Duben 2013

Otcova rodová větev

28. dubna 2013 v 20:37 | Darina |  HOLY
Do této větve jsem se pouštěla s nechutí a nerada. Staré rány ještě bolí. A tak uvádím jako posledního potomka této větve svého otce a jeho sestru. tedy v Čechách. Vím, že potomci nejstaršího otcova bratra žijí v Sydney - a asi je jim tam dobře. Při tomto bádání nebylo příliš o co se opřít, historii této větve neznám. Nebyl nikdo, kdo by mi byl ochoten vyprávět, předávat zkušenosti, sdílet paměť. Proto se necítím být součástí. K bádání mne hnal spíš přebytek času a potom také potřeba ověřit si některé zrěňující informace. Zde je tedy rychlé shrnutí toho, nač jsem přišla.

Rodina pochází z usedlosti v Pohoří čp. 14. Podařilo se mi vystopovat rodové kořeny zatím 7 generací zpět (počítáno od mého otce) a rozmotat velmi složité rodinné vztahy. Rodina příliš neoplývala nápaditostí, co do křestních jmen, hemží se to tu Josefy, Vojtěchy a Václavy, Mariemi a Annami, dokonce tak, že i farář v matrice na určitých místech udává delší linie předků. Je to i z toho důvodu, že minimálně v jednom příadě je zde doložen implex - příbuzní se ženili a vdávali mezi sebou (vzhledem ke stejnému příjmení si museli být této skutečnosti vědomi). Zda tím posílili genetické dispozice pro určitá onemocnění, těžko říci, ale spíše ano. Usedlost Pohoří čp. 14 musela být větší, předpokládám, že k ní patřila půda. Není ovšem jasné, jak mnoho, pokud se mi nepodaří proniknout k nějakým ekonomickým zápisům. Obyvatelé usedlosti byli poddanými.

Nejstarším doloženým předkem je tedy Ondřej Holý (1698-1775). Oženil se s jakousi Kateřinou (1706-1777) a byl obdařen pěknou řadou dětí a při výběru jejich jmen ještě nápaditostí oplýval. Narodili se mu:
  • Antonín I (1724)
  • Mariana (1726)
  • Judita (1728)
  • Martin (1729)
  • Rosina (1734)
  • Václav (1736)
  • Anna (1738)
  • František (1739)
  • Dorota (1742)
  • Antonín II (1752)
  • Václav František (1755)
Pro další generaci nás bude zajímat nejstaší syn Antonín. Zatím se mi nepodařilo zjistit jeho úmrtí, vím ale, že se oženil s Marií Voříškovou z Myslíva. Pokud jde o jeho potomky, je to jednoduché, našla jsem pouhé dva (to jeho bratři byli jiní kabrňáci, Václav měl dětí nejméně 9). V přímé linii mám tedy pouze syny Josefa a Jana.

Josef se oženil s Annou Klouzovou z Pohoří čp. 21 a nějakou dobu tam žil. Poté se přestěhoval do čp. 1. Také u něj se mi zatím podařilo zdokumentovat pouze dva potomky, syna Václava (1829) a dceru Terezii (1824).

Pro další bádání je důležitý Václav. Zde dochází k implexu, neboť se oženil s Terezií Holou, dcerou Vojtěcha Holého a Rosalie Beníškové, která se narodila r. 1836 v Pohoří čp. 14. Nejde tedy o shodu jmen, ale o příbuznou. Nepovedlo se mi zatím zdokumentovat stupeň příbuzenství, ale jednoznačně tam je. Rodina se stěhovala, nejprve žila v Pohoří čp. 21, někdy kolem roku 1860 se stěhuje do čp. 8, kde žili potomci až do r. 2006. Pro tuto svéráznou dvojici mám zatím zdokumentované děti:
  • Jan (1855-1857)
  • Václav (1857)
  • Marie (1859-1873)
  • Josef (1862)
  • Anna (1870-1875)
Pro další generaci je důležitý opět syn jménem Václav. Oženil se s Marií Hanzlíkovou z Kvasetic a i on byl obdařen řádečkou dětí.
  • Václav (1891)
  • Josef (1892-1972)
  • Vojtěch (1895)
  • Marie (1897)
  • František (1901-1902) - žil 10 měsíců
  • Emilie (1903)
  • Anna (1906-1906) - žila 3 týdny
  • Paulina (1908)
Představa některých dnes ještě žijících potomků je, že usedlost by měl dědit nejstarší syn. Zde k tomu evidentně nedošlo, budu však muset zjistit, co se stalo s nejstarřím Václavem. Je však jasné, že zde zůstal Josef, který se někdy zhruba v r. 1924 oženil s Annou Větrovcovou, snad z Myslíva. Měl tři potomky:
  • Miloslava (1925), který se oženil po skončení 2. světové války s ženou německé národnosti a vzhledem k těžkostem, které byly asi něčím více, než tím, že se vesnice nebyla ochotna smířit s jejím původem, emigroval do Austrálie. Jeho potomek Alan Holy žije v Sydney, je hercem a pracuje jako zdravotní klaun. Dokonce snad tuto cestu prošlapával. Jsou zde snad i další, ale neznám je.
  • Marii (1927), která se provdala za doc. ing. Jaromíra Cihlelku (1920-1997), významného odborníka v oboru topenářství z ČVUT. Žije v Praze na Zbraslavi, je bezdětná.
  • Josefa (1930-2006), který zůstal svobodný a žil až do své smrti v domě čp. 8. Po jeho smrti byl dům prodán uměleckému kováři.

Nejstarší kořeny?

28. dubna 2013 v 19:02 | Darina |  WLCZEK
S velkým napětím jsem čekala, až budou zveřejněny digitalizované matriky Velhartic, zda zde objevím něco nového. Část matrik je již publikována, ale na nejstaší svazky se stále ještě čeká. V mezičase jsem se pokusila bádat dále a trpělivě po Buriáncích v Rajském.
Nějaké objevy se podařily, ale jsou zatím dost kusé. stále zatím předpokládám, že Jakub nebude synem Matouše Buriánka (1721). Nehraje i zde datum jeho narození a datum Matoušova sňatku. Přesněji řečeno, datum sňatků ani jednoho z Matějů - Matoušů - Matthiasů, které znám.

Manžel Magdalény Pachmannové se ženil roku 1755, manžel Rosiny Motlové 1747. Jediný Jakub, který připadá v úvahu, se narodil roku 1742. Otcem obou Matthiasů byl Jan, nikoli Matouš.

Rekonstruovala jsem tedy tento kus rodokmenu Vlčků-Buriánků zatím takto:
  • Jan Buriánek a Dorota - Jan se musel narodit před rokem 1657, aby mohl mít syna Filipa. O této generaci mám informace zatím jen z křestních listů jejich potomků
    • Filip (1677)
    • Jan (1686) - oženil se s Evou a znám tyto z jeho potomků
      • Matěj I (1713) - jeho osud je nejasný, pracovně předpokládám, že zemřel před r. 1717
      • Matěj II (1717) - oženil se s Rosinou a žil v Úloze, jeho křestní záznam je zdublovaný na Čachrově, kde je uveden jako Vlček
      • Tomáš (1718-1735) - zemřel jako mladý, snad utonul
      • Matouš (1721-1787) - oženil se s Magdalénou, žil v Rajském
      • Eva (1723)
      • Anna (1725)
      • Markéta (1726)
      • Dorota (1729)
      • Kateřina (1732)
    • Marie (1687)
    • Jiří (1689)
    • Dorota (1691)
Lze předpokládat, že mezi Filipem a Janem bude možná ještě nějaký Matěj, kterého hledám a od něhož se dostanu k Jakubovi.

Velhartické matriky ukázaly výskyt příjmení Vlček v širším okolí, největší koncentrace je v Milíně u Hlavňovic a dále ve vsi Rovná. Zda jsou zde příbuzenské vazby, není jasné. Ale pomalu se těším na to, že si zmapuji Vlčky v celém širokém okolí.

Homilie 4. neděle po Zjevení (2009)

11. dubna 2013 v 22:52 | Darina |  Homilie
Texty: Dt 18,15-20; Ž 111; 1 K 8,1-13; Mk 1,21-28

Téma, o němž chci mluvit, tady nakousl nevědomky minulý týden Bendy. Jde o jeden z jednotících motivů textu: prorok. Máme v hlavě možná mnoho představ o tom, kdo to prorok je. Asi nás docela otravují proroci lepších zítřků dnes, kteří nám zvěstují, že naše spása je či není v radaru v ekologii, ve zdravé výživě, ve spotřebě určitého zboží a nevím, v čem ještě. Možná nás otravovali i proroci lepších zítřků před pár lety, kteří nám tvrdili, že realizací ráje na zemi a la Marx, Engels, Lenin, Stalin, Che Guevara či Milouš Jakeš… se tu jednou budeme mít líp. Tak tato kategorie proroků nám asi příliš nepomůže. Podobně ani různí proroci konce světa, který zatím nenastal, nám nebudou příliš platní.

Zalistujeme-li biblí, zjistíme ovšem, že ani ona nám to neulehčí. Pokud jste kdy četli, co na Boží pokyn vyváděl takový Jeremiáš nebo Ezechiel… nu, v současnosti by měli jistý pobyt v jedné z tichých útulných léčeben, stálý přísun léků na utlumení a vůbec… Ale dobře, to byly starozákonní doby, jiná kultura. Co době Ježíšově? Nevím, jak moc sympatickou postavou je pro vás Jan Křtitel, ale z biblického líčení to nebyl dvakrát příjemný společník. Vždycky vymákl to, co ti druzí slyšet spíše nechtěli… pravda, jeho životní styl byl zdravý (jen to zkuste nalovit si lučních kobylek na pořádný oběd). Apoštol Pavel o prorocích něco věděl, zahrnuje proroky jak do seznamu charismat, tak do seznamu služeb. A kdo někdy zalistoval Didaché, ví, že i ta se o prorocích ještě zmiňuje. Docela benevolentně. Církev se později radši začala tvářit, že něco takového není, že proroci vzali za své s dobou apoštolskou a dnes - máme přece Písmo, no ne?

Jenže… možná, podobně jako já, máte trochu jiné zkušenosti. Možná se vám už někdy stalo, že v určité situaci kdosi řekl cosi, co bylo zdánlivě zcela obyčejné a přesto… těch pár slov či vět zapadlo do kontextu vašich životů a přineslo něco nového - nasměrování, povzbuzení, pohled…

Mně se něco takového stalo kdysi, když jsem byla po skoro ročním marodění s urvanou achillovkou v lázních. Sotva jsem tehdy pajdala. Sice už bez francouzských holí, ale ujít kilometr byl pro mě nadlidský výkon. Tehdy jsem se asi 2 hodiny škrábala asi 1,5 km na kopec k nějaké hospůdce či podobnému objektu. Dolezla jsem tam zcela groggy. A na lavičce tam seděl děda. Nevypadal moc pohádkově, ale nebyl to ani takový ten hospodský filozof. Dlouho jsme mlčeli a dívali se do údolí a on pak prohodil něco o nevzdávání se. V podstatě asi banální věta. Ale mně nějak do mých úvah, očekávání a otazníků zněla nějak jinak. O velké naději, o tom, že budu, když ne běhat, tak aspoň normálně chodit.

Prorokem ad hoc se tedy asi může stát každý. V bibli se dokonce dočteme, že i ta Balámova oslice… Každý… tedy i kdokoli z nás? To už je trochu nářez. To jde takto na tělo a člověk začne přemýšlet, že by to mohla být docela velká odpovědnost. Když si představíte, že podobně jako apoštol Pavel to, co řeknete nebo napíšete, by mohlo ovlivňovat druhé lidi dalších 2000 let. Že můžete někomu zkomplikovat život, zabouchnout dveře, nebo ho osvobodit - podobně jako Ježíš, který v dnešním evangeliu vystupuje mimo jiné i v roli proroka.

O tom, jak vypadá prorok z Božího úhlu pohledu, říká něco 1. čtení. Má být jeho mluvčím. Má mluvit Boží slova. Líbí se mi v tomto kontextu anglická vazba speak for… Je trochu silnější, než jen naše obyčejné mluvit. Pokud to bude prorok dělat, má zaslíbené, že za ním stojí sám Bůh silou své autority. Pokud to ale dělat nebude, odsouzení je jednoznačné a až… kruté. Žádná legrace.

A teď něco na závěr. Každá takováhle promluva by měla mít aplikaci. Nějaký návod… jak to vlastně má být, co s tím dělat. Já to zkusím tentokrát jinak. Jsem kantor, tak toho využiji a dám vám domácí úkol.
První otázka: Stáli byste vlastně vůbec o to být Hospodinovým prorokem? Přesto, že Písmo říká (třeba právě na příkladu Jeremiáše), že to není žádný med.

Druhá otázka: Jaké předpoklady byste pro to museli splnit? V čem to vlastně spočívá? Kde je to tajemství? V tom, že prorok má nadpřirozený zdroj informací? V moci nad druhými? Ve vztahu k Bohu? Co to tedy vlastně Bůh po nás chce?

Přeji vám, aby vám ty otázky nedaly pokoj a přinesly něco nového. Amen.

Homilie 18. neděle v mezidobí A (2011)

11. dubna 2013 v 22:44 | Darina |  Homilie
Texty: Gn 32,23-32; Ž 17; 145; Ř 9,1-15; Mt 14,13-21

Budu se věnovat Jákobovi - jednak proto, že je to zajímavá postava a jeho příběh stojí za to číst. My jsme z něj slyšeli jen kousky a ne zcela navazující, takže ti, kdo nefandí četbě Písma, v tom mohou mít trochu chaos. Druhý důvod je osobní, k tomu textu mám hodně blízký vztah.

Takže zopakujme si rychle, co o Jákobovi víme. Byl z dvojčat a byl ten mladší. Těch pár minut mu zadělalo na handicap, s ním se nepočítá. Fakt, že je mladší, mu v patriarchální struktuře společnosti přináší to, že s ním se nepočítá. A Jákob se rozhodne, že to změní. Ať je, jaký je - a my tušíme, že je to pěkný zmetek (ano, bavíme se o patriarchovi) - mějme na paměti, že on chtěl být nositelem Božího požehnání. Možná pokřiveně, ale ten Hospodina je pro něj vždy jaksi důležitý.

Aby se toho požehnání domohl, oblafl nejprve bratra - to jsme četli - a lstí získal právo prvorozeného. Nestačilo, pak oblafl ještě v té době už slepého otce a přivlastnil si ještě požehnání prvorozeného. V té situaci bylo jen logické, že se jeho starší bratr pořádně namíchl - a Jákob musel utéct. Na tom útěku měl jednu světlou chvilku a to v Bét-elu. Ten Bůh, o kterého mu tak nějak šlo, mu slíbil blíže nespecifikovanou pomoc.

Jákob pak zakotvil u příbuzného Lábana v Cháranu (dnešní pomezí Sýrie a Iráku). Nu a vzhledem k tomu, že i Lában uměl hrát hru na blafávání, tak se ti dva škádlili poměrně dlouho - Lában mu nejprve jako manželku podstrčil Leu, která nepobrala moc krásy, místo žádoucí Ráchel, pak se spořili kvůli dobytku… nu, trvalo to něco přes 20 let. Pak už si šli tak na nervy, že nastal čas vrátit se domů.

Jenže… doma čekal bratr. A Jákob věděl, že mu provedl něco hodně ošklivého, na co se hned tak nezapomíná. Navíc tenhle bratr nebyl někdo, kdo by si dal něco líbit. Jákob tedy přemýšlí, jak z toho ven.

Vymyslel geniální plán. Byl docela bohatý, ale v nebezpečí se musí něco obětovat. Ve chvíli, kdy už se schyluje k bezprostřednímu setkání, rozdělí všechno, co má, do určitých skupin. Kalkuluje s tím, že někde se asi Ezaův vztek vybije. Ale neví, kde. A tak nejprve nastrčí část stád. Pak otrokyně se svými dětmi (v té době zdaleka nevládla monogamie). Další skupinou je ta nemilovaná manželka a její děti. Nakonec milovaná Ráchel a její syn. A přesně v tomto pořadí to přepraví přes potok Jabok na jižní břeh a s určitými odstupy je nechá táhnout dál. Nu, a aby se pořádně posichroval, vrátí se na druhý břeh. Kdyby něco a brácha byl naštvaný nepříčetně, tak se dá zdrhnout, zatímco on se bude brodit (ten potok měl v určitou roční dobu docela dost vody).

Vymyslel to geniálně. Hlavně s ohledem na svou osobu. Jenže - a to jsme konečně u našeho příběhu - nepočítal s tím, že ho kdosi vyhmátne v jeho totálně zajištěné a bezpečné pozici. Musíme si uvědomit, že Jákob na rozdíl od nás nevěděl, kdo to je. A musíme si uvědomit, že to nebyla nějaká sportovní kratochvíle, jemu šlo v této chvíli o krk - a fest. Pro něj to musí být děsivý nesmyslný zážitek, jenže nemá čas filozofovat, musí uhájit holý život.

S východem slunce dojde mezi bojujícími k rozhovoru. S tím mají exegeté potíže odvysvětlit, proč se ptá po jménu. Ale Jákob se tím ptá po smyslu - kdo si tu s ním pohrává, o co tu vlastně jde… a jeho protivník to obrátí. Své jméno mu nesdělí, ale ptá se na to jeho. Ptá se Jákoba: Kdo jsi? Bez znalosti hebrejštiny nám trochu unikne, o co se tu hraje, i když překladatelé se nám to snažili naznačit - Jákob znamená lstivý, úskočný. To jméno je mluvící a Jákob teď něco o sobě vypovídá. Navíc je zraněný a to, že mu jde o požehnání, je vlastně docela fest žebráním o milost. Pokud mu ten druhý požehná, je šance tuto situaci přežít. Ten neznámý udělá ještě něco víc - změní Jákobovi jméno. Zasahuje tím do podstaty toho, kým Jákob je. To už je přece docela slušná zpráva o konverzi, že?

Proto je to příběh pro nás. Možná naše upřímná odpověď na otázku "Kdo jsem?" nebude žádná sláva. Možná bychom museli mluvit déle než Jákob, abychom vystihli podstatu toho, co si s sebou vláčíme. Možná už přišla, nebo právě je, situace, kdy odněkud létají rány, a my nechápeme, odkud, proč a jaký to má smysl. Možná přicházejí z míst, odkud bychom je ani ve snu nečekali. Možná už jsme dostali pěknou nakládačku a žebráme o milost - a na druhé straně je zatím ticho.

V této situaci je šance. Možná nevidíme smysl. Ale někde tam je. U Jákoba to bylo jasné. Chtěl být nositelem požehnání. Jenže v určitém bodě musel dozrát k proměně. V našich životech to tak jasné být nemusí. Můžeme to prožívat tak, že dostáváme přes čenich naprosto nesmyslně a bezdůvodně. Nechci to odvyprávět lehce, jsem teď v situaci, kdy dostávám přes čenich. Mám pocit, že nesmyslně, mám pocit, že snad od Hospodina a každej den žebrám o to ten den přežít. A pak přežít tu noc po to dni. Pokud něco řeknu, říkám si to na tělo. Jákobův příběh říká, že je tu naděje. Že z toho může ještě být nějaké požehnání, že z toho může být i nějaký posun v tom, kdo jsem, či spíše, kým mohu v budoucnu být. Ta naděje není jen v Jákobově příběhu, v tom, že s vycházejícím sluncem odkulhal ze scény.

Jizvy legitimovaly daleko silněji někoho jiného. My ten příběh známe a víme, že je daleko vyhrocenější. V Ježíšově příběhu to došlo tak daleko, že už to vypadalo jako zcela ztracená věc. Jenže tím, co tu dnes děláme, vypovídáme o tom, že máme víru a naději, že poslední slovo má Bůh.

Ježíšovy jizvy byly spojovacím článkem mezi tím, co bylo před Velikonocemi a co poté, po vzkříšení. Můžeme přinést ta svá zranění - konec konců, pokud tady slavíme vzkříšení, tak právě sem to patří. A můžeme slavit s nadějí, že ten boj jednou skončí a že si krom jizev odneseme možná víc. Třeba nové jméno, třeba novou sílu či naději. Určitě to, že i pro nás bude zase svítit slunce.

Matěj a Matouš (7. generace)

11. dubna 2013 v 22:27 | Darina |  WLCZEK
Minulý díl genealogických hádanek nastolil problém dvou Matthiasů. Pustila jsem se tedy po této stopě. Rozšířila jsem hledání na větší část běšinské farnosti - a na světě byli další Vlčkové, potažmo Buriánkové! Z jejich počtu se už točí hlava i mně (a to jsem si myslela, že už chápu zákonitosti svého rodokmenu, zápisů páně farářových z Běšin a další libůstky historických archiválií).
V Rajském čp. 2 umírá 8.12.1774 Matheus Wlček, stár 78 let. Mohu-li tomu věřit, bude s Jakubem nějak spřízněn, ale zatím není jasné, jak. Jeho datum narození by spadalo někam k r. 1696.

Hledala jsem dále mezi Buriánky. Matriky totiž o Vlčcích zarytě mlčí, byť se příjmení sem tam mihne při zápisu kmotrovství. Ukázala se jedna nová linie - potomci Jana Buriánka a jeho manželky Evy. Zatím vypadá takto:
  • Matěj I (1713) - už nepřekvapí, že se jména opakovala. O tomto zatím předpokládám, že zemřel někdy před r. 1717, i když matriční zápis o úmrtí zatím nemám
  • Matěj II (1717-1772) - tento Matěj je pozoruhodný tím, že o něm existují dva totožné matriční zápisy, jeden v Běšinech, kde je uvedeno příjmení Buriánek, druhý totožný na Čachrově, kde je uveden jako Vlček. Shoduje se vše: datum, jména rodičů a kmotrů… jenom to příjmení… Předpokládám, že jde o Matěje, který se oženil s Rosinou a jehož variantní příjmení se v matrice objevilo jako Fragabo
  • Tomáš (1718-1735) - podle matričního zápisu snad utonul
  • Matouš (1721-1787) - předpokládám, že jde o toho, který se oženil s Marií Magdalénou
  • Eva (1723)
  • Anna (1725)
  • Markéta (1726)
  • Dorota (1729)
  • Kateřina (1732)
Eva Vlčková je uvedena nejméně v jednom případě jako kmotra (muselo se jednat o matku všech těchto dětí, křestní zápis je z r. 1705). Pokud měl Jan v r. 1713 první dítě, musel se narodit před r. 1695.

Přepis jmen Matěj i Matouš do Matthias či Mattheus by vysvětlovalo ten zmatek, který kolem nich vypukl. Hypotézou zatím je, že se jedná o bratry podobného, ale nikoli totožného jména, za předpokladu, že první syn zemřel.

Stále ještě však není jasné, v jakém příbuzenském vztahu je k nim Mattheus z konce 17. stol. pravděpodobné vysvětlení je, že by se mohlo jednat o Janova bratra, ale to možná ukáže další bedlivý průzkum matrik.

Matthias na druhou (7. generace)

11. dubna 2013 v 21:50 | Darina |  WLCZEK
Hledání v matrikách a objevení alternativního příjmení posunuly genealogické bádání zase o kousíček dál. Ovšem vyznat se v té motanici Vlčků alias Buriánků a dalších chtělo trošku času. Opět jsem si vypsala z matrik všechny (nyní již Buriánky) z Rajského i Úloha z období let 1742-1772 a pokusila se v nich nastolit nějaký pořádek. Následující genealogická linie je zatím hypotetická, opět jsou zde bílá místa, která snad budou jednou zaplněna.
Z Jakubova křestního zápisu je jasné, že otec se jmenoval Mathias a matka Maria. Začala jsem tedy u matriky oddaných z příslušných let. A ejhle, objevily se tři zápisy (jména přepisuji dle originálu matrik):
  • 4.7.1747 se žení Mathias Buriánek s Rosinou Motlovou z Úloha - v matrice je uvedeno, že jeho otcem je Jan z Tvrdoslavi
  • 21.10.1755 je oddán Matthaus Vlček, řečený Buriánek, syn Jana z Rajského s Marií Magdalénou Paumanovou, dcerou Jakuba z Tvrdoslavi, svatebním svědkem je Matthias Vlček, rychtář v Rajském
  • 20.10.1767 je oddán Mathaus Vlček z Úloha s Dorotou Vítovou
Pokusila jsem se dále najít i děti z těchto manželství. Z manželství v Úloze, kde byla matkou Rosina, jsem v matrice našla tyto děti:
  • Františka (1749) - jejím kmotrem je Nicolas Vlček, řečený Smáha, z Tržku
  • Jan (1751)
  • Jakub (1754)
  • Matěj (1757) - jeho kmotrem je Nicolas Vlček z Javoří (což je asi tentýž, jako v případě Františky, jen se patrně přestěhoval)
Předpokládám, že Rosina zemřela (úmrtní zápis se mi zatím nepovedlo dohledat) a Matheus se znovu oženil s Dorotou (zemřela v r. 1783 ve věku 52 let). Jinak by byl na scéně ještě další Mathias a to už by bylo opravdu příliš mnoho. S Dorotou měl další potomky, kteří zemřeli v r. 1772, kdy se krajem přehnal hladomor a infekce. Našla jsem pouze dva, protože vzápětí zemřel i Matheus.
  • Nicolas (1769-1772)
  • Anna (1771-1772)
Matrika uvádí, že Mathiasovi bylo 56 let. Znamenalo by to, že jeho datum narození spadá někam kolem roku 1716. Vzhledem k tomu, že tento Mathias odešel do Úloha příliš brzy, předpokládala jsem, že bude příbuzný, ale nikoli v přímé linii.

Zajímavější je druhý Mathias, ten z Rajského. V některých záznamech se objevuje, že byl povoláním pastýř. Přestal příjmení Buriánek po nějaké době používat. Marie Magdaléna asi používala střídavě jedno či druhé jméno. V matrikách jsem dohledala (patrně neúplný) seznam jeho houfu potomků:
  • Jakub (1742) - zařadila jsem ho po delším váhání mezi tyto potomky, protože jeho matka je uvedená jako Marie, ovšem nesedí tu datum narození a datum sňatku rodičů, Jakub je do této rodiny zatím zařezen s otazníkem
  • Uršula (1757)
  • Václav Matěj (1760-1779) - existuje úmrtní zápis o jeho skonu, kde je uveden věk 16 let a pouze první jméno
  • Marie Magdaléna (1763)
  • Šimon (1765)
  • Josef (1768)
Tomuto Mathiasovi patrně patří úmrtní záznam, že zemřel r. 1787 v Rajském čp. 3 ve stáří 66 let. Číslo popisné je jediná věc, která tu moc nehraje, ale je možné, že rodina expandovala. Úmrtní záznamy ukazují, že se ve vsi pohybovalo ještě více Vlčků - v Rajském čp. 7 umírají r. 1772 velmi rychle za sebou Jan (35 let) a Kateřina (30 let) - patrně manželé, které zatím nedokážu přiřadit.
Zbývá maličkost Usmívající se: zjistit, v jakém příbuzenském vztahu k sobě oba Mattheové byli.