Homilie 18. neděle v mezidobí A (2011)

24. června 2013 v 19:58 | Darina |  Homilie
Texty: Gn 32,23-32; Ž 17; 145; Ř 9,1-15; Mt 14,13-21

Budu se věnovat Jákobovi - jednak proto, že je to zajímavá postava a jeho příběh stojí za to číst. My jsme z něj slyšeli jen kousky a ne zcela navazující, takže ti, kdo nefandí četbě Písma, v tom mohou mít trochu chaos. Druhý důvod je osobní, k tomu textu mám hodně blízký vztah.

Takže zopakujme si rychle, co o Jákobovi víme. Byl z dvojčat a byl ten mladší. Těch pár minut mu zadělalo na handicap, s ním se nepočítá. Fakt, že je mladší, mu v patriarchální struktuře společnosti přináší to, že s ním se nepočítá. A Jákob se rozhodne, že to změní. Ať je, jaký je - a my tušíme, že je to pěkný zmetek (ano, bavíme se o patriarchovi) - mějme na paměti, že on chtěl být nositelem Božího požehnání. Možná pokřiveně, ale ten Hospodina je pro něj vždy jaksi důležitý.

Aby se toho požehnání domohl, oblafl nejprve bratra - to jsme četli - a lstí získal právo prvorozeného. Nestačilo, pak oblafl ještě v té době už slepého otce a přivlastnil si ještě požehnání prvorozeného. V té situaci bylo jen logické, že se jeho starší bratr pořádně namíchl - a Jákob musel utéct. Na tom útěku měl jednu světlou chvilku a to v Bét-elu. Ten Bůh, o kterého mu tak nějak šlo, mu slíbil blíže nespecifikovanou pomoc.

Jákob pak zakotvil u příbuzného Lábana v Cháranu (dnešní pomezí Sýrie a Iráku). Nu a vzhledem k tomu, že i Lában uměl hrát hru na blafávání, tak se ti dva škádlili poměrně dlouho - Lában mu nejprve jako manželku podstrčil Leu, která nepobrala moc krásy, místo žádoucí Ráchel, pak se spořili kvůli dobytku… nu, trvalo to něco přes 20 let. Pak už si šli tak na nervy, že nastal čas vrátit se domů.

Jenže… doma čekal bratr. A Jákob věděl, že mu provedl něco hodně ošklivého, na co se hned tak nezapomíná. Navíc tenhle bratr nebyl někdo, kdo by si dal něco líbit. Jákob tedy přemýšlí, jak z toho ven.

Vymyslel geniální plán. Byl docela bohatý, ale v nebezpečí se musí něco obětovat. Ve chvíli, kdy už se schyluje k bezprostřednímu setkání, rozdělí všechno, co má, do určitých skupin. Kalkuluje s tím, že někde se asi Ezaův vztek vybije. Ale neví, kde. A tak nejprve nastrčí část stád. Pak otrokyně se svými dětmi (v té době zdaleka nevládla monogamie). Další skupinou je ta nemilovaná manželka a její děti. Nakonec milovaná Ráchel a její syn. A přesně v tomto pořadí to přepraví přes potok Jabok na jižní břeh a s určitými odstupy je nechá táhnout dál. Nu, a aby se pořádně posichroval, vrátí se na druhý břeh. Kdyby něco a brácha byl naštvaný nepříčetně, tak se dá zdrhnout, zatímco on se bude brodit (ten potok měl v určitou roční dobu docela dost vody).

Vymyslel to geniálně. Hlavně s ohledem na svou osobu. Jenže - a to jsme konečně u našeho příběhu - nepočítal s tím, že ho kdosi vyhmátne v jeho totálně zajištěné a bezpečné pozici. Musíme si uvědomit, že Jákob na rozdíl od nás nevěděl, kdo to je. A musíme si uvědomit, že to nebyla nějaká sportovní kratochvíle, jemu šlo v této chvíli o krk - a fest. Pro něj to musí být děsivý nesmyslný zážitek, jenže nemá čas filozofovat, musí uhájit holý život.
S východem slunce dojde mezi bojujícími k rozhovoru. S tím mají exegeté potíže odvysvětlit, proč se ptá po jménu. Ale Jákob se tím ptá po smyslu - kdo si tu s ním pohrává, o co tu vlastně jde… a jeho protivník to obrátí. Své jméno mu nesdělí, ale ptá se na to jeho. Ptá se Jákoba: Kdo jsi? Bez znalosti hebrejštiny nám trochu unikne, o co se tu hraje, i když překladatelé se nám to snažili naznačit - Jákob znamená lstivý, úskočný. To jméno je mluvící a Jákob teď něco o sobě vypovídá. Navíc je zraněný a to, že mu jde o požehnání, je vlastně docela fest žebráním o milost. Pokud mu ten druhý požehná, je šance tuto situaci přežít. Ten neznámý udělá ještě něco víc - změní Jákobovi jméno. Zasahuje tím do podstaty toho, kým Jákob je. To už je přece docela slušná zpráva o konverzi, že?

Proto je to příběh pro nás. Možná naše upřímná odpověď na otázku "Kdo jsem?" nebude žádná sláva. Možná bychom museli mluvit déle než Jákob, abychom vystihli podstatu toho, co si s sebou vláčíme. Možná už přišla, nebo právě je, situace, kdy odněkud létají rány, a my nechápeme, odkud, proč a jaký to má smysl. Možná přicházejí z míst, odkud bychom je ani ve snu nečekali. Možná už jsme dostali pěknou nakládačku a žebráme o milost - a na druhé straně je zatím ticho.

V této situaci je šance. Možná nevidíme smysl. Ale někde tam je. U Jákoba to bylo jasné. Chtěl být nositelem požehnání. Jenže v určitém bodě musel dozrát k proměně. V našich životech to tak jasné být nemusí. Můžeme to prožívat tak, že dostáváme přes čenich naprosto nesmyslně a bezdůvodně. Nechci to odvyprávět lehce, jsem teď v situaci, kdy dostávám přes čenich. Mám pocit, že nesmyslně, mám pocit, že snad od Hospodina a každej den žebrám o to ten den přežít. A pak přežít tu noc po to dni. Pokud něco řeknu, říkám si to na tělo. Jákobův příběh říká, že je tu naděje. Že z toho může ještě být nějaké požehnání, že z toho může být i nějaký posun v tom, kdo jsem, či spíše, kým mohu v budoucnu být. Ta naděje není jen v Jákobově příběhu, v tom, že s vycházejícím sluncem odkulhal ze scény.

Jizvy legitimovaly daleko silněji někoho jiného. My ten příběh známe a víme, že je daleko vyhrocenější. V Ježíšově příběhu to došlo tak daleko, že už to vypadalo jako zcela ztracená věc. Jenže tím, co tu dnes děláme, vypovídáme o tom, že máme víru a naději, že poslední slovo má Bůh.

Ježíšovy jizvy byly spojovacím článkem mezi tím, co bylo před Velikonocemi a co poté, po vzkříšení. Můžeme přinést ta svá zranění - konec konců, pokud tady slavíme vzkříšení, tak právě sem to patří. A můžeme slavit s nadějí, že ten boj jednou skončí a že si krom jizev odneseme možná víc. Třeba nové jméno, třeba novou sílu či naději. Určitě to, že i pro nás bude zase svítit slunce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama