Tajná země

Pondělí v 20:54 | Darina |  Srdce mušketýra
Mívala jsem svou tajnou zemi. K její existenci neinspiroval Foglar, ale Verne. Byl to můj soukromý Tajuplný ostrov.

Nacházelo se v něm ledacos. Byla tu stinná rokle, na jejímž jednom svahu ještě odkvétaly fialky a na druhém prorážely bujně vysokou travou první kopretiny. Byl tu pramen. Ten čůrek z něj vytékající ledva smáčel nohy. Byl tu rozložitý buk, po jehož větvích se dalo vystupovat vzhůru jako po schodišti. Byly tu louky a pole praskající pod červencovým sluncem. Byly tu plácky, kde se daly najít nejlepší bedly a v bundě odnést a rovnou připravit k večeři. Byly tu polozapomenuté lesné cesty a zkratky, kterými se daly oběhnout ty nečetné výspy civilizace, které sem sahaly. Nebo se jimi dalo seběhnout k řece. V létě tu voněla borová smola. Na podzim se válely mlhy nad bramborovým polem a dým ohníčku štípal do očí. Na konci jara tu bzučely včely nad loukou a nad troskami starého domu. Končily tu cesty. Nechodili sem turisté. Zapadlý, zapomenutý kus země. Moje tajná země.

Navštěvovala jsem ji často a prozkoumávala každý její kout. Byla to doba, která mne učila cenit si krásy samoty, objevovat, pozorovat, všímat si. V případě potřeby také neslyšně a nepozorovaně zmizet v lese.
Ne, nechodila jsem na ty toulky tajnou zemí sama. Vždycky se mnou byly čtyři neslyšně našlapující tlapy, černý čenich, mandlové oči, lesklý černý kožich… Byl mým stínem a chodil se mnou všude. Prakticky neslyšný, o to ostražitější. Dělili jsme se spolu o chleba i o maliny. Přenechávala jsem mu socialistické taveňáky, které likvidoval jediným klapnutím čelistí. On mi gentlemansky nechal všechny hrušky a ořechy. Když jsem seděla na buku, natáhl se pohodlně u jeho paty a čekal. Byly to báječné časy.

Ta vzpomínka na ně se mi vrátila právě teď. Za mými patami tiše našlapují čtyři světlé tlapy, zvědavý čenich a rozesmátá tlama zkoumají pozorně vše kolem. Prozkoumáváme ten kousek krajiny a jsme tu sami. Tedy, my civilizovaní. Pes několikrát tiše signalizuje, že v mlází pod námi odpočívá patrně divočák. Dávám mu na srozuměnou, že vím, ale že necháme zvířátka na pokoji. Z pole se zvedlo s čiřikáním hejno vrabců. Z borovice na nás pokřikuje sojka. Brouzdáme travou, odpočíváme na zarostlém plácku, potom se opatrně proplétáme lesními cestičkami až na orosenou louku. Svalíme se do trávy a je nám jedno, že místy ještě slunce rosu zcela nevypilo. Pes je tichý a ostražitý. Svou nelibost dá najevo štěknutím jen tehdy, když si vybere příliš velký klacek a nemůže s ním prokličkovat mezi stromy. Vadí mu, že se mu tiše směju. V záři slunce se pak líně posouváme do civilizace.

Je to jiná doba, jiný čas, jiný kus krajiny, jiný pes. Jen ke mně přišla vzpomínka. Kdo ví? Možná se tento kus krajiny stane naší společnou tajnou zemí.
 

Nový figurant

26. července 2017 v 21:42 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

Dnes mi trenérka udělala velikou radost. Na venčení s námi šel další dvounožec. A byl to kluk. Mám s nimi své zkušenosti, ale pohybuje se jich kolem mne o něco méně. Tak tedy šel.

Nejprve jsem nevěděl, co od něj mám čekat. Proto jsem si ho zcela vzorně nevšímal. Neskákal jsem na něj, neotravoval, zkrátka předvedl jsem ukázkové chování k neznámému dvounožci.

Ale ukázalo se, že tem dvounožec si s námi bude hrát. Byl jsem nadšený. Abyste rozuměli, já jsem nadšený každou novou hračkou a každou novou hrou. Byla to pro mne ale práce. Protože jsem musel s tím novým figurantem komunikovat. On mne moc číst neuměl, proto jsem se musel hodně snažit, abych mu řekl, co chci.

Nejprve jsem musel zjistit, kde si stojí ve smečkové hierarchii. Proto jsem ho trochu testoval. A ejhle, míček mi byl ochoten házet i kopat - když mu to dovolila trenérka. Takže tenhle dvounožec tady nevelí! Dobře. Zkusil jsem tedy, nakolik je trénovatelný. Tj., nakolik bude dělat to, co chci já. To také selhalo. Když jsem si probral v hlavě svou smečku, zařadil jsem ho nakonec někam za Zuzu. Ta mne má přečteného mnohem víc. Tenhle se sice nedal tak snadno ukecat, když jsem na něj zkoušel své kořistnické přežvykování a kradení míče, ale zas bylo jasné, že neumí moc dávat povely. Měl trošku tvrdší intonaci a byl netrpělivý, takže mu nevadilo zopakovat povel víckrát, když jsem nezareagoval.

Trenérka mu ukazovala, jak mne vlastně učí, jak ten proces probíhá a proč. Dík tomu jsme projeli všechny cviky, které umím a docela jsme i dost čuchali, tedy, já jsem čuchal. Zahráli jsme si Hledej! (piškoty hledám rád a nadšeně) Hledej pána! (tady jsem musel přemýšlet, že mám najít zrovna jeho, moc se tedy schová vat neumí, ale dává za to velké odměny). Předvedl jsem, jak hledám skořici v přírodě (to už umím moc pěkně) a zkusili jsme skořici v ruce tohohle dvounožce. Docvaklo mi to hned a krásně jsem označil správnou ruku. Když jsme to za nějakou dobu zkoušeli znovu, byla situace nastavená tak, že mu skořici schovala trenérka do přední kapsy džínů. Jenže tenhle figurant je nezkušený a na vzorek pak ještě mákl. Značil jsem tedy znovu ruku, protože u sedícího dvounožce byla prostorově blíž, než kapsa. Tady jsme se s trenérkou nepohodli, ona se tvářila, že je to špatně a já znovu značil ruku, protože jsem tam tu skořici zkrátka cítil. Skoro jsem se urazil, že mi nevěří. Vymyslela to tak, že donutila toho dvounožce, aby tu ruku zvedl a já na ni nemohl a pak jsme hledali spolu. Tedy, to bylo vážně těžké. Ale mám novou zkušenost. Budu se muset naučit, že když hledám, jde gentlemanství stranou a je potřeba podezřelý objekt - i podezřelého dvounožce - projet čenichem důkladně. Prý na tom budeme ještě pracovat. Figuranti, třeste se. Jo, a klidně vás zvu na venčení. Prý potřebuji zkušenost s mnoha dvounožci. Klidně vám na oplátku předvedu, jak jsem šikovný a co všechno už umím.

Váš Portos

Po roce

21. července 2017 v 20:50 | Darina |  Srdce mušketýra
To, že jsem teď nepsala, nebylo způsobeno absencí zážitků. Těch máme s Portíkem stále dost a dost. A protože býváme hodně venku, psát se potom už nechce. Ale několik zážitků přece jen stojí za zaznamenání.

V poslední době jsme se učili nové triky nebo jejich základ. Pilně tedy uklízíme, už běžně zvládáme dva tři předměty za sebou. Ztížili jsme si to i tím, že pokládáme předměty do výšky. Ale i to mušketýr hravě zvládl, šlo jen o ten první pokus, pak už to bylo dobré.

Začali jsme se také učit "schovat" psa do krabice. Ne, nebojte, nebude cestovat barbarsky v balíku. Ale je to jedna z možností, jak Portíka naučit šlapat jednou (a postupně druhou, třetí a čtvrtou) nohou do vymezeného prostoru. Pak už jen snížíme postranice krabice a měl by z toho být hezký nástup na značku. Stoupat první tlapkou do krabice jsme se naučili za několik minut vlastně jen tak z nudy. A protože mušketýr si naučené pamatuje, příště to rozvineme trochu dál. Bude nás to stát jednu krabici.

Skořici v modifikaci "nature" už také docela zvládáme, přidáváme postupně různé rušivé elementy. Portos se skoro se všemi vypořádává celkem v pohodě, vadí mu jen přítomnost lidí v prohledávaném prostoru, protože už mu došlo, že by tu skořici mohli mít i oni. Takhle celkem fest vylekal dva japonské turisty, kteří nám ovšem do našeho pracovního prostoru svévolně vlezli. A ač z nich skořici necítil, zmateně preventivně značil. Turisti z toho byli vedle jak ta jedle a já se mohla uchechtat.
A abychom se jen nebavili, přidali jsme si dva nové cviky. Učíme se odložení vleže na volno. To vypadalo na trochu větší oříšek, Portos je závislák a dlouho si myslel, že povel Lehni! Funguje stylem: přiběhnu - lehnu. Teď už jsme pokročili. Už umí lehnout a netrojčit, když se vzdálím pozpátku na tři dlouhé či 5 normálních kroků. A v lehu má docela výdrž. Jen koncovka ještě není ošetřená, přirozeně mi z radosti vstává dřív, než k němu dojdu (ač máme svůj "uvolňovací" povel). Ale to je otázkou času a tvarování.

Nu, a potom se učíme přiřazení k noze. Portíka to asi bude víc bavit jako cvičení pozornosti - s různými obraty. Zkrátka to musíme udělat trochu akční, aby to byla dobrá hra.

Trochu si také pokládáme základ na revír, protože to je cvik, který by mušketýra mohl dost bavit. Zatím se učíme obíhat většinou tenký strom či lampu.

Protože jsou prázdniny, opět po roce se začala v parku objevovat cyklistická školička pro mrňouse. A spolu s nimi také všelijaké ty barevné kužely a můstky. Loni byl Portos odměňován za přeběhnutí můstku (trochu totiž duní a tak jsme to trénovali jako zvykání si na cizí zvuky, povrchy a předměty). Když se tyto propriety objevily v parku letos, Portos nezaváhal. Rozběhl se - k údivu mrňousů - a předvedl jim krásné přeběhnutí můstku. Pak jen mrkl na mne, kde že je za to ten piškot. No, piškot byl, konec konců, výcvik má být konzistentní. A mušketýr nejen že projevil skvělou paměť, ale i trochu smyslu pro humor.

Naopak, nově jsme socializovali na to, když se v parku objevili akrobaté. Pes ještě niky neviděl člověka levitovat (rozumějte, chodit po laně) a metat hvězdy. Tak jsme si k akrobatům na chvilku sedli a pozorovali je. Potom jsme jim na oplátku ukázali, co umíme my. Jedna z holčiček se dožadovala válení sudů. Máme tedy inspiraci, co se naučit dalšího.
Hodně se zlepšilo ne-otravování cizích lidí. Portík velice jasně pochopil, že házet míček mu bude někdo jiný jen tehdy, když to dovolím já. A akceptoval to. Občas to zkouší třeba na Zuzanu, ale na druhé straně, pokud po něm ona chce za hod či kop nějaký cvik, velice ochotně jí vyhoví a cvičí velmi precizně.


Shrnuto a podtrženo, je to po roce pohodové léto.
 


Šafaříkové

15. července 2017 v 21:52 | Darina |  Genealogické hádanky
Následující povídání chci věnovat jedné, již vymřelé větvi rodů Vlčků a Šafaříků.

Z rodokmenu Vlčků již víme, že moje babička měla starší sestru Barboru, řečenou Bábina. Ta si vzala za manžela Františka Ťupu, o němž jsme se již dozvěděli v povídání O zhýralém strýci Františkovi (http://dbartova65.blog.cz/1301/o-zhyralem-stryci-frantiskovi-2-generace)

Měli dvě děti, syna Františka, který zemřel jako batole (1915-1917), a dceru Alžbětu, řečenou Beta, která se provdala za Josefa Šafaříka z Malonic. Manželství zůstalo bezdětné. Nicméně mi to nedalo a vypravila jsem se i po stopách Šafaříků, snad i proto, že s některými příbuznými, s nimiž jsme se stýkali, máme být v příbuzenském vztahu snad právě přes tuto rodovou linii. Pátrání to bylo spletité a téměř nekonečné, nakonec však vydalo své plody.

Rod Šafaříků pochází z Čeletic. Tam, u osoby Matěje Šafáře, syna Jakubova, se sešly všechny linie Šafaříků z širokého dalekého okolí. Matěj se narodil kolem r. 1690 a byl tím, kdo převzal rodový statek, později čp. 6. Roku 1731 se oženil s Dorotou, dcerou Václava Průchy, která pocházela z Radostic či z Radvanic (obě vsi do farního obvodu spadají). Spolu pak založili dynastii. Pravděpodobně měli 12 potomků, i když je to číslo maličko nejisté. Příjmení rodiny bylo v té době ještě neustálené, lze najít varianty Šafář, Šafářovic, i Šafařík, které se postupně prosazuje v generaci Matějových vnuků.
Roku 1732 se narodil Theofil, syn v kraji velmi neobvyklého jména, o němž však již dále matriky mlčí. Zmiňují se však o Adamovi, který by měl být stejně starý (ale o něm zas mlčí křestní matrika). Je tedy několik možností: buď se Adam narodil Dorotě ještě za svobodna, což ovšem kolem roku 1731 nebylo tak zcela zvykem. Nebo Theofil přijal biřmovací jméno Adam, které je v kraji o něco běžnější, a dále vystupoval pod tímto jménem. Narození dvojčat lze vyloučit, takovou kuriozitu by matrika nesmlčela.

Adam založil milínovskou větev Šafaříků, která ovšem vymizela již kolem roku 1833, jediná přeživší vnučka, dcera Adamova nejmladšího syna Jana, se provdala za Václava Jarolíma. Ze zbylých potomků prokazatelně dva synové a jedna dcera zemřeli sice v dospělém věku, ale svobodní, Anna asi třicetiletá na krvotok, Václav v 56 letech a ve stejném věku i Jakub (opět záhada, syna Jakuba Adam neměl). O osudu ostatních potomků není nic známo, ale tak vysoký počet úmrtí dospělých svobodných členů této linie napovídá, že tu patrně nebylo něco v pořádku. Druhou možností je, že někteří ze synů byli odvedeni k vojsku a vrátili se domů až po mnoha letech.

Synem, na něhož přešel rodový statek, byl až druhý (či třetí) v pořadí - Jiří. Z jeho deseti potomků zemřeli tři v útlém věku, dospělosti se dožily určitě tři dcery - Kateřina (*1762) se provdala za Václava Korouse, Josefa (*1769) za Adama Kupku z Malonic, Magdaléna (*1773) za Josefa Kupku. Neznámé jsou osudy syna Šimona (*1774 a dcery Marie (*1771). Dědicem statku je syn Martin (*1757). U jeho jména se poprvé setkáváme s rodem Voráčů, s jehož osud je příběh Šafaříků spjat. Martin se žení r. 1781 s Annou Voráčovou z Častonic, s níž má 7 dětí, ale umírá poměrně mlád. Nicméně přes Voráče přejde někdy kolem r. 1805 statek v Čeleticích do držení Koudelků (Annina sestra se provdala za jednoho z nich). Vše tedy nasvědčuje tomu, že se Anna po Martinově smrti provdala a i s dětmi odstěhovala.

Matěj měl dále tři syny, kteří nesli jméno Jan. V tomto případě to nutně neznamená opakování jména, vždyť z Janů máme na výběr minimálně Křtitele, Evangelistu a nově se prosazujícího Nepomuka, nejmladší z nich pak nesl dokonce 3 jména - Jan Jiří Vojtěch. Jeden z těchto Janů se určitě dožil dospělosti, existuje záznam o sňatku, žel, nelze jej přiřadit konkrétnímu ze synů (v 1768 nebylo zvykem připisovat věk ženicha a lety narození 1735. 1740 a 1742 přichází v úvahu kterýkoliv z nich).

O Matějových dcerách Markétě a Dorotě se také nic víc nedozvíme. Zato víme, že synové Josef I a Šimon zemřeli jako miminka. O Josefu II už se dále matriky také nezmiňují.

Zbývá syn Antonín (*1744), který byl zakladatelem malonické větve Šafaříků. I když, to zakladatelství bylo tak tak. Oženil se r. 1764 s Evou Cimrmanovou (či Zimmermannovou) z Malonic, s níž měl sice 9 dětí, ale pouze syn Matěj (1765-1806) se dožil dospělosti. Rodina obývala čp. 19. Přesněji řečeno, je tedy zakladatelem široké linie Šafaříků až on. I Matěj zemřel v poměrně mladém věku a vdova Marie, rozená Sejpková, se podruhé provdala. Ovšem z Matějových pěti dětí se tři synové dožili dospělosti a založili rodiny.

Nejstarší Jan (1797-1861) zůstává v Malonicích 19 a žení se s Františkou Beránkovou z Lešišova. Další v pořadí, Josef (1800-1864), se stěhuje do čp. 40. Žení se s Evou Hraničkovou z Malonic. Nejmladší Antonín (1806-1871) je v mládí revírníkem v Hlavňovicích, v osadě Sobíkov. Na stará kolena provozuje hospodu ve Zbynicích. Potomci této větve Šafaříků určitě žijí. Pro osudy mé rodiny jsou však zajímavé potomci prostředního Josefa.

Josef měl celkem 6 dětí: Magdalénu (*1825), Matěje (*1827), Josefa (*1829), Jana (*1832), Tomáše (*1834) a Evu (*1838). Pozoruhodné jsou příběhy dcer. Abychom to dobře pochopili…

Magdaléna se vdává r. 1856 za Benedikta Kupku, jehož matkou je Josefa Šafaříková, dcera Jiřího. Benedikt je výrazně starší a manželství je s největší pravděpodobností bezdětné. Benedikt r. 1879 umírá.

Evě se mezi tím přihodí malý omyl - má nemanželského syna Josefa (*1859). O něco později se vdává za Václava Voráče z Hlavňovic (to příjmení již známe), s nímž má 7 dětí. Umírá poměrně mladá r. 1879 na TBC. Z dětí jsou v té době naživu syn Josef (ale ten je prakticky dospělý, syn Benedikt Voráč (14 let), syn Václav Voráč (10 let) a dcera Anna Voráčová (6 let). Je jasné, že v této situaci se vdovec Václav poohlíží po novém sňatku. Dojde k němu 28.10.1879, půl roku po smrti Evy a 10 měsíců po smrti Benedikta Kupky a ano, žení se vdovec Václav Voráč se svou ovdovělou švagrovou Magdalenou. Církevní právníky musea bolet hlava, povolení k sňatku obsahuje dvojí dispenz pro švagrovství v I. a II. stupni, ale vzhledem k tomu, že Magdaléně je 54 roků, i právníci v Římě usoudili, že další těhotenství tu již asi nehrozí.

Z hlediska mé rodiny je pak nutné se soustředit na Josefa Šafaříka (1859-1944). Proslul větším počtem manželek, žel, část jeho životní anabáze se kryje s živými matrikami.

Poprvé se oženil r. 1889 s Johanou Praisovou z Malonic, s níž měl 3 děti. Dospělosti se snad dožil syn Václav (*1891). Johana musela zemřít někdy před r. 1894, neboť v tomto roce se, jako vdovec, žení podruhé s Kateřinou Altmanovou z Malonic. I s ní má 3 děti, z nichž se snad dospělého věku mohl dožít František (*1898). Josef se stává podruhé vdovcem r. 1899 a v r. 1900 se žení s téměř o 20 let mladší Annou Mužíkovou, s níž má prokazatelně syna Josefa (1902-1964), který byl manželem Bety Ťupové.

Už jenom uklízím

19. června 2017 v 20:18 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

Dnes byl venku strašný pařák a ten já moc nemusím. Ale stejně jsem byl vpodvečer rád, když jsme s trenérkou na chvíli vyrazili ven. Všude je teď sluncem spálená a dvounožci posekaná pustina. Zamířili jsme proto na hřiště. Jenže ouha, tam byli dva stejně velcí psí kluci a netvářili se příliš nadšeně. Zavrčeli jsme na sebe, ale oni i já poslechli, nedošlo tedy ke kontaktu a my vyrazili do parku. Prý jsem šikovný, že jsem to nechal vyřešit trenérku a paničku od těch cizích psů. Cestou jsme opakovali všecko to, co už umím, jen tak pro radost. Jasně, největší radostí je pro mne hozený míček, tedy pro míček!

V parku jsme potom trošku cvičili. Heč, povel Ukliď! už zvládám, dokonce, když se mi nepodaří napoprvé objekt umístit do pytlíku, zkusím to znovu. Pochopil jsem, že odměna je až ve chvíli, kdy je míček nebo jiná hračka bezpečně v pytlíku nebo v košíku. Dnes jsme přidali nový prvek Sem! Je to vlastně lehké. Mám položit míč tam, kam ukazuje prst. To mne baví, dokonce víc, než některé jiné cviky.

Ale trenérka mne teď hodně chválí, když netahám na vodítku. I na to máme povel. Nemusím jít předpisově u nohy, ale vodítko musí být prověšené. Trenérka to zkouší tak, že ho má navlečené jen na jednom prstu a když je hezky volné, chválí mne. Většinou to vždycky zkoušíme cestou domů, když jsem už pořádně vyběhaný. To mi to jde hned líp.

Návrat domů do stínu byl báječný. Vychlemtal jsem snad litr vody (a to jsem pil a měli jsme lahev i s sebou) a pak jsem se blaženě natáhl v předsíni, kde je chládek. A nechal jsem se drbat. Za ušima, pod krkem, na hřbetě, na břiše… dokonce mi tentokrát nevadily ani doteky na packách. Prý i tohle budeme dělat častěji. Tak to jsem moc spokojený, protože tohle se mi mooooc líbilo. Samým blahem se mi zavírají oči, tak pst, já jdu spát.


Váš Portos

Uklízím a otravuji

8. června 2017 v 21:03 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

Dnes jsem si to venčení opravdu užil. Jak se udělalo teplo, vyráží do parku víc a víc vás, lidí, a různě posedávají na dekách. Zkouším si je trénovat, protože trénink je přece zábava. Vždycky k někomu přiběhnu a s výrazem roztomilého pejska mu nabídnu svůj oslintaný tenisák. Kvůli tomu jsem ochotný míč i docela rychle pustit. A dvounožci se většinou začnou rozplývat: "To je milý pejsek, chce si s námi hrát, hodím ti míček…" U paničky mi to prochází, ale trenérka mne vždycky prokoukne. Říá tomum, že otravuji. Buď mne zarazí už v okamžiku, kdy si vyhlédnu nějaké sympatické oběti - na to už máme povel Neotravuj! - nebo zarazí mé objekty tréninku hned poté, co si míč vezmou. Vždycky jim vysvětlí, že hod míčkem je odměna za práci, a že když se nepracuje, není odměna. Ach jo. Skončí to tak, že míček je předán trenérce a pokud chci svůj hod, musím něco předvést. A umím toho už docela dost. Slalom mezi nohama, osmičku, couvání, chodit bokem, podávat packy… Už jsem konečně zvládl i ten trik s piškotem na nose - umím si ho pinknout tak, abych ho chytil ve vzduchu. No prý už bych se měl jen naučit obcházet kolem s kloboukem v tlamě… Tomu sice nerozumím, ale naučit se to vlastně mohu, no ne?

Teď se ale učím uklízet. A docela mi to jde. Dnes se mi povedlo několikrát umístit míč do sáčku. Vedle sáčku to neplatí, vždycky mě odmění až za precizně provedený cvik. Začínám také chápat, které slůvko mne k tomu bude nabádat. A prý to pak budeme zkoušet s více předměty. To jsem tedy zvědav.

Po venčení mne dnes výjimečně čekala i plná miska, a když mám misku, tak se musím věnovat přednostně žrádlu. Tak promiňte a pac

Portos

Hvězda

1. června 2017 v 19:21 | Darina |  Srdce mušketýra
Shodou okolností se den dovolené proměnil - v den dovolené. Neváhala jsem tedy a chviličku po poledni, místo abych seděla v dusné místnosti kdesi v centru, jsem měla Portíka na vodítku. S rozhodnutím, že si letní den užijeme.

První na cestě byla zastávka u Portose doma. Vyzvednout náhubek (dnešní den byl poznamenán rojením revizorů, ale vyzvedli bychom ho i tak) a nějakou hračku. Z užívání nás vytrhl pes, který bydlí o patro níž. Tedy přesněji, žije tam psí smečka a s Portosem se nemusejí, protože ho vnímají jako vetřelce ve svém revíru. A teď se největší z nich, trošku oprsklý černý halama, vydal o patro výše. Portos měl dvě výhody. Stál na schodech výše a měl připnuté vodítko, i když to právě sloužilo jako "couračka". A tak tedy stál. Ten černý odspodu si blafl a zavrčel, ale pak stáli. Patová situace. Portos se cítil být v právu, protože hájil svůj revír, ten druhý už tušil, že si naběhl do situace, kterou asi nedá. Přijal tedy řešení svého páníčka a rozhodl se uposlechnout jeho zavolání. Loudavě vyklidil pole. Super bylo to, že to Portos ustál s klidem a elegancí. Žádné vrčení, žádné ježení, jen napjatá nehybná pozornost. Ale to, co sděloval, bylo jasné a srozumitelné.

Když mi klesl adrenalin (ne, nebála jsem se, ale hlavou mi přirozeně prolétlo, jak bych řešila psí rvačku a poměrně úzkém schodišti), vyrazili jsme na tramvaj. Dobíhali jsme a měli jsme štěstí, pan řidič na nás počkal. O pár zastávek dále nastoupily dvě školačky. Portos se k nim měl a ony ho trochu škádlily. Jedna vystoupila a druhá se lehce naštvala, když jsem jí vysvětlila, že bývá dobré se zeptat, zda si smí na cizího psa sáhnout.

Bez dalších vzruchů jsme dorazili do Hvězdy. U zdi obory jsme potkali pár cyklistů, ale jinak tu bylo celkem prázdno. V zadní části to platilo dvojnásob. Cestu si Portos trochu pamatoval, krásně si užíval všech těch terénů, vývratů a svahů. Jasně, že jsme tu zkusili trochu čuchat. Ty krásné členité vývraty si o to přímo říkaly. Portíka to nerozházelo. Krásně dohledával do konce a měl radost, že mám radost. Že je šikovnýýý. Vypadá to, že když pochopil, co hledá, je mu jedno, v jak moc členitém prostředí to je schované. Ale potřebuje přirozeně nabrat zkušenosti, aby věděl, co dělá v těch zatím pro něj nových schovávačkách pach.

Cesta se přiblížila k potoku a Portos se tam nadšeně vrhl. Jenže… potok nám kapku vysychá. Po přivolání se tedy objevil pes s krásnými hustými blátivými podkolenkami a s černým čenichem. Míček, který si nesl, byl spíše blátivou koulí. O chvilku později její vzhled ještě vylepšil. Čas od času má kořistnický zahrabávací záchvat. Za normálních podmínek rychlostí blesku vyhrabe jámu a v ní se snaží míč oválet. Nikdy ho tam nenechá, ale začne-li hrabat, kam se hrabe bagr! Teď mi předvedl totéž, ovšem v potoce. Během několika vteřin stihl vybagrovat docela slušnou nádrž. Míč byl teď černým cosi a bláto z něj odkapávalo. Portík mi přinesl míč nadšeně ukázat, že by jako stál o hození aportu. Hm, kapku jsem váhala. Na oslintaný tenisák jsem už trénovaná, ale mokrý zabahněný oslintaný tenisák - to byla kapku jiná liga. Míč jsem přijala a šla si nejprve zahrát do potoka na mývala, aby z míče jen crčela voda, ale to bláto aby nekapalo. Nicméně o blátivou úpravu se Portos staral i nadále průběžně.

Využila jsem jeho nadšení a poprvé mu zapíchla kus skořice do tekoucí vody. Naváděla jsem ho proti proudu, ale musel si na to přijít sám. Vzorek přeběhl, pak se vrátil, podběhl a potom už jel nosem proti proudu. Na výzvu Ukaž! Hrábl nosem i packou, ale napoprvé to bylo dobře. Hrábnutí packou budeme muset ohlídat, aby se nám netáhlo dál. Ale byla to první zkušenost a Portos obstál. Skoro začínám věřit, že pokud bych mu skořici umístil doprostřed rybníka, doplave mi pro ni. Ale to má ještě čas.

Došli jsme pak k rybníčku. Jasně, že si tam Portík skočil a zaplavčil si. To by jinak ani nebyl on. O kousek dál byla parta, která tam létala s dronem. Portos zaregistroval hučení a divný předmět ve vzduch, mrkl na mne, jestli si toho nějak všímám, šel si očuchat pilota a dál to neřešil. Řešil spíš jednu ochotnou slečnu, která se mu líbila. Nabízel jí míč, ale chtěl se přetahovat. Samovolnou hru s cizími bude třeba korigovat, ale tentokrát jsem se zapojila a postupně převedla Portíkovu pozornost zpět k sobě. Zkusili jsme dívčinu využít jako figurantku, ale bylo to lehké čuchání. Místo aby počkala, mu tu ruku se skořicí nabídla. Trapně jednoduché. Ale označil a vydělal si tak odměnu. Skoro zadarmo. Nevadilo to, protože to pro dnes byl poslední čuchací pokus a úspěch se mi zúročí na příště. V nadšeném odměňování jsme utopili tenisák někde v kořenech pod břehem. A už nenašli. Portos se o to pokoušel celkem dlouho a trpělivě, ale ani on to nedal. Použila jsem pak půjčený tenisák, abych zarazila další hledání, a pomalu jsme se od rybníčka ploužili do kopce. Tady jsem využila psí sílu a začala ho učit povel pro to, aby mne do kopce vytáhl. Tahat umí parádně (paničku na flexině vláčí statečně i proti její vůli). Nahoře jsme si chvilku odpočinuli a loudavě jsme se posouvali na tramvaj. Z Portíka postupně odpadávalo bláto a v tramvaji se mi stočil unaveně k nohám. Nespal, na to je po cestě příliš mnoho hlučných křižovatek. Ale relaxoval a důvěřoval, že mu ty ječící obludy, které občas profrčely v těsné blízkosti, nic neudělají.

Domů se odpoledne vrátil špinavý unavený, ale šťastný pes. Když jsem pak doma kontrolovala oblečení, zjistila jsem, že jsme na tom stejně. Špinavá, unavená a šťastná že jsme si užili venčení a trénink.

Kozlík zahradníkem

20. května 2017 v 17:11 | Darina |  Genealogické hádanky
Nějak se přihodilo, že sestavuji další rodokmen. Tentokrát pro vzdáleného příbuzného. Ani v tomto případě není nouze o genealogické hádanky, překvapeníčka a zajímavosti. Ráda bych věnovala toto povídání jednomu ze vzdálených předků svého vzdáleného příbuzného.

Kde se vzal, tu se vzal, na Týnci se objevil mládenec František Kozlík. Povoláním zahradník. A asi ne ledajaký. V matrikách jeho funkci nikdy neopomněli uvést. Je tedy možno mít za to, že se jednalo o zahradníka zámeckého. A kdy že zanechal v týneckých matrikách první stopu? Bylo to přesně 5. listopadu 1720, kdy se František oženil s dcerou místního sakristiána Jana Silbernagela Polexinou Terezií. Polexina se narodila 1.3.1694, František tedy musel být plus mínus stejně stár. Zahradničil na Týnci dlouhá léta, zemřel 23.7.1765. Mimo to byl rekordmanem i co do počtu dětí, i když to vypadá, že metriky nejsou zcela úplné. Ve svazku s Polexinou se mi alespoň částečně podařilo dohledat 8 potomků:
  • Diviš, narození není známo, zemřel r. 1724 prý jako tříletý, patrně však byl druhorozený
  • Alois František *1721, jeho narození odpovídá patřičnému odstupu po svatbě
  • Marie Alžběta Františka *1724 a patrně se dožila dospělosti
  • Veronika Polexina *1727 a i ona se snad dožila dospělého věku
  • Magdaléna (1729-1731) je znám záznam o jejím úmrtí, nikoli však o narození
  • Jan Theodor *1730 se dospělosti dožil, jeden z matričních záznamů by svědčil o tom, že se stal knězem
  • Anna Monika (1733) - zemřela jako několikadenní mimino
  • Vavřinec Dominik *1734 se asi dospělosti dožil
Nicméně žádný z těchto synů nezaložil rodinu na Týnci. V r. 1746 umírá Polexina a stárnoucí zahradník Kozlík do toho praští r. 1748 podruhé. Žení se s dívkou Kateřinou Annou Jirkovskou ze Strážova. Vypadá to, že zahradničení muselo být nesmírně zdravé řemeslo, protože v manželství s Kateřinou přijde na svět další hromádka dětí:
  • Matěj *1749
  • František Ondřej (1751-1752)
  • Augustin (1753-1829), který podědil řemeslo, ale provozoval ho v Běšinech a je přímým předkem mého příbuzného
  • Antonín Martin *1755 - u jeho křestního zápisu je poznámka, že křtícím duchovním byl Theodor Kozlík
  • Anna Kateřina *1757
  • Jan Josef *1759
  • František Jan (1761-1764)
  • Barbora *1764
Vliv tchána sakristiána se v této rodině projevil poměrně pestrou paletou křestních jmen. Žel, osudy ostatních Kozlíků, mimo Augustina, se dohledat nepodařilo. Patrně se rozprchli někam do světa. František umírá r. 1765, matrika uvádí věk 67 let. V tom případě zplodil Barboru přibližně ve svých 65 letech. Na tehdejší dobu to bylo jistě neobvyklé, věkem by mohl být i dnes spíš jejím dědečkem.

Syn Augustin žil v Běšinech, čp. 9. Zahradnickou profesi po něm poté převzal syn Jan. Také Augustinovi zahradničení svědčilo, o čemž vypovídá úctyhodný počet dvanácti potomků. Dospělosti se však dožilo maximálně pouhé čtyři děti, u osmi je jisté, že zemřely v batolecím věku. Augustin nebyl při výběru jmen dětí již tak nápaditý, opakuje se Terezie (postupně 3x), Antonín (2x), Josef (2x), z předchozích generací použili jména Veronika, Anna a Jan, nově se objevuje Kateřina, což je pochopitelné, neboť to bylo také jméno Augustinovy ženy.

Tolik tedy krátký exkurz do jedné zajímavé rodiny, která je příkladem, že i Kozlík může být vynikajícím profesionálním zahradníkem.

Řádění skoro letní

19. května 2017 v 21:16 | Darina |  Srdce mušketýra
Tak nám udeřily tropy. Z ničeho nic. Ale letošní počasí je superbláznivé. Kam tak vyrazit, aby se pes pobavil a nepřehřál? No přece k vodě!

Nejbližší vodní plochy od Letné, kde se Portos vyskytuje nejčastěji, jsou ve Stromovce. Zároveň se ale celý park naježil tabulkami PES NA VODÍTKU. Chudák pes nemůže běhat takřka nikde. Tam, kde může, jezdí cyklisté (to někdo vymyslel hlavou), případně koně. A nejbližší vodní plocha, kde se chudák pes smí oficiálně smočit, je až slepá rameno Vltavy, zvané Malá říčka. Pochodovat se tam musí skrz celou Stromovku.

Na to vše bdělým okem dohlíží "měšťáci", kteří mají pomáhat a chránit. Pomáhali tak, že poctivě objížděli park a chytali pejskaře. V mém případě milý pan policista viděl psa na vodítku a poradil mi právě to šlapání přes celý park. Usoudila jsem, že cestou za vodou nebudeme prudit a úžeh asi nechytneme. Jen… potřebovali jsme někde počkat na kamarádku Zuzanu. A tak jsme nejprve čuchali za jednou terénní vlnou. Portos byl mooooc šikovný, bere nosework jako hru, která se mu vyplatí, protože je za ni velká odměna. Typ "nature" už zvládá pěkně a dohledává i celkem přesně. Dokonce už i s rušivými faktory, jako jsou lidé, jiní pejsci, hluk, spousta pachů (co taky v Praze, že?). Dali jsme tedy dva rychlé terény a pak pokračovali přes park dále. U jedné z vodních ploch jsem psa nechala rychle namočit, přece jen bylo šílené vedro.

Prošli jsme pod železničním viaduktem. Ejhle, vlaky jezdící snad co 5 minut, byly novým prvkem, ale Portík rychle pochopil, že tohle je něco, čeho si nemá všímat. A tak si toho nevšímal. Vypekl mne ale s tím, jak široký má slovník pojmů. Ve chvíli, kdy mi v kapse batohu pípla esemeska, že Zuzana se blíží (ale v tu chvíli to bylo ještě tak na dobrých 10 minut), jsem pravila směrem k Portosovi: "Zuzana přijde!" A milý Portík se začal rozhlížet směrem, odkud jsme přišli, a vybíhal hledat Zuzanu. Nu, musel to těch 10 minut vydržet. Ale pak si dal opravdu záležet na vítání. Věděl, že se Zuzanou bude o to větší legrace. Přece jen, u ní občas vyžebrá hru "jen tak" (tj. že není odměnou za výkon) snáze. A tak zkouší, do jaké míry je Zuzana trénovatelná. Konečně jsme pak dosáhli, nikoli břehů Amazonky, ale břehu Malé říčky. A Portík se tam vrhl po čumáku. Tolik vody je přece jen stvořeno pro to, aby pes plaval. Užíval si aport z vody. My jsme se zatím smáli malé Jack Russellí slečně, která také trénovala svého páníka. Dost se bála vytáhnout míč u vody, která pěnila pod stupněm přepadu. Nebyl sice nijak vysoký a pod ním krásně stačila, voda jí byla tak něco málo přes bříško, ale v jejích očích se proud přepadu měnil v niagarské vodopády. Postavila se vždy nad míč a začala zuřivě štěkat. Fungovalo to! Po nějaké době vždy její pán vyměkl, a buď jí míč podal, nebo ji snesl ze stupu (výšky asi 30 cm) k míčku. Páneček jí domlouval: "Vždyť jsem tě to učil!" Ale ona se držela své bezpečnější strategie. Portík ji okázale ignoroval a k mé velké radosti ignoroval i její míč. To je na psa s tak silným kořistnickým pudem super výhra.

Po chvíli jsme pokračovali podél slepého ramena a psa nechali cíleným aportem sem tam smočit. V jednom příhodném terénu mi dokonce předvedl skok plavmo skoro do půli kanálu. A při jiné příležitosti, kdy jsem se maličko bála, že se dostane do konfliktu s australákem, který mu na chvíli míč sebral, vůbec nic neřešil a nechal to na lidech. Nebylo žádné vrčení ani jiné projevy nenálady či agrese.

Zadem jsme se dostali až k psí louce. Tam jsme potkali dva policejní kynology se třemi NO. Polohlasem jsem komentovala, že je fajn, že jsou z pracovní linie. A slovo dalo slovo. Dali jsme se do řeči, krásně pokecali a já milé maníky ukecala, aby si jeden z nich schoval skořici do boty. A poprvé jsme pořádně čichali vzorek na člověku. Bylo to těžké, protože chlapi voněli i po svých psech, navíc tu někde kousek od nás ti psi byli. Portík nejprve kontroloval terén, pak jsem ho navedla k chlapíkovi. Bylo vidět, že už skořici cítí, ale nebyl si jistý, kde. Tak jsme trochu pomohli a navedla jsem ho, aby si chlápka očuchal a super, nález! Za odměnu dostal potahání o míček s druhým z psovodů, který určitě umí dělat i figuranta. Šel na něj jemně, přes hru. Ale užívali si to oba. Jo, tenhle maník by ho určitě naučil milovat obrany, kdyby byla příležitost! Byla jsem ohromně moc pyšná, že před těmi profíky se Portos choval jako vzorně vychovaný pes, poslouchal jako hodinky, nezlobil, neměl náhlou hluchotu, prostě super pes. A pro mne byl bonus super pokec s lidmi, kteří psy milují, rozumí jim a umí to s nimi.

Pokračovali jsme potom zpět klikatými bočními stezkami až k odbočce k vodním plochám. Riskla jsem to a nechala Portose ještě jednou namočit. Tady byl opatrnější, nevěřil stojaté vodě a hlavně můstkům. Ale na povel krásně rovně přeplaval, zatímco já šla pohodlně přes dřevěný mostek. Na břehu jsem čekala, až se pes oklepe a už jsme zas měli za zády ječícího "měšťáka". Ale co, schladit psa bylo nutné a na vodítko jsem ho právě připínala. Ten okamžik, kdy jsem se místo na psa soustředila na ochránce zákona, mne stál jen jednu sprchu z oklepávajícího se psa. Vzorně jsme prošli vodítkovou zónou a pak už to šlo stínem a na volno. Jen, uf, do kopce, uf.


Vracela jsem paničce totálně uondané zvíře, která toužilo jen zalehnout a spát. Spící pes je hodný pes. Jo, a já dorazila domů - a toužím zalehnout a spát. Spící psovod je moc hodný psovod. Dobrou noc.

Tajemství rodu Nováků I

1. května 2017 v 19:17 | Darina |  Genealogické hádanky
Když se o člověku rozkřikne, že umí číst staré texty a rád luští hádanky, má o zábavu postaráno. Tentokrát jsem byla vyzvána, abych se vydala po stopách Františka Nováka.

Už samotné příjmení je značným handicapem, Nováků v tuto chvíli u nás žije skoro 70 tisíc. A informace o Františkovy byly více než kusé. Vědělo se, že se narodil asi roku 1905. Z rodných listů jeho potomků se upřesnilo, že ve Vídni. Ach jo, to bude něco, pomyslela jsem si. Jenže, těžko říci či naštěstí, či naneštěstí, František byl odložené dítě. A ve vídeňské zemské porodnici jsem už pro vlastní rodokmen cosi hledala. Trochu koukání do rejstříků, trochu listování, protože ve velkých městech nebylo počátkem 20. století zvykem křtít mimina ihned. V extrémních případech se datum narození a křtu mohly lišit až o 4 týdny. Avšak, vraťme se k Františkovi. Zkrátka, narodil se 21.9.1905 svobodné matce Františce Novákové, která o sobě příliš informací neudala. Ale byl tu datum jejího narození - 10.8.1873. Od žijících příbuzných se pak podařilo zjistit o Františkovi ještě další informace. Některé bude třeba trochu ověřit, ale jisté je, že se František třikrát oženil.

Poprvé to bylo 6.10.1928 v Hradci Králové. Šťastnou nevěstou byla Marie Ptáková, narozená 13.5.1910 z Blešna. František se s ní seznámil, když v Hradci pobýval na vojně. Narodila se jim dcera Drahuše či Drahomíra. Marie za podezřelých okolností umírá r. 1933. Podezřelé úmrtí se vyšetřovalo a Františkova dcera zůstala v péči babičky.

Poté se seznámil s Marií Blažkovou, s kterou se oženil na podzim 1937. V té době je však již na světě půlroční syn František. Rodina má opět smůlu, po válce umírá i druhá manželka.

V r. 1947 se František oženil potřetí s vdovou Annou Čejchanovou. Vyženil syna Mirka. Dcera, narozená r. 1848, umírá. Dcera narozená r. 1951 se dožije dospělosti a založí rodinu.

František žije v Hradci Králové, kde r. 1979 také zemře.

Životní osudy Františka v dospělosti tedy jakž takž známe. Ale jaké bylo jeho dětství? A kdo byla jeho matka a co se s ní stalo?

Rodinné legendy praví, že byl z Vídně dán na vychování do obce Zálesí-Slavíkov na Vysočině. Prý tam měl domovské právo. Nu, možná ano, ale při pátrání v matrice se zde v inkriminované době, tj. v letech 1870 až 1875, žádná Františka Nováková nenarodila.

Potom prý byl dán do učení na pekaře ke svému strýci do Jindřichova Hradce. Tolik rodinné anály. A co teď s tím? Hledat Nováka v Jindřichově Hradci, to bude jako hledat jehlu v kupce sena. Ale dobře, hledáme pekaře Nováka. Těch tu snad tolik nebude. Do učení mohl jít František ve svých asi 14 letech, tedy kolem roku 1920. V roce 1921 proběhlo sčítání lidu. A v Jindřichově Hradci v Klášterecké ulici mají dům, který se jmenuje "U Nováků". Byla tu prý pekárna. Risk je prý zisk. Zkusila jsem tedy jít touto cestou. A ejhle! Sčítání lidu přineslo nějaké informace. V domě 75/II tehdy opravdu žil pekař František Novák s rodinou. Sčítací arch uváděl několik informací:

František Novák, mistr pekařský, se narodil 11.10.1875 v obci Habry na Vysočině. V Jindřichově Hradci pobýval od r. 1907. Jeho manželka Ludmila se narodila 16.9.1872 prý pocházela z Neumětel. V Jindřichově Hradci pobývala od r. 1900. Moment? Manželé a různě dlouhá doba pobytu? To bude nějaké divné! Na sčítacím archu byli dále uvedeni synové Václav, narozený 28.9.1902, pekařský tovaryš, s domovským právem v obci Modletín na Vysočině, a František, narozený 10.2.1908, student gymnázia. Moudrá jsem z toho nebyla. Navíc, po učni Františku Novákovi, narozeném r. 1905 ve Vídni, ani stopy.

Vše se nám to motá v kraji kolem Chotěboře, ale v nějakých moc širokých kruzích. Dobře, zkusme nejprve ještě sčítací archy let 1910 a 1900, když už jsou k dispozici.

Trochu už vím, že se sčítacím archům nemá stoprocentně věřit. S rokem 1910 je to skoro hra - Najdi co nejvíc rozdílů. Jako nejdůležitější informace se jeví, že dům čp. 75/II patří Ludmile Novákové. Kapku neobvyklé, že? Mistr pekař František se podle údajů sčítání 1910 narodil v Habrech r. 1875, ale prý 4. října. Ludmila pro změnu 12. července 1872. Vyberte si. Ale přibližně ta data asi sedět budou. Ve společné domácnosti pekařského mistra pak žijí nevlastní synové Alois, narozený 7.3.1901, který má domovské právo ve Slavíkově, Václav, narozený 23.9.1902, s domovským právem tamtéž a vlastní syn František, narozený 9.2.1908. To by ukazovalo na to, že si František Novák vzal Ludmilu někdy v r. 1907 a její děti adoptoval. Ale jak do toho zapadá ten Slavíkov? Náš pekařský mistr se přece narodil v Habrech. Ale radši si to půjdu ověřit. Jen rychle mrknu na sčítání lidu z r. 1900. Nic, žádní Nováci tu nejsou, v domě 75/II byla holičská oficírna.

Dobře, půjdeme se tedy podívat nejprve na to, zda se nějaký František Novák vůbec v Habrech narodil. Nováci se nějak překvapivě v matrikách rádi schovávají. Kupodivu se mistra pekařského podařilo najít, sice s maličko jiným datem, ale je to on. V Habrech čp. 186 se manželům Josefu Novákovi, který se živil jako truhlář a jehož rodiče byli Vít Novák a Thekla příjmením snad Klamová, a Marii, dceři Františka Pokorného a Františky Krajíčkové, narodil 1. října 1875 syn František Josef. Tečka. Pro jistotu jsem prolistovala matriku, zda František neměl náhodou sestru Františku. Neměl. Františka Nováková jako by nechtěla být odhalena.

Tak hupky dupky zpět do Jindřichova Hradce, podívat se na křestní záznam toho vlastního syna. Třeba se mi zde rozsvítí. Po krátké chvíli (ještě, že je Jindřichův Hradec opravdu dobře zdigitalizován) se dozvím, že František Josef Novák (jméno očividně dostal po tatínkovi) se narodil 10.2.1908 manželům Františku Novákovi a Ludmile Tomášková z Neumětel. Nové informace se týkají hlavně Ludmilina původu. Poznamenávám si je, ale zatím je nepotřebuji. Pečlivý farář však na okraj listu připojil tři data. Narození otce, souhlasí, narození matky Ludmily - 13.7.1871, je jiné, z nějakého důvodu vedle mladšího manžela trochu ubírala z věku. Poslední a důležité datum se týká jejich sňatku: 1.10.1907. Hádala jsem tedy dobře. Poslední poznámka pak udává, že se tento právě křtěný František oženil 13.11.1932 s Boženou Šiplovou z Kunžaku. Jeho potomci budou v Jindřichově Hradci žít patrně dodnes.

Vypadá to tedy, že se již blíží strhující finále. Honem, honem, listuji záznamy sňatků. A tady přijde obrovské překvapení! Matriční záznam suše konstatuje, že 1. října 1907 vstoupil do stavu manželského František Novák, narozený ve vesnici Habry čp. 17, svobodný (všechny náležitosti souhlasí) s Ludmilou Tomáškovou (všechny náležitosti souhlasí), vdovou po pekaři Aloisi Novákovi z Jindřichova Hradce 205/II! František tedy Aloise a Václava neadoptoval. Měli stejné příjmení. Nakolik však byli příbuzní? To bude další část pátrání.

Podívejme se tedy teď pro úplnost na Aloise Nováka, také pekaře. Alois zemřel v r. 1904. To naštěstí odhaluje poznámka u oddacího protokolu Františka a Ludmily. Podíváme se tedy na úmrtní matriční záznam. Je vedený velice pečlivě. Na to, že úmrtní oznámení bývají obvykle hodně kusá, je tento přímo fontánou informací. Dozvíme se tedy, že pekař Alois Novák, bydlištěm Jindřichův Hradec 205/II, zemřel 11. listopadu 1904 náhle, a tudíž nezaopatřen svátostmi, na srdeční vadu. Tento Alois byl synem Vincence a Antonie Novákových. Antonie pocházela z Modletína a za svobodna se jmenovala Vosenská. Alois se narodil 23.4.1870, s Ludmilou byl oddán 1.8.1899. Ověřuji si, že jeho synové Alois a Václav se v Jindřichově Hradci nenarodili. Vztah ke Slavíkovu, kam vedou stopy našeho Františka Nováka, bude mít tedy nejspíše Alois.

Je tedy čas jít se podívat do matrik obcí Slavíkov-Zálesí a Modletín na chotěbořsku. To není žádný med, z mnoha matričních knih, které by teoreticky měly existovat, jsou dostupné jen některé. Ale Aloise jsem s to spolehlivě identifikovat.
Narodil se 23.4.1870 v Modletíně čp. 10 Vincenci Novákovi, synu již zesnulého Josefa Nováka ze Zálesí čp. 1, a Antonii, dceři Jana Vosenského. A co víc, Alois měl nejméně dva sourozence. V témž domě se již roku 1867 narodil Bohumil a v čp. 5 1876 František, o němž je poznamenáno, že zemřel r. 1880 v Habrech. Všichni stejným rodičům, jak jinak. Rodina tedy migrovala po chotěbořsku. A někde na cestách se patrně narodila i dcera Františka. Nevím zatím sice, kde, ale vím, že ano. Jak?

Ten poslední trumf si schovávám přirozeně na konec. V databázi pohřbů v USA totiž existuje záznam, že 20. února 1968 byla na hřbitově Resurrection (tj. Vzkříšení) v Illinois, pohřbena Františka Nováková, zesnulá 18. února 1968 ve věku 94 let, svobodná, bílá hospodyně, pocházející z neznámého místa v Čechách, dcera Vincenta Nováka a Antonie Vosenské. Tato Františka musela být sestrou pekaře Aloise. V tom případě by se František Novák učil pekařem u svého nevlastního strýce. Zda je mezi Aloisem a Františkem z Habrů nějaký stupeň příbuzenství, ukáže čas. Tato Františka byla s téměř absolutní jistotou matkou Františka Nováka, protože jediné, co se o ní vědělo a co také souhlasilo, bylo ono datum narození.



Kam dál