Dynamika diagnostického pobytu

2. května 2013 v 19:17 | Darina |  Ne-vážně
Pár týdnů už bojuji s tím, že mi krevní tlak šplhá do výšin - a ne a ne se vracet do normálu, potvora. Přehazují si mne mezi sebou jako horkou bramboru neurologové, internisti, rehabiliťáci, aby všichni docházeli postupně k názoru, že jejich problém to není.

V jednu chvíli jsem se už naštvala a požádala známé, aby mi domluvili diagnostický pobyt v některé z lepších pražských nemocnic (na kladenskou nemám z poslední hospitalizace před 7 lety moc dobré vzpomínky). A tak jsem se do jedné z renomovanějších pražských nemocnic opravdu dostala.

První dojem byl dobrý, příjemné prostředí, příjemný personál, který aspoň na první pohled vykazoval známky vysoké odborné úrovně... Sice jsem nejdřív čekala asi půl hodiny, než se uvolní postel, ale to je zcela pochopitelné. Mezitím jsem aspoň sestře z oddělení povyprávěla o všech svých lítých allergiích a zvlášť ji upozornila, že jsem bezlaktózová.

Pak jsem se dočkala postele a dokonce i šatní skříně (k mému překvapení dokonce i zamykací) a po krátkém čase i ošetřujícího lékaře, který si ještě jednou vyslechl mé povídání, pročetl zprávy a pak navrhl, co vše prý se mnou udělají. Toho dne mne však záplava aktivit nečekala, jen jsem byla připojena k monitoringu dechu a tepu (obé mám v pořádku, ale bylo škoda nechat přístoj nevyužitý) a k monitorování tlaku krevního ve čtyřhodinových intervalech. To jsem chápala, neb kvůli tomu jsem tam byla, že? Počáteční pondělní hodnoty byly vyšší, pak se vzorně ustálily a celý úterek vykazovaly přímo učebnicový vývoj. Ovšem... byla jsem téměř v absolutním klidu - a v aboslutním klidu člověk moc nežije a nepracuje, že? Jinak se v pondělí nic zvláštního nepřihodilo - oběd byl víc než poživatelný, personál i nadále příjemný. Relaxovala jsem tedy a těšila se, že v úterý začne šrumec.

Večer byl poněkud neklidný, jedna ze spolupacientek měla potíže orientovat se občas v čase a v prostoru a tak mě asi v půl desáté večer oslovovala Fando a dožadovala se vajíček k večeři. Na to, že jsme večeřeli před pár hodinami, si nepamatovala. Také měla tendence utíkat z postele, ale všechny její pokusy končily v ocelovém zábradlíčku, kam si vždycky našprajcovala nohy. Snažila jsem se nemyslet na torzní zlomeniny a dotyčnou snad chránili dva andělé strážní...

Ráno šrumec opravdu začal. Nabrali mi krev a sdělili, že mám následujích 24 hodin sbírat do džbánku, nu to, co se do takových nočníčků v nemocnici sbírá. Že si pak laboratoř smlsne na hladinách vylučovaných minerálů a dalších látek. Prima. Pokyny to byly jasné a vzhledem k tomu, že docela dbám na pitný režim, kolem poledne by první džbánek plný. I žádala jsem sanitáře o další. V té chvíli došlo k nějakému informačnímu šumu - a než jsem se ohlédla, bylo moje šestihodinové úsilí do slova a do písmene - v hajzlu! A mohla jsem začít znovu.

Mezitím mne poněkud zarazilo, že jsem dostala k snídani tvaroh. Poměrně hlasitě jsem dávala najevo svou nelibost - a snídala suché rohlíky. Při vizitě mi pan doktor sdělil, že část z oněch vyšetření, co mi naplánoval, se dělá jen ve středu a teď bude 1. máje a pak je středa zase volná, takže toto vyšetření absolvuji ambulantně. Celý den jsem čekala na kardioecho (srdce mám zdravé, ale chtěli ho mocí mermo vidět). Tak kolem čtvré odpoledne jsem se opatrně zeptala, kdy tedy jako přijdu na řadu. Odpověď zněla, že ve čtvrtek, nestíhá se.

Během dne propustili dvě z mých spolupacientek a přijali jiné dvě, které byly obě v dost dezolátním stavu. Pokoj tedy ovládalo ticho a líná nuda. K večeři jsem vyfasvala kynuté knedlíky s tvarohem - a to jsem se už skutečně naštvala. Sanitář mi to vyměnil za nějakou masovou roládu s bramborovou kaší, takže jsem do sebe nasoukala aspoň tu roládu. Chleba mi sice slíbil, ale nějak to pak "zasklil" a já šilhala hlady. A naštvaná jsem byly jak křeček.

Dovolila jsem se tedy ven a šla se nezdravě dorazit do bufetu řízkem (naštěstí v 17.55 večer ještě byl), protože jsem neměla moc náladu zjišťovat, co by tu bezlaktózového bylo jinak k mání. I tak je bufet šíleně předražený, takže to byla večeře jak z interhotelu.

V tu dobu jsem měla problém i s manžetou na měření tlaku, kolem loketního ohybu odřená a opruzená, ruka červená, no bezva. S noční službou jsem si domluvila, že se budu připojovat jen na měření. Fungovalo to téměř bezchybně. Zvuk tlakované manžety mě poprvé vzbudil a já pak šla najít službu, aby mi tlak změřila. ve čtyři ráno jsem neměla sílu vylézt z pelechu a tak jsme zvonila. Druhou noc jsme to zvládli líp, to měřič dorazil dokonce před tím, než se měl automat spustit a dík tomu jsem se také líp vyspala. Ruka si trochu oddechla.

Středa byla diagnosticky i jinak plonková, ve státní svátek se zkrátka nepracuje. A náš pokoj měl navíc pocit, že ten personál, co pracovat musel, nebyl zvlášť šťastný. Ráno tedy začalo trochu bouřlivě a my pacientky se pak krčily pod dekami a snažily se být neviditelné. Dík svátečnímu dni na mne pamatovaly i nějaké ty návštěvy, což bylo fajn. Bonus navíc. O to příjemnější, že nové dvě pacientyk měly rodiny, kterým na nich strašně moc záleželo. jenže nemá cenu fňukat, věci jsou tak, jak jsou a díky za přátele.

Čtvrteční ráno začalo informací, že jdu domů. Jako první k mé posteli dorazila dáma pečující o nemocniční poplatky. Plánované vyšetření zatím stále neproběhlo. Pak dorazila vizita a vzhledem k tomu, že tlaky si sice sem tam za středeční odpoledne poskočily, nejevili o mne moc zájmu. Snažila jsem se jich vyptat, co se stane, až se začnu hýbat - jeden z lékařů pronesl v té chvíli objevnou myšlenku, že neaktivita hypertenzi snižuje (což vím i já, naprostý laik), ale dále se tímto problémem nezabývali. To zjistím já zítra ráno.

V půli dopoledne se objevila nutriční asistentka. Projevila jsem se asertivně a začala se vyptávat, jak je tedy možné, že jsem nedostávala bezlaktózovou dietu azda se o mně ví, když jsem to hlásila při nástupu k hospitalizaci.... Vědět se jasně nevědělo (i ve středu a ve čtvrtek jsem snídala suché rohlíky a rozdávala jogurty spolupacientkám). A že prý mám příště být víc asertivní a prudit každého, kdo mi vleze pod ruku. Prima, já jsem v současnosti to, čemu se říká orientovaný spolupracující pacient - co až jednou nebudu?

Dopoledne se vleklo a asi v půl třetí si konečně někdo vzpomenul, že jako čekám na vyšetření. Pak to šlo velice rychle. Tedy skoro. Do ordinace mě hnali klusem, ale tam jsem 15 minut čekala, než se našel zatoulaný přístroj, který si evidentně vyrazil někam na vycházku. Samotné vyšetření trvalo pár minut - nic mimořádného nenašli. Když jsem se vrátila na pokoj, už jsem byla bez postele. Sbalit jsem se zvládla za 5 minut, pak jsem dalších 10 minut čekala na zprávu a na termín dalších vyšetření, která se budou konat ambulatně!

Odcházela jsem v 15 hodin. Nevím, proč mi blbne krevní tlak. Vím, že za to nemůže mozek (ve smyslu neurologickém) a asi ani srdce. S největší pravděpodobností ani ledviny (ale to se dozvím časem), zda nadledvinky, uvidíme. Uznejte však, že to vše bylo když ne maximálně efektivní, tak aspoň legrace, no ne?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama