Červen 2013

Žebrák a Točník

29. června 2013 v 9:54 | Darina |  Geo-kačerské adrenaliny
Toulání je názor... pro mne ano. Navíc, když jsem uviděla to množství kešek, které se rojí kolkolem obou hradů a městeček, nešlo odolat. Byť mi bylo jasné, že na jeden zátah to nezvládnu.

Autobus mě vysadil pár metrů od prvního úlovku, který byl otázkou několika sekund. Cestou z Žebráku jsem odlovila pár keší ze série Žebrácké pověsti, ale soustředila jsem se dnes na sérii 1425 - Točník v obležení. Nicméně, pokud byla cestou další odlovitelná keš, sáhla jsem po ní. Ty s terénem 4 a více hvězdiček jsem přirozeně sama nepokoušela. Když jsem vysupěla na kopec k hradu, vyfotila jsem se nejdřív pro jednu geoearth, sbaštila svačinu, spřátelila se s místními kozami a trochu se smála komusi z filmařů, kdo se pokoušel rozdělat oheň v malé udírničce. V den mé návštěvy totiž hradu vévodili rytíři - dokonce i s komoňstvem. Dva rachotili přes most, kolem nich pobíhal štáb lidí.

Snažila jsem se tedy co nejrychleji zmizet. Bylo to trochu obtížné, první kešku jsem lovila doslova filmařům pod nosem. Ale zadařilo se, neviděli mne. A já byla přímo nadšená zpracováním. Pokračovala jsem po žluté směrem na hředle, nikde nikdo, sluníčko svítilo, v lese bylo ticho. Jediný, kdo otravoval, byla klíšťata, ale po ošetření rukou dezinfekcí i ta dala pokoj - nevoněla jsem jim. V téměř pravidelných intervalech jsem byla překvapována dalšími a dalšími objevy série. Všechny keše jsou vtipné, bezvadně zpracované. Já se bezvadně bavila. Přístup Premium member only chápu, tohle by byla věčná škoda, kdyby to tu někdo poničil! Došla jsem nakonec až ke kešce věnované houfnici a stočila jsem se zpět k Točníku. V tichém poledni jsem vyšla z lesa. Na obzoru se kupily mraky a trochu hrozily, ale nic vážného z toho nebylo. Poslední v řadě byla pro mne Aplská vyhlídka. Rozhodně reklamuji!!!! Alpy vidět nebyly ani omylem (ale věřím, že odtud vidět jsou).

Pak už jsem přidala do kroku, ve vsi se vybavila nějakým pitím a rychlým krokem se mi podařilo dorazit zpět do žebráku 3 minuty před příjezdem autobusu na Prahu. V té chvíli spadly první kapky, ale na velký déšť to stejně nebylo.

Byl to dobrý den a s docela bohatým úlovkem:
  • GC2CHCT
  • GC2HQWT
  • GC2WXMD
  • GC41PYE
  • GC42PA9
  • GC2EYQ5
  • GC1DZ9W
  • GC413MW
  • GC40QZM
  • GC43F8F
  • GC40QXT
  • GC40AH8
  • GC44V78
  • GC41R0N
  • GC44V76
  • GC43F87
  • GC4B4TT
  • GC3WQFD
Děkuji ownerům všech keší, tohle je opravdu dobrý počin! Doporučuji k návštěvě.

Cesta mramoru

29. června 2013 v 9:35 | Darina |  Geo-kačerské adrenaliny
Cesta mramoru není adrenalin, ale poklidná procházka městečkem poblíž Prahy.

Do Dobřichovic mne odvezl vláček v poklidný páteční podvečer. V místě samém je kešek k odlovu co jen hrdlo ráčí. Já něco měla již z minula, tentokrát jsem se soustředila právě na GC251P0 Cesta mramoru. Cestou jsem rychle odlovila ještě nějaké restíky
  • GCX105
  • GC30HRE
  • GC3WGNQ
  • GC3RJ1N
Pak jsem se již soustředila na krásu mramorové cesty. Loudala jsem se silničkou ke Karlíku a prohlížela si jednotlivá díla. Jasně, že jsem při tom intenzivně zjišťovala indicie k odlovu, ale celá cesta je velice zajímavá.
V podvečer tu byl docela poklid a když jsem došla na konec, měla jsem šanci prohlédnout si ještě karlický hřbitov. Našla jsem dokonce náhrobek z r. 1792 psaný starou češtinou. Nu a cestou zpět jsem si jen tak zaskočila pro finále kešky, které mne kapku potrápilo (to je tak, když člověk nevěří svému instinktu).
Ať s keškou či bez ní, tohle místo stojí za návštěvu, je nenáročné, mohou se zde vydovádět děti, maminy s kočárky, vozíčkáři (keš je odlovitelná z vozíku), zkrátka - takový malý geokačerský ideál: zajímavé místo, dobré zpracování, vtipné a pěkné finále. Co si přát víc?

Boskovice a okolí

29. června 2013 v 9:11 | Darina |  Geo-kačerské adrenaliny
V tomto kraji jsem nebyla už spoustu let. Byla jsem tedy ráda za pozvání svých přátel přijet si trochu zrelaxovat v tropických vedrech...

Na cestu jsem vyrazila 20.6. Vybrala jsem si snad ten nejhorší možný den. Vlak - rozpálená výheň, kde se nedalo téměř an dýchat. Nevíc v kupé se mnou seděl "bodrý Moravák", který až do Chocně pusu nezavřel a hlasovou intenzitou by mohl bourat i hradby jerišské. Nedalo se nic, ani spát, ani číst... Vysvobodila mne průvodčí, která ohlásila, že vagón, v němž sedím, v Třebové končí. Využila jsem situace a zbaběle prchla jinam už v Chocni. Poté mne provázelo již jen nesnesitelné vedro, které se s podvečerem nijak nemírnilo.

BOSKOVICE
Na kešky jsem vyrazila následujícího rána. Zajímaly mne Boskovice, moc jsem je doposud neznala. Po jednom dni, který jsem strávila opravdu důkladný probíháním města, mohu říci, že teď už alespoň okolí centra znám jako své boty.

Začala jsem u evangelického kostela. To bylo snadné a keš byla moje na první sáhnutí. Pokračovala jsem k hvězdárně - tam jsem ovšem mohla jen plakat. Bylo mi naprosto jasné, kde keš je, ale za denního světla je opravdu neodlovitelná. Smůla, nu. A smůla se mi lepila na paty i dál. Když jsem brousila s GPS kolem synagogy, sdělil mi správce objektu, že kešku už nějmíň před dvěma týdny někdo ukradl. Super! Ani kešku Otakara Kubína jsem nenašla, ale to snad byla moje geoslepota.

Smůla se protrhla až u gymnázia, kde jsem rychle našla indicie multiny a záhy vylovila finálovou krabičku. Další na programu už byly kešky u zámku - zámecká a letní kino. Pak jsem vysupěla do kopce k hradu a chvíli odhadovala, kde se skrývá finále Boskovických pověstí. Před místním zvědavým mudlou jsem se maskovala jako že hledám houby a nemohu najít. Naštěstí brzy zmizel a já radostně logovala. Přes šílené kopřivové pole jsem se pak prodrala na Baštu, abych si prohlédla další pamětihosnost a vykutala další krabičku. Pak už jsem nějak směřovala k městu. Ale ouha, někde jsem špatně odbočila a cesta se změnila ve stezičku a nakonec jsem musela sjet po zadku akátovým křovím, abych se dostala na trochu civilizovanější cestu.

Ve vedru jsem se plazila k židovskému hřbitovu. Indicie jsem sice našla, ale finále jsem vzdala, nechtělo se mi supět takovou dálku (vzdušnou čarou je to sice kousek, ale...) a došla jsem si místo toho pro krabičku k nádraží, věnovanou německému bunkru. Ostatní budu muset oběhat příště. Nebyl to špatný den, počasí bylo nádherné a viděla jsem kus krásného města a ne vždy se všechno podaří. Mám aspoň důvod jet se sem podívat ještě jednou.

RÁJEC-JESTŘEBÍ
Následující den bylo na programu dvojměstečko Rájec-Jestřebí. Z hlediska odlovu krabiček to byl skoro ideál. V Jestřebí je nezáludná keška u místní kapličky, které sama o sobě stojí za podívání. Do Rájce se to pak sice nechá šlapat, ale bylo docela svěží ráno, sluníčko svítilo, a co si víc přát?

Rybník Klimšák také stojí za podívání, okolí je pěkně upravené a spíš náhodou se mi krabku podařilo zahlédnout hned. Zpod stínu stromů jsem pak stoupala ke kostelu. Tady jsem měla štěstí - kostel byl otevřený a zrovna vycházeli nějací lidé. Pan kostelník (domnívám se) mne nechal prohlédnout si v klidu interiér, což je taková dobrá klasika. Stavba sama je zajímavější, kostel byl postaven v 17. stol. Při restaurování interiéru byly objeveny středověké malby a to je, spolu s renesančními náhrobky (ty jsou ovšem sneseny do zámecké kaple), asi to nejpozoruhodnější, co zde mají.

Tiše jsem pobloumala kostelem, nechtěla jsem moc zdržovat a modlit se dá i venku. Pak jsem pokračovala v cestě. Jasně, že jsem se předtím zalogovala do blízké krabičky.

Zámek samotný jsem tentokrát nenavštívila. Byla jsem tu před několika lety, když jsme tehdy probádali Moravský kras. Navštívily mne vzpomínky na fajn dovolenou, ale nic víc. Teď jsem se šla známou cestou, koruny lip hučely včelí píli, sluníčko svítilo. Pak jsem se toulala zámeckým parkem, prohlédla si vodopád, altán, kde šlechta hrávala tennis, a jen tak mimochodem se poohlédla po poslední krabičce. Dala trochu zabrat, mrška, ale nakonec jsem ji našla.

LETOVICE
Na konec jsem si nechala poslední krabičku, v zámeckém parku v Letovicích. Městečko znám dobře a byl čas poohlédnout se i po starých zkratkách a jít skoro zapomenutými cestami. Zámecký park byl v tom parném dni to pravé. Nikde nikdo a já se s podvečerem mohla pořádně projít a popřemýšlet o všem možném. A také bez problémů logovat poslední nález.

Nalezené kešky
  • GC48NMD
  • GC3VYRW
  • GC1WPFA
  • GC3RKXR
  • GC37ZC3
  • GC3EQV1
  • GC2HXFX
  • GC2DXQ4
  • GC3FKTP
  • GC127FH
  • GCVF5M
  • GC17P6C

Homilie 18. neděle v mezidobí A (2011)

24. června 2013 v 19:58 | Darina |  Homilie
Texty: Gn 32,23-32; Ž 17; 145; Ř 9,1-15; Mt 14,13-21

Budu se věnovat Jákobovi - jednak proto, že je to zajímavá postava a jeho příběh stojí za to číst. My jsme z něj slyšeli jen kousky a ne zcela navazující, takže ti, kdo nefandí četbě Písma, v tom mohou mít trochu chaos. Druhý důvod je osobní, k tomu textu mám hodně blízký vztah.

Takže zopakujme si rychle, co o Jákobovi víme. Byl z dvojčat a byl ten mladší. Těch pár minut mu zadělalo na handicap, s ním se nepočítá. Fakt, že je mladší, mu v patriarchální struktuře společnosti přináší to, že s ním se nepočítá. A Jákob se rozhodne, že to změní. Ať je, jaký je - a my tušíme, že je to pěkný zmetek (ano, bavíme se o patriarchovi) - mějme na paměti, že on chtěl být nositelem Božího požehnání. Možná pokřiveně, ale ten Hospodina je pro něj vždy jaksi důležitý.

Aby se toho požehnání domohl, oblafl nejprve bratra - to jsme četli - a lstí získal právo prvorozeného. Nestačilo, pak oblafl ještě v té době už slepého otce a přivlastnil si ještě požehnání prvorozeného. V té situaci bylo jen logické, že se jeho starší bratr pořádně namíchl - a Jákob musel utéct. Na tom útěku měl jednu světlou chvilku a to v Bét-elu. Ten Bůh, o kterého mu tak nějak šlo, mu slíbil blíže nespecifikovanou pomoc.

Jákob pak zakotvil u příbuzného Lábana v Cháranu (dnešní pomezí Sýrie a Iráku). Nu a vzhledem k tomu, že i Lában uměl hrát hru na blafávání, tak se ti dva škádlili poměrně dlouho - Lában mu nejprve jako manželku podstrčil Leu, která nepobrala moc krásy, místo žádoucí Ráchel, pak se spořili kvůli dobytku… nu, trvalo to něco přes 20 let. Pak už si šli tak na nervy, že nastal čas vrátit se domů.

Jenže… doma čekal bratr. A Jákob věděl, že mu provedl něco hodně ošklivého, na co se hned tak nezapomíná. Navíc tenhle bratr nebyl někdo, kdo by si dal něco líbit. Jákob tedy přemýšlí, jak z toho ven.

Vymyslel geniální plán. Byl docela bohatý, ale v nebezpečí se musí něco obětovat. Ve chvíli, kdy už se schyluje k bezprostřednímu setkání, rozdělí všechno, co má, do určitých skupin. Kalkuluje s tím, že někde se asi Ezaův vztek vybije. Ale neví, kde. A tak nejprve nastrčí část stád. Pak otrokyně se svými dětmi (v té době zdaleka nevládla monogamie). Další skupinou je ta nemilovaná manželka a její děti. Nakonec milovaná Ráchel a její syn. A přesně v tomto pořadí to přepraví přes potok Jabok na jižní břeh a s určitými odstupy je nechá táhnout dál. Nu, a aby se pořádně posichroval, vrátí se na druhý břeh. Kdyby něco a brácha byl naštvaný nepříčetně, tak se dá zdrhnout, zatímco on se bude brodit (ten potok měl v určitou roční dobu docela dost vody).

Vymyslel to geniálně. Hlavně s ohledem na svou osobu. Jenže - a to jsme konečně u našeho příběhu - nepočítal s tím, že ho kdosi vyhmátne v jeho totálně zajištěné a bezpečné pozici. Musíme si uvědomit, že Jákob na rozdíl od nás nevěděl, kdo to je. A musíme si uvědomit, že to nebyla nějaká sportovní kratochvíle, jemu šlo v této chvíli o krk - a fest. Pro něj to musí být děsivý nesmyslný zážitek, jenže nemá čas filozofovat, musí uhájit holý život.
S východem slunce dojde mezi bojujícími k rozhovoru. S tím mají exegeté potíže odvysvětlit, proč se ptá po jménu. Ale Jákob se tím ptá po smyslu - kdo si tu s ním pohrává, o co tu vlastně jde… a jeho protivník to obrátí. Své jméno mu nesdělí, ale ptá se na to jeho. Ptá se Jákoba: Kdo jsi? Bez znalosti hebrejštiny nám trochu unikne, o co se tu hraje, i když překladatelé se nám to snažili naznačit - Jákob znamená lstivý, úskočný. To jméno je mluvící a Jákob teď něco o sobě vypovídá. Navíc je zraněný a to, že mu jde o požehnání, je vlastně docela fest žebráním o milost. Pokud mu ten druhý požehná, je šance tuto situaci přežít. Ten neznámý udělá ještě něco víc - změní Jákobovi jméno. Zasahuje tím do podstaty toho, kým Jákob je. To už je přece docela slušná zpráva o konverzi, že?

Proto je to příběh pro nás. Možná naše upřímná odpověď na otázku "Kdo jsem?" nebude žádná sláva. Možná bychom museli mluvit déle než Jákob, abychom vystihli podstatu toho, co si s sebou vláčíme. Možná už přišla, nebo právě je, situace, kdy odněkud létají rány, a my nechápeme, odkud, proč a jaký to má smysl. Možná přicházejí z míst, odkud bychom je ani ve snu nečekali. Možná už jsme dostali pěknou nakládačku a žebráme o milost - a na druhé straně je zatím ticho.

V této situaci je šance. Možná nevidíme smysl. Ale někde tam je. U Jákoba to bylo jasné. Chtěl být nositelem požehnání. Jenže v určitém bodě musel dozrát k proměně. V našich životech to tak jasné být nemusí. Můžeme to prožívat tak, že dostáváme přes čenich naprosto nesmyslně a bezdůvodně. Nechci to odvyprávět lehce, jsem teď v situaci, kdy dostávám přes čenich. Mám pocit, že nesmyslně, mám pocit, že snad od Hospodina a každej den žebrám o to ten den přežít. A pak přežít tu noc po to dni. Pokud něco řeknu, říkám si to na tělo. Jákobův příběh říká, že je tu naděje. Že z toho může ještě být nějaké požehnání, že z toho může být i nějaký posun v tom, kdo jsem, či spíše, kým mohu v budoucnu být. Ta naděje není jen v Jákobově příběhu, v tom, že s vycházejícím sluncem odkulhal ze scény.

Jizvy legitimovaly daleko silněji někoho jiného. My ten příběh známe a víme, že je daleko vyhrocenější. V Ježíšově příběhu to došlo tak daleko, že už to vypadalo jako zcela ztracená věc. Jenže tím, co tu dnes děláme, vypovídáme o tom, že máme víru a naději, že poslední slovo má Bůh.

Ježíšovy jizvy byly spojovacím článkem mezi tím, co bylo před Velikonocemi a co poté, po vzkříšení. Můžeme přinést ta svá zranění - konec konců, pokud tady slavíme vzkříšení, tak právě sem to patří. A můžeme slavit s nadějí, že ten boj jednou skončí a že si krom jizev odneseme možná víc. Třeba nové jméno, třeba novou sílu či naději. Určitě to, že i pro nás bude zase svítit slunce.

První kroky mezi Fejky

2. června 2013 v 17:51 | Darina |  FEIK
Do dědečkovy rodové linie jsem se pustila nyní, ač něktré materiály mám z doby svého dospívání. Tehdy ovšem nebyly matriky příliš přístupné a nedalo se dohledat nic moc převratného. I nyní čekám, až postoupí digitalizace SOA v Zámrsku.
Ta se zatím mé vytoužené oblasti dotkla v podobě matričních knih Bílé Třemešné (osada Filířovice leží od Třemešné, co by kamenem dohodil). Byla jsem zde před několika lety a navštívila i místní hřbitov. Nějací Fejkové zde stále žijí. Pustila jsem se tehdy do pátrání. Ozvali se Šáferové s tím, že s těmito Fejky příbuzní nejsou. Oni pravděpodobně nikoli, ale já možná ano. Protože výskyt stejného příjmení na tak úzce vymezeném prostoru je víc, než pouhá náhoda. Začala jsem tedy třemešínskými Fejky.
Matrikami se prodírám obtížně, ale už na počátku na mne čekala dvě překbvapení, která stojí za zmínku.

Tím prvním byl křestní záznam z r. 1899. V Bílé Třemešné čp. 170 se 26.2.1899 narodil Františce Fejkové, dceři Františka a Marie Chudubové, nemanželský syn Karel. Matriční záznam dále uvádí narození matky Františky 16.2.1875 v Chotči (Jičín) a skutečnost, že její matka, Marie Chudobová, již zemřela. To je tedy opravdu překvapení! Znamená to, že dědeček měl staršího bratra (pravděpodobně ale neměli společného otce, jinak by sedlák legitimoval sňatkem už první dítě). Co se s Františkou - tedy mou prababičkou, stalo dál, jsem se zde nedočetla.

Při dalším listování matrikami vykoukl další zajímavý zápis: 20.8.1877 umírá v Bílé Třemešné čp. 24 Marie Fejková, rozená Chudobová z Chotče, dcera Václava Chudoby, ve věku 25 let, pravděpodobně na poporodní komplikace. Do rakve s ní je vloženo mrtvě narozené dítě mužského pohlaví, které není v matrice samostatně uvedeno. Tato Marie Chudobová by tedy měla být mou pra-prababičkou a zápis dokazuje, že prababička Františka vyrůstala jako polosirotek. Další podrobnosti odhalí patrně matriky z Chotče (až budou k dispozici).

Tyto dva zápisy ukazují, že má smysl prodírat se i matrikami Třemešné, mohou skrývat ještě lecjaké překvapení.

Dědeček Bernard

2. června 2013 v 17:33 | Darina |  FEIK
Bernard Feik (18.5.1901 Filířovice u Dvora Králové - 26.6.1945 Klatovy)
Dědeček byl někým, kdo v mém životě výrazně chyběl. Byl polotajemnou postavou, o níž se nemluvilo. Dáno to bylo hlavně tím, že zemřel v červnu 1945, v době mamčina dospívání. V době, kdy ho asi nejvíce potřebovala. Rekcí na tuto ztrátu bylo mlčení. Dlouhou dobu tedy dědeček do mých úvah nepatřil.
V době svého vlastního dospívání jsem se o něm však něco dozvědět chtěla. Faktické informace byly ovšem dost kusé. Bylo tu rodiné vyprávění, to vyprávění, jehož pravdivost teď, s odstupem let, budu ověřovat.

Dědeček se narodil v malé osadě Filířovice u Dvora Králové nad Labem. Tolik říká křestní list. Dále se v něm lze dočíst, že byl nemanželským dítětem, které nebylo legitimováno. Známé je jméno matky - Františka Fejková. Jsou uvedeni i její rodiče, tak, jak tehdy bývalo zvykem (František Fejk a Marie Chudobová). Jméno nemanželského dítěte určoval farář a tak se dědeček jmenoval Bernard (jméno atypické v místě i v rodině).

Rodinná historie praví, že dědečkovým otcem byl bohatý sedlák z Filířovic, snad příjmením Mühl, který Františku Fejkovou přivedl do neštěstí. Prý si ji i zamýšlel vzít, ale předčasně zemřel na zápal plic. O budoucí dítě se ovšem postaral a připsal mu podíl na statku, který přešel do rukou jeho sestry (s nějvětší pravděpodobností provdané Šáferové). Tato sestra trvala na tom, že dítě má na statku vyrůstat a matka Františka, aby svému dítěti nebránila ve štěstí, se ho vzdala. Tím pádem byly přetrhány všechny vazby k rodové linii Fejků (či alternativně psáno Feiků, Feyků).

Bernard ve Filířovicích vyrostl a prý nebyl nijak tichý ani zádumčivý. Pamětníci vzpomínali na to, že on a ještě jeho dva věrní kamarádi (jméno jednoho zůstalo zachyceno - Karel Brdička) patřili k největším uličníkům ve vsi. Jenže léta šla. Bernard vystudoval dvouletou obchodní školu ve Dvoře Králové. V r. 1918 byl na popud příbuzných zplnoletěn. Bylo mu oznámeno, že jeho podíl padl na jeho výchovu a vzdělání a od dané chvíle stojí na vlastních nohou a má se o sebe starat sám. Do ruky dostal kufr, peřinu a šlus.

Dnes těžko soudit, zda to bylo tvrdé či nikoli. Stalo se to tak. Končila válka, která se v našem povědomí označuje jako první světová, a život nebyl procházkou růžovým sadem. Na druhé straně, jakýsi vztah k bratrancům a sestřenicícm tam zůstal, v době té druhé války trávila moje máma na Dvorecku prázdniny u příbuzných.

Ovšem rozmotat tyto historie bude těžké. O to víc, že v době, kdy dědeček zemřel, vyšlo najevo, že byl otcem nemanželského syna Zdeňka Bukovského kdesi z Jilemnicka.

V roce 1943 si životní útrapy vybraly na dědovi svou daň - onemocněl tuberkulózou (asi zde byly i genetické sklony). Dočkal se konce války, ale už ve velmi špatném stavu (v dubnu 1945 už nebyl schopen ani se evakuovat při americkém náletu na Klatovy) a i přes lékařskou pomoc krátce po osvobození zemřel.

Zanechal mi genealogickou záhadu, po jejíchž stopách se nyní pouštím, abych trochu víc pochopila, kdo byl tento člověk, vytržený z kořenůsvé rodiny i minulosti. Čím mne ovlivnil a co se v té minulosti ještě skrývá.