Tereziánské léto

Neděle v 20:01 | Darina |  Srdce mušketýra
Ačkoli podzim vypukl naplno, listí se zbarvilo do žluta, červena i hněda a začalo tu pomaleji, tu rychle opadávat, ačkoli indiánské léto se letos moc nevytáhlo, tereziánské léto se rozhodlo teplotní deficit napravit. Počasí je skoro letní. A ačkoli v tomto semestru počítám volný čas na minuty, byla bych blázen, kdybych každou tu volnou netrávila venku. Přibližně polovina jich přitom patří mušketýrovi.

Na předposlední vycházce jsme hodně čuchali. V listí a záplavě kaštanů opravdu skořici zrakem nelze najít a tak Portík trénuje čenich o sto šest. Ale k tomu trénujeme i akčnější věci. Někdy si ovšem jen tak užíváme. Dokonce se to povedlo i v docela velké smečce psů - potkalo se nás zhruba sedm pejskařů. Nejmenším zástupcem psí rasy byl akční Jack Russel teriér, ostatní byli habáni. Pejskové i čubiny, z toho dvě štěňata. Pesani si užili společný proběh a já byla šťastná, že všichni měli také šikovné páníky, kteří například neházeli cizí hračky cizím psům, ale dávali je slušně majitelům do ruky. Super, vypadá to konečně na nějakou kynologickou osvětu.

Zato osvěta mezi majiteli dětí je nižší. Zpéroval mne jeden tatínek, když jsem si dovolila jeho tříleté princezničce poradit, že pokud chce, aby si jí pes nevšímal, nemá ječet a divně se hýbat. Tatínek měl pocit, že se jeho miláčkovi děje křivda. Vysvětlovat mu, co by se stalo, kdyby se pětatřicetikilový pes ve hře jen temperamentněji otřel o jeho patnáctikilové dítko, nemělo moc smyslu. Asi neslyšel o momentu setrvačnosti a zákonu zachování. Portík naštěstí dítko přehlédl jak placatou krajinu a s ocasem v pozici periskopu odkráčel.

Na další venčení jsme vyrazili i se Zuzanou. To bylo radosti! Dva lidé venku znamenají dvojnásobnou legraci. Nakonec to byla legrace vícenásobná. Hned na začátku přišla holčička, tak 8-9 let a velice slušně se zeptala, zda si Portíka smí pohladit. Že mají také pejska, ale menšího. Když se tak hezky zeptala, nebylo námitek a mušketýr si užíval přízně. Pak už využíval příležitosti. Hru s holčičkou jsem mu nezakázala. Nabídl jí tedy svůj míč. Následujících 10 minut jsme se postupně bavili (včetně dospělých k holčičce příslušných) sledováním, jak si Portos trénoval ji. Bylo to až ukázkové, jen přesně naopak. Holčička se na Portose podívala. On jí nabídl míček. Holčička ho kopla. Pes ho brankářským gestem chytil, doběhl k ní a s míčkem v tlamě počkal, až se na něj podívá. Místo cvaknutí klikru se vždy ozval jen temný zvuk chyceného tenisáku. Při úspěšném pokusu holčička jásala, bylo to tedy samoodměňující jednání. Za těch 10 minut si ji vytrénoval, aby mu kopala hezky a pokud možno ne do křoví. Super! Třeba se ještě někdy potkáme a bude příležitost ověřit, jak holčička pokročila s fotbalovými dovednostmi.

Když jsme se konečně pohnuli dál, měl mušketýr stále ještě hravou a kreativní náladu. Udělali jsme Hledej pána! Nějak zcela neplánovaně jsem si nechala odměnu v ruce, ač ji mám obvykle v kapse. A pes nabídl zajímavou modifikaci naučeného chování. Doběhl k Zuzaně (a má zkušenost, že z ní pamlsky nepadají), načež se vrátil ke mně. Naštětsí jsem byla duchapřítomná, tak jsme šli Zuzanu podruhé "najít" spolu. Krásně mne dovedl a odměnu inkasoval na místě nálezu. Pravda, bylo to jen nějakých pár metrů, ale já měla obrovskou radost, protože jsem si už delší dobu lámala hlavu, jak naučit neštěkajícího psa vracet se pro nálezku (zatím aspoň vracet se). Portos to vyřešil za mne po svém. Teď tedy budeme chování rozvíjet a posilovat a myslím, že se to naučí. O nic nejde, děláme to pro legraci a zabavení psího mozku, ale tentokrát jsem byla moc šťastná a moc pyšná.

Potom jsme trochu hledali skořici. Také čuchání bere mušketýr jako hru a už dokáže dát najevo, kdy se moc těší. Po úspěšném nálezu si užívá pochvalu a možná i trošičku obdivu náhodných diváků. Učíme se teď pracovat v podmínkách s rušením, lidé, kteří se nám motají okolo, už nevadí, pejsci někdy ano, jindy ne. Spíš je to takové, že vytrhování z práce nemá Portík moc rád.

Nu, vydrží-li počasí, vypravíme se co nejdřív ven zase. Využít čas, než přijdou podzimní plískanice.
 

Zase podzim

4. října 2017 v 22:29 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci!

Přichází podzim. Ten první ve svém životě jsem moc nevnímal, to jsem byl ještě u mámy s brášky a sestřičkami. Ten druhý jsem prožil v poznávání nového, co jsem předtím ještě neznal. Teď už si podzim užívám. Už jsem moudrý.

Vím, že poledního jekotu sirén první středu v měsíci si nemusím všímat. Je to sice pekelný bengál, ale nic to nedělá. Vím, že kaštanové slupky nemám brát do tlamy - píchají. Vím, že na kaštany musím dávat pozor i jinak - právě teď prší ze stromů o sto šest. A dostat jednu kaštanem docela bolí. Vím, že hromady listí jsou báječné - dají se použít jako mobilní patník, dá se v nich krásně hrabat, až listí lítá na všechny strany. Vím, že země je studenější a že občas fouká protivně lezavý vítr. Vím, že park začal vonět jinak. Vím, že víc prší, ale to mi nevadí.

Vím, že k cizím pejskům se mám chovat slušně a umím je na povel, nebo spíš přání trenérky ignorovat. Vždycky mne nechá na ně kouknout, ale nijak to neřeší. Tak to neřeším také. Podobně umím na povel ignorovat cizí lidi.

Kromě toho všeho se pořád učím nové věci. Musím se pochlubit, že pomalu začínám chápat, co znamená povel Revír! - ten strom mám oběhnout a přijde odměna. Pak jsem se naučil podlézat pod nohama sedící trenérky jako takovým malým tunelem. I to je legrace. Hračky už si uklízím jako starý mazák a na povel Sem! dokážu odnést svůj míč na požadované místo. Dovedu základní povely i na méně příjemném terénu, dnes jsem to pro obveselení nějakých turistů předváděl na lavičce. Ale turisti nebyli moc trénovatelní, když jsem jim zkusil nabídnout míček, vůbec nepochopili, že chci házet a mít svou odměnu zadarmo. Možní jen neumějí mou řeč. A to jsem se snažil jim vysvětlit, co chci, opravdu důkladně a názorně. Jenže než to pochopili, byl tu signál, že je mám nechat být. Pravda, asi by s nimi stejně nebyla žádná legrace.

Umím také báječně hledat. Už dokážu najít dva pachové vzorky za sebou a trenérka mi vysvětlila, že do nich nemám šťouchat packou. Dnes to zkusila mezi těmi padajícími kaštany, abych se nemohl řídit zrakem a švindlovat. A stejně jsem tu skořici našel a docela fofrem. Vy byste si taky pospíšili, kdybyste věděli, že na vás může každou chvíli zaútočit padající kaštan. Potom jsem našel i tu skořici, co byla pod listím. Nechci se chválit, ale prý jsem šikovný!

Zkusil jsem svou šikovnost využít k tomu, abych se v nestřežené chvíli dostal k piškotům v kapse odložené bundy. Trenérka byla zrovna otočená. Jenže jsem sebral jen jeden a byl jsem odhalen. Prý jsem u toho moc mlaskal. No jo, ale jak má chudák pes odolat takovému pokušení? Absolvoval jsem výchovný pohovor, že tohle ne! Ale vynahradil jsem si to. Když jsem dorazil domů, povedlo se mi uklidit do svého žaludku kus masíčka, který se povaloval na lince a byl pro kocoura. Stejně považuji kocoura ve své smečce za podřízeného, i když on na to kašle. Ale dnes jsem si přivlastněním jeho porce trochu vylepšil skóre. To abyste si nemysleli, že jsem anděl v psí kůži.

Venku to bylo fajn, maso bylo taky fajn, tak si jdu po té náročné práci schrupnout.

Pac

Portos

9. říjen 1987

1. října 2017 v 14:37 | Darina |  Vážně
Nedělní večer na počátku října. Už se setmělo. Druhý či třetí týden předposledního semestru studia. Na kolej se pomalu sjíždějí všichni ti, kdo užívali víkend doma, na vandru či jinde. Pro mne to jinde byla tentokrát Praha. Kolejní pokoj je zatím jen napůl zařízený osobitými drobnostmi, napůl vyzdobený. Visí už ručně vyrobený plakát - Pavel psal a Lenka malovala český text Bridge over troubled water. Jenže… Lenčina postel je ale prázdná. Lenka je mou spolubydlící. Známe se od počátku školy.

Se začátkem semestru přijela její maminka. Zda jí podržím místo na koleji. Ztratili se. Prý emigrovali. Blbost! To tady zní jedním dechem. Nevěří tomu nikdo, kdo je znal. Hledejte je, sakra! Hledali je sami, ti, co s nimi byli v hnutí Brontosaurus a v Českém svazu ochránců přírody. Nicméně soudruzi si již pospíšili vydat rozhodnutí o Lenčině podmínečném vyloučení.

Za ty dva tři týdny se dozvídám něco podrobností, pokoutně, od přátel, podle toho, jak se sjížděli na začátku školy. Jinak je oficiální mrazivé ticho. Lenka, Pavel a jejich kamarád Petr zmizeli již v červnu. Na prvním vandru po konci školy. V době, kdy já jsem ještě makala na vědecké konferenci v Bratislavě. Ještě na počátku září i ze strany školy velice silný tlak na to se od věci distancovat, nemluvit, nedělat si problémy. Kašlu na to. Lenka tenhle komunistický systém baštila víc než já, i proto vím, že by neemigrovala. Pavel tak naivní nebyl, ale před prázdninami končil, měl dohodnutou práci ve sklárnách. A chtěli se s Lenkou vzít. Za ty tři týdny je mi jasné, že se něco muselo stát. Něco moc zlého. Ale naděje umírá poslední.

Po desáté večer vpadne do mého pokoje kluk. Znám ho od vidění, jezdíval s Lenkou vlakem, byl také ze Sezimáku. Našli je! Ptám se na podrobnosti. Moc toho neví, dnes to oznámili rodičům. Prý blesk! Naděje zemřela, bude čas vyrovnat se.
Tu noc jsem prochodila po Praze. S jedním dalším kamarádem. Ani jsme moc nemluvili. Bylo nám smutno.

V průběhu dalšího roku nám bylo smutno ještě víc. Událost byla pohřbena clonou mlčení. Na povolení k pohřbu se čekalo rok. A protože i minulý režim byl zkorumovaný a známí měli známé, postupně prosakovaly informace, že ten blesk se choval přinejmenším podivně. Zvládl toho dost. Zabít tři lidi a dokonce po sobě zamést stopy v terénu i v papírech natolik, že se případ stal tzv. pomníčkem. Rodiny se nedočkaly vysvětlení. Čas vyrovnat se nepřišel. Stále chybějí odpovědi, zůstaly otázky.

Stále to bolí. Někteří se raději začali tvářit, že zapomněli. Jiní zapomněli určitě. Změnil se režim a ukázalo se, že blesk zametl tak důkladně, že patrně nebylo čeho se chytit. Mezi tím vyrostla jedna generace. Pavel a Lenka se nevzali. Dnes by měli děti, možná už i první vnouče. Jejich i Petrova budoucnost se uzavřela. Oběti onoho činu nebyly jen ony tři. Navždy se změnily osudy jejich rodin i přátel.

Stále to bolí. Stále i ve mně je otázka proč, ač jsem jen tím, kdo se v určitém momentu ocitl v blízkosti tragédie. Od onoho říjnového večera uběhne za pár dní 30 let. Píši proto, že odmítám zapomenout. Píši na památku Lenky, Pavla a Petra. Vy, kdo jste dočetli až sem, vzpomeňte na ně se mnou.
 


Nonstop

1. října 2017 v 13:40 | Darina |  Srdce mušketýra
Je čtvrtek 6.00. Vstávám, v polospánku do sebe házím kafe, na sebe oblečení. 7.45 stojím před domem Portosí paničky. Přebírám psa k nonstop pobytu. Nahoře vypuká slavnostní zmatek. Kontroluji, zda máme: deku, náhubek, pamlsky, hračky, vodítko… V 8.00 se už v parku poměrně svižným tempem přesouváme přes Letnou k Chotkovým sadům. Vzdor tempu si to užíváme, umíme si hrát i za pohybu. Potřebuji přece Portose krásně vylítaného, vyvenčeného a unaveného.

V 8.45 dobíháme tramvaj. V 8.55 jsme už v práci. Miska s vodou, miska se psí snídaní. Rozkládám deku a nabízím výrobu pelíšku. Portík ovšem jednoznačně nesouhlasí s místem, kam jsem ji položila. Sám si volí, že bude ležet po dobu mé práce pod stolem jako v boudičce. Vrnění počítače mu nevadí. Tulí se k mým nohám a oddává se vzorné dřímotě. Dopoledne proběhlo téměř poklidně. Jen studenty považoval za lidi, kteří přišli kvůli němu a měli by si s ním hrát. Dalo trochu práce vymluvit mu to, ale pak už byl hodný. Dokonce ani moc nehlídal.

Je poledne. Protože psi do menzy nesmějí, domluvila jsem s kolegou, že mi přinese oběd a získanou pauzu jsme využili na venčení. Proběhnout se venku, trochu si protáhnout kosti a tlapky, zopakovat pár cviků, proběhnout slalom mezi sloupky a tunel, který slouží jako stojan na kola, ale dá se báječně využít i na trénink a uvědomění pohybu tlapek, trochu hry s tříměsíčním zvědavým štěnětem německého ovčáka… Jedním slovem, těch 20 minut jsme se opravdu neflákali.

Poté jsem rychle poobědvala a uvařila si čaj. Portík dostal čerstvou vodu. Ve 12.55 jsme se odebrali na schůzi. Umístili jsme se hezky do rohu. Tentokrát jsem šla na schůzi podivně vybavena, obvykle si beru jen hrnek s čajem. Nyní beru deku, vodítko, pamlsky - a Portose. Pochopil, že se má chovat slušně. Stočil se hned na svou deku a usnul. Spal blaženě celou tu dobu, co jsme se radili a schůzovali. Mnozí kolegové po celou dobu nezaregistrovali, že pracoviště má o jednoho člena - chlupatého a čtyřnohého - víc.

Po skončení schůze vypuklo divení, obdivování a trocha hraní. Využili jsme prostor, který teď nesl haldu rušivých pachů, jako tréninkové hřiště pro nosework. Ukrytí vzorku bylo těžké a Portos dlouho tápal. Po chvíli jsem pochopila, že se vrací do jedné části místnosti. Soustředili jsme se tedy jen na ni a za chviličku bylo jasné, kde vzorek je. Zvládli jsme to pod 5 minut. Tedy dobré. Pochvala byla obrovská!

Pak už jen chvilička pracování. A zase všechno sbalit, zkontrolovat, jestli je na konci vodítka pes. Cestou z práce to bereme ještě jednou kolem různých nových a zajímavých věcí a šup do tramvaje. Máme pár minut před čtvrtou sraz se Zuzanou, odpolední venčení bude větší legrace. Cílem je Portíka unavit natolik, aby přišel domů a usnul. Vcelku se nám to daří, mušketýr má evidentní radost, že klidné dopoledne je vyváženo aktivním pohybem. Hýbe se tedy rád a s vervou.

V 17.00 končíme venkovní aktivity. Cesta tramvají ke mně domů přece jen zabere nějaký čas navíc. Ukáže se, že cesta od tramvaje také. Tady je jiná čtvrť, jiní psi, jinak to tu voní, je potřeba celou cestu psím nosem řádně prozkoumat a vzápětí i označkovat. Mušketýr nechce to seznamování s cizejším regionem nijak odbýt. Jdeme tedy domů těch pár metrů docela dlouho.

V 18.00 stavím špagety na sporák. Haldu špaget. Podělíme se o ně pak napůl. Polovina mně na talíř s omáčkou, polovina Portíkovi do misky s konzervou. Jíme spokojeně vedle sebe. Po jídle rozkládám pohovku. Je mi jasné, že na podlaze obýváku by Portos sám nenocoval. A ke mně do postele se oba nevejdeme ani při nejlepší vůli. Tak si užijeme letiště. V 19.00 vařím další čaj a čtu si. Mušketýr zatím zamyšleně zkontroloval knihovnu. Neměl námitek, má tedy asi podobný čtenářský vkus. Pak očichal kuchyňskou linku a stůl a nyní čeká na pozvání, zda se smí natáhnout vedle mne. Zase ten zdvořilý dotek packou. Může, jasně že jo. Pes klimbá, já trochu čtu, trochu přemýšlím…¨

Ve 21.00 tudy proběhne jedna rychlá pracovní návštěva. Jejího odchodu využíváme i my a jdeme na poslední dnešní venčení. Park je ve tmě docela dobrodružné místo, naštěstí při spatření tak velkého psa si kdokoli rozmyslí nějak zapřádat konverzaci. Obejdeme celý park. Ve 21.40 skáču pod sprchu a pak do pelechu. Sladké sny.

Portos se v noci stěhuje. Využívá velikosti letiště. Tím však nutí ke stěhování i mne, takže mne několikrát napůl probudí. Vždy jen zamžourám, a buď pootočím sebe, nebo jeho. Spíme do 5.50.

Budím se před budíkem a pes reaguje na můj pohyb ihned. Závidím mu, jak se dovede dostat během dvou vteřin do použitelného stavu. Mně to trvá obvykle těch vteřin mnohem, mnohem víc. Vstávám a vyrážíme na první rychlé venčení. Je opravdu rychlé, v 6.20 jsme zpátky a já se konečně probouzím u báječné snídaně. Hrnek kafe dělá divy a v 7.00 jsme již na cestě. Kodrcáme tramvají na Letnou. Schválně přejíždíme a dvě zastávky a opět to bereme rychlejším tempem přes park. V 8.30 zvoníme u paničky. Předávám jednoho šťastného, unaveného a vyvenčeného psa. V 9.00 pro mne začíná už v kanceláři další nudný pracovní den.

Objeven význačný člen rodu Bejvlů

24. září 2017 v 9:58 | Darina |  WLCZEK
Když tak brousím matrikami, podařilo se mi objevit jednoho velmi význačného člena tohoto rodu. Byl jím Šimon Bejvl.
Jedná se, jak jinak, o potomka našeho společného předka Diviše Beywla. Jeho rodová linie je jasná:

Jakub Beywl a Anna > Tomáš Beywl (*asi 1638) a Anna > Diviš Bejvl (+1671) a Marie > Pavel Bewyl (1723-1798) a Anna Marie Kolářová (1724-1798) > Jan Beywl (*1747) a Kateřina Jaklová > Jan Nep. Beywl (*1802-1871) a Eva neustáleného příjmení (někde se udává Hrachová, 1809-1853) > Šimon (1844-1914)

Všichni Šimonovi předci žili v Předvojovicích, až otec Jan odchází mezi lety 1840 až 1842 do osady Onen Svět. Šimon měl nejméně 3 sestry a bratra. Svatba jeho rodičů proběhla v létě 1836 v Hlavňovicích, matka Eva pocházela ze Zamyšle čp. 9. Posloupnost dětí je následující:
  • Marie *1836 - datum jejího narození ukazuje, že svatba byla opravdu na poslední chvíli
  • Anna (1839-1869)
  • Barbora *1842 - se narodila již na Onom Světě
  • Šimon *1844
  • Jan *1846
Další děti jsem již nenalezla, zato úmrtní záznam Evy Beywlové z roku 1853. Lze mít za to, že se otec Jan možná znovu oženil, ale tuto jeho další osudy se nepodařilo zatím vypátrat. Zemřel však patrně r. 1871 v Kunkovicích čp. 1.

Šimon zvolil kněžskou dráhu. Od doby ukončení svých studií a vysvěcení (1869) do své smrti krátce před vypuknutím 1. světové války 3.6.1914 působil na faře ve Vinoři, jehož fara byla pod patronátem Černínů. Byl zde nepochybně váženou osobností. Je hodnocen také jako jeden z nejvýznamnějších duchovních, kteří zde působili. Byl zakladatelem farní kroniky Pamětní knihy farní, jejíž 1. díl, jím psaný, odeslala komunistická moc r. 1947 do sběru jako nepotřebný. Stal se postupně arciknězem a vikářem, čestným kanovník sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi. Jeho farnost čítala přes 10 tisíc duší. Usiloval o osamostatnění Vinoře:

Když se Vinoř stala samostatnou, svobodnou obcí V roce 2015 si obec připomněla 125 let od udělení souhlasu k osamostatnění a vystoupení ze svazku obcí Kbely-Satalice a Vinoř. Byla to událost, o kterou vinořští usilovali od roku 1887. Než však došlo k jejímu vyřízení, trvalo to až do 20. září 1890. Místodržitelem v Českých zemích byl tehdy hrabě František Thuna, okresním starostou v Karlíně JUDr. Antonín Pavlička. Toto uvolnění muselo být podepřeno zákonem a ten byl přijat již roku 1853, jako důsledek politických změn po revolučním roce 1848. Schválení žádosti podléhalo ještě odsouhlasení Zemským výborem Království českého. Tato zásadní změna v politickém postavení obce vyvolala řadu změn, u kterých na prvním místě byla volba nového zastupitelstva. K té došlo 7. prosince 1890. Bylo zvoleno 12 členů zastupitelstva a 13. hlas podle zákona přináležel poplatníkovi, který platil alespoň 1/6 z přímých daní předepsaných obci (tzv. virilní hlas). Ve Vinoři to byl cukrovar a panství Czerninů. Ve volbách bylo zvoleno následující zastupitelstvo:

P. Šimon Bejvl - farář
Václav Jiřina - ředitel cukrovaru
Antonín Hoffman - rolník
Emanuel Karoušek - hostinský
Antonín Srba - rolník
Antonín Zeithamel - kupec
Antonín Kostelecký - rolník
František Mařinec - rolník
František Hykeš - řídící
František Nedvídek - kolář
Antonín Lenc - virilní hlas velkostatku

(citováno z Vinořský zpravodaj č. 121, online http://www.praha-vinor.cz/zpravodaj/2015%20c121%20web.pdf)

Z jeho osobního života víme, že byl oddávajícím svého pra-prasynovce Václava r. 1877. Bejvlové tedy, ač se rozprchli do různých koutů země, o sobě věděli a do jisté míry při sobě i drželi.

Tajemný Diviš Beywl podruhé

24. září 2017 v 9:01 | Darina |  WLCZEK
Před nějakým časem jsem psala o jednom ze svých přímých potomků - Diviši Beywlovi (http://dbartova65.blog.cz/1406/tajuplny-divis-beyvl-6-8-generace). Mimo jiné jsem se zmínila i o tom, že ač jsou zdokumentováni všichni jeho potomci a dokonce i nějací sourozenci, narození Diviše samého je obestřeno záhadou. A ejhle, po čase se ozvali další přímí potomci Bejvlů. Někteří se podobně jako já prokousávají úskalími svého rodokmenu a faktem, že v šumavských vískách nebyly matriky vedeny tak pečlivě a přehledně jako ve městech.

S jednou větví Bejvlů jsme se nakonec zkontaktovali a do rukou se mi dostal ojedinělý dokument - jejich rodinná kronika. Pro příslušníky rodu Bejvlů je to památka. Pro historika je to zajímavý dokument, který obsahuje dvě úrovně informací. Tou první je dokumentace všech možných míst, kde se podobné příjmení objevilo. Autor musel projít tuny materiálů a shromáždil celkem zajímavý obraz. Žel s trochu romantickým nátěrem. Je přirozeně pěkné vědět, že kdesi existoval rod Belviců (ti z Nostic patří mezi pobělohorské exulanty). Navíc každý z nás by toužil blýsknout se předkem s šlechtickým predikátem. Podobně se snaží autor odvodit jméno vsi Předvojovice od nějakého historicky aspoň pravděpodobného Předvoje. Skutečnost, že někde na hranici Královského hvozdu žil v poddanství sedlák a že tu zřejmě žili i jeho rodiče a prarodiče, už je trochu blíže realitě.

Druhá vrstva kroniky je ovšem zajímavější. Zde už se kronikář opíral o historické materiály. Podle citací musel prolistovat všechny matriky, které asi v době, kdy psal, nebyly ještě v digitalizované podobě. Mimo to se dostal i k Berní rule, soupisům poddaných a patrně i k nějaké gruntovní knize. Citace těchto záznamů jsou to nejcennější, co kronika přináší. Na jedné straně je kronikářovo dílo dost omezené. Nemohl listovat takovým počtem matrik, jako my dnes. Na druhé straně vedl jeho výběr k objasnění některých rodových linií Bejvlů a mně dokonce ukázal i nové, dosud neznámé Bejvly v místech, kde bych je nehledala. Za těch několik týdnů se mi Bejvlové otevírají nově a jinak.

A nyní tedy, jak to mohlo být s Divišem. Kronikář věděl, že je tu nějaký průšvih. Podařilo se mu, patrně z křestních a oddacích záznamů zjistit, že nejstarším nezpochybnitelným Bejvlem je Jakub z Předvojovic, který se musel narodit někdy kolem roku 1600. Známe jméno jeho manželky, Anna. Matriky vypovídají o jejich minimálně čtyřech potomcích:
  • Anna *1629
  • Tomáš *asi 1638
  • Šimon *1642
  • Jan narození neznámé
U Anny a Šimona se podařilo najít originální křestní záznamy, věk Tomáše je dopočítán z křestních záznamů jeho dětí. Jan je hypotetickým dítětem. Existuje totiž oddací záznam z Týnce, kde je oddán Jan z Předvojovic s Markétou Cajthamlovou. U tak starého záznamu nebývalo zvykem udávat rodiče ženicha, ale podle data sňatku mohl být Jakubovým synem. Jakub měl patrně i jiné děti, věkový rozestup mezi Annou a Šimonem je obrovský a i když na počátku 17. století býval rozestup mezi potomky o něco větší, než oněch 15 až 24 měsíců, určitě se asi někde nějací Bejvlové narodili. Ale do matrik se tehdy nepsalo tak často, a pokud dítě zemřelo záhy po narození, nemuselo se v matrice ani objevit.

Tomáš měl těch dětí v menších odstupech již sedm. O manželce víme opět jen to, že byl Anna. A děti?
  • Jan *1665
  • Kateřina *1667
  • dvojčata Ondřej a Matěj *1669
  • Jiří *1671
  • Václav *1673
  • Kryštof *1675
A tady se objevila rodová pověst nebo pokus dopočíst Diviše. Neexistuje jeho oddací list, ale máme záznam o úmrtí - rok 1764 s poznámkou, že mu bylo přes 90 let. Takže šup, musel se narodit 1671. Rodinná kronika tedy opisuje křestní záznam Jiřího a zaznamenává, že

1671, Aprilis, 12
Potvrzen jest syn Tomasse Belwle ze vsi Przedwoyowicz. Manzelka jeho jmeno jeji bylo Anna. Synu na krztu jmeno mu dano Jirzik. Kmotr mu byl Jan Janda ze vsi Przedwoyowicz. Druhy byl jest Ondrzej Naus ze vsi Chvalsowicz. Kmotra byla Margareta Rybníkova tez z Chvalsowicz

Co by tomu řekli rodiče, když si přáli míti Diviše?
Díky farářově nedoslýchavosti došlo k nesrovnalosti.
Nejraději toho Divíška děda Jakub hlídal
vyprávěla babička,
že mu takto zpíval:
My jsme klucí Belwlovic,
šlapeme si jako nic
to se diví Ježíšek,
šlape s námi Divíšek
.

Historicky se bude jednat asi o typ pověsti, která se nějak snaží stav vysvětlit. Za prvé, pan farář by těžko spletl jména Jiří (Georgius) a Diviš (Dionýsius). Za druhé, při v okolí ne zcela běžnému jménu, by bylo možné očekávat, že se jedná o jméno po kmotrovi. Avšak i Jiřího záznam ukazuje, že tomu tak být nemuselo. Za třetí, mohlo se jednat o jméno biřmovací, které začal používat z nějakého důvodu jeden z Tomášových synů. Můžeme předpokládat, že dvojčata patrně záhy zemřela. Genetická dispozice k rození dvojčat bude i nadále jedním z "bejvlovských" rodových znaků. Za čtvrté, podle tehdejších dědických pravidel by měl být Diviš nejmladším synem, zdědil totiž statek Předvojovice. Tímto způsobem dědí ještě jeho syn Pavel.

První z doložených Divišových potomků, se narodil v době, kdy otci bylo kolem 40 let. Na tehdejší dobu byl tedy již skoro stařec. Lze očekávat, že byl vysloužilcem a nějakých 20 let strávil na vojenských taženích?

Prozatímně tedy uvažujme hypotézu o totožnosti Diviše s Jiřím. S vědomím, že je to stále jen hypotéza.

Na letním bytě II

16. září 2017 v 16:18 | Darina |  Srdce mušketýra
Za Portosem jsem se na letní byt vypravila i o následujícím víkendu. Jemu, jako psovi, jména lokalit nic moc neříkají. Zkrátka si jen užívá ve známé krajině. Ale dokáže si to užívat i v krajině neznámé, protože tentokrát jsme pobyt začali velikým výletem.

Sešli jsme se v Plzni na nádraží. Už z toho, že se pojede vlakem, byl mušketýr nadšený, když zjistil, že se jede vlakem s větší částí jeho "smečky", jeho nadšení neznalo mezí. Navíc se s ním panička ještě rozdělila o snídani a tak cestou debužíroval na paštice.

Od vlaku jsme pak pokračovali ještě autem. To už tak nadšený nebyl, měl pro sebe celkem málo místa a reagoval na to trochu rozmrzele. Ovšem návštěva Kamýcké skály ho plně odškodnila. Najednou byl v lese, kde se mohl prohánět, propátrávat skuliny ve skále, pařezy a vývraty. A potom si užil dlouhý čas, kdy se panička se svou příbuznou šly podívat na cosi do blízké vesnice, aby trochu cvičil hlavu. Maličko jsme cvičili, maličko jsme čuchali. Skořice v terénu není žádným překvapením a Portík hledá nadšeně a vytrvale. Bere to jako hru, která má mnoho pozitivních aspektů, je za ni velká odměna a pochvala, může dokázat, že je šikovný (a na tom mu dost záleží, jen si nemyslete), unaví se psychicky, protože musí přemýšlet, trénuje si soustředění a po skončení si ještě bezva zalítá za míčem nebo se přetahuje o peška.

Na obědě v zahrádce restaurace v Červeném Poříčí se proto choval vzorně, protože i on vítal možnost si odpočinout a na jedno oko zdřímnout. Moc se mu také líbily zahrady zámku, které se pomalu dávají do pořádku po povodni. Hlavně, je tam náhon a do toho si s gustem skočil. Ale nežalujte to na něj, prosím.

Večerní venčení po návratu do Plzně už vzal trochu hopem. Toužil po tom natáhnout se, pokud možno mimo dosah kocoura, který je vždy po jeho návratu zvenku kapku divočejší, protože nasává ty nové pachy, které s sebou pes přináší. Touha spát byla větší, tak tentokrát mušketýr s kocourem nenadělal mnoho cavyků. Jen trochu vyštěkl. Doufal, že tím kocoura, kterého považuje za podřízeného člena smečky, umravnil. Kocour se uklidil na okno a pomyslel si, ať jde smečková hierarchie do háje, na to on přece nehraje. A jak pes usnul, vplížil se k paničce, užívat si její přízně a tulit se, ve chvíli, kdy se nemusí o zájem dělit s tím velkým chlupatým halamou.

Ranní venčení proběhlo v hustém dešti, obešli jsme tedy jen to nejnutnější a stáhli se do sucha. I když Portíkovi déšť, pokud to není opravdu vydatný liják, příliš nevadí. Občas jen setřese vodu z kožichu a dál se spokojeně věnuje svým aktivitám. Ale… na těch romantických místech borového lesa to lidské obuvi docela klouzalo. V napůl provlhlém anoraku za poryvů větru a deště se také ranní romantické kouzlo nevnímá dvakrát dobře.

Den propršel. Přesto jsme našli dobu, kdy byl déšť mírnější, a vyrazili k Třemošenskému rybníku. Nebyla tam ani noha. Jen na hladině se majestátně pohupovaly čtyři labutě. Párek a dva mladí. Labuťák nás ostražitě pozoroval, co to tu vyvádíme a zakormidloval mezi nás a svou rodinku. Když ale zjistil, že si jich nijak nevšímáme, uklidnil se a dál se klidně pohupoval na hladině. Byli jsme tak ohleduplní, že jsme i své řádění přesunuli tak, aby byly labutě v pohodě. Spokojení jsme byli všichni.

Poslední večerní venčení bylo stále ještě mokré a obzor směrem k Šumavě nenesl žádné dobré zprávy. Ale do rána se počasí umoudřilo. Sice se citelně ochladilo, ale déšť ustal. Mohlo se tedy vyrazit na výlet. Tentokrát to bylo víc do lesů. Opět, v časném dopoledni bylo všude liduprázdno. Jak je mým zvykem, sebrala jsem po cestě zas několik těch malých krabiček. V jednom případě si to Portík užil, protože se rozhodl, že si bude hrát na pošťáka mezi mnou a paničkou, na vzdálenost cca 180 m. Žel, se nepodařilo tohle chování zachytit, jinak by bylo snadné naučit ho pracovat s tzv. nálezkou. To by pro něj bylo dobré, protože mušketýr sice štěkat umí, ale štěká jen tehdy, když je v nepohodě, nebo když hlídá.

Navštívili jsme tentokrát kolomaznou pec, potom místo posledního spočinutí největšího místního stromového velikána a také poctu zajíci, kterého si ulovil jeden zasloužilý lovec v požehnaném věku 81 let. Tedy všechny místní blízké kuriozity. Zpět jsme se vraceli kolem Kameňáku, kde jsme využili kulatinové zpevnění svahů jako úkryt pachových vzorků. Vůbec, trénovali jsme tu i terén "water". Portos to neřeší, v okolí vody hledá rád a jde se přesvědčit i na souš. Voda je pro něj atraktivní tím, že odměna, která následuje, je aport z vody, tedy pro něj konkrétně téměř nejvyšší možné myslitelné blaho. (Tím nejvyšším, o kterém zatím neví, by bylo patrně zadržení figuranta ve vodě!)

Po výletě byl pes krásně unavený a tedy i super hodný. Přišel si odpočinout vedle mé postele, ale tvářil se zimomřivě. Ano, to věčné rozhodování, zda psa do postele pustit a zda to tím bude navždy. Portos to vyřešil gentlemansky. Zeptal se, zda smí. Když jsem tuto větu řekla kolegovi v práci, díval se na mne divně. Jasně, pes nemluví, ale komunikuje. Mušketýr komunikuje bohatě. Tentokrát to byla tlapka lehce položená na okraj postele a tázavý výraz. Nahoru vyskočil až poté, co dostal pozvání. Nutno dodat, že se tak vůči mně chová stále. Do postele se odváží jen tehdy, je-li pozván. Zkrátka, je každým chlupem slušně vychovaný.

Usnul mi pak v náručí a krásně hřál. Byl tak unavený, že mu ani nevadilo, že je částečně pod dekou. Spal jako zabitý. Dokonce se neprobudil, ani když jsem vstala. Tak vznikla fotka Portíka spícího hezky v duchnách.

Odjížděla jsem ten večer zpět. S vědomím, že jsme si všichni užili aspoň pár dní prázdnin. Bez mobilu, internetu, sice na okraji velkého města, ale vlastně v určitém odloučení. Při procházkách byl čas se věnovat i přemýšlení, nebo jen tomu jednoduše být - teď a tady. Jenže - prázdniny skončily.

Na letním bytě I

16. září 2017 v 15:09 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac lidi,

V srpnu mne panička vzala na letní byt. Jeli jsme tam celá smečka, tedy i kocour a babička, co jí říkám bába. Byli jsme tam dva a půl týdne. Byl jsem tam takhle dlouho podruhé. Ale jezdím tam mooooc rád. Je tam spousta lesů a rybníků. Mohu plavat, prohánět se, čuchat si, zkrátka ideál. A ten ideál začíná, sotva se přejde silnice od bytu.

K tomu všemu, v sousedství se v zahradě proháněla ještě nádherná slečna. Říkají, že je to Saarloosův vlčák. Nebylo to už úplně štěně, ale ohromně ráda si se mnou hrála. Vždy, když jsem šel ven, jsem se u plotu zastavil. Občas jsme se potkali i venku a bylo to fajn.

K dovršení veškeré mé radosti za mnou přijela dvakrát na víkend i trenérka. Asi abych na tom letním bytě nezvlčil. Byl jsem na vrcholu blaha, protože to byla ještě větší legrace. Když jsem čekal s paničkou na konečné tramvaje, nevěřil jsem vlastnímu štěstí. Pak jsme hned v podvečer šli ven, na procházku kolem rybníků. Já to tady znám moc dobře, šel jsem tedy velice jistě. V roli průvodce jsem si připadal důležitý.

Ale večer jsem měl těžké dilema. Obvykle spím u paničky. Ale teď tu mám návštěvu. A tu si přece musím užít. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem paničku několikrát zkontroloval, že ji nikdo během noci neodnesl, ale spal jsem na koberci u postele trenérky. Měl jsem odtud také lepší přehled, co se kde šustlo, protože jsem viděl do předsíně a k bytovým dveřím. To se hned líp hlídá. Navíc, z tohoto pokoje byl přístup na balkon a na balkoně bylo moc prima se rozvalovat v teploučku na dece a sledovat, co se děje pode mnou.

Na první ranní venčení jsme chodili bez hraček. Jen tak se proběhnout a protáhnout, lehounce si zaplavat a tiše obdivovat, jak se na sklonku léta probouzí den. Nad rybníky se vznášel jemný opar, do toho pomalu vykukovalo slunce. Všude bylo ticho a i většina pejsků a pejskařů ještě spala. Byli jsme tam sami. Jen my, ticho, voda, slunce, šumění lesa. V dálce supěl vláček. Vodu jsem zčeřil až já, když jsem se do ní vrhnul obrovským skokem s mohutným šplouchnutím. Plavu náruživě rád a mám docela slušnou rychlost i výdrž.

První den dopoledne jsme se vydali na výlet kolem rybníků. Dlouhé procházky miluji, a protože jsme šli poměrně brzy, mohl jsem běhat volně a nemusel jsem si všímat cyklistů. Trenérka se na té cestě mimo zabavení mé hlavičky zajímala i o takové divné krabičky. Nechápu, jaký mají účel, asi je to něco důležitého, co se musí ulovit. Ale pochopil jsem, že kolem těch krabiček je vždycky vyšší koncentrace cizích člověčích pachů, které na místě celkem drží, protože ti dvounožci s krabičkou nějakou dobu manipulují. Otvírají ji, něco si berou (to bude asi ta kořist), něco tam dávají (to se asi o tu kořist nějak dělí). A potom ji zase schovají. Nechápu stále smysl, ale sem tam jsem cítil, kde by asi měla trenérka hledat. Ona se neorientuje čichem, ale podle takové krabičky, co nosí v kapse. Ta pípne, když už je blízko. Ale trenérka taky umí číst stopy, všímá si, kde někdo hodně chodil a zda to byli lidi, nebo zvěř, kde je něco jinak či divně. Tak těch krabiček ulovila docela dost a docela rychle. Některé jsem lovil s ní, u některých mne to nebavilo. Ale pomáhat jsem jí vážně moc nemusel. Jestli je tohle lov, tak je docela dobrá. Ale bavili jsme se i jinak. S paničkou, kterou krabičky nezajímaly (pro ni přece loví všichni ti lidé, co chodí do krámku), s tou jsme hráli Hledej pána! Vždycky, když jsme se vraceli od krabičky, se nám někde schovala v lese a já ji musel najít. Pak jsem jednou s paničkou zůstal a trenérka nám předvedla, jak umí Hledej pána! ona. Tedy, nechápu, jak to dělá, když nečichá.

Došli jsme pak k restauraci a mohl jsem si tam odpočinout na terase. A také jsem se mohl kapku předvádět před cizími dvounožci. I to dělám rád, protože mne pak obdivují a chválí a sem tam padne i něco na zub navíc. Pro piškot klidně a rád ukážu, co všechno umím.

Následujícího dne jsme vyrazili nikoli k východu, ale víc na sever. I tam jsou rybníky, ale zase jiné, jinak zajímavé. Bylo tu hodně písčitých pláží. To mne popadl hrabavý amok a začal jsem vyrábět superobří díry. To byste nevěřili, jak rychle takovou díru udělám, když se vážně snažím. A mokrý písek jen lítal. Byla to legrace, stačilo si pak jít jen zaplavat a jeden byl hned zas čistý. Jsem rád, že mám relativně bezúdržbovou srst, krásně krátkou a přiléhavou. Dobře mi schne na sluníčku. Tentokrát moje sportovní výkony obdivovaly nějaké starší dámy. Byly sice milé, ale neměly ani rohlík, tak jsem se o ně zas tak moc nezajímal. To mne víc zajímali dva jiní starší lidé, kteří tu svačinu v tašce měli. Ale nerozdělili se se mnou, k mému velkému smutku.

Poslední den prvního víkendu jsme vyrazili na farmu. Ta je také jen pár minut odsud, ale my jsme šli oklikou kolem celého rybníka, dokonce jsme se prodírali rákosím, které šustilo. Farmu mám rád. Jsou tam koně. Zajímají mne a moc hezky mi voní. Ale úplně blízko k nim nechodím, mám trochu respekt. Cestu z farmy domů mám moc rád, vede borovým lesíkem nad rybníkem. Ty borovice jsou tu mohutné, ale ta půda tak mírně pruží, krásně se tu našlapuje, když klušu i když běžím. A vždycky se najde nějaká šiška, kterou je možno rozžvýkat na prvočinitele.

S prvním víkendem na letním bytě jsem tedy byl velmi, velmi spokojený

Váš Portos

Tajná země

14. srpna 2017 v 20:54 | Darina |  Srdce mušketýra
Mívala jsem svou tajnou zemi. K její existenci neinspiroval Foglar, ale Verne. Byl to můj soukromý Tajuplný ostrov.

Nacházelo se v něm ledacos. Byla tu stinná rokle, na jejímž jednom svahu ještě odkvétaly fialky a na druhém prorážely bujně vysokou travou první kopretiny. Byl tu pramen. Ten čůrek z něj vytékající ledva smáčel nohy. Byl tu rozložitý buk, po jehož větvích se dalo vystupovat vzhůru jako po schodišti. Byly tu louky a pole praskající pod červencovým sluncem. Byly tu plácky, kde se daly najít nejlepší bedly a v bundě odnést a rovnou připravit k večeři. Byly tu polozapomenuté lesné cesty a zkratky, kterými se daly oběhnout ty nečetné výspy civilizace, které sem sahaly. Nebo se jimi dalo seběhnout k řece. V létě tu voněla borová smola. Na podzim se válely mlhy nad bramborovým polem a dým ohníčku štípal do očí. Na konci jara tu bzučely včely nad loukou a nad troskami starého domu. Končily tu cesty. Nechodili sem turisté. Zapadlý, zapomenutý kus země. Moje tajná země.

Navštěvovala jsem ji často a prozkoumávala každý její kout. Byla to doba, která mne učila cenit si krásy samoty, objevovat, pozorovat, všímat si. V případě potřeby také neslyšně a nepozorovaně zmizet v lese.
Ne, nechodila jsem na ty toulky tajnou zemí sama. Vždycky se mnou byly čtyři neslyšně našlapující tlapy, černý čenich, mandlové oči, lesklý černý kožich… Byl mým stínem a chodil se mnou všude. Prakticky neslyšný, o to ostražitější. Dělili jsme se spolu o chleba i o maliny. Přenechávala jsem mu socialistické taveňáky, které likvidoval jediným klapnutím čelistí. On mi gentlemansky nechal všechny hrušky a ořechy. Když jsem seděla na buku, natáhl se pohodlně u jeho paty a čekal. Byly to báječné časy.

Ta vzpomínka na ně se mi vrátila právě teď. Za mými patami tiše našlapují čtyři světlé tlapy, zvědavý čenich a rozesmátá tlama zkoumají pozorně vše kolem. Prozkoumáváme ten kousek krajiny a jsme tu sami. Tedy, my civilizovaní. Pes několikrát tiše signalizuje, že v mlází pod námi odpočívá patrně divočák. Dávám mu na srozuměnou, že vím, ale že necháme zvířátka na pokoji. Z pole se zvedlo s čiřikáním hejno vrabců. Z borovice na nás pokřikuje sojka. Brouzdáme travou, odpočíváme na zarostlém plácku, potom se opatrně proplétáme lesními cestičkami až na orosenou louku. Svalíme se do trávy a je nám jedno, že místy ještě slunce rosu zcela nevypilo. Pes je tichý a ostražitý. Svou nelibost dá najevo štěknutím jen tehdy, když si vybere příliš velký klacek a nemůže s ním prokličkovat mezi stromy. Vadí mu, že se mu tiše směju. V záři slunce se pak líně posouváme do civilizace.

Je to jiná doba, jiný čas, jiný kus krajiny, jiný pes. Jen ke mně přišla vzpomínka. Kdo ví? Možná se tento kus krajiny stane naší společnou tajnou zemí.

Nový figurant

26. července 2017 v 21:42 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

Dnes mi trenérka udělala velikou radost. Na venčení s námi šel další dvounožec. A byl to kluk. Mám s nimi své zkušenosti, ale pohybuje se jich kolem mne o něco méně. Tak tedy šel.

Nejprve jsem nevěděl, co od něj mám čekat. Proto jsem si ho zcela vzorně nevšímal. Neskákal jsem na něj, neotravoval, zkrátka předvedl jsem ukázkové chování k neznámému dvounožci.

Ale ukázalo se, že tem dvounožec si s námi bude hrát. Byl jsem nadšený. Abyste rozuměli, já jsem nadšený každou novou hračkou a každou novou hrou. Byla to pro mne ale práce. Protože jsem musel s tím novým figurantem komunikovat. On mne moc číst neuměl, proto jsem se musel hodně snažit, abych mu řekl, co chci.

Nejprve jsem musel zjistit, kde si stojí ve smečkové hierarchii. Proto jsem ho trochu testoval. A ejhle, míček mi byl ochoten házet i kopat - když mu to dovolila trenérka. Takže tenhle dvounožec tady nevelí! Dobře. Zkusil jsem tedy, nakolik je trénovatelný. Tj., nakolik bude dělat to, co chci já. To také selhalo. Když jsem si probral v hlavě svou smečku, zařadil jsem ho nakonec někam za Zuzu. Ta mne má přečteného mnohem víc. Tenhle se sice nedal tak snadno ukecat, když jsem na něj zkoušel své kořistnické přežvykování a kradení míče, ale zas bylo jasné, že neumí moc dávat povely. Měl trošku tvrdší intonaci a byl netrpělivý, takže mu nevadilo zopakovat povel víckrát, když jsem nezareagoval.

Trenérka mu ukazovala, jak mne vlastně učí, jak ten proces probíhá a proč. Dík tomu jsme projeli všechny cviky, které umím a docela jsme i dost čuchali, tedy, já jsem čuchal. Zahráli jsme si Hledej! (piškoty hledám rád a nadšeně) Hledej pána! (tady jsem musel přemýšlet, že mám najít zrovna jeho, moc se tedy schová vat neumí, ale dává za to velké odměny). Předvedl jsem, jak hledám skořici v přírodě (to už umím moc pěkně) a zkusili jsme skořici v ruce tohohle dvounožce. Docvaklo mi to hned a krásně jsem označil správnou ruku. Když jsme to za nějakou dobu zkoušeli znovu, byla situace nastavená tak, že mu skořici schovala trenérka do přední kapsy džínů. Jenže tenhle figurant je nezkušený a na vzorek pak ještě mákl. Značil jsem tedy znovu ruku, protože u sedícího dvounožce byla prostorově blíž, než kapsa. Tady jsme se s trenérkou nepohodli, ona se tvářila, že je to špatně a já znovu značil ruku, protože jsem tam tu skořici zkrátka cítil. Skoro jsem se urazil, že mi nevěří. Vymyslela to tak, že donutila toho dvounožce, aby tu ruku zvedl a já na ni nemohl a pak jsme hledali spolu. Tedy, to bylo vážně těžké. Ale mám novou zkušenost. Budu se muset naučit, že když hledám, jde gentlemanství stranou a je potřeba podezřelý objekt - i podezřelého dvounožce - projet čenichem důkladně. Prý na tom budeme ještě pracovat. Figuranti, třeste se. Jo, a klidně vás zvu na venčení. Prý potřebuji zkušenost s mnoha dvounožci. Klidně vám na oplátku předvedu, jak jsem šikovný a co všechno už umím.

Váš Portos

Kam dál