Květen 2013

Letnice 2013

21. května 2013 v 7:24 | Darina |  Homilie
Dnes se očekává možná slavnostnější a důkladnější promluva, protože máme - Letnice… Tak se tedy budeme snažit :-) dostát očekáváním.

Asi bychom si měli připomenout, že tento svátek původně patří do arzenálu starého židovstva. Říkalo se mu svátek týdnů, slavil se 7 neděl po pesachu. Byly to normální dožínky, i když tak trochu paradoxně na počátku žně, tedy… když byly sklizeny prvotiny. Musíme si ale uvědomit, že zemědělský rok vypadal ve starém Izraeli kapku jinak než u nás, některé obiloviny, fíky a ovoce dozrávaly 2x za sezónu. Takže se i dožínalo jinak, postupně a několikrát. Stylově se k tomuto svátku četla kniha Rut. Je škoda, že z našeho pojetí Letnic tento aspekt vytratil, tento biblický spis má svůj humor a šťávu.

Naše Letnice jsou tedy již posunuty. Klasická církevnická klišé nám budou cpát do hlavy, že dnes se slaví narozeniny církve. Prima? A kde máme ten dort???? Vlastně ani tohle pořádně neoslavujeme.

Vypadá to tedy, že Letnice jsou v běhu církevního roku něco, s čím si možná nevíme moc rady. A jak by taky ne, jsou spojeny se sesláním Ducha svatého.

Duch je pro nás cosi, co si připomínáme, pokud náhodou recitujeme Krédo (a my to s ním moc nepřeháníme, což je na jedné straně plus, protože je pro nás o to významnější, na druhé straně minus, protože teď dolujeme z paměti, co že to tam o Duchu je). Nebojte, je to lehké: v Apostolicu se dozvíme jen to, že v Ducha věříme, zároveň s církví a společenstvím svatých. Niceanum nám to trošku zkonkrétní - Duch je vivificantus (oživující) a mluví ústy proroků (řečtináři mě sežerou za ten prézens). Pak je v tom krédu cosi složitého o vztahu Ducha k Otci a Synu, ale to raději necháváme teologům, kteří se o to hádali na raně-církevních koncilech. A díky antickému myšlení už pro nás není Duch "ta", ale jakési blíže nespecifikované "to".

Zajít ohledně Ducha svatého dál se nám moc nechce, to přece dělají jenom charismatici a oni jsou asi tak trochu "to…" Nu, nelíbilo by se nám dvakrát být s nimi házeni do stejného pytle.

Je otázkou, zda by se nám vůbec líbilo být součástí toho biblického příběhu. Představte si, že by se teď ozval hukot z nebe a že by se tu dělo něco, co by vypadalo, že z nás v konečném důsledku udělal Bůh tak trochu hlupáky. Že by nás tady a teď mohlo potkat něco, co bychom možná neuřídili, racionálně neustáli… Chtěli byste? Ano? Ne?

Není tedy přece jen bezpečnější nechat Ducha svatého v církvi jen v té institucionalizované krotké podobě? Kde většinou nic nehrozí (i když, když se nad tím zamýšlím… volba římského biskupa Františka ukazuje, že i v instituci Duch svatý občas udělá průvan). Ale většinou je to takto bezpečné. Vyznáváme, že Duch působí ve svátostech, je dán v plnosti biskupům pro jejich úřad…

Takto je to jednoduché. Je to, jako kdybychom si napustili vanu plnou teplé vody, přidali vonnou pěnu a třeba i gumovou kačenku či rybičku nebo si vzali oddechovou knížku… je to akorát, dokonalé, hygienické…

Ta druhá cesta, po níž šli konec konců aktéři biblických příběhů, se nepodobá idylické koupeli, ale spíš tomu, když se vrhnete do moře. Je to slané, štípe to solí, občas je tam vlnobití, občas se zamotáte do chaluh, nebo vás dokonce žahne medúza, občas si možná ukopnete plec o kámen, občas je po bouři voda studená a zkalená… Ale… v moři se dá plavat (pravda, občas to stojí docela úsilí), na vlnách se dá dokonce surfovat, plachtit, vidíte zlaté a rudé odlesky na vlnách při západu slunce, cítíte vítr a slunce a obzor a dobrodružství… jen… je to celé jaksi neohraničené, nespecifikované, nevypočitatelné…

Osobně věřím, že církev potřebuje obojí - moře i vanu. Že ta dělicí čára dokonce prochází námi samotnými. Někteří z nás trochu více preferují tu vanu. Ale je to skutečně tak? Nezapomněli jsme tak trochu na to moře? Nejsme jen zastánci hygieny? Není to výzva, je to jen otázka, směřovaná ke každému z nás. A také ke společenství jako celku? Máme ještě odvahu pouštět se do dobrodružství? Ne, odpovídat není třeba, ať chceme či nechceme, mluví za nás nejvíc praxe. Zkusme si tedy odpovědět každý pro sebe a zkusme hledat odpověď i pro ten náš konkrétní kousíček církve, tady u Máří.

Implex

18. května 2013 v 21:01 | Darina |  HOLY
Konečně se podařilo zdokumetovat implex v rodině Holých, tj dohledat všechny nejasnosti. Příbuzenství je 6. stupně, byli sezdáni dva z pravnuků Ondřeje (toho rekordmana s 15 dětmi)

Přísušná část rodokmenu pak vypadá takto:

Pravidla

16. května 2013 v 20:09 | Darina |  Ne-vážně
Po delší době jsme zase měli v práci Poradu. Čekalo nás na ní seznámení s novými pravidly ohledně počítání studento-hodin. Ba co dím, s PRAVIDLY.

Že nevíte, co jsou to studento-hodiny? To je jednoduché. Vysokoškolský pedagog není odměňován podle počtu odučených hodin, ale podle počtu studento-hodin. Čím více studentů učí, tím je kvalitnější. Úvaha je to vcelku dobrá, předpokládá ovšem maličké ale... které spočívá v tom, že na naší alma mater neexistuje možnost hlásit se na cvičení či přednášku k určitému pedagogovi, ale na předmět. Navíc v době, kdy si studenti předměty zapisují, není známo, kdy a kde bude ten daný konkrétní a jimi zvolený předmět probíhat. Studenti se zatím nenaučili vznešenému umění bilokace, proto z předběžně zapsaných většinou pedagog v reálu vidí něco mezi 30 a 50 procenty. To zatím jen tak na úvod.

Pravidla se týkala vylepšeného výpočtu studento-hodin, protože někde nějaká moudrá hlava přišla zajisté na to, že ti pedagogové, kteří se brodí úskalím výuky základních povinných předmětů, by mohli mít těch studento-hodin příliš mnoho. Z již tak dost ztenčeného balíku ministerkých peněz by se pak zákonitě nedostalo na ty, kteří ekonomickou motivaci považují za tu jedinou správnou, kolem které se točí svět i přilehlý vesmír.

Nábožně jsme tedy naslouchali inovaci Pravidel. Za prvé jsme se dozvěděli, že studenti přes počet 30 nebudou započítáváni. Prima. Je tu jen jedna taková maličkost. Pokud jde o velikost studijních skupin, tu neurčují pedagogové, ale někde někdo jiný a jinde. Většinou dostatečně žertéřsky. Soudím tak z toho, že mi jsou většinou přidělovány studijní skupiny o průměrném počtu 35 lidiček - standardně do učebny s 20 počítači. A pedagogu, starej se, jak to odučíš! Minulý semestr mi sudenti seděli i na okenních parapetech a nosili si vlastní notebooky. Smůla, tohle se mi teď už nepočítá!!!

Dalším Pravidlem v Pravidlech je skutečnost, že student, který nedosáhne na zápočet, je celkově započítávám jako 1/4 studenta. Ten, kdo toto Pravidlo stanovoval, si zajisté neuvědomil, že student, který nedosáhne na zápočet, je v devadesáti procentech případů člověk, který se neměl pokoušet o studium vysoké školy, který pravidelně narušuje chod výuky dotazy, které jsou často mimo kontext probíraných témat, který spotřebovává dvojnásobek sil, trpělivosti a vynalézavosti pedagoga, aby počátkem prosince zjistil, že jeho pokus studovat vysokou školu je opravdu zmýlená a k úlevě všech jednoho rána zmizí a už se neobjeví.

Ve zbývajících deseti procentech se jedná o cizince, který se na vás celý semestr mile usmívá a chápavě přikyvuje, abyste při zápočtovém testu zjistili, že vám nerozumí ani slovo a že se o to vlastně ani nesnaží, protože svého cíle (rozuměj: víza pro ČR) již dosáhl.

(Když to vše píši, přemýšlím, zda tvůrce tohoto Pravidla vůbec kdy učil.)

Třetí Pavidlo nás uvedlo do toho, že repetenti také nejsou celým studentem, anobrž právě opět jen 25 %. Nevím, zda to uráží repetenty. Asi by mohli protestovat, protože je dozajista narušena jejich úcta a vážnost a jejich lidská práva jsou tím dotčena. Repetenti opakují proto, že studium ročníku v řádném období dvou semestrů nezvládli. Příčiny mohou být různé - od nemoci či úrazu přes tíživou sociální situaci až k tomu, že studium stojí na okraji jejich zájmu. Konečně, jsou mladí a není kam spěchat! Představa, že repetent bude v předmětu, který opakuje, excelovat, je přinejmenším komická. (Kdyby v předmětu exceloval, nemusel by jej opakovat to dá přece zdravý selský rozum!) Směrem k pedagogům je vyslán jednoznačný signál, že repetenti jsou nežádoucí. Vzhledem k tomu, že normální pedagogo nemá žádné páky na to, aby se neúspěšný adept nezapsal na předmět znovu, je cílem nevyrábět repetenty.

Rozumíme-li tomu dobře, měl by se takový správně motivovaný vysokoškolský pedagog snažit o následující strategii:
  • všechny studenty studijní skupiny přesahující počet 30 sprovodit ze světa, pokud možno v 1. týdnu semestru (započítají se mu aspoň ty čtvrtiny), bude muset ovšem naslepo odhadnout, kteří studenti jsou neperspektivní
  • jakýmkoli způsobem si při rozdílení poslucháren pro paralelní výuku předmětu zajistit posluchárnu, do níž se vejde 30 studentů (při výuce v menší posluchárně je handicapován, protože nedosáhne svého maximálního počtu studento-hodin)
  • neprodukovat repetenty, tj. shovívavě každému na konci semestru namalovat do indexu zápočet či nejhorší možnou známku, protože tak je to pro něj (a potažmo i pro instituci) ekonomicky výhodné
Má to všechno několik malých háčků a otazníků:
  • Smí při tomto zadání Pravidel pedagog po svých studentech ještě něco vyžadovat?
  • Má cenu, aby při tomto nastavení Pravidel vyučoval člověk? Nestačí místo pedagoga instalovat obdobu nápojového automatu - hodíte minci a vypadne zápis do indexu?
  • Má cenu hájit ještě něco jako stavovskou čest? Protože - budete se divit - jsou ještě na světě pedagogové, kteří to nedělají pro peníze (to by už dávno vydělávali těžké balíky v komerční sféře)
  • Nikdo se zatím netrápil otázkou, jak Pravidla dlouhodobě poškodí pověst instituce, která je zavedla (brzy se rozkřikne, že nestojí za nic a že i když je to "dávačka", může naše slavná alma mater brzy dosáhnout podobné pověsti jako plzeňská práva)
  • Nikdo se zatím netrápil otázkou, co se stane, až jednou nekvalitně připravený absolvent někde nějak omylem něco špatně spočítá. Dějí se pak, žel, takové věci, že padají mosty, vykolejují vlaky, hoří továrny a umírají lidé.
Tímto způsobem dosáhne pedagog téměř maximálního komfortu a bude se moci věnovat jiným sférám zájmu, např. bádání, od nějž ho výuka stejně jen rozptyluje. Bude-li mít štěstí, možná se stane tvůrcem Patentu či dosáhne podobných významných odborných výsledků. Možná jen... nebude pedagogem.
Poznámka: Text, který jste přečetli, je a má být satirou. Shledali-li jste v něm podobnost se situací, která je vám důvěrně známa, jde o podobnost čistě náhodnou.

Otcova rodová větev II

12. května 2013 v 20:15 | Darina |  HOLY
V bádání kolem této větve rodokmenu jsem trošililinku postoupila a ejhle, máme tu nové skutečnosti. Mnohé z nich se ovšem řadí spíše do říše dohadů a bájí, protože rodové bádání komplikují další faktory.

Podařilo se mi nejprve něco zjistit o usedlosti čp. 14. Od nepaměti (dodnes) se jí říká Veselka. A býval tam šenk. Vzhledem k tomu, že některé matriční zápisy jsou nekonzistentní, bylo třeba projít některé matriky znovu. Objevilo se pár dalších netušených dětí zatím nejstaršího člena rodu Ondřeje. Momentálně se tedy seznam jeho potomků natáhl:

  • Antonín I (1724) - určitě se oženil, otázkou je, zda se mi podařilo správně přiřadit partnerku
  • Mariana (1726) - vypadá to, že se dožila dospělosti a vdala se, ač v matrice oddaných je uvedena jako Magdaléna
  • Judita (1728) - další osud neznámý
  • Martin (1729) - pravděpodobně se oženil do vsi Kovčín, v r. 1756 je v křestních matrikách uvedena jakási Anna, dcera Martina a Kateřiny
  • Václav (1731) - pravděpodobně zemřel jako dítě, ale to se nedozvíme, protože úmrtní zápisy vedl v té době pan farář velmi svérázně, např. "...pochována jest bába z Kovčína... pochované jest dietě z Klikařova..."
  • Rosina (1734) - další osud neznámý
  • Vojtěch (1736) - oženil se s Rosinou Behenskou
  • Anna (1738) - další osud neznámý
  • František (1739) - oženil se s jakousi Magdalenou z Klikařova (příjmení se nepodařilo zatím identifikovat)
  • Dorota (1742) - další osud neznámý
  • Jan Nepomuk (1744) - oženil se s Magdalenou Veysichovou z Nehodíva
  • Antonín II (1746) - poprvé se pravděpodobně oženil s Marií Minaříkovou, která zřejmě zemřela při narození syna Jakuba 1774, podruhé s Marií Čihlíkovou, s níž měl nejméně 7 dalších potomků, z nichž Josef II (1792) se stěhuje do čp. 21
  • Josef (pravděpodobně 1748) - nepodařilo se najít jeho křestní záznam, nicméně je známo, že se oženil s blíže neidentifikovanou Anou z Polánky
  • Magdalena (1751) - další osud neznámý
  • Václav František (1755) - dále je asi uváděn jen jako Václav který se oženil s Evou Brožíkovou
Pozoruhodná je generace vnuků posledně zmíněného syna. Vnuk Josef se oženil s Annou Huřťákovu a zemřel poměrně mlád - matrika uvádí jako příčinu smrti úraz. Vdova po něm si téměř ihned bere jeho staršího bratra Františka. Otázkou je, jaké rodinné drama či tragédie se za těmito zápisy skrývá. Jednalo se o existenční nutnost - bylo potřeba zajistit ekonomicky 4 děti. Na druhé straně se dítě z nového sňatku rodí téměř do roka a do dne po úmrtí předchozího partnera, Anna se tedy musela vdát do 3 měsíců po jeho smrti. Josefův úraz byl skutečně asi jen úrazme, jinak by asi policie kroužila okolo a leccos by jí vrtalo hlavou.
To nic nemění na faktu, že prapředek Ondřej se vzmohl na 15 dětí. Asi tím leccos zkomplikoval. Do tří generací tu totiž na poměrně malém prostoru byl příbuzný každý s každým. Zvlášť, pokud šlo o velké a udeslé rody - Vladařovy, Kotlanovy, Huřťákovy. Výběr potenciálních vhodných partnerů se tak stával těžším.

Dynamika diagnostického pobytu

2. května 2013 v 19:17 | Darina |  Ne-vážně
Pár týdnů už bojuji s tím, že mi krevní tlak šplhá do výšin - a ne a ne se vracet do normálu, potvora. Přehazují si mne mezi sebou jako horkou bramboru neurologové, internisti, rehabiliťáci, aby všichni docházeli postupně k názoru, že jejich problém to není.

V jednu chvíli jsem se už naštvala a požádala známé, aby mi domluvili diagnostický pobyt v některé z lepších pražských nemocnic (na kladenskou nemám z poslední hospitalizace před 7 lety moc dobré vzpomínky). A tak jsem se do jedné z renomovanějších pražských nemocnic opravdu dostala.

První dojem byl dobrý, příjemné prostředí, příjemný personál, který aspoň na první pohled vykazoval známky vysoké odborné úrovně... Sice jsem nejdřív čekala asi půl hodiny, než se uvolní postel, ale to je zcela pochopitelné. Mezitím jsem aspoň sestře z oddělení povyprávěla o všech svých lítých allergiích a zvlášť ji upozornila, že jsem bezlaktózová.

Pak jsem se dočkala postele a dokonce i šatní skříně (k mému překvapení dokonce i zamykací) a po krátkém čase i ošetřujícího lékaře, který si ještě jednou vyslechl mé povídání, pročetl zprávy a pak navrhl, co vše prý se mnou udělají. Toho dne mne však záplava aktivit nečekala, jen jsem byla připojena k monitoringu dechu a tepu (obé mám v pořádku, ale bylo škoda nechat přístoj nevyužitý) a k monitorování tlaku krevního ve čtyřhodinových intervalech. To jsem chápala, neb kvůli tomu jsem tam byla, že? Počáteční pondělní hodnoty byly vyšší, pak se vzorně ustálily a celý úterek vykazovaly přímo učebnicový vývoj. Ovšem... byla jsem téměř v absolutním klidu - a v aboslutním klidu člověk moc nežije a nepracuje, že? Jinak se v pondělí nic zvláštního nepřihodilo - oběd byl víc než poživatelný, personál i nadále příjemný. Relaxovala jsem tedy a těšila se, že v úterý začne šrumec.

Večer byl poněkud neklidný, jedna ze spolupacientek měla potíže orientovat se občas v čase a v prostoru a tak mě asi v půl desáté večer oslovovala Fando a dožadovala se vajíček k večeři. Na to, že jsme večeřeli před pár hodinami, si nepamatovala. Také měla tendence utíkat z postele, ale všechny její pokusy končily v ocelovém zábradlíčku, kam si vždycky našprajcovala nohy. Snažila jsem se nemyslet na torzní zlomeniny a dotyčnou snad chránili dva andělé strážní...

Ráno šrumec opravdu začal. Nabrali mi krev a sdělili, že mám následujích 24 hodin sbírat do džbánku, nu to, co se do takových nočníčků v nemocnici sbírá. Že si pak laboratoř smlsne na hladinách vylučovaných minerálů a dalších látek. Prima. Pokyny to byly jasné a vzhledem k tomu, že docela dbám na pitný režim, kolem poledne by první džbánek plný. I žádala jsem sanitáře o další. V té chvíli došlo k nějakému informačnímu šumu - a než jsem se ohlédla, bylo moje šestihodinové úsilí do slova a do písmene - v hajzlu! A mohla jsem začít znovu.

Mezitím mne poněkud zarazilo, že jsem dostala k snídani tvaroh. Poměrně hlasitě jsem dávala najevo svou nelibost - a snídala suché rohlíky. Při vizitě mi pan doktor sdělil, že část z oněch vyšetření, co mi naplánoval, se dělá jen ve středu a teď bude 1. máje a pak je středa zase volná, takže toto vyšetření absolvuji ambulantně. Celý den jsem čekala na kardioecho (srdce mám zdravé, ale chtěli ho mocí mermo vidět). Tak kolem čtvré odpoledne jsem se opatrně zeptala, kdy tedy jako přijdu na řadu. Odpověď zněla, že ve čtvrtek, nestíhá se.

Během dne propustili dvě z mých spolupacientek a přijali jiné dvě, které byly obě v dost dezolátním stavu. Pokoj tedy ovládalo ticho a líná nuda. K večeři jsem vyfasvala kynuté knedlíky s tvarohem - a to jsem se už skutečně naštvala. Sanitář mi to vyměnil za nějakou masovou roládu s bramborovou kaší, takže jsem do sebe nasoukala aspoň tu roládu. Chleba mi sice slíbil, ale nějak to pak "zasklil" a já šilhala hlady. A naštvaná jsem byly jak křeček.

Dovolila jsem se tedy ven a šla se nezdravě dorazit do bufetu řízkem (naštěstí v 17.55 večer ještě byl), protože jsem neměla moc náladu zjišťovat, co by tu bezlaktózového bylo jinak k mání. I tak je bufet šíleně předražený, takže to byla večeře jak z interhotelu.

V tu dobu jsem měla problém i s manžetou na měření tlaku, kolem loketního ohybu odřená a opruzená, ruka červená, no bezva. S noční službou jsem si domluvila, že se budu připojovat jen na měření. Fungovalo to téměř bezchybně. Zvuk tlakované manžety mě poprvé vzbudil a já pak šla najít službu, aby mi tlak změřila. ve čtyři ráno jsem neměla sílu vylézt z pelechu a tak jsme zvonila. Druhou noc jsme to zvládli líp, to měřič dorazil dokonce před tím, než se měl automat spustit a dík tomu jsem se také líp vyspala. Ruka si trochu oddechla.

Středa byla diagnosticky i jinak plonková, ve státní svátek se zkrátka nepracuje. A náš pokoj měl navíc pocit, že ten personál, co pracovat musel, nebyl zvlášť šťastný. Ráno tedy začalo trochu bouřlivě a my pacientky se pak krčily pod dekami a snažily se být neviditelné. Dík svátečnímu dni na mne pamatovaly i nějaké ty návštěvy, což bylo fajn. Bonus navíc. O to příjemnější, že nové dvě pacientyk měly rodiny, kterým na nich strašně moc záleželo. jenže nemá cenu fňukat, věci jsou tak, jak jsou a díky za přátele.

Čtvrteční ráno začalo informací, že jdu domů. Jako první k mé posteli dorazila dáma pečující o nemocniční poplatky. Plánované vyšetření zatím stále neproběhlo. Pak dorazila vizita a vzhledem k tomu, že tlaky si sice sem tam za středeční odpoledne poskočily, nejevili o mne moc zájmu. Snažila jsem se jich vyptat, co se stane, až se začnu hýbat - jeden z lékařů pronesl v té chvíli objevnou myšlenku, že neaktivita hypertenzi snižuje (což vím i já, naprostý laik), ale dále se tímto problémem nezabývali. To zjistím já zítra ráno.

V půli dopoledne se objevila nutriční asistentka. Projevila jsem se asertivně a začala se vyptávat, jak je tedy možné, že jsem nedostávala bezlaktózovou dietu azda se o mně ví, když jsem to hlásila při nástupu k hospitalizaci.... Vědět se jasně nevědělo (i ve středu a ve čtvrtek jsem snídala suché rohlíky a rozdávala jogurty spolupacientkám). A že prý mám příště být víc asertivní a prudit každého, kdo mi vleze pod ruku. Prima, já jsem v současnosti to, čemu se říká orientovaný spolupracující pacient - co až jednou nebudu?

Dopoledne se vleklo a asi v půl třetí si konečně někdo vzpomenul, že jako čekám na vyšetření. Pak to šlo velice rychle. Tedy skoro. Do ordinace mě hnali klusem, ale tam jsem 15 minut čekala, než se našel zatoulaný přístroj, který si evidentně vyrazil někam na vycházku. Samotné vyšetření trvalo pár minut - nic mimořádného nenašli. Když jsem se vrátila na pokoj, už jsem byla bez postele. Sbalit jsem se zvládla za 5 minut, pak jsem dalších 10 minut čekala na zprávu a na termín dalších vyšetření, která se budou konat ambulatně!

Odcházela jsem v 15 hodin. Nevím, proč mi blbne krevní tlak. Vím, že za to nemůže mozek (ve smyslu neurologickém) a asi ani srdce. S největší pravděpodobností ani ledviny (ale to se dozvím časem), zda nadledvinky, uvidíme. Uznejte však, že to vše bylo když ne maximálně efektivní, tak aspoň legrace, no ne?