměstí svobody se za války jmenovalo Adolf Hitler Platz (informace, která potěší jistě ty členy oddílu, co se zajímají o dějiny 2. světové války).


Pak jsem se šla ještě jednou podívat ke kostelu - ne, nenašla jsem. Navíc mě rozčiloval pes u vedlejšího domu, který se mohl pominout vždy, když jsem se přiblížila na jeho hlídací vzdálenost. Nechala jsem to tedy být a šla ulovit poslední kousek - mysteku o placení daní do širšího okolí místního finančního úřadu. Dík tomu jsem objevila Tesco a koupila i nějakou svačinu. Dolů k nádraží jsem seběhla pár minut před odjezdem vlaku zpět. Stejně jsem ale v Plané čekala, nechtělo se mi moc v tom parnu šlapat.


Mobilem na dálku jsem řešila spuštění naší keše v Nýrsku, vypadalo to, že by se to mohlo povést (opravdu, 1.8. byla zveřejněna).


Vrátila jsem se na tábořiště stejně dřív než kluci. Využila jsem čas k před-přípravě večeře, ale také k osprchování a praní. Když jsem byla v nejlepším (naštěstí už po sprše) s náručí plnou mokrého prádla, zjevili se na louce (kde se vzali, tu se vzali) lidičky ze střediska. Přátelská kontrola. O generaci mladší, než ty, které jsem znávala. Čas jde dál, ale možná je to dobře. S trochou rozpaků jsem je poslala za oddílem na koupaliště (byť jsem v té chvíli měla chuť poslat je trochu jinam) a dokončila praní. Aby těch mimořádek nebylo málo, poté se kolem začala potloukat i ona německá dáma (byla neškodná a užívala si tu dovolené) a do třetice přijel otec Jaroslav, od Kříže. To jsem už byla naštěstí ve zkulturněném stavu. Jako poslední dorazil večer Paleček s balíkem dobrot.

Pátek, 26.7.

14. srpna 2013 v 14:52 | Darina |  Brod nad Tichou 2013 - tábor

Den ve znamení anenské a jakubské pouti. Měli jsme radši zmizet, ale nějak jsme to nestihli. Bylo vražedné vedro a my se pohybovali jak zpomalený film.

Dopoledne se nějak vleklo. Už jsme dokonce ochutnali vlastní chléb - Pifova pícka opravdu pekla (mňam!) Ale dostali jsme se až k obědu.

Po obídku jsem si lebedila v mezipatře na faře - byl tam příjemný chládek a já nad časopisem pomalu, ale jistě usínala. Náhle mě z blaženého podřimování vytrhl hluk venku. Seběhla jsem ze schodů. Dole farář (podle kolárku to bylo jasné). A německy na mne cosi… Nu, němčině docela rozumím, umím se doptat na cestu k nádraží, koupit si kafe… ale na teologické diskuse to nestačí. Nějak lámaně jsem ze sebe vypravila, že místní jsou na dovolené, v kostele, že je vše připraveno… Od protistrany jsem vyrozuměla, že ve 14.30 bude bohoslužba a že jsme o trochu víc než vítáni, že se jaksi předpokládá… no, nazdar! Měli jsme jiné plány. Navíc, s touhle němčinou jsem si nějak nevěděla rady - asi nějaké příhraniční nářečí či co. Čisté to nebylo a při představě šumavského dialektu jsem byla na omdlení.

Tak jsem šla s těmi zprávami za Pifem a cestou si vyzvedla Seniora, protože ten z nás válí německy bezpochyby nejlíp. Zašli jsme do kostela domluvit se co a jak. Chvíli jsme tak tu němčinu oťukávali ze všech stran - a pak se obě strany bouřlivě rozchechtali! Byl to český farář z Plané, který mě považoval za Němku, která měla na faře být (ale dojela toho dne až odpoledne). Česky nám pak to domlouvání šlo o něco lépe, ač Senior (zarytý to atheista) při tom trpěl jak zvíře.
V táboře se zatím usnesli, že na bohoslužbu se obětuje Paleček (čekal, že se to od něj čeká?) a Chroustal. Jeho účast byla půvabná - držel čtyřiadvacetihodinové mlčení a tak se na každého jen usmíval (ne, ty děti vůbec nejsou postižené!) Držela jsem s nimi basu a šla také, protože mě docela zajímal kulturní fenomén přes-hraniční pouti.

Vlastní akce předčila má očekávání v několika směrech. Jak se dalo očekávat, byli zde starší lidé. Vlastně výrazně starší. Většinou tak sedmdesátníci, tedy ti, kdo ještě mohli odsun pamatovat, ale jako hodně malé děti. Celkem je chápu, na místním hřbitově odpočívají jejich prarodiče… ale jejich identita už byla veskrze německá. Měli s sebou svého pana faráře, který bohoslužbu předsedal (ten český dělal spíš více než méně "křoví"). Tím pádem jsme se moc češtiny nedočkali. Jen v případě čtení z evangelia a úvodu. Otčenáš byl latinsky, naštěstí, německy bych ho z hlavy nedala.
Bohoslužba nebyl v žádném ohledu liturgický ani kazatelský skvost. Čechů nás tam bylo asi sedm (čtyři místní). Poutníci byli očividně potěšeni, že mezi ně zavítali skauti - přece jen si, podobně jako Britové, potrpí při některých akcích na uniformy. Text evangelia byl vztažen k zasvěcení kostela a byl z Mt 20,20-28 (matka Jakuba a Jana jde žádat o přední posty pro své syny). Pokud jsem byla s to pochopit kázání, bylo o snad o tom, jak jsou matky důležité pro předávání víry a naší křesťanské identity. Pan farář tam do toho pak (pochopitelně) zapletl Marii a nepochopitelně argumentoval těm lidem tam (a svou kulturou to byli už Němci jak poleno) jejich matkami z českého území (jenže za Sudet zde ta kultura byla také německá!) Argumentaci pak dotvrdil hrou na harmoniku (nefalšované zednické piáno). Ne, harmonika v kostele mě vskutku nepohoršila, spíš pobavila. Ta melodie byla taková, nu… dovedu si ji představit v útulné bavorské hospůdce, kde korbely piva vzpírají chlapi v kožených kalhotech s padacím mostem a kde tancují ženské v dirndlech. Ten svatý text se s tím trochu bil, ale proti gustu… rozhodně to bylo hudebně lepší, než pokus o českou mariánskou píseň - místní varhaník musel mít hudební hluch a Chroustal mlčky trpěl. Německá varhanní produkce byla o dvě třídy lepší.

Po skončení bohoslužby jsme byli zváni ještě do hospody (vesnický folklor nezklam), ale vymluvili jsme se na program s oddílem - sami jsme tam jít nechtěli a s kluky to nešlo. Zas tak moc to nevadilo, jazyková bariéra by asi udělala své. Místo toho jsme se šli cachtat do potoka na obecní plac k soše Jana Nepomuckého. Po mostě nad námi se k hospodě pomalu přesouvala auta těch, kdo se ještě stavěli na hřbitově.

Čtvrtek, 25.7.

14. srpna 2013 v 13:55 | Darina |  Brod nad Tichou 2013 - tábor

Ráno jsme se všichni vybatolili na vlak. Kluci jeli do Plané a těšili se na prohlídku dolu Ondřeje Šlika (což si, mimochodem, opravdu královsky užili). Já jsem se vydala do Chodové Plané, lákala mne vysoká koncentrace keší zde umístěných.

Kluci vystoupili v Plané. Ve dveřích vlaku se minuli s obstarožní dámou (jen to koště jí chybělo…) Káravě na mne pohlédla, pak ještě jednou řádně prolustrovala oddíl a pouze mírně tázavým tónem konstatovala: "To jsou postižené děti, že?" Vytřeštila jsem na ni zraky. Všichni se venku chovali vzorně a tvářili, když ne inteligentně, tak aspoň normálně. Odvětila jsem tedy mírně: "Nikoli, to jsou skauti!" "Ne, ti jsou postižení, já to musím vědět, já to poznám!!!" přesvědčovala ona dáma dalších 5 minut mne i průvodčího. Zbaběle jsem utekla do jiného oddílu a řezala se smíchy. Po chvilce přišel rozpačitý průvodčí a omlouval se. Řekla jsem mu, že to nemusí řešit - háčky to nemá, viset to na nás nevisí, tak co. Ale večer jsem se svou zkušeností chlubila a hláška o postižených dětech se stala nedílnou součástí letošního tábora. Co to mělo přinést dalšího, ukázaly až následující dny.

Zbytek dopoledne jsem trávila lovem krabiček v Chodové Plané. Markantní rozdíl proti Plané (bez přívlastku): zámecký park udržovaný, cestičky uhrabané, stromy prořezané, trávník posekaný… v parku si hrály děti z mateřské školy a vzorně zdravily. Oba židovské hřbitovy zajímavé, ač zde bylo království bolševníků. Ty potvory zde sice posekali, ale nechali je předtím vysemenit. Rostlinám se zde daří, jsou to příšerná třímetrová monstra, s okvětím velikosti deštníků, pod nímž by se skryla průměrná česká rodina.

Postupovala jsem dál a dál až k poutnímu kostelu sv. Anny mezi oběma Planými. Bylo trochu obtížné najít cestu, došlo tu k přebudování stezek a tak jsem se trochu motala. Ale nakonec jsem vykoumala, jakže se dá přejít trať protínající krajinu a dosáhla jsem svatoanenského areálu. V pilné práci zde bylo asi 6 zahradníků. Nejen že se starali o trávníky, ale luxovali i cestičky. Asi proto, aby si o nás následující den ti Němci nepomysleli… Bolševníky za obzorem na ně však zvědavě vykukovaly, takže celá ta práce budila dojem takové trochu Potěmkinovy vesnice. Kostel stojí na ostrohu a je to baroko (dobré pro oko). K zázračnému prameni to bylo ještě kus cesty zpět. Ale zklamal mě - pít se z něj vskutku nedalo. K čemu studna bez vody?

Přes luka jsem pak táhla na okraj Plané ke staré zapomenuté úvozové cestě (poslední zajímavá keš) a v parném poledni jsem sbíhala do města. Vedro bylo k nesnesení. Počkala jsem tedy na vlak. Po návratu mě čekalo něco kuchařských povinností, ale to se zvládlo. Jen teď nechci nějakou dobu vidět (a škrabat) brambory.

Kluci dorazili z koupaliště mírně uondaní později odpoledne.

Středa, 24.7.

14. srpna 2013 v 13:52 | Darina |  Brod nad Tichou 2013 - tábor

Celý den proběhl v oparu únavy. Všichni velcí jsme byli tak nějak vláční. S námi i Gurmán, který se rozhodl pro soukromou pyžamovou party. Byla postavena pec na chleba, architektem i stavitelem byl Pif za hojné pomoci vlčat.

A… zlatým hřebem dne byly langoše. Udělal je zcela sám Adam - s výjimkou toho, že kvásek mu někdo namíchal, těsto vypracoval Paleček, langoše naplácali kluci… ale jinak to byla zcela samostatná a nezávislá práce. Smějící se

Den byl, jak jinak, horký a mne zmohl i obyčejný nákup. Ale mohli jsme při něm na půl hodiny zapomenout na skauty. Heslem vedení se pomalu stává motto: Herodes, to byl král! (J. Loukotková, Vstup do ráje zakázán). A to přes to, že se kluci chovají celkem vzorně.

Noc 23.-24.7.

14. srpna 2013 v 13:50 | Darina |  Brod nad Tichou 2013 - tábor

Večer a noc byly ve znamení první bojovky. Pravda, tento kousek táborové historie je poněkud nejasný. Jak to celé mělo být, se mi nepodařilo rekonstruovat ani po návratu z tábora. Ale prý se roveři nejprve dohadovali s jiným oddílem, že nás přepadne. Z toho z nejrůznějších důvodů sešlo. Vznikla pak geniální myšlenka - Přepadněme se sami!!! Nedomyšlené na tom bylo pouze to, že přepad měl i neměl být součástí táborové hry, roveři tedy přepadali spíše stylem strašení a v maskách, které k táborovce používali. Nesnažili se o žádné tiché plížení atd. K vedení se informace dostala ve stylu: bude přepad zombíky (zatajila jsem asi, že táborová hra měla vznešený název Zombie apokalypsa). Dle obdržené informace jsme se zařídili. Byla to první noc, kdy se stavěly hlídky. I to bylo samo o sobě dost legrační. Po přípravě prvního seznamu kdo a kdy bude hlídat, se ukázalo, že v táboře jsou odvážlivci, kteří v noci nevystrčí ze stanu nos, natož aby hlídali tábor! Na místě se provedly nějaké změny a měli jsme jasno aspoň o složení první hlídky.

Když hlídka nastupovala, prošmejdila jsem s Mervinem tiše (opravdu ve stylu přepad) všechny stany. Nikdo se neprobudil. Z každého byl odnesen nějaký suvenýr: boty, v jednom případě celý kufr. Před obličejem spícího Skřeťana (měl hlavu obrácenou ke vchodu) byl z Chroustalova kufru opatrně vytažen jeho milovaný plyšový králíček. Na tomto táboře to nebylo obzvlášť těžké, před zraky "bdělé" hlídky by se dal odtěhovat snad i celý stan.

Původně jsem plánovala po tomto bodu programu skončit. Přece jen, není mi už dvacet, neměla bych moc ponocovat a věk mám na to chovat se vážně a důstojně. Odkráčela jsem na svou půdu a chvíli z vikýřového okna sledovala dění. Bylo více než legrační. Kolem tábora se míhaly postavy roverů (pohybovali se dost rychle na to, aby bylo možno ve většině případů vědět, kde kdo je). Hlídka si nerušeně v jídelně četla u petrolejky časopisy. Saláti! Ukázalo se, že je z četby nevyruší ani podivné zvuky. Seděli si u lampy… To byla výzva. Napadlo mne, že si pro tu lampu zkrátka dojdu…

Další události ponechme zahalené rouškou tmy.Byly poněkud zmatené. Určitě se však stalo následující:
  • nocí vyl poněkud mutující vlkodlak (odpovídalo mu bečení ovcí) a ozývaly se různé děsivé zvuky
  • byla prý spatřena tábořištěm poletující bílá slepice
  • Pif objevil v eráru něco, co opravdu nečekal
  • byla unesena hlídka a ráno nalezena svázaná u kostela
  • plyšový králíček se ocitl na stožáru, další věci na okolních stromech
  • někdo snad postrádal i spacák
  • ani roveři nebyli s to se shodnout, kdo nás to vlastně přepadl
  • nad ránem prý o tom všm pronesl Pif něco za asi 60 kliků
Můžeme tedy shrnout, že s ránem nastala malá krize identity a velká únava.

Homilie IES 7.9.2008

14. srpna 2013 v 12:24 | Darina |  Homilie

Texty: Ex 12, 1-14; Ž 149; Ř 13, 8-14; Mt 18, 15-20
Dnešní biblická čtení jsou velmi bohatá, tak mi odpusťte, že se zaměřím pouze na dvě myšlenky.

Cokoli odmítnete… To je slovo! V řeckém originále to máme trošičku zemitěji: Cokoli svážetecokoli rozvážete… Co tím autor myslel? Vypůjčím si teď slovník jednoho ze svých kolegů a řeknu:

  • Nám, katolíkům, je to jasné. V Matoušově evangeliu se už podruhé mluví o Petrově výjimečném postavení. Pravda, o dvě kapitoly dřív to bylo víc natvrdo; všichni přece známe ona slova: ty jsi Petr, skála… Ale dobře… tady se o tu moc dělí všichni apoštolové. A to nebyli jen tak ledajací hej nebo počkej! To byly sloupové církve! Předchůdci biskupů. Osobnosti vyvolené, kterým my, laici, nesaháme ani po kotníky. Můžeme jen zbožně zdálky vzhlížet. Maximálně se tak ještě sklánět před autoritou církve vyjádřenou v magisteru. Nebo snad ne? Ale pokračujme.
  • Nám, letničním, je to jasné. Toto je přece jednoznačný text o duchovní autoritě věřícího nad různými mocnostmi a démony! Jediné, co nám zbývá, je vzít ten text vážně a vstoupit do akce. Budeme tedy svazovat, rozvazovat, vyhlašovat Boží království a moc jména Ježíš… Všechno tady bude v pozoru! Nastane krásně bezchybně fungující ráj na zemi. Amen?! Nebo to snad také není tak jednoduché?
  • Nám, charismatikům z Jednoty a Křesťanských společenství, je to také jasné. Ten text mluví o odpovědnosti a autoritě našich autorit. Proto je nezbytně důležité se jim biblicky ve všem podřizovat. Je důležité stát pod autoritou. Kdyby si každý dělal a myslel, co chce, to by to s tím Božím královstvím špatně dopadlo! Proto je třeba, abychom byli se svými autoritami konformní. Nebo je to zase složitější?
  • Nám, teologům, je to také jasné. Dnešní text jsou tři nesouvisející logia a redaktor je spojil dohromady s nějakým záměrem. My teď jen musíme odhalit, s jakým. Proto nasadíme všechny exegetické postupy, které známe, a třeba nám to přinese nějaké poznání o tom, co Ježíš řekl, nebo neřekl. Bude to prima intelektuální cvičení. A naše víra? Ale..., ta si to nějak srovná!
Že by se vám na těch dosud prezentovaných názorech něco nezdálo? Jasně, je to složitější. To už tak totiž s Božím slovem bývá. V těch dosud uvedených příkladech je někde nějaké zrnko pravdy. Pokud se však na text Písma díváme jen svými konfesními, denominačními nebo akademickými brýlemi, může se nám přihodit, že nás takový postoj bude velmi dobře chránit před tím, aby k nám mohl Bůh skrze své slovo promluvit. Pokud se dostaneme do fáze, kdy biblickému textu začneme dokonce podsouvat své vlastní učení, nu… to už je hodně na draka. Buďme tedy v zacházení s Písmem opatrnější a pokornější. I když studujeme teologii. Zkusme vydržet i skutečnost, že se nám řeč Písma někdy vůbec nelíbí, nehodí se do našich denominačních škatulek a ruší náš zbožný klid.

A nyní se vraťme k našemu textu. Je pravdou, že tu stojí tři jako by samostatné textové celky. Jeden se zabývá problémem napomenutí hřešícího bratra, další právě naším svazováním a rozvazováním a ten třetí hovoří o zaslíbení Kristovy přítomnosti ve společenství učedníků. Celý text dnešního evangelia je zasazen do rámce rozsáhlejší Ježíšovy řeči, která je adresována učedníkům. Nejde tedy jen o spojení textů asociací. Jak tedy tyto části souvisejí? A hlavně: co nám chtějí sdělit?

Cokoli svážete… cokoli rozvážete… Když něco svazujeme, chceme, aby to drželo pohromadě, aby to bylo dostatečně pevné. Letos udělali s vazbami docela zásadní zkušenost někteří z našich skautů na táboře. Měli si pomocí vazeb dát dohromady postele do teepee, aby v těch čtrnácti deštivě uplakaných dnech spali v relativním suchu. Hřebíky po jistých zkušenostech, kdy se někteří borci pokusili o výrobu pancéřových postýlek, nepoužíváme. První pokusy těch, kdo přijeli na tábor jako nováčci, nebyly žádná sláva. Jejich výtvor měl daleko do obrazu cokoli svážete… Blížil se spíš trochu jinému významu, totiž: cokoli zašmodrcháte S trochou básnické licence bychom však mohli náš text přeložit i takto. Dovolme si to na chvíli a uvažujme, jaké další významy nám z něj vyvstanou.

Jakmile slyšíme o zašmodrchání, najednou jsou myšlenky o dogmatech a autoritách poněkud nepatřičné. Spíš máme pocit, že jsme něco pořádně zbodali. Zašmodrchat se dá leccos:

  • Mohu se zamotat do výkladu tématu u zkoušky. Nebo do dlouhého výpočtu.
  • Mohu zamotat své city a vztahy.
  • Mohu se zamotat do lži, nechci-li z nějakého důvodu mluvit pravdu.
  • A nejen já osobně. Do podivných vztahů, nejasností a nevyřčených věcí se klidně může zamotat celé společenství.
  • Každý z nás se může zaplést do hříchu. A co víc, dokonce někdy může být zapleten i bez své vlastní vůle.
Proti zamotání se do věcí, které nás svazují a posléze třeba i zotročují, nejsme nikdo imunní. Ježíš s tím počítal. Mluví o tom se svými učedníky. To nebyli žádní duchovní superborci. Dokázali se také pěkně zamotat. Do zbabělosti, do zrady, do nejistot… V tom výroku je dokonce i rada, co s tím. Když už se do něčeho zašmodrcháte, je nejlépe všechno to zase rozmotat a začít od začátku. Protože pokud se budete snažit dál dosavadním směrem, často to v praxi znamená, že se zašmodrcháte ještě víc! Možná tak vyrobíte gordický uzel, ale věc se většinou nevyjasní.

Rozvazování zašmodrchaných věcí v praxi znamená, že bude možná potřeba sebrat odvahu a jít si něco s někým vyříkat, omluvit se, vysvětlit si věci. Možná bude třeba sebrat odvahu a jít si to vyříkávat se samotným Pánem. Možná si při tom trochu člověk otlačí kolena a promáčí nějaký ten kapesník. Ale problém bude rozpletený. Bude možné zase volně dýchat.

Možná se stane, že jste se nezamotali vy, ale někdo ve vašem okolí. A v panice se zaplétá víc a víc. Tam má potom místo to slovo o napomínání. Vidíme-li, že je někdo v úzkých, je třeba mu jít na pomoc. Napomenutí sourozence v Kristu nemá být ani moralizováním, ani soudem, ale spíše podanou rukou. Je na nás, jaké formy zvolíme, abychom naplnili toto Ježíšovo slovo. Je to na nás a vyžaduje to hodně moudrosti. Ale napomenutí je vždy jen nabídkou. Nemá být pokusem druhého předělávat. Je na něm samém, zda podanou ruku přijme či nikoli. Ježíš realisticky počítá s tím, že vás ten druhý může poslat do háje. V tom případě to máme zkusit znovu. Pokud jsme posíláni do háje setrvale, najdeme v dnešním textu dodatek, že pak nám má být jako pohan či celník. V tomto místě býváme s textem rychle hotovi. I učedníci to možná napoprvé slyšeli tak, že se ten do čehosi zapletený deklasuje mezi ty góje, ne-lid. Jenže nám nějak uniká, že tohle je slovo toho Ježíše, který ku pohoršení zbožných s celníky a hříšníky kamarádil a chodil na jejich mejdany. Jak to tedy řešit? V podstatě jde o to, že by se ten zašmodrchaný chudák neměl stát ani předmětem našeho opovržení, ani objektem naší evangelizační či jiné péče. Neměl by být nikam tlačen, ani strkán. Měla by mu být ponechána svoboda. S nabídkou pomoci, bude-li o ni stát. Jen… je nutno si uvědomit, že ten, kdo má momentálně svázané tkaničky bot, nemůže kopat za náš tým. Nebojuje. Neslouží. Nemůže. Protože v konečném důsledku by si ještě navíc rozbil nos (či ústa).

Občas se nám, zašmodrchaným, stane, že nevíme, co je pravda a co lež, co je černé a co bílé a co jenom šedivé. Potom docházíme k poslední části dnešního textu. Máme tu zaslíbení, že na to rozmotávání těžkých problémů a situací nejsme sami. Stačí, aby se aspoň dva shodli, že si neporadíme, a už máme zaslíbenou přítomnost Ježíše. Nejde jen o přítomnost nějakého moudrého rabiho, ale také o přítomnost Krista vzkříšeného. Toho, který si poradil s daleko horšími problémy lidské existence a lidského hříchu. A také s problémy světa, na které my nestačíme. Konec konců, on ten svět dával dohromady, no ne?

Jen… jedna malá podmínka: tady musíme mít pro změnu navázaný vztah. V jedné písničce se zpívá, že jsme tak silní, jak silný je lano, co k nebi nás poutá. Pokud bude tohle lano solidně silné, pokud náš vztah bude solidní vazbou (pravda, možná to dá trochu víc práce, než těm našim skautům jejich postele), máme naději, že nás to v průšvizích unese. A že my sami budeme schopni moudře rozlišovat, co je třeba rozvazovat, rozplétat a rozšmodrchávat. A naopak, kde je potřeba něco navázat, spojit, svázat, tak, abychom byli trochu více lidmi, jakými máme podle Boží vůle být.

Tábor Brod nad Tichou, neděle 21.7.2013

6. srpna 2013 v 20:03 | Darina |  Brod nad Tichou 2013 - tábor
Již v dobách oddílového dávnověku se diskutovalo o tom,že bychom měli vést kroniku, aby to nejlepší, co jsme prožili, neupadlo v zapomnění. Síly ani čas a ochorný brk písařský se nikdy nenašly. Dnes aspoň já sedím před monitorem svého počítače a datluji své vlastní zážitky a pohledy. Nejsou objektivní (ale můžete přidat komentáře). Jsou to totiž ty moje zážitky a pohledy.

Neděle, 21.7.

Po sobotní brigádnické mimořádce se mi opravdu nechtělo vstávat na vlak v 6 hodin ráno. Prospala jsem se tedy do růžova, zašla řádně na nedělní bohoslužbu a poté neuspěchaným krokem na stanici pětky, která mě vysadila u Hlavního nádraží. Během několika minut se to na srazišti začalo hemžit a ve chvilce tam byl hustý dav. Kufry, kluci, rodiče, poslední důležitá napomenutí… zkrátka zmatek nad zmatek.

Kufry byly nacpány do Pifova auta, vlčata a skauti do vlaku - a jelo se. Skautské kupé bylo až nepravděpodobně spořádané a tiché (obdivuji, jak si Drobek skauty vycepoval!), vlčácké, nu přesně jako vlčácké. Kluci se nejvíc bavili uzlovačkami - možná nastal čas začít vyrábět malá lasa, "pejsky".

Vystoupila jsem ve Stříbře a čekala na osobák. Kluci měli jít z Plané pěšky. To se mi nechtělo a navíc mne lákala keška 100 m od nádraží Smějící se. Odlovila jsem si ji trochu nervózně (stále jsem nemohla trefit ten správný podchod pod kolejemi) a pak v pohodě dojela do Brodu nad Tichou. Zabloudit se nedalo, věž kostela je nepřehlédnutelnou dominantou. Pod kostelem jsem potkala první skauty, kteří právě dorazili z Plané. Podle Pifova popisu jsem čekala, že budu spát někde ve stodole. Chyba lávky! Tábor byl sice utopen za farou na louce, ale mne čekala obrovitánská půda. Kousíček byl oddělen a bylo tam veliké štítové okno s výhledem na tábor. Rozhodla jsem se, že si ustelu přímo pod ním. Výhled byl nádherný - v noci se mi do okna nakláněl celý vesmír.

S podvečerem jsem se vydala na kopec pro další keš. Kdo by odolal, když GPS ukazovala vzdušnou čarou 500 metrů? Stoupala jsem tiše do kopce a slunce se na opačné straně sklánělo k obzoru, prodlužovalo stíny a vrhalo zlaté světlo. Kešku jsem našla rychle - asistovaly mi dvě srny, které jako splašené vyrazily z rokle - a vracela se lukami k táboru. Právě včas - příprava večeře končila a první krmení dravé zvěře mohlo vypuknout.

Kluci už byli také rozděleni do stanů a tábor pomalu začínal. Skutečností je, že tolik nás ještě nikdy nebylo. Počátek (počty a lidé se v průběhu přeskupovaly) byl ve stavu 10 vlčat, 5 skautů, 6 roverů a 4 kusy vedení (na pár dní se ukázal Paragraf!!!)


Dlouhý letní večer sváděl k ponocování, ale byla za námi dlouhá cesta. Dobrou noc.

Úterý, 23.7.2013

6. srpna 2013 v 15:13 | Darina |  Brod nad Tichou 2013 - tábor

Ráno jsem vypadla do Plané. Geocaching je dobrý způsob, jak si osahat místo. Co říci o tomto městě pozitivního? Malé, chátrající (včetně městské památkové zóny), zámecký park jedna džungle, zámek jedna ruina… Centrum daleko od nádraží. Hned na začátku jsem zakufrovala v šílené džungli u rybníka pod zámkem a padala na mne deprese z devastované krajiny. Pak se mi ale rozsvítilo a hledané kešky jsem rychle našla. S gustem jsem si obešla plánské kašny a nakonec vyšplhala na rozhlednu na Bohušův vrch. Cestou jsem nepotkala živáčka. Byla tu jen krajiny, vrchy, zvlněná pole a louky, sem tam les, slunce svítilo, až to praštělo, na cestě se bělal písek. Krajina a já… Byla jsem šťastná.

To bylo asi vše, co se dalo dělat. Seděla jsem pak nějaký čas na nádraží a chladila se. Vedro bylo docela úmorné. Vlakem po poledni jsem se vrátila do tábora. Doprava tu příliš čilá není. Žít mimo město bez auta se tu asi také nedá. Nic pro socky, jako jsem já.

Odpoledne se šli kluci koupat a já si užívala ještě chvíli samoty. Prozkoumala jsem faru. Je to takový k dokonalosti dovedený Turnov. Ale tady se (na rozdíl od Turnova, ale to už mě trápit nemusí) žít dá - a pohodlně. Vše je tu uděláno dobře, bytelně a účelně. V podkroví je obrovská půda a sociální zařízení. O patro níže se nacházejí 3 menší pokojíky, obývák zařízený v trochu historizujícím stylu a ložnice. Nechybí koupelna s vanou. Polovinu přízemí tvoří technické zázemí, dílna, spíž, úklidová komora a vchod do hlubokého sklepa. Druhou polovinu kuchyně, za ní ještě pokoj a obrovská koupelna. Je tu dost místa pro všechny včetně hostů a dveře jsou tu otevřené. V tyto dny jsme zde sami, Chroustal se stará domácím o zalévání květin, já o zavírání oken. Na odpolední siestu byla jako dělaná pohovka v obýváku. je zde příjemný chládek, dá se tu natáhnout a číst či podřimovat.

Vstávám brzy. Ráno v 7.30 (pokud už nejsem pryč) mne totiž pravidelně budí vlaštovčí nálet. Je to jasné. Pod vyhřátou střechou se vždycky nějaký ten hmyz schovává a vlaštovky královsky snídají. Jen… jednak zanechávají vizitky na podlaze (potvůrky), druhak je jedna z nich docela bojácná - dovnitř sice vletí s přehledem, ale když si mne všimne ve spacáku pod oknem, ven už to nejde… A tak musím vstát a přejít ke dveřím, aby mohla, holka jedna, klidně vyletět ven. Rituál se s neměnnou pravidelností opakuje po celou dobu tábora.

Odpoledne odjel Pára, škoda. Nějak jsme se nestihli srdceryvně rozloučit. Budu to muset někdy napravit.

Pondělí, 22.7.2013

6. srpna 2013 v 15:07 | Darina |  Brod nad Tichou 2013 - tábor

Rozkoukávání se po tábořišti a lidech. Už si je skoro všechny pamatuji. Zkusme to:

  • Roveři: Medák, Šipka, Senior, Adam (později zvaný Yetti), Mervin, Jára
  • Skauti: Skřeťan, Chroustal, Jakub (Větší), David, Petr, Tonda (později zvaný Flip), HDD (čili Sam)
  • Vlčata: Gurmán, Kuba (menší), Marián, Maty, Petr (co si vysloužil přezdívku Kevin), Davídek, Jeník, Vojta
  • Vedení: Pif, Pára, Fík, Paleček a moje maličkost

První dojmy z lidí. Většinou když ne pozitivní, tak aspoň neutrální. Nevýhodou při takovém počtu je, že už jsou věci, které nejsou na první pohled vidět.

Trochu plánování o tom, co a jak se bude dělat, a hlavně kdo a kdy. Příjemný nenáročný den. Poprvé v Plané autem pro zmrzlinu (jedny narozeniny).

Odpadá první mrňous - Medardův brácha. Trochu na nesamostatnost, trochu asi i nato, že to tu přece jen není jen samá hra a zábava a občas se také pracuje. Možná, že kdybychom to neřešili, byl by další den v pohodě, ale kdo ví? Rozhodně se připravil o nehynoucí zážitky dnů dalších.