Podzimní

4. října 2018 v 13:55 | Darina |  Srdce mušketýra
Léto se skokem přehouplo do podzimu. Z tropických veder jsou najednou přízemní mrazíky, vichřice skučí ve větvích starých stromů a láme ty již opravdu křehké, stromy shazují listí a jírovce bombardují cesty palbou kaštanů.

Mušketýr je již starý mazák. Ví tedy, že pod jírovci by teď špacírovat neměl, pokud nechce utržit bolestivou ťafku kaštanem. Zrovna tak nebere do tlamy plody ve slupce, už ví, že jsou sice kulaté, ale píchají. Svůj rajón zná jak své boty (ojoj, psi boty nenosí) a ví, že se nesmí skákat do záhonků. Taky ví, že se nechodí na dětské hřiště, i když není oplocené. Respektuje to. Respektuje i cizí míčky, létající talíře a jiné věci. Ignoruje ječící děti a podnapilé hlučné turisty.
Podzim přináší haldu zajímavých vůní, které je třeba čenichem důkladně prozkoumat. Nic proti, pozor je třeba dávat jen na ty vůně, při nichž začíná zírat, slintat a cvakat čelistmi. Pak vím, že jsme se ocitli v nebezpečí potenciálního placení alimentů a že je třeba situaci rychle řešit, třeba omezením jeho psích práv běhání na volno a odchodem.

Tříletý mušketýr se chová vzorně a ukázkově. Báječně spolupracuje, báječně se baví, poslouchá skoro na slovo.

Při posledním venčení jsme se stali předmětem obdivu jakési babičky, která se snažila zabavit, nakrmit, uspat atd. tak ještě ne roční batole. Batole bylo fajn, ale rozhodně nechtělo spát a babička se mu věnovala. Ukazovala mu různé věci a pojmenovávala je. Jenže v podzimním parku bylo jak vymeteno a stromy a kytky jsou příliš statické na to, aby dítě zabavily na dobu delší než několik sekund. Proto když se v jejich zorném poli ocitl pejsek, bylo najednou na co se dívat.
Batole asi ne, ale babička velmi rychle pochopila, že ten pejsek není vůbec obyčejný pejsek. Tenhle pejsek totiž uměl na posunek sednout, lehnout, vstát, proplétat se mezi nohama, couvat, panáčkovat, podávat tlapky, obíhat stromy, chytat kopnutý míč s pravým brankářským grifem… no zkrátka bylo to super divadlo. Jako vrchol všeho pejsek dokonce našel pachový vzorek, který byl umístěn na lavičce 10 cm od sedící dvojice! Všichni čtyři jsme se tedy velmi dobře bavili dobrých 10 minut.

Něco vám teď pošeptám: Zájmu babičky jsem si přirozeně všimla hned. Trochu cíleně jsme jí pak předvedli něco z našeho repertoáru výměnou za to, že bude působit jako rušivý vliv v blízkosti pachového vzorku. A jasně, že výměnou za představení babička ráda dělala rušivý vliv. Jednak věděla, že jí Portos nic neudělá, protože je aspoň trochu vychovaný a vycvičený, jednak byla zvědavá. Mrně bylo na chvilku zabaveno koukáním na pejska, který se pohyboval. Byl v tu chvíli pro dítě zdaleka nejzajímavějším předmětem. Portík to bral jako prima akční hru. I on však dokáže vycítit, kdy je předmětem obdivu. Nu a já, jako ten, kdo to celé vlastně spískal, bych se mohla tvářit, že jsem měla na mysli jen tréninkový cíl najití vzorku v blízkosti cizí osoby. Mohla bych se tvářit i tak, že jsme se chtěli vytahovat. Jenže… to by nefungovalo. Zkrátka jsme si hráli a užívali si situaci. A někoho jsme přitom potěšili. Kdybych jen chladně kalkulovala a soustředila se na sebe či na cíle, nikoli na psa a na spolupráci s ním, vrátil by mi to tím, že by se soustředil také na něco jiného. Uvědomuji si stále znovu, jak mne mušketýr učí respektu vůči jeho osobnosti. Jak se vzájemně učíme důvěře. Přijímám to jako velký dar.

Zbytek venčení jsme pak strávili dokonce i hrou s jinými pejsky. Potakali jsme ohaří éro jménem Chilly. Byla legrace sledovat, jak každý z psů má vlastní představu o tom, jak by hra měla vypadat. U Chilly to bylo "Pojďme se honit!", u Portíka "Chci tě víc poznat a komunikovat s tebou!" Moc se mu ta psí slečna líbila. Takže jí odpustil skoro vše, i to, že mu brala tenisák, to, že všude poskakovala. Dokonce neřešil ani to, že se nejdřív snažila skákat i na mne (s tím si mám poradit já). Neřešil ani to, že když dostal povel, fenka ho napodobila. Velice rychle pochopila, že by se to mohlo vyplatit. Vyplatilo, ale piškot pro ni dostala její panička.

Za dalším rohem jsme potkali mladého flegmatického vlkodava. Portos mu ukázal míček, vlkodaví štěně mu na oplátku ukázalo ukořistěné jablko "Koukej, to je taky míček!" Ale jinak to nebyl moc akční pejsek (jeho páník je docela rád, že nemá doma běžce). Portos ho umravnil varováním jen tehdy, když mi chtěl jít prohledat kapsy, i když ví, že pamlsky ze mne hned tak někdo nedostane. Už vůbec ne tím, že se mi pokusí strčit čumák do kapsy. S tím má Portos bohaté zkušenosti.

Pak si zkusil trénovat vlkodavího páníka k hodu míčkem. Myslel, že kynolog mu bude rozumět rychleji. Ale ouha, opět narazil na to, že i v tomto případě dokážu nějak zařídit, aby míček dělal to, co chci já. Nějak záhadně se vždycky (i když ho nabídl tomu cizímu mužskému) ocitl v mé ruce. Vrhl na mne tedy pohled, který říkal: "Ach jo, jdi k šípku s tou svou důsledností!" A šli jsme, protože když budeme dál a sami, je šance, že nějakým vhodným jednáním bude moci míčku jako odměny dosáhnout.

Po takové událostmi nabité vycházce se nechá krásně vyčesat a blaženě se stulí u své paničky pod kuchyňský stůl. Potom už prosí: "Nerušit!"
 

Když trenérka nemluví

4. října 2018 v 13:52 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

Tak se mi přihodilo, že trenérka dokonce dvakrát po sobě se mnou při venčení nemluvila! Ne, nebojte se, nenaštval jsem ji. Byla jen příšerně nastydlá a šetřila hlas. Asi pět minut jsem z toho byl udivený. Není naštvaná a nemluví?

Zvládl jsem to však rychle. Jednak umím krásně dělat "kuk" a sledovat, co se děje, jednak umím číst její řeč těla a také umím odečítat nálady. Venčení jsme si tedy vlastně docela užili. Já jsem si zvykl na to, že přivolání bylo tentokrát místo povelem hvízdnutím. Uvědomil jsem si, že se musím víc koukat. Reagoval jsem pak na pouhý pohyb ruky či jen prstů. Jinak jsem mohl lítat a řádit, jak mi bylo libo. Trochu mi, pravda, chybělo, že když se mi něco povedlo obzvlášť dobře, neslyšel jsem, že jsem šikovný, frajer či že to bylo super. Zpětná vazba však přesto byla. Tentokrát v podobě piškotů a míčku. Míček mám rád vždy, piškoty mám spojené s chůzí u nohy, jinak už o ně zas tak moc nestojím.

Konečně jsem dotáhl k dokonalosti cvik na obíhání něčeho, protože jsem si uvědomil, že i to je velká legrace. Musím dávat pozor, co mám oběhnout a jak. Momentem překvapení je i to, kolik předmětů, protože i to se mění. Proto makám celou dobu jak o život. Protože… odměnou za tohle, čemu trenérka říká "Revír!" je nakonec dlouhatananánský hod míčkem. A teď už mi dokonce stačí jen ukázat na to, co mám oběhnout.

Je fakt, že jiní dvounožci na nás při tom venčení trochu zírali. Hráli jsme si a řádili (tedy, prý cvičili) v naprostém tichu. Já taky nejsem moc uštěkaný. Většinou dávám najevo štěkáním buď absolutní radost, nebo absolutní frustraci. Vše mezi tím komunikuji také spíš řečí těla. Maximálně si tiše zavrčím tehdy, když nejsem v pohodě, nebo když výchovně varuji mladšího pesana, že už je ale opravdu moc odrzlý.

V podzimní mlze jsme tedy jako naprosto tichá dvojice působili až trochu přízračně. Ale ujišťuju vás, že opravdu existujeme. Spolupracovat však umíme i beze slov. Takže jsem vlastně to mlčení bral jako další vzrušující proměnnou našich tréninků.

Váš Portos

Tříletý

8. září 2018 v 16:34 | Darina |  Srdce mušketýra
Mušketýr právě oslavil třetí narozeniny. Je z něj krásný, dospělý pes, v některých chvílích už i docela moudrý.

Narozeninový den jsme oslavili obrovskou vycházkou, na které jsme dělali všechno, co máme rádi. Za cviky se dnes dávaly lepší pamlsky, protože mušketýr si přirozeně neuvědomuje, že je nějaký speciální den. O dostatek laskomin doma se mu postarala panička. Spolu jsme to řešili zážitkovou cestou. Prošli jsme park a dělali všechno, co nás baví: běhali, cvičili, čuchali, lenošili… zkrátka nádhera.

Zmoudření Portíka trvalo i při následujícím venčení. Na chvilku se vrací ozvěna horkých letních dnů. Lidé v parku tedy opět posedávali na dekách a užívali si pikniků, nebo jen odpočinku. Mušketýr stále ještě chodí občas sedící otravovat se svým uslintaným tenisákem, ale už dokáže akceptovat skutečnost, že pokud jsem u toho já, bude si muset hod tenisákem odpracovat. Podle čeho si ty lidi vybírá, stále ještě nevím, ale nějak dovede poznat ty, kdo jsou mu vstřícně nakloněni.
Tentokrát tedy zamířil k dece, kde byly tři ženy spíše už středního věku. S nimi malá holčička, tak stěží dvouletá. Takhle malé děti mušketýr většinou nemusí, pravděpodobně zažil někdy v nestřeženém okamžiku nějakou ne právě pozitivní zkušenost. Tentokrát se ale překonával! Byl na volno, měl tenisák (tedy věc, která je na jeho osobním žebříčku hodnot výše, než pamlsky), bylo tu dítě. Že ten tenisák nabídl ke hře - to překvapivé nebylo. Překvapivé bylo to, že na sebe nechal od té malé sahat. Na uši, na hlavu, na čumák. A ani náznak nespokojenosti, ani chloupek zježený, zkrátka žádná reakce. Přitom dětské ručky nebyly zcela nejjemnější, to v tom věku ani nejde. Ale neprotestoval. Neprotestoval ani ve chvíli, kdy jsme malinko poodešli. A za hod tenisákem jsme předvedli snad polovinu našeho obvyklého repertoáru. Vysloužili jsme si veleobdiv; na to mušketýr slyší a někdy mám dojem, že chodí na deky proto, aby si užil svých 5 minut slávy!

Byla jsem sice celou dobu trochu ostražitější, ale věřila jsem mu. A Portos zase věřil mně, že dokážu odhadnout, kdy by ta přízeň malé slečny byla pro jeho psychiku už přílišná. Také měl jistotu, že může v případě nutnosti ustoupit, byl přece na volno. Ne, canisterapeutický pes z něj asi nikdy nebude. Dovede si sice užívat doteků, ale musí na to mít náladu. Tentokrát byl uvolněný a v pohodě. Za super vzorné chování byly tentokrát také lepší pamlsky, spíš proto, aby mu naznačily, že předvedl žádoucí chování a takové se vždy vyplatí.

Když jsme odcházeli, nechávali jsme za sebou spokojenou deku lidí, které jsme aspoň na okamžik pobavili. Portík se dmul pýchou, že je šikovný a že se mu něco povedlo. A já měla radost, že už je opravdu (aspoň pro tuto chvíli) moudrým psem.
 


Tři fotografie

1. září 2018 v 9:22 | Darina |  FEIK
Na kavárenském stolku leží tři fotografie. Dvě z nich jsem ještě nikdy neviděla. Dva mladí muži a mladá žena. Fotografie ženy byla pořízena někdy na počátku 20. století. Poprvé hledím aspoň takto do tváře své prababičky. Data a písemnosti shromážděné v rodokmenu dnes dostaly tvář. Cítím se být trochu dojatá. Zkrátka mne celá situace dostala…

Jak to celé vlastně začalo? Bylo mi nějakých čtrnáct, patnáct a prázdniny jsme trávily s mámou v Jaroměři. Výprava za hledáním příbuzných. Našly jsme tehdy nějaké máminy bratrance a jejich rodiny. A v matrice jsem tehdy na vlastní oči uviděla křestní záznam svého dědečka Bernadra. Poprvé jsem tak viděla jméno své prababičky - Františka Fejková. Dočetla jsem se i jména jejích rodičů, František Fejk z Bílé Třemešné čp. 24 a Marie Chudobová, dcera Václava z Chotče. Narodila se 16.3.1875 v Chotči. To bylo na dlouhou dobu vše, co se dalo zjistit.

Uplynulo skutečně mnoho let. Do genealogie se pustila v důchodu moje máma. Matriky nebyly ještě digitalizované. Podařilo se jí tedy zmapovat generaci sourozenců babičky a některých jejích strýců a tet, shromáždit některé unikátní dokumenty (opisy a kopie křestních, oddacích či domovských listů). Ostatní čekalo na mne. Dědeček byl přítomen jen na velké fotografii v knihovně.

Trvalo dlouho, než jsem se dostala ke genealogii jako takové. Trvalo další čas, než jsem se vůbec prokousala k linii svého dědečka (http://dbartova65.blog.cz/1306/dedecek-bernard). Nyní tedy hledím do tváře prababičky. Představovala jsem si ji jinak. Asi krásnější. Asi výraznější. Zde je realita: Oválná tvář, světlejší vlasy, pravděpodobně světlé oči. Fotografie je vybledlá, odhaduji, že prababičce bylo sotva 20 let. Pořízena tedy byla někdy kolem r. 1895. Hledím do tváře člověka, jehož geny, sklony a charakter určují i moji existenci. Františka musela být pozoruhodná žena.

Druhá z fotografií je podobenka mladého muže v jeho svatební den. Podobné světlé vlasy, oválný obličej, šťastný, trochu rozesmátý výraz. Krásný, sympatický mladík. Také tuto tvář vidím poprvé. Patří nejmladšímu bratru mého dědečka, Františkovi. Tomu Františkovi, o jehož existenci jsem ještě před rokem neměla ani tušení. Podoba s matkou je očividná. Dnes se dozvídám i část z jeho osudů a osudů jeho potomků. Najednou vím, že někde na severu mám strýce a 2 tety, nějaké bratrance a sestřenice.

Třetí z fotografií je jedinou, kterou znám až příliš dobře. Abiturientské foto mého dědečka. Oválný obličej, tmavé vlasy, vážný pohled. Podoba s matkou a bratrem není na první pohled jasná. Vybavím-li si ovšem podobenku dědečka ze 40. let, je podoba mnohem patrnější.

U kavárenského stolku se setkali zástupci dvou neznámých rodinných větví. Navzájem si sdělujeme střípky informací. Padají jména osob i lokalit. Postupně mi dochází, že osudy mého dědečka budou daleko spletitější, než se jevilo na první pohled. Dědeček, který žil v Klatovech, sice nepřerušil styky s rodným krajem, ale očividně si nechával mnoho věcí pro sebe. Nikoli pouze existenci svého nemanželského syna Zdeňka. Pravděpodobně i to, že se do Martinic v Krkonoších, kde žil v první polovině 20. let, dostal pravděpodobně na přímluvu někoho z okruhu příbuzných druhého manžela své matky. Znamená to, že poté, co musel opustit Filířovice, se minimálně jednou se svou matkou setkal. A že mu matka pomohla tak, jak mohla. O bratru Františkovi tedy vědět musel. A teoreticky se tedy mohli aspoň jednou potkat. Logicky tedy asi věděl i o bratru Karlovi. I o jeho potomcích padnou nějaké informace.

Je tedy zjevné, že dědeček o celé kapitole svého života mlčel. A odešel hodně, hodně daleko, na druhý konec země, kde začal znovu. Přesto se na přelomu 30. a 40. let do rodného kraje vracel. Některé genealogické hádanky byly rozluštěny a já budu večer přidávat do rodokmenu nová jména a data. Vím, kdo byl Karel Fejk. Vím, kdo byl Jan Šubr. Vím, kdo byl Jan Vopršálek. Zůstává jedna palčivá otázka: Kdo byl, u všech všudy, můj dědeček?

Absolutně líný den

19. srpna 2018 v 8:47 | Darina |  Srdce mušketýra
Mušketýr se vrátil z prázdnin, které si s paničkou užíval v lesích. Adaptace na Prahu je pro něj teď kapku náročnější. Setkávali jsme se tedy o něco častěji, aby si zase zvykl na pravidla a život velkoměsta (spousta pachů, spousta vzruchů, spousta lidí, spousta psů, spousta aut, tramvají a cyklistů…)

Ale trenéři i psi potřebují někdy ubrat páru. Udělali jsme si tedy absolutně líný den. To "absolutně" je s Portíkem vždy víceméně relativní. Mušketýr je akční pes. V předtuše srpnového vedra jsme se brzy dopoledne vydali do Hvězdy.
Cestu tramvají zvládl mušketýr levou zadní. Už je zkušený cestovatel, ačkoli nejezdí moc často. Občas mu stále ještě vadí pohyb "harmoniky" kloubových tramvají. Ale zvládá to statečně. Vystoupili jsme těsně u louky. A začali jsme hned řádit. Bylo nutné se rozběhnout do daleka, jen tak, pro radost z pohybu. Pak bylo nutné očichat všechny větší shluky rostlin a přečíst všechny pesemesky. A znovu se proběhnout, trochu protáhnout svaly. Poté byla prozkoumána vstupní brána a ti, kdo se motali okolo. Byli tu sice i psi, ale Portík je ukázněně ignoroval.

Potom jsme zabočili na postranní cestičky, které vedly do zadní části obory. Bylo tu téměř liduprázdno. Sem tam nějaký pejskař, sem tam nějaký běžec. Procházeli jsme se. Pak bylo třeba se namočit v potůčku a malinko si zaplavat v tůni. Od toho by Portose neodradil ani třicetistupňový mráz. V třicetistupňovém vedru to byla ideální aktivita.

Opakovaně jsme potkávali poněkud bezradného dědečka s vnukem, který se vždy zapíchl do cesty a hrál si. Většinou byl naštěstí tichý, mušketýr tedy neřešil ani jeho specifické pohybování se. Dnes by ho nerozházel ani E.T. mimozemšťan.
Trochu jsme si začuchali. Tentokrát to bylo náročné, vzorek byl v tekoucí vodě a pachová stopa byla unášena proudem. Pes byl trochu zmaten, i když se mi povedlo mu vysvětlit, v čem je trik (jen to budeme muset pořádně trénovat). Víc byl zmaten tím, že jak jsme postupovali po proudu potoka, stále tam byl vzorek cítit (z Portíkova chování se dalo poznat, jak daleko se pachová stopa dostala). Ale tohle zvládneme opakováním. Tekoucí vodu jsme zatím moc nedělali (stojatá je v pohodě). Psí mozek byl ale zaměstnán dokonale a také odměna (aport do vody) byla dokonalá.

Doloudali jsme se podél potoka k rybníku. Ale ouha, místo rybníku je tu bahniště vypuštěného. Nedá se tedy nic dělat, pokračujeme vzhůru do kopce. Tam potom odpočíváme. Přesněji řečeno, odpočívám. Mušketýr se potuluje okolo a hraje si na drtičku dřeva. To je zase jeho způsob relaxace.

Potom jsme už přemýšleli, kudy vede cesta domů. Mušketýr cestou řádil a drtil další klacky. S jinými si hrál a snažil se je "zavraždit" se spoustou hravého vrčení. Přirozeně, čím větší větev, tím lepší. Ale byla to hra a nezlobil se, když jsem se mu smála, že s větví občas neproběhne mezi stromy. Pokud by nás někdo v té chvíli pozoroval, usoudil by, že s mušketýrem nejsou žerty, ačkoli ten teď právě žertoval na plné pecky. Tentýž pes se o pět minut později zase krásně soustředil a nabízel chůzi u nohy. Z jeho hlediska je to sice statická nuda, ale dobře odměňovaná, takže když už je na tom vodítku, proč nezkusit, zda by si osvědčeným chováním nevydělal pár pamlsků? A hele, ono to fungovalo! Ono to totiž funguje vždy, za žádoucí chování je odměna (různá a v různých časových intervalech, ale je). A netahání na vodítku a chůze u nohy jsou v současnosti činnosti, které se Portíkovi opravdu vyplatí. Navíc jsou to činnosti, které je žádoucí nabízet spontánně.

Když už jsme byli u východu z obory, přimotal se k nám cizí velký pes. Na první pohled nebylo vidět pána. Asi neměl nepřátelské úmysly, byl jen zvědavý a nedůvěřivý. Ale rozhlížela jsem se, ke komu patří. Všude ticho, v dosahu 50 m nikde žádný člověk, což by u dobře socializovaného psa taky nevadilo. Mušketýr je ovladatelný i na větší vzdálenost. Neozval se žádný povel k přivolání, a že bych ho v tichém poledni zaslechla! Zato se ozvalo pípnutí elektrického obojku neznámého psa. Ten zavrčel a odloudal se. Právě si ve své hlavě spojil, že za ty hnusné rány mohou cizí psi. A jeho pán zadělal svému psovi na obrovitánský problém. Zůstali jsme tam, protože mne zajímalo, kdo je pánem toho psa. Po nějaké době se objevila dvojice starších lidí. Ona o psa nejevila žádný zájem, on - těžký frajer typu "všechno vím, všechno znám". Neoslovila jsem je tedy. Ale střetli jsme se po chvíli u misky s vodou v blízké hospodě. Cizí pes vrčel, takže bylo evidentně jasné, že jako zdroj svých nepříjemností detekoval jiné psy. Jeho páníček nic neřešil, v blahé nevědomosti. Lituji kolegy profi trenéry, jimž se tento pes asi dříve či později dostane do rukou. A s radostí bych zakázala používání elektrických obojků neznalým amatérům, kteří jsou natolik líní, aby si vůbec psa přivolali, a vůbec se nepřesvědčí, co konkrétně pes v situaci, kdy zmáčkli tlačítko, vlastně dělal.


My jsme si pohodově došli na tramvaj. Mušketýr usnul hned na Petřinách a spal klidně až na Spartu. Rozhodně jsme si náš absolutně líný den užili. Lenošit je fajn, ale nikdy nechci provozovat lenost, která by deptala ty okolo a přinášela jim problémy.

Nehoupej se na té židli, prosím!

26. června 2018 v 19:10 | Darina |  Srdce mušketýra
Povzdechla si mušketýrova panička, že je pes náladový a snad že jsou i nějaké náznaky problémového jednání, konkrétně vrčení na cizí lidi. Šli jsme tedy tu náladovost otestovat.

Ve chvíli, kdy jsem si mušketýra vzala toho dne do parády, byl unavený dlouho ranní procházkou natolik, že mi ihned na počátku cesty nabídl chůzi na prověšeném vodítku. Šel zcela úžasně a také se dozvěděl, že úžasný je. Putovali jsme parkem a trochu jsme si hráli. Ale intenzitu hry jsem nechávala na něm (pokud mi nabídne míček, ale neudělá své krásné Kuk!, není ještě připraven k práci). Proto běhal jen tolik, kolik sám chtěl, ale přece jen trochu ano. Potřebovala jsem ho cíleně dostat na onom teoretickém stresovém kopečku malinko výše, protože jsem měla v plánu rozšířit trochu jeho zónu komfortu.

Jeli jsme pak tramvají (to je sice super, ale náhubek super není, ale toleruje ho), chvíli jsme si ještě hráli před prací a potom jsme šli dovnitř. Tentokrát do prostředí, které neznal, i když mi dal najevo, že si pamatuje cestu jinam, kde už byl. Rozšíření obzorů a nové prostory vzal s objevitelským nadšením, ale nikoli přehnaným. Chvíli jsme čekali na lavičce na chodbě a mušketýr se dokázal krásně zklidnit (máme na to povel, aby poznal, že se nějakou dobu nebude nic dít).

Pak se objevila paní sekretářka, a než jsem se vůbec stačila zeptat (návštěvu jsem sice předdomluvila, ale stejně), zda nebude vadit pes, s nadšením se na něj vrhla. Úplně cizí osoba, kterou nikdy předtím neviděl, kterou neznám pořádně ani já, takže nemohu předvídat její reakce. Mušketýr zazářil a s mušketýřím šarmem se nechal hladit a drbat a s radostí vychlemtal misku vody. Pak si trošku prošel prostředí, kde jsme měli být a blaženě se svalil na koberec. Koberec (zátěžový), to bylo něco, krásné poleženíčko! Když přicházeli ostatní, prohlédl si je, s tím, s kým se znal, se přivítal a zase sebou plácl na zem. Polovinu té nucené doby prospal. Druhou prodřímal.

Náznaky čehosi se objevily dvakrát. Poprvé, když se na chodbě za dveřmi ozval hluk (z vedlejší místnosti vyšlo hodně studentů a nebyli nejtišší). Obešlo se to trojím štěknutím a okamžitým uklidněním poté, co jsem mu dala najevo, že ano, že to vím (a děkuji) a že už se o to dál starat nemusí. Podruhé se ozvalo malilinké tichounké zavrčení, když se kolega vedle mne začal houpat na židli. To byl zcela nový pohyb a Portík dal jen najevo, že ho to vyvádí z konceptu. Opět, stačilo jen říct, že je to v pořádku - a bylo. Onen kolega byl vystresovaný víc, než pes. Nečekal, že mušketýr bude mít připomínky ohledně bontonu (na židli se už dál nehoupal) a z trochu příliš upřeného pohledu bylo jasné, že se trochu bojí. Jenže je to veliký a silný chlap a tohle by na sebe nikdy nepráskl. Psovi ale nevadil on, ale ten pohyb. Protože vzápětí, aniž bych ho musela přesouvat za svou židli, se natáhl a již ničím nerušen opět usnul. Na svém místě zůstal dokonce i v době, kdy jsem se musela přesunout já jinam a cosi prezentovat. Vůbec to neřešil, prostě spal. Zkrátka choval se se vší psí elegancí a etiketou. Náhodný příchozí by si nevšiml, že je v místnosti o jednoho chlupatého čtyřnožce víc.

Když jsme odcházeli, kolegu, který psy nemusí, ignoroval (zcela správně, protože se učíme, že se o jiné nemá starat, pokud oni ignorují jeho). Naopak, nechal se slastně drbat od jiného kolegy, který má pro psy slabost. Viděl ho také poprvé v životě, ale usoudil, že drbání není nikdy dost. Jako odměnu si pak detekoval u tohoto člověka schovanou skořici a užíval si obdiv a slávu.

Co říci? Zvládl to na jedničku, přesto, že jsem se snažila, abychom to vše absolvovali v situaci, kdy je unavený (mám vyzkoušeno, že při jeho únavě se případné potíže projeví dříve). Jenže… z mého hlediska se neprojevilo nic. Odváděla jsem nadšeného psa, který se stihl hodinku prospat a který si užil kupu pozornosti a ujišťování, jaký je frajer. Problémy nejsou, tedy nic neřešíme. A jako oprávce mravů je Portík k nezaplacení!

Výchovné

11. června 2018 v 21:57 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

V poslední době jsem musel absolvovat nějaké výchovné "pohovory". Zkrátka někdy se mi stane, že nejsem úplně super pes. Vlastně to nejsou pohovory. Jen, když provedu něco, co ale vážně nesmím, tak na nějakou dobu o něco hezkého přijdu. Třeba o hru. Nebo o míček. Nebo o pozornost trenérky.

Nu, teď nedávno jsme byli venku. A tam vám byl takový přidrzlý psí dorostenec. Měl strašně vysoké sebevědomí (prý jsem se ve věku 10 měsíců choval stejně nesnesitelně, to si ale nedovedu představit). Nejdřív se se mnou trochu přečůrával. To mne bavilo. Ale pak se mi pokusil sebrat míček. Zavrčel jsem na něj třikrát, že to tedy ne, protože míček je moje odměna za práci. A já jsem pracoval, tak jsem si ho zasloužil! Ten drzoun na zavrčení nereagoval a zkusil to znovu. Tak jsem po něm výchovně vystartoval. Jenže už jsem byl ve stresu a nebyl jsem prý právě jemný. Chtěl jsem ho ťafnout do toho jeho drzého ucha! Ale tady už zasáhla trenérka. Ne kvůli tomu, že jsem vychovával, ale že jsem byl už v příliš velkém stresu a nekontroloval jsem se. Situaci pak řešili vůdci smečky. Ten mladý drzoun šel na vodítko (dobře mu tak). Já ale šel na vodítko také a měl jsem klidový režim. Aby mi prý klesla úroveň stresu. A jablko, tedy vlastně míček, sváru, si vzala trenérka. Zklidnil jsem se rychle, protože jsem proti tomu mladému nic neměl, vážně mne jen štvalo to, že se choval proti pravidlům psí etikety. On taky neprotestoval, věděl, že přestřelil. Rozešli jsme se tedy v pohodě a já pak už byl schopný i pracovat.

Dnes jsem také trochu přestřelil. Bylo to v zápalu hry. Zkrátka jsem nedočkavě chňapl po míčku, který trenérka měla v ruce. Ne, nezranil jsem ji, na to jsem moc opatrný. Jen jsem byl zkrátka moc nedočkavý. Měl jsem tedy poté zase výchovné uklidňování. Dostal jsem pak šanci zopakovat poslední chování a nabídnout to správné. Správné chování jsem měl šanci nabídnout v ten den ještě jednou. Zaujal mne nějaký pach. Byl ohromně zajímavý a já stál u toho stromu a nechtěl jsem odejít. Trenérka zkrátka šla a pak na mne zavolala. Sebral jsem svůj tenisák a běžel. Jo!!! Trenérka věděla, že to bylo těžké a tak jsem dostal jakcpot (to je celá hrst dobrot).

Ale abych nebyl tím vychovávaným jen já. Když chodíme z parku domů, v ulici před zemědělským muzeem vždycky trénujeme chůzi u nohy. Je to klidná ulice, skoro nic tu nejezdí a jsou tu široké chodníky. Došli jsme už skoro na roh - a nic. Posadil jsem se tedy na ten chodník s němou výčitkou: "To dnes netrénujeme? To mi přece nemůžeš udělat, já se na to těším!" Je to pro mne příležitost vydělat si hrst dobrot a není to tak těžké. Už to dokážu vydržet nějakých 30 kroků šlapat na krásně prověšeném vodítku a nepředbíhat. Trenérka se rozesmála. Problém byl ne v tom, že by mi chtěla odepřít výcvik. Jen zkrátka neměla u sebe igeliťák, do kterého bych mohl uklidit svůj uslintaný tenisák. Došli jsme tedy na roh ke stojanu se sáčky a pak už jsme mohli trénovat.

Trenérka o tom prý pak mluvila s mou paničkou. Té jsem totiž už tohle chování nabídl také. Jenže panička je zvyklá, že ji vláčím na flexině a tak mou gentlemanskou nabídku na chůzi u nohy vyhodnotila, že prý jsem se jako zbláznil. Trenérka jí vysvětlila, že jsem se vůbec nezbláznil, že jen toužím po svém přísunu pamlsků (a přirozeně také po tom dělat věci správně, protože prý slušně vychovaní psi u nohy chodit umějí). Vypadá to tedy, že budu mít zlaté časy, protože jestli mne za to začne odměňovat i panička, budu mít pamlsky častěji.

Jak vidíte, vychováváme se všichni navzájem, abychom si lépe rozuměli.

Váš Portos

Hlupáci

29. května 2018 v 21:23 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

Počasí je skoro letní, dny se dlouží a já si užívám vycházek v parku. Někdy je to vedro otravné, protože se strašně rychle zahřívám a musím potom čekat na vodu. U fontánek jsou fronty a z misek a kyblíků mne pít nebaví, já raději z kohoutku, cáká to a je to větší legrace.

Také je venku víc různých lidí, které si mohu zkoušet ochočit. U cizinců to jde zpravidla líp, jsou přátelštější a já mám rád melodii angličtiny.

I když… dneska jsem si naběhl. Šel jsem po svém zvyku nabízet svůj tenisák - trenérka tomu říká, že "otravuju". Nejdřív jsme potkali skupinu děvčat, tam jsem sice míček vzorně nabídl, ale nějak se stalo, že skončil u trenérky (ona zkrátka ty zdroje opravdu umí kontrolovat) a tak jsem za hození cvičil. Líbilo se mi to, protože mne hladily a vůbec mi dávaly najevo, jak jsem šikovný. Říkaly to sice nějak jinak, ale slůvku Super! rozumím. Tak jsem si s nimi užil pár prima minut. Trenérka mi to pak přeložila, že prý jsem dobře vycvičený. A to jsme jim ukázali jen pár základních triků z dogdancingu. To mne ještě neviděly čuchat a hledat! Jen mi připadalo trochu divné, jak mne vyzývaly ke hře. Nevadilo mi, že byly hlučné, tak asi vy dvounožci štěkáte. Tedy, ono to zní spíš jako hýkání. Ale nakláněly se nade mne a strašně máchaly rukama. To se mi tak úplně nelíbilo. Ale asi neznají psí etiketu, proto jsem jim to odpustil. Vždyť mne konec konců obdivovaly. A já jsem si mohl ustoupit do bezpečné vzdálenosti, když už se mi to nelíbilo. Navíc jsme šli dál dřív, než by se mi to přestalo líbit doopravdy.

Šli jsme tedy dál a já to zkusil u mladíka, který mi připadal sympatický. Byl to taky cizinec. Byl ochoten se se mnou o míček dokonce přetahovat, jenže byl strašně silný a z čelistí mi ho vypáčil. Jo, hodil mi ho pak a já aportoval. Ale nelíbilo se mi to, protože to bolelo. Trenérka mu něco říkala, a když jsem mu zkusil nabídnout míček podruhé, daleko váhavěji, protože se ve mně svářila touha po aportu s tím, že to bolelo (a já mám práh bolesti hodně vysoko a malichernosti neřeším), trenérka hru rázně ukončila. Ne, ten tón nebyl naštvaný, ale vlastně mne vysvobodil z dilematu, co dělat. Najednou to bylo jasné, že zkrátka jdeme a že Není hra! To je věc, kterou slýchám, když nedodržuji pravidla, ale tentokrát byla jasně určena tomu člověku. To on hrál mimo pravidla. V takovém případě hra opravdu končí. Chápal jsem to, protože pravidla hry platí pro každého.

Na konci procházky jsme potkali holčičku s Jack Russell teriérem. Pejsek byl pohodový, holčička také a slušné se zeptala, zda si mne smí pohladit. Trenérka se jen mrkla, jakou mám náladu, a pak jí to povolila. Holčička mne hladila hezky, lehce, nebylo žádné mačkání, hýkání nebo doteky na citlivých částech. Byli jsme spokojení oba.

A tak vám, dvounožci, chci jen říci, pokud už máte potřebu kontaktu s cizími psy, respektujte prosím to, co vám říkají jejich páníci, trenéři nebo psovodi. Oni svého chlupáče znají nejlíp, vědí, co zvládne a co nemá rád, mají nastavená pravidla hry a komunikace. Dokážou také odečíst naši psí náladu. Pokud se budete chovat jako hlupáci, mohlo by se vám stát, že utržíte nějaký ten výchovný kousanec. Čímž způsobíte problémy (a možný šok) sobě, psovi i jeho pánovi. Nebojte, já výchovné kousance nerozdávám, nemusím. Ale nechtějte zažít, když se naštve moje trenérka!

Pac, váš Portos

Zkouška psí dospělosti?

24. května 2018 v 21:27 | Darina |  Srdce mušketýra
Semestr se chýlí ke konci a máme tu zápočtový týden. Tedy období, kdy bych mohla v práci přespávat. Do toho se nějak schumelilo, že se do víru zápočtového šílenství vrhl Portík po čumáku se mnou. Zkrátka tentokrát u toho být musel.

V poledne jsem si ho vyzvedla od paničky a šli jsme se trochu utahat do parku. Slunce pálilo a bylo dusno. Mušketýr dával najevo únavu. Znamenalo to, že ráno měl hodně fyzické aktivity. Ono se to nezdá, ale pokud umíte číst konkrétního psa, napráská toho na svého páníka docela dost. Přizpůsobila jsem tedy naši aktivitu tomuto poznatku a šli jsme pomalu, hodně odpočívali, hodně pili. Víc než jindy jsem respektovala mušketýří signály, že je připraven k akci či že chce odpočívat. O obé si umí jasně a jednoznačně říct a je spokojený, když si rozumíme.

O trochu pomaleji než obvykle jsme prošli parkem a počkali na tramvaj. Jůůů, my někam jedem? No to je bájo! To jsem vyčetla z jeho pohledu. Když pochopil, že to někam, je ke mně do práce, těšil se ještě více, protože moje pracoviště považuje za jedno velké hřiště, kde se děje spousta zajímavého a kde jsou samí báječní lidé.

Pravda, trochu ho rozladilo, že ve všech stojanech před školou stála kola. Za piškot totiž strašně rád probíhá stojanem jako tunelem. Neví, že je to vlastně cvičení koordinace tlapek, ale miluje to. Tak jsme se alespoň rychle proběhli v parčíku. Zkusil, zda by si tu někoho neochočil, ale protože pánem míčku jsem já, nějak to nevyšlo. Když už ti cizí lidé pochopili, že jim dává míček, aby mu ho mohli hodit, způsobila jsem nějak, že byl míček najednou u mne a hození se sice konalo, ale za práci.

Mušketýr se poté ocitl v prostředí, kde bylo poměrně dost cizích lidí. Část si ho nevšímala (měli svou práci a navíc byli požádáni si ho nevšímat), další část různě chodila z místnosti a do místnosti, sedala si, přecházela ke mně hodně blízko a zase vstávala a odcházela. Šrumec to byl pořádný. Neděl se přirozeně samoúčelně, šlo o to, že si někteří studenti přišli pro zápis do indexu, jiní byli zkoušeni a přišli si popovídat o otázkách, na které se připravili. Mezi dalšími jsem se pohybovala já, potřebovala jsem totiž vidět, jaké pokroky udělali ve svých programech.

Z toho, co mi o mušketýrově chování sdělila jeho panička, jsem vyhodnotila jako pro psa nejobtížnější situaci, kdy se budou cizí lidé přibližovat ke mně. Paničku prý někdy "hlídá".

Jenže nedošlo k žádnému zádrhelu. Pokud jsem chodila po místnosti, mušketýr nejprve sledoval, co dělám, pak si vybral místo, které se mu líbilo a lehl si. Nijak zoufale nesledoval, co se děje, dokud jsem měla popocházení, ležel a neřešil to. Když jsem začala zkoušet a lidé chodili za mnou, přemístil se a natáhl se vedle mne, aby mne měl na dosah. A dokonce blaženě usnul. Když jsem vyšla z místnosti, následoval mne (ale to, že se mnou chodí takřka i na WC tak prostě je), opět v tom však nebyla žádná křeč, jen nechtěl zůstat v prostoru plném cizích lidí sám.

Když největší šrumec opadl, nechal se dokonce přemluvit, že si začucháme - a tentokrát jsme opravdu využili i figuranty z řad dobrovolníků. Podařilo se mi dík tomu mušketýrovi velice rychle vysvětlit, jak funguje hledání pachového vzorku a člověka (tedy disciplínu v noseworku důvěrně zvanou "ruce"). V klidu pochopil, co po něm požaduji a pak mi předvedl, že čtyři ruce dá také hned. Dokonce na mne mrkl, že prý to bylo jednoduché. Ale míček si za to zasloužil.

Zkrátka, v době maturit a zkoušek složil Portos svou socializační maturitu. Neobjevil se ani náznak problémového chování, žádné vrčení, štěkání, žádné obavy z holí, berlí, deštníků ani jiných věcí.

Ja ko bonus ještě téměř vzorně šlapal na vodítku (žádné tahání ani smýkání se nekonalo, vodítko bylo ve třech čtvrtinách naší dnešní pouti prověšené), jel předpisově tramvají a vůbec se choval jako ideální pes. Doufám, že mu to vydrží!

Strašidlo

24. května 2018 v 20:55 | Darina |  Srdce mušketýra
Po dlouhé době sucha začalo konečně pršet. Vyrazili jsme ven, déšť nedéšť. Toho dne jsme zmokli snad čtyřikrát, ale nevadilo nám to. Mušketýr jen setřásl vodu z kožichu, já jsem bundu mohla ždímat. Ale užili jsme si to. Snad kromě…

…velkého Portíkova leknutí na počátku.

V tu chvíli zrovna pět minut nepršelo. Kráčeli jsme rychle ulicí do parku. Portík se těšil na obvyklou dávku radovánek, já si všímala spíše psa, než okolí. Když v tom najednou… na chodníku u jedněch domovních dveří leželo něco, co tam nepatřilo. Mušketýr se zarazil, protože má potřebu zkoumat vše, co je jinak. Co kdyby to bylo něco nepatřičného? Tentokrát ano. Ten balík se pohnul!

Bezdomovec, blesklo mi hlavou. Mušketýr se naježil a zaštěkal. Co se má co balík povalovat na jeho vytoužené cestě do parku? A hlavně, co se má co balík hýbat? To je divné, ohrožující, nebezpečné! Portík se přepnul do hlídacího modu. Nakonec se ukázalo, že to bezdomovec není. Byl to mládenec, který vyběhl z domu chráněn před deštěm obrovským khaki pončem. Entuziasticky za sebou zabouchl dveře, v nichž mu nehlídaná část ponča uvízla. Udělal krok a přibouchnuté pončo ho strhlo k zemi. A těsně poté jsme se na scéně objevili my.

Zoufalému mládenci, který se snažil pončo vyprostit, jsem pomoci nemohla. Jednak jsem držela podezřívavého mušketýra, který řešil to, že se ten člověk chová divně, jednak, když mi došlo, co se stalo, jsem se tiše prohýbala smíchy. Pončo bylo tvrdošíjné a dveře držely. Mládenec se tedy snažil je posunout aspoň tak, aby dosáhl na zvonky a mohl si zazvonit o pomoc. Evidentně se mu to podařilo. Když jsme se za dvě hodiny zmoklí a utahaní vraceli, strašidelný balík už na ulici nebyl.

Kam dál