Už jenom uklízím

Pondělí v 20:18 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

Dnes byl venku strašný pařák a ten já moc nemusím. Ale stejně jsem byl vpodvečer rád, když jsme s trenérkou na chvíli vyrazili ven. Všude je teď sluncem spálená a dvounožci posekaná pustina. Zamířili jsme proto na hřiště. Jenže ouha, tam byli dva stejně velcí psí kluci a netvářili se příliš nadšeně. Zavrčeli jsme na sebe, ale oni i já poslechli, nedošlo tedy ke kontaktu a my vyrazili do parku. Prý jsem šikovný, že jsem to nechal vyřešit trenérku a paničku od těch cizích psů. Cestou jsme opakovali všecko to, co už umím, jen tak pro radost. Jasně, největší radostí je pro mne hozený míček, tedy pro míček!

V parku jsme potom trošku cvičili. Heč, povel Ukliď! už zvládám, dokonce, když se mi nepodaří napoprvé objekt umístit do pytlíku, zkusím to znovu. Pochopil jsem, že odměna je až ve chvíli, kdy je míček nebo jiná hračka bezpečně v pytlíku nebo v košíku. Dnes jsme přidali nový prvek Sem! Je to vlastně lehké. Mám položit míč tam, kam ukazuje prst. To mne baví, dokonce víc, než některé jiné cviky.

Ale trenérka mne teď hodně chválí, když netahám na vodítku. I na to máme povel. Nemusím jít předpisově u nohy, ale vodítko musí být prověšené. Trenérka to zkouší tak, že ho má navlečené jen na jednom prstu a když je hezky volné, chválí mne. Většinou to vždycky zkoušíme cestou domů, když jsem už pořádně vyběhaný. To mi to jde hned líp.

Návrat domů do stínu byl báječný. Vychlemtal jsem snad litr vody (a to jsem pil a měli jsme lahev i s sebou) a pak jsem se blaženě natáhl v předsíni, kde je chládek. A nechal jsem se drbat. Za ušima, pod krkem, na hřbetě, na břiše… dokonce mi tentokrát nevadily ani doteky na packách. Prý i tohle budeme dělat častěji. Tak to jsem moc spokojený, protože tohle se mi mooooc líbilo. Samým blahem se mi zavírají oči, tak pst, já jdu spát.


Váš Portos
 

Uklízím a otravuji

8. června 2017 v 21:03 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

Dnes jsem si to venčení opravdu užil. Jak se udělalo teplo, vyráží do parku víc a víc vás, lidí, a různě posedávají na dekách. Zkouším si je trénovat, protože trénink je přece zábava. Vždycky k někomu přiběhnu a s výrazem roztomilého pejska mu nabídnu svůj oslintaný tenisák. Kvůli tomu jsem ochotný míč i docela rychle pustit. A dvounožci se většinou začnou rozplývat: "To je milý pejsek, chce si s námi hrát, hodím ti míček…" U paničky mi to prochází, ale trenérka mne vždycky prokoukne. Říá tomum, že otravuji. Buď mne zarazí už v okamžiku, kdy si vyhlédnu nějaké sympatické oběti - na to už máme povel Neotravuj! - nebo zarazí mé objekty tréninku hned poté, co si míč vezmou. Vždycky jim vysvětlí, že hod míčkem je odměna za práci, a že když se nepracuje, není odměna. Ach jo. Skončí to tak, že míček je předán trenérce a pokud chci svůj hod, musím něco předvést. A umím toho už docela dost. Slalom mezi nohama, osmičku, couvání, chodit bokem, podávat packy… Už jsem konečně zvládl i ten trik s piškotem na nose - umím si ho pinknout tak, abych ho chytil ve vzduchu. No prý už bych se měl jen naučit obcházet kolem s kloboukem v tlamě… Tomu sice nerozumím, ale naučit se to vlastně mohu, no ne?

Teď se ale učím uklízet. A docela mi to jde. Dnes se mi povedlo několikrát umístit míč do sáčku. Vedle sáčku to neplatí, vždycky mě odmění až za precizně provedený cvik. Začínám také chápat, které slůvko mne k tomu bude nabádat. A prý to pak budeme zkoušet s více předměty. To jsem tedy zvědav.

Po venčení mne dnes výjimečně čekala i plná miska, a když mám misku, tak se musím věnovat přednostně žrádlu. Tak promiňte a pac

Portos

Hvězda

1. června 2017 v 19:21 | Darina |  Srdce mušketýra
Shodou okolností se den dovolené proměnil - v den dovolené. Neváhala jsem tedy a chviličku po poledni, místo abych seděla v dusné místnosti kdesi v centru, jsem měla Portíka na vodítku. S rozhodnutím, že si letní den užijeme.

První na cestě byla zastávka u Portose doma. Vyzvednout náhubek (dnešní den byl poznamenán rojením revizorů, ale vyzvedli bychom ho i tak) a nějakou hračku. Z užívání nás vytrhl pes, který bydlí o patro níž. Tedy přesněji, žije tam psí smečka a s Portosem se nemusejí, protože ho vnímají jako vetřelce ve svém revíru. A teď se největší z nich, trošku oprsklý černý halama, vydal o patro výše. Portos měl dvě výhody. Stál na schodech výše a měl připnuté vodítko, i když to právě sloužilo jako "couračka". A tak tedy stál. Ten černý odspodu si blafl a zavrčel, ale pak stáli. Patová situace. Portos se cítil být v právu, protože hájil svůj revír, ten druhý už tušil, že si naběhl do situace, kterou asi nedá. Přijal tedy řešení svého páníčka a rozhodl se uposlechnout jeho zavolání. Loudavě vyklidil pole. Super bylo to, že to Portos ustál s klidem a elegancí. Žádné vrčení, žádné ježení, jen napjatá nehybná pozornost. Ale to, co sděloval, bylo jasné a srozumitelné.

Když mi klesl adrenalin (ne, nebála jsem se, ale hlavou mi přirozeně prolétlo, jak bych řešila psí rvačku a poměrně úzkém schodišti), vyrazili jsme na tramvaj. Dobíhali jsme a měli jsme štěstí, pan řidič na nás počkal. O pár zastávek dále nastoupily dvě školačky. Portos se k nim měl a ony ho trochu škádlily. Jedna vystoupila a druhá se lehce naštvala, když jsem jí vysvětlila, že bývá dobré se zeptat, zda si smí na cizího psa sáhnout.

Bez dalších vzruchů jsme dorazili do Hvězdy. U zdi obory jsme potkali pár cyklistů, ale jinak tu bylo celkem prázdno. V zadní části to platilo dvojnásob. Cestu si Portos trochu pamatoval, krásně si užíval všech těch terénů, vývratů a svahů. Jasně, že jsme tu zkusili trochu čuchat. Ty krásné členité vývraty si o to přímo říkaly. Portíka to nerozházelo. Krásně dohledával do konce a měl radost, že mám radost. Že je šikovnýýý. Vypadá to, že když pochopil, co hledá, je mu jedno, v jak moc členitém prostředí to je schované. Ale potřebuje přirozeně nabrat zkušenosti, aby věděl, co dělá v těch zatím pro něj nových schovávačkách pach.

Cesta se přiblížila k potoku a Portos se tam nadšeně vrhl. Jenže… potok nám kapku vysychá. Po přivolání se tedy objevil pes s krásnými hustými blátivými podkolenkami a s černým čenichem. Míček, který si nesl, byl spíše blátivou koulí. O chvilku později její vzhled ještě vylepšil. Čas od času má kořistnický zahrabávací záchvat. Za normálních podmínek rychlostí blesku vyhrabe jámu a v ní se snaží míč oválet. Nikdy ho tam nenechá, ale začne-li hrabat, kam se hrabe bagr! Teď mi předvedl totéž, ovšem v potoce. Během několika vteřin stihl vybagrovat docela slušnou nádrž. Míč byl teď černým cosi a bláto z něj odkapávalo. Portík mi přinesl míč nadšeně ukázat, že by jako stál o hození aportu. Hm, kapku jsem váhala. Na oslintaný tenisák jsem už trénovaná, ale mokrý zabahněný oslintaný tenisák - to byla kapku jiná liga. Míč jsem přijala a šla si nejprve zahrát do potoka na mývala, aby z míče jen crčela voda, ale to bláto aby nekapalo. Nicméně o blátivou úpravu se Portos staral i nadále průběžně.

Využila jsem jeho nadšení a poprvé mu zapíchla kus skořice do tekoucí vody. Naváděla jsem ho proti proudu, ale musel si na to přijít sám. Vzorek přeběhl, pak se vrátil, podběhl a potom už jel nosem proti proudu. Na výzvu Ukaž! Hrábl nosem i packou, ale napoprvé to bylo dobře. Hrábnutí packou budeme muset ohlídat, aby se nám netáhlo dál. Ale byla to první zkušenost a Portos obstál. Skoro začínám věřit, že pokud bych mu skořici umístil doprostřed rybníka, doplave mi pro ni. Ale to má ještě čas.

Došli jsme pak k rybníčku. Jasně, že si tam Portík skočil a zaplavčil si. To by jinak ani nebyl on. O kousek dál byla parta, která tam létala s dronem. Portos zaregistroval hučení a divný předmět ve vzduch, mrkl na mne, jestli si toho nějak všímám, šel si očuchat pilota a dál to neřešil. Řešil spíš jednu ochotnou slečnu, která se mu líbila. Nabízel jí míč, ale chtěl se přetahovat. Samovolnou hru s cizími bude třeba korigovat, ale tentokrát jsem se zapojila a postupně převedla Portíkovu pozornost zpět k sobě. Zkusili jsme dívčinu využít jako figurantku, ale bylo to lehké čuchání. Místo aby počkala, mu tu ruku se skořicí nabídla. Trapně jednoduché. Ale označil a vydělal si tak odměnu. Skoro zadarmo. Nevadilo to, protože to pro dnes byl poslední čuchací pokus a úspěch se mi zúročí na příště. V nadšeném odměňování jsme utopili tenisák někde v kořenech pod břehem. A už nenašli. Portos se o to pokoušel celkem dlouho a trpělivě, ale ani on to nedal. Použila jsem pak půjčený tenisák, abych zarazila další hledání, a pomalu jsme se od rybníčka ploužili do kopce. Tady jsem využila psí sílu a začala ho učit povel pro to, aby mne do kopce vytáhl. Tahat umí parádně (paničku na flexině vláčí statečně i proti její vůli). Nahoře jsme si chvilku odpočinuli a loudavě jsme se posouvali na tramvaj. Z Portíka postupně odpadávalo bláto a v tramvaji se mi stočil unaveně k nohám. Nespal, na to je po cestě příliš mnoho hlučných křižovatek. Ale relaxoval a důvěřoval, že mu ty ječící obludy, které občas profrčely v těsné blízkosti, nic neudělají.

Domů se odpoledne vrátil špinavý unavený, ale šťastný pes. Když jsem pak doma kontrolovala oblečení, zjistila jsem, že jsme na tom stejně. Špinavá, unavená a šťastná že jsme si užili venčení a trénink.
 


Kozlík zahradníkem

20. května 2017 v 17:11 | Darina |  Genealogické hádanky
Nějak se přihodilo, že sestavuji další rodokmen. Tentokrát pro vzdáleného příbuzného. Ani v tomto případě není nouze o genealogické hádanky, překvapeníčka a zajímavosti. Ráda bych věnovala toto povídání jednomu ze vzdálených předků svého vzdáleného příbuzného.

Kde se vzal, tu se vzal, na Týnci se objevil mládenec František Kozlík. Povoláním zahradník. A asi ne ledajaký. V matrikách jeho funkci nikdy neopomněli uvést. Je tedy možno mít za to, že se jednalo o zahradníka zámeckého. A kdy že zanechal v týneckých matrikách první stopu? Bylo to přesně 5. listopadu 1720, kdy se František oženil s dcerou místního sakristiána Jana Silbernagela Polexinou Terezií. Polexina se narodila 1.3.1694, František tedy musel být plus mínus stejně stár. Zahradničil na Týnci dlouhá léta, zemřel 23.7.1765. Mimo to byl rekordmanem i co do počtu dětí, i když to vypadá, že metriky nejsou zcela úplné. Ve svazku s Polexinou se mi alespoň částečně podařilo dohledat 8 potomků:
  • Diviš, narození není známo, zemřel r. 1724 prý jako tříletý, patrně však byl druhorozený
  • Alois František *1721, jeho narození odpovídá patřičnému odstupu po svatbě
  • Marie Alžběta Františka *1724 a patrně se dožila dospělosti
  • Veronika Polexina *1727 a i ona se snad dožila dospělého věku
  • Magdaléna (1729-1731) je znám záznam o jejím úmrtí, nikoli však o narození
  • Jan Theodor *1730 se dospělosti dožil, jeden z matričních záznamů by svědčil o tom, že se stal knězem
  • Anna Monika (1733) - zemřela jako několikadenní mimino
  • Vavřinec Dominik *1734 se asi dospělosti dožil
Nicméně žádný z těchto synů nezaložil rodinu na Týnci. V r. 1746 umírá Polexina a stárnoucí zahradník Kozlík do toho praští r. 1748 podruhé. Žení se s dívkou Kateřinou Annou Jirkovskou ze Strážova. Vypadá to, že zahradničení muselo být nesmírně zdravé řemeslo, protože v manželství s Kateřinou přijde na svět další hromádka dětí:
  • Matěj *1749
  • František Ondřej (1751-1752)
  • Augustin (1753-1829), který podědil řemeslo, ale provozoval ho v Běšinech a je přímým předkem mého příbuzného
  • Antonín Martin *1755 - u jeho křestního zápisu je poznámka, že křtícím duchovním byl Theodor Kozlík
  • Anna Kateřina *1757
  • Jan Josef *1759
  • František Jan (1761-1764)
  • Barbora *1764
Vliv tchána sakristiána se v této rodině projevil poměrně pestrou paletou křestních jmen. Žel, osudy ostatních Kozlíků, mimo Augustina, se dohledat nepodařilo. Patrně se rozprchli někam do světa. František umírá r. 1765, matrika uvádí věk 67 let. V tom případě zplodil Barboru přibližně ve svých 65 letech. Na tehdejší dobu to bylo jistě neobvyklé, věkem by mohl být i dnes spíš jejím dědečkem.

Syn Augustin žil v Běšinech, čp. 9. Zahradnickou profesi po něm poté převzal syn Jan. Také Augustinovi zahradničení svědčilo, o čemž vypovídá úctyhodný počet dvanácti potomků. Dospělosti se však dožilo maximálně pouhé čtyři děti, u osmi je jisté, že zemřely v batolecím věku. Augustin nebyl při výběru jmen dětí již tak nápaditý, opakuje se Terezie (postupně 3x), Antonín (2x), Josef (2x), z předchozích generací použili jména Veronika, Anna a Jan, nově se objevuje Kateřina, což je pochopitelné, neboť to bylo také jméno Augustinovy ženy.

Tolik tedy krátký exkurz do jedné zajímavé rodiny, která je příkladem, že i Kozlík může být vynikajícím profesionálním zahradníkem.

Řádění skoro letní

19. května 2017 v 21:16 | Darina |  Srdce mušketýra
Tak nám udeřily tropy. Z ničeho nic. Ale letošní počasí je superbláznivé. Kam tak vyrazit, aby se pes pobavil a nepřehřál? No přece k vodě!

Nejbližší vodní plochy od Letné, kde se Portos vyskytuje nejčastěji, jsou ve Stromovce. Zároveň se ale celý park naježil tabulkami PES NA VODÍTKU. Chudák pes nemůže běhat takřka nikde. Tam, kde může, jezdí cyklisté (to někdo vymyslel hlavou), případně koně. A nejbližší vodní plocha, kde se chudák pes smí oficiálně smočit, je až slepá rameno Vltavy, zvané Malá říčka. Pochodovat se tam musí skrz celou Stromovku.

Na to vše bdělým okem dohlíží "měšťáci", kteří mají pomáhat a chránit. Pomáhali tak, že poctivě objížděli park a chytali pejskaře. V mém případě milý pan policista viděl psa na vodítku a poradil mi právě to šlapání přes celý park. Usoudila jsem, že cestou za vodou nebudeme prudit a úžeh asi nechytneme. Jen… potřebovali jsme někde počkat na kamarádku Zuzanu. A tak jsme nejprve čuchali za jednou terénní vlnou. Portos byl mooooc šikovný, bere nosework jako hru, která se mu vyplatí, protože je za ni velká odměna. Typ "nature" už zvládá pěkně a dohledává i celkem přesně. Dokonce už i s rušivými faktory, jako jsou lidé, jiní pejsci, hluk, spousta pachů (co taky v Praze, že?). Dali jsme tedy dva rychlé terény a pak pokračovali přes park dále. U jedné z vodních ploch jsem psa nechala rychle namočit, přece jen bylo šílené vedro.

Prošli jsme pod železničním viaduktem. Ejhle, vlaky jezdící snad co 5 minut, byly novým prvkem, ale Portík rychle pochopil, že tohle je něco, čeho si nemá všímat. A tak si toho nevšímal. Vypekl mne ale s tím, jak široký má slovník pojmů. Ve chvíli, kdy mi v kapse batohu pípla esemeska, že Zuzana se blíží (ale v tu chvíli to bylo ještě tak na dobrých 10 minut), jsem pravila směrem k Portosovi: "Zuzana přijde!" A milý Portík se začal rozhlížet směrem, odkud jsme přišli, a vybíhal hledat Zuzanu. Nu, musel to těch 10 minut vydržet. Ale pak si dal opravdu záležet na vítání. Věděl, že se Zuzanou bude o to větší legrace. Přece jen, u ní občas vyžebrá hru "jen tak" (tj. že není odměnou za výkon) snáze. A tak zkouší, do jaké míry je Zuzana trénovatelná. Konečně jsme pak dosáhli, nikoli břehů Amazonky, ale břehu Malé říčky. A Portík se tam vrhl po čumáku. Tolik vody je přece jen stvořeno pro to, aby pes plaval. Užíval si aport z vody. My jsme se zatím smáli malé Jack Russellí slečně, která také trénovala svého páníka. Dost se bála vytáhnout míč u vody, která pěnila pod stupněm přepadu. Nebyl sice nijak vysoký a pod ním krásně stačila, voda jí byla tak něco málo přes bříško, ale v jejích očích se proud přepadu měnil v niagarské vodopády. Postavila se vždy nad míč a začala zuřivě štěkat. Fungovalo to! Po nějaké době vždy její pán vyměkl, a buď jí míč podal, nebo ji snesl ze stupu (výšky asi 30 cm) k míčku. Páneček jí domlouval: "Vždyť jsem tě to učil!" Ale ona se držela své bezpečnější strategie. Portík ji okázale ignoroval a k mé velké radosti ignoroval i její míč. To je na psa s tak silným kořistnickým pudem super výhra.

Po chvíli jsme pokračovali podél slepého ramena a psa nechali cíleným aportem sem tam smočit. V jednom příhodném terénu mi dokonce předvedl skok plavmo skoro do půli kanálu. A při jiné příležitosti, kdy jsem se maličko bála, že se dostane do konfliktu s australákem, který mu na chvíli míč sebral, vůbec nic neřešil a nechal to na lidech. Nebylo žádné vrčení ani jiné projevy nenálady či agrese.

Zadem jsme se dostali až k psí louce. Tam jsme potkali dva policejní kynology se třemi NO. Polohlasem jsem komentovala, že je fajn, že jsou z pracovní linie. A slovo dalo slovo. Dali jsme se do řeči, krásně pokecali a já milé maníky ukecala, aby si jeden z nich schoval skořici do boty. A poprvé jsme pořádně čichali vzorek na člověku. Bylo to těžké, protože chlapi voněli i po svých psech, navíc tu někde kousek od nás ti psi byli. Portík nejprve kontroloval terén, pak jsem ho navedla k chlapíkovi. Bylo vidět, že už skořici cítí, ale nebyl si jistý, kde. Tak jsme trochu pomohli a navedla jsem ho, aby si chlápka očuchal a super, nález! Za odměnu dostal potahání o míček s druhým z psovodů, který určitě umí dělat i figuranta. Šel na něj jemně, přes hru. Ale užívali si to oba. Jo, tenhle maník by ho určitě naučil milovat obrany, kdyby byla příležitost! Byla jsem ohromně moc pyšná, že před těmi profíky se Portos choval jako vzorně vychovaný pes, poslouchal jako hodinky, nezlobil, neměl náhlou hluchotu, prostě super pes. A pro mne byl bonus super pokec s lidmi, kteří psy milují, rozumí jim a umí to s nimi.

Pokračovali jsme potom zpět klikatými bočními stezkami až k odbočce k vodním plochám. Riskla jsem to a nechala Portose ještě jednou namočit. Tady byl opatrnější, nevěřil stojaté vodě a hlavně můstkům. Ale na povel krásně rovně přeplaval, zatímco já šla pohodlně přes dřevěný mostek. Na břehu jsem čekala, až se pes oklepe a už jsme zas měli za zády ječícího "měšťáka". Ale co, schladit psa bylo nutné a na vodítko jsem ho právě připínala. Ten okamžik, kdy jsem se místo na psa soustředila na ochránce zákona, mne stál jen jednu sprchu z oklepávajícího se psa. Vzorně jsme prošli vodítkovou zónou a pak už to šlo stínem a na volno. Jen, uf, do kopce, uf.


Vracela jsem paničce totálně uondané zvíře, která toužilo jen zalehnout a spát. Spící pes je hodný pes. Jo, a já dorazila domů - a toužím zalehnout a spát. Spící psovod je moc hodný psovod. Dobrou noc.

Tajemství rodu Nováků I

1. května 2017 v 19:17 | Darina |  Genealogické hádanky
Když se o člověku rozkřikne, že umí číst staré texty a rád luští hádanky, má o zábavu postaráno. Tentokrát jsem byla vyzvána, abych se vydala po stopách Františka Nováka.

Už samotné příjmení je značným handicapem, Nováků v tuto chvíli u nás žije skoro 70 tisíc. A informace o Františkovy byly více než kusé. Vědělo se, že se narodil asi roku 1905. Z rodných listů jeho potomků se upřesnilo, že ve Vídni. Ach jo, to bude něco, pomyslela jsem si. Jenže, těžko říci či naštěstí, či naneštěstí, František byl odložené dítě. A ve vídeňské zemské porodnici jsem už pro vlastní rodokmen cosi hledala. Trochu koukání do rejstříků, trochu listování, protože ve velkých městech nebylo počátkem 20. století zvykem křtít mimina ihned. V extrémních případech se datum narození a křtu mohly lišit až o 4 týdny. Avšak, vraťme se k Františkovi. Zkrátka, narodil se 21.9.1905 svobodné matce Františce Novákové, která o sobě příliš informací neudala. Ale byl tu datum jejího narození - 10.8.1873. Od žijících příbuzných se pak podařilo zjistit o Františkovi ještě další informace. Některé bude třeba trochu ověřit, ale jisté je, že se František třikrát oženil.

Poprvé to bylo 6.10.1928 v Hradci Králové. Šťastnou nevěstou byla Marie Ptáková, narozená 13.5.1910 z Blešna. František se s ní seznámil, když v Hradci pobýval na vojně. Narodila se jim dcera Drahuše či Drahomíra. Marie za podezřelých okolností umírá r. 1933. Podezřelé úmrtí se vyšetřovalo a Františkova dcera zůstala v péči babičky.

Poté se seznámil s Marií Blažkovou, s kterou se oženil na podzim 1937. V té době je však již na světě půlroční syn František. Rodina má opět smůlu, po válce umírá i druhá manželka.

V r. 1947 se František oženil potřetí s vdovou Annou Čejchanovou. Vyženil syna Mirka. Dcera, narozená r. 1848, umírá. Dcera narozená r. 1951 se dožije dospělosti a založí rodinu.

František žije v Hradci Králové, kde r. 1979 také zemře.

Životní osudy Františka v dospělosti tedy jakž takž známe. Ale jaké bylo jeho dětství? A kdo byla jeho matka a co se s ní stalo?

Rodinné legendy praví, že byl z Vídně dán na vychování do obce Zálesí-Slavíkov na Vysočině. Prý tam měl domovské právo. Nu, možná ano, ale při pátrání v matrice se zde v inkriminované době, tj. v letech 1870 až 1875, žádná Františka Nováková nenarodila.

Potom prý byl dán do učení na pekaře ke svému strýci do Jindřichova Hradce. Tolik rodinné anály. A co teď s tím? Hledat Nováka v Jindřichově Hradci, to bude jako hledat jehlu v kupce sena. Ale dobře, hledáme pekaře Nováka. Těch tu snad tolik nebude. Do učení mohl jít František ve svých asi 14 letech, tedy kolem roku 1920. V roce 1921 proběhlo sčítání lidu. A v Jindřichově Hradci v Klášterecké ulici mají dům, který se jmenuje "U Nováků". Byla tu prý pekárna. Risk je prý zisk. Zkusila jsem tedy jít touto cestou. A ejhle! Sčítání lidu přineslo nějaké informace. V domě 75/II tehdy opravdu žil pekař František Novák s rodinou. Sčítací arch uváděl několik informací:

František Novák, mistr pekařský, se narodil 11.10.1875 v obci Habry na Vysočině. V Jindřichově Hradci pobýval od r. 1907. Jeho manželka Ludmila se narodila 16.9.1872 prý pocházela z Neumětel. V Jindřichově Hradci pobývala od r. 1900. Moment? Manželé a různě dlouhá doba pobytu? To bude nějaké divné! Na sčítacím archu byli dále uvedeni synové Václav, narozený 28.9.1902, pekařský tovaryš, s domovským právem v obci Modletín na Vysočině, a František, narozený 10.2.1908, student gymnázia. Moudrá jsem z toho nebyla. Navíc, po učni Františku Novákovi, narozeném r. 1905 ve Vídni, ani stopy.

Vše se nám to motá v kraji kolem Chotěboře, ale v nějakých moc širokých kruzích. Dobře, zkusme nejprve ještě sčítací archy let 1910 a 1900, když už jsou k dispozici.

Trochu už vím, že se sčítacím archům nemá stoprocentně věřit. S rokem 1910 je to skoro hra - Najdi co nejvíc rozdílů. Jako nejdůležitější informace se jeví, že dům čp. 75/II patří Ludmile Novákové. Kapku neobvyklé, že? Mistr pekař František se podle údajů sčítání 1910 narodil v Habrech r. 1875, ale prý 4. října. Ludmila pro změnu 12. července 1872. Vyberte si. Ale přibližně ta data asi sedět budou. Ve společné domácnosti pekařského mistra pak žijí nevlastní synové Alois, narozený 7.3.1901, který má domovské právo ve Slavíkově, Václav, narozený 23.9.1902, s domovským právem tamtéž a vlastní syn František, narozený 9.2.1908. To by ukazovalo na to, že si František Novák vzal Ludmilu někdy v r. 1907 a její děti adoptoval. Ale jak do toho zapadá ten Slavíkov? Náš pekařský mistr se přece narodil v Habrech. Ale radši si to půjdu ověřit. Jen rychle mrknu na sčítání lidu z r. 1900. Nic, žádní Nováci tu nejsou, v domě 75/II byla holičská oficírna.

Dobře, půjdeme se tedy podívat nejprve na to, zda se nějaký František Novák vůbec v Habrech narodil. Nováci se nějak překvapivě v matrikách rádi schovávají. Kupodivu se mistra pekařského podařilo najít, sice s maličko jiným datem, ale je to on. V Habrech čp. 186 se manželům Josefu Novákovi, který se živil jako truhlář a jehož rodiče byli Vít Novák a Thekla příjmením snad Klamová, a Marii, dceři Františka Pokorného a Františky Krajíčkové, narodil 1. října 1875 syn František Josef. Tečka. Pro jistotu jsem prolistovala matriku, zda František neměl náhodou sestru Františku. Neměl. Františka Nováková jako by nechtěla být odhalena.

Tak hupky dupky zpět do Jindřichova Hradce, podívat se na křestní záznam toho vlastního syna. Třeba se mi zde rozsvítí. Po krátké chvíli (ještě, že je Jindřichův Hradec opravdu dobře zdigitalizován) se dozvím, že František Josef Novák (jméno očividně dostal po tatínkovi) se narodil 10.2.1908 manželům Františku Novákovi a Ludmile Tomášková z Neumětel. Nové informace se týkají hlavně Ludmilina původu. Poznamenávám si je, ale zatím je nepotřebuji. Pečlivý farář však na okraj listu připojil tři data. Narození otce, souhlasí, narození matky Ludmily - 13.7.1871, je jiné, z nějakého důvodu vedle mladšího manžela trochu ubírala z věku. Poslední a důležité datum se týká jejich sňatku: 1.10.1907. Hádala jsem tedy dobře. Poslední poznámka pak udává, že se tento právě křtěný František oženil 13.11.1932 s Boženou Šiplovou z Kunžaku. Jeho potomci budou v Jindřichově Hradci žít patrně dodnes.

Vypadá to tedy, že se již blíží strhující finále. Honem, honem, listuji záznamy sňatků. A tady přijde obrovské překvapení! Matriční záznam suše konstatuje, že 1. října 1907 vstoupil do stavu manželského František Novák, narozený ve vesnici Habry čp. 17, svobodný (všechny náležitosti souhlasí) s Ludmilou Tomáškovou (všechny náležitosti souhlasí), vdovou po pekaři Aloisi Novákovi z Jindřichova Hradce 205/II! František tedy Aloise a Václava neadoptoval. Měli stejné příjmení. Nakolik však byli příbuzní? To bude další část pátrání.

Podívejme se tedy teď pro úplnost na Aloise Nováka, také pekaře. Alois zemřel v r. 1904. To naštěstí odhaluje poznámka u oddacího protokolu Františka a Ludmily. Podíváme se tedy na úmrtní matriční záznam. Je vedený velice pečlivě. Na to, že úmrtní oznámení bývají obvykle hodně kusá, je tento přímo fontánou informací. Dozvíme se tedy, že pekař Alois Novák, bydlištěm Jindřichův Hradec 205/II, zemřel 11. listopadu 1904 náhle, a tudíž nezaopatřen svátostmi, na srdeční vadu. Tento Alois byl synem Vincence a Antonie Novákových. Antonie pocházela z Modletína a za svobodna se jmenovala Vosenská. Alois se narodil 23.4.1870, s Ludmilou byl oddán 1.8.1899. Ověřuji si, že jeho synové Alois a Václav se v Jindřichově Hradci nenarodili. Vztah ke Slavíkovu, kam vedou stopy našeho Františka Nováka, bude mít tedy nejspíše Alois.

Je tedy čas jít se podívat do matrik obcí Slavíkov-Zálesí a Modletín na chotěbořsku. To není žádný med, z mnoha matričních knih, které by teoreticky měly existovat, jsou dostupné jen některé. Ale Aloise jsem s to spolehlivě identifikovat.
Narodil se 23.4.1870 v Modletíně čp. 10 Vincenci Novákovi, synu již zesnulého Josefa Nováka ze Zálesí čp. 1, a Antonii, dceři Jana Vosenského. A co víc, Alois měl nejméně dva sourozence. V témž domě se již roku 1867 narodil Bohumil a v čp. 5 1876 František, o němž je poznamenáno, že zemřel r. 1880 v Habrech. Všichni stejným rodičům, jak jinak. Rodina tedy migrovala po chotěbořsku. A někde na cestách se patrně narodila i dcera Františka. Nevím zatím sice, kde, ale vím, že ano. Jak?

Ten poslední trumf si schovávám přirozeně na konec. V databázi pohřbů v USA totiž existuje záznam, že 20. února 1968 byla na hřbitově Resurrection (tj. Vzkříšení) v Illinois, pohřbena Františka Nováková, zesnulá 18. února 1968 ve věku 94 let, svobodná, bílá hospodyně, pocházející z neznámého místa v Čechách, dcera Vincenta Nováka a Antonie Vosenské. Tato Františka musela být sestrou pekaře Aloise. V tom případě by se František Novák učil pekařem u svého nevlastního strýce. Zda je mezi Aloisem a Františkem z Habrů nějaký stupeň příbuzenství, ukáže čas. Tato Františka byla s téměř absolutní jistotou matkou Františka Nováka, protože jediné, co se o ní vědělo a co také souhlasilo, bylo ono datum narození.



Paradox Platónovy jeskyně

21. dubna 2017 v 19:35 | Darina |  Vážně
V pohádce Byl jednou jeden král si král v jedné scéně povídá s portrétem zesnulé manželky. Jeden známý český psycholog touto scénou ilustruje teorii, že si vlastně povídá s jakousi reprezentací své ženy, kterou si v sobě vytvořil a nosí.
Mám kamarádku. Vlastně nemám. Nevadí mi, že jsme se drahně let neviděly. Jí vadí mnoho věcí. Mně jedna jediná. Míjíme se. Není schopna naslouchat. Dlouho již tedy nevedeme dialog. Do jejího monologu se nevejdu. Povídá si s mou mentální reprezentací. Když na něco nezareaguji, je to špatně. Když reaguji, je to také špatně, protože nereaguji tak, jak si představuje a jak si přehrála s mou mentální reprezentací.

Starý Platón ve svém podobenství o jeskyni předpokládal, že stínové divadlo s námi hrají jiní. Nebo osud. Nepředpokládal, že bychom my, lidé, sami s chutí sami pro sebe hráli stínové divadlo. Třeba jen proto, že je to snazší, než čelit jinakosti druhých. Naslouchat. Komunikovat.

Možná to nedělá jen moje rádoby kamarádka. Možná to někde, někomu dělám i já. Ji z Platónovy jeskyně vytáhnout nedokážu. Pokud jde o mne - je to jen otázkou mého rozhodnutí.

Učíme se diskriminačky

21. dubna 2017 v 18:41 | Darina |  Srdce mušketýra
Včera byl na druhém konci vodítka velký chlupatý andílek. Dnes velký chlupatý zlobič. I když, vše je relativní. A protože i přes arktické noci jsou brzká odpoledne teplounká, bylo by škoda sedět doma.

Po včerejšku lehce unavený mušketýr (panička říkala, že na ni poprvé zamžoural v půl deváté ráno a to ještě nerad), měl sice radost, že jdeme ven, ale hned na rohu reagoval velice podrážděně na rozježeného Edu. Nic se nestalo, jen na sebe kluci machrovali s obvyklým zvukovým doprovodem. Celkem legrační bylo, že jsme jako psovodi reagovali úplně stejně, poodešli jsme, každý jsme si posadili svého psa a počkali na uklidnění. Pro mne to byl signál, že dnes musím být kapku víc ve střehu a předvídat.

Předvídavost se vyplatila, nedělo se nic nepatřičného, jen jednou si Portos odšpacíroval zamachrovat dokonce na tři psy na ráz. Ale ten očichávaný se mu ihned podřídil a ostatní ho ignorovali. Vysloužil si tím daleko méně volnosti a daleko víc cviků na poslušnost. Chtěl-li svůj (pardon, můj, on ho má jen propůjčený) míč, musel opravdu hodně makat. Na alotria mu tak nezbyl čas ani pozornost.

V parku jsme dnes poprvé zkusili diskriminačky. Variantu zavazadla. Jo, že nevíte, co to je? Tohle slangové slovo si noseworkáři půjčili z angličtiny, kde discrimination znamená původně rozlišování. Princip hry je jednoduchý - označ předmět, kde je schovaná skořice! Měla jsem svůj batoh a mikinu. Hodila jsem je tedy na zem a do záhybu mikiny schovala skořici. Čekala jsem, co Portos na to. Oba předměty měly můj pach. Lišily se právě jen tou skořicí. Čekala jsem, že o ně nebude jevit zájem a že bude hledat všude jinde. Že ho to tedy možná budu muset učit s mezikrokem na vodítku. Ale pochopil to napoprvé! Dokonce na volno. Běžel si čichnout k batohu, pak k mikině a už zalehl. Šikulka je to!

Po chvíli jsme to zkusili znovu, tentokrát se skořice přestěhovala na zip batohu. Portík nezaváhal. Krásně zalehl čumákem směrem ke skořici, byť trochu dál od batohu, než by bylo žádoucí. Ale bylo to učení, kritéria jsou tedy rozvolněná. Sklidil velikou odměnu a pochvalu.

Napotřetí jsme se vrátili k lehčímu úkolu, najít skořici volně pohozenou v trávě. Portík si proběhl území dobře 100 čtverečních metrů a na počátku hledal daleko od skořice. Pomohlo mu, že jsem se ve vymezeném prostoru nějak pohybovala, i když jsem měla jen přibližnou představu, kam jsem vzorek zahodila. Bylo zajímavé pozorovat, jak nasál pach a jak potom dohledává přesné místečko. Bylo zrovna bezvětří a podle toho, co mušketýr předváděl, se pach šířil jako malý kužel. Portos se za ním otáčel do spirály, až měl konečně zdroj! Nádherná práce. Tentokrát jsem litovala, že nemám videokameru. Tenhle zákrok by stál za to!

Na terénech typu N a U už musíme jen sbírat zkušenosti a ztěžovat úkryty. Na diskriminačkách budeme pomalu přidávat zavazadla a květináče. Teprve pak zkusíme ruce. I když věřím, že teď už to bude mušketýr chápat rychle.
Pak už jsme si jenom "hráli". To znamená pilovali k dokonalosti další a další cviky. A zkusili i sed na dálku. Portos už pochopil, co po něm chci, na vzdálenost nějakých 10 metrů. Sice na vodítku (tenhle závisláček se jen tak odložit na volno zatím nedá), ale pěkně.

Cestou domů přišla ještě nečekaná odměna. Potkali jsme poprvé po zimě Frídu. Zmohutněla, ale protože jsou s Portíkem kámoši, pořádně se vzájemně prohnali po louce. Domů pak capkal krásně unavený pes. A abych řekla pravdu, i mně je krásně unaveně. Budu se tedy teď večer věnovat specifické kynologické disciplíně - gaučingu.

Jarní

20. dubna 2017 v 18:44 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac, dvounožci!

Po delší době pro mne dnes přišla trenérka. Poznám ji už podle klapnutí výtahu. O tom, co se děje na podestě před bytem, mám docela slušný přehled. Stačí mi k tomu nos a trochu našpicovat uši. Hned vím, kdo kam jde a co nese. Takže mne čeká určitě venčení! Hurá, to bude adrenalin!

Trenérku jsem vítal poctivě, ale ne divoce, byl jsem kapku rozleželý po poledním zdřímnutí. A protože jsme nějak delší dobu nebyli venku, umínil jsem si, že dnes nebudu vyvádět žádná alotria. Začínám být dospělý a chci si to venčení dnes opravdu užít.

Cestou do parku jsem sice šlapal před trenérkou a příležitostně očichával pes-emesky, ale na pevném vodítku netahám. Nevyplácí se to. Okamžitě se objeví protitah a vodítko se zkrátí. Případně se zastavíme a adié, cíli mého snažení! To na flexině s paničkou je to jiná. Ale trenérku zkrátka neukecám. Vzorně jsem tedy došel do parku a vzorně se posadil. Ozvalo se cvaknutí karabinky a prý že mám volno. Místo pelášení po louce jsem předvedl tanec u nohy, kterým jsem říkal: Já vím, že máš v kapse míček! Tak na něj, prosím, nezapomeň a vytáhni ho! Víc si netroufnu, pokus strčit čenich do kapsy nebo do batohu by končil výchovným zvukem, že to není dobrý nápad, nebo pak ostřejším ne! A já chci dnes být vzorný pes. Ale ten míček chci! Aha, když nevím, co dělat, platí sedni. Zkusil jsem to. Jo, to je ono! Začali jsme si tedy hrát. Před každým hozením míčku musím splnit nějaký úkol. A protože už umím hodně věcí, musím dávat pozor, co zrovna přijde. Je to tak napínavé! Několik cviků rychle za sebou. Leh se pokouším trochu ošidit, ale trenérka si počká, až zalehnu pořádně. Ten sedo-leh zkrátka nebere jako splněný úkol. Prima, zaznělo oki a já mohu vyrazit za dalším hozeným míčem.

Pomalu se přesouváme k hornímu konci louky. Na lavičce sedí dva výrazně vonící muži. Necítím žádné mýdlo, ale hodně potu a alkohol. U nohou jim spí dva psi. Tedy smečka. Ale nemusím to řešit. Tak nějak se stalo, že jsme je úplně přirozeně obešli. Já běžel za aportem a mezitím se trenérka přesunula tak, že nedošlo k žádnému kontaktu. Nepřiblížili jsme se ani na tu seznamovací vzdálenost. Pustil jsem to z hlavy. Trenérka by mi určitě vysvětlila, že problém nebyl v tom, že by nebyli v pohodě, ale v tom, že asi nechodí k doktorovi. To já tam chodím moc rád. Doktor je kamarád. Vždycky se tam něco zajímavého děje a skoro zadarmo dostanu vždycky něco dobrého. To, že mne u něj občas něco štípne, neřeším, mám prý práh bolesti hodně vysoko. Dostávám od něj takové zvláštní pamlsky, co mi je pak panička většinou dává se sýrem. A protože je dostávám jen tam, tak to musí být také něco super.

Pomocí střídání úkolů a aportů jsme se rychle přesunuli až k dětskému hřišti a dál do parku na pláni. U hospody přeskakuji za aportem zídku. Už to umím a dokonce to dokážu dělat velice elegantně. Pak jdeme čuchat. Dnes se soustředím a první vzorek najdu skoro hned. Dám si záležet na tom, abych ho krásně zalehl. Abych ležel u vzorku a ne někde na půli cesty. Jo, to bylo ono! Tohle se po mně chce. Radost, pochvala, odměna a míček hozený dokonce víckrát, než kolik mám tlapek. Povedlo se. Hned mám lepší motivaci k dalšímu pokusu. Ten je těžší, protože vzorek leží těsně vedle hodně moc frekventované cesty. Je tu spousta pachů pejsků i lidí a rozeznat tu ten jeden dá kapku čuchání. Ale najdu během minuty, vzorně zalehnu. Stejně se ale ozve doplňující ukaž! To už vím, že musím mávnout čenichem ke vzorku. Opět pochvala. Jsem prý šikovnýýýý! A dokonce i super a frajer! Jsem na sebe ohromně pyšný, jak mi to jde. A mohu se pak pořádně prolítnout za hozeným míčem.

Pro zpestření mi pak trenérka schová míč. Sice koukám, ale jde tak klikatě, že se pak musím na její stopu, kterou obešla terén, kde míč může být, dost soustředit. Na první oběh míč nenajdu, prý jsem kapku zbrklý. Ale spíš se jen seznamuji s prostředím, jak co voní a odkud. Občas si potřebuji pach nabrat z různých stran. Trenérka sleduje, jak procuji. U míče mi už nikdy nepomáhá, protože ví, že najít předmět se svým pachem dokážu i po delší době. Ví taky, že jsem vytrvalý a nevzdám se, dokud úkol nesplním. Hledání míčku je pro mne už vlastně relax, něco, čím jsem si jistý.

Hrajeme si pak ještě chvíli všelijak. Když potom ale obíhám jeden strom, praští mne do čumáku vůně. Hele, tady někde musí být skořice! Ale nepřišel povel. Je to test? Ta skořice musí být tady kolem toho stromu. Ten pach jde odněkud seshora. Trenérka nic. Kouká, co dělám. Točím se kolem stromu. Vtom přibíhá zvědavá fenka ohaře. Sice pracuji, ale protože je to holka, neřeším ji, jen ji ignoruji a snažím se přijít na to, kde ta skořice roste. Pak přijde pomoc. Trenérka mne navede okolo stromu. Ten pach leze po kmeni dolů trochu divně, jasně, záleží odkud a kam fouká. Ale mám novou zkušenost a pak už dokážu udělat i ono ukaž! Odměna. Aha, takže to byl test. Prý jsem moc a moc šikovný.

Tím pro dnešek s čucháním končíme, cestou zpět už si jen hrajeme a opakujeme staré cviky a triky. V jednu chvíli procházíme kolem skupinky hodně hlučných kluků, ale trenérka nic, tak je neřeším. Potom potkáváme něco, co dělá rámus jako skejťák, ale nevypadá to jako skejťák. Poznámka pro mne: když je skejťák člověčí mládě, může na tom rachotícím prkně i sedět. Taky je ho neřeším. Dělá jen rambajs, ale je neškodný.

Poslední, co zkoušíme, je cvičit na dálku. Povel sedni už chápu, u lehni váhám, leží se přece vždycky těsně u trenérky. Říká, že budeme pilovat nejdřív ten sed, abych ho prý dokázal udělat i na velkou dálku. Pak se asi budu muset naučit i leh. Ale zatím to nechápu.

Byla to hodně intenzivní hodinka. Když se vracíme domů, vychlemtám nejprve misku vody a pak už se mi klíží oči. Jsem docela unavený. Tak budeme dělat cvik odpočíváme, ano?


Portos

Velikonoční ne-venčení

17. dubna 2017 v 21:20 | Darina |  Srdce mušketýra
Vydala jsem se tentokrát za Portosem domů, venku lilo jako z konve, pravé aprílové počasí. Mušketýr mne vítal, jak dávno ztracenou a znovu nalezenou, s dychtivým očekáváním, co vše se bude dít.

Dělo se. I v omezeném prostoru bytu se dalo trochu trénovat. Zkusili jsme trochu vypilovat trik ukliď, ale spíš než ten, jsme se naučili věci rozházet. Tedy vyndávat postupně z košíku. To pochopil raz dva a košík s hračkami vykrámoval na druhý pokus dočista dočista. Uklízení budeme muset trénovat jen s jednou hračkou, Portíka zatím příliš fascinuje ta možnost hrát si s tolika věcmi, že z toho až ztuhne. K vykrámování věcí si postupně přidáme povel a půlku triku budeme umět.

Pak jsme maličko trénovali pozici popros. I to se asi třikrát povedlo. Zopakovali jsme si i trik s házením piškotu z čenichu. Z toho Portík tak nadšený není, zatím umí piškoty házet, ale nikoli chytat. A také se mu úplně nelíbí úchop za tlamu, když je potřeba piškotek umístit. Ale snáší to statečně a drží.

Aby si odpočinul a abychom využili prostředí bytu, schovala jsem postupně tři skořičky. Hned pochopil, o co se jedná a šel hledat docela nadšeně. A skutečně také našel. Dokonce i tu pod polštářem na pohovce. Budeme moci začít se složitějšími úkryty.

V mezičase se mušketýr věnoval umravňování kocoura, s kterým sdílí domácnost. V jeho psí hlavě je to jasné. Kocour je na hierarchickém žebříčku domácí smečky hluboko pod ním. Jenže… kocour právě toto odmítá pochopit. Pokud chce posilovat svou pozici u lidí, pohybuje se natolik vysoko, aby na něj pes nedosáhl. Pokud se psí maso octne v misce, kterou si kocour nárokuje, protestuje poměrně hlasitým jekotem. Pokud je pes zaměstnán jinde, kocour se vrhá mazlivě do náruče paničky a vyžaduje její přízeň.

Portík nemá rád, když se kocour motá kolem jeho misky. Dokonce sem tam preventivně zavrčí. A když zpozoruje, že se někdo věnuje kocourovi, ihned se přijde přihlásit o své práva. Dnes ovšem objevil, že aspoň u mne mu to funguje obdobně jako s cizími psy. Pokud mne nechá pohladit kocoura a dělá při tom na mne kuk, bude odměna. Zkusili jsme to dvakrát a pak už můj zájem o kocoura neřešil. Věděl, že mu zachovám přízeň. Dokonce neřešil ani to, když se kocour vydal prozkoumat moji kapsičku s pamlsky. Byl si jist, že tohle je kapsička pro mušketýří odměny a že kocour z ní proti mé vůli nevydoluje ani granulku. Nevydoloval. Sice mi při svém marném snažení namočil ocásek nechtě do hrnku s čajem, ale k dobrotám se nedostal. Dokázali jsme se však domluvit, které doteky má rád a které nikoli, jak dává najevo, když o pohlazení stojí a kdy chce mít klídek.

V závěru tréninku jsme se pokusili odbourat jeden dynamický stereotyp. Panička i babička mu občas házejí míček z kuchyně do předsíně. A mušketýr již předjímá věci budoucí. Všimla jsem si, že po odevzdání míčku peláší do předsíně. Smůla! Se mnou to měl těžší. Míček se choval jinak. Občas se kutálel opačným směrem, občas mi "spadl" z klína - a Portík sebou musel pořádně mrsknout, aby ho chytil ještě ve vzduchu. Protože chytit míč na zemi umí přece každý. Ale chytit míč v letu - to je ono!


Po dvou hodinkách ani ne tak intenzivní péče (stihla jsem při tom ještě klábosit s jeho paničkou a dělat asi dalších 5 jiných věcí) byl výsledkem krásně unavený pes. Cíle tedy bylo i protentokrát dosaženo.

Kam dál