Nehoupej se na té židli, prosím!

26. června 2018 v 19:10 | Darina |  Srdce mušketýra
Povzdechla si mušketýrova panička, že je pes náladový a snad že jsou i nějaké náznaky problémového jednání, konkrétně vrčení na cizí lidi. Šli jsme tedy tu náladovost otestovat.

Ve chvíli, kdy jsem si mušketýra vzala toho dne do parády, byl unavený dlouho ranní procházkou natolik, že mi ihned na počátku cesty nabídl chůzi na prověšeném vodítku. Šel zcela úžasně a také se dozvěděl, že úžasný je. Putovali jsme parkem a trochu jsme si hráli. Ale intenzitu hry jsem nechávala na něm (pokud mi nabídne míček, ale neudělá své krásné Kuk!, není ještě připraven k práci). Proto běhal jen tolik, kolik sám chtěl, ale přece jen trochu ano. Potřebovala jsem ho cíleně dostat na onom teoretickém stresovém kopečku malinko výše, protože jsem měla v plánu rozšířit trochu jeho zónu komfortu.

Jeli jsme pak tramvají (to je sice super, ale náhubek super není, ale toleruje ho), chvíli jsme si ještě hráli před prací a potom jsme šli dovnitř. Tentokrát do prostředí, které neznal, i když mi dal najevo, že si pamatuje cestu jinam, kde už byl. Rozšíření obzorů a nové prostory vzal s objevitelským nadšením, ale nikoli přehnaným. Chvíli jsme čekali na lavičce na chodbě a mušketýr se dokázal krásně zklidnit (máme na to povel, aby poznal, že se nějakou dobu nebude nic dít).

Pak se objevila paní sekretářka, a než jsem se vůbec stačila zeptat (návštěvu jsem sice předdomluvila, ale stejně), zda nebude vadit pes, s nadšením se na něj vrhla. Úplně cizí osoba, kterou nikdy předtím neviděl, kterou neznám pořádně ani já, takže nemohu předvídat její reakce. Mušketýr zazářil a s mušketýřím šarmem se nechal hladit a drbat a s radostí vychlemtal misku vody. Pak si trošku prošel prostředí, kde jsme měli být a blaženě se svalil na koberec. Koberec (zátěžový), to bylo něco, krásné poleženíčko! Když přicházeli ostatní, prohlédl si je, s tím, s kým se znal, se přivítal a zase sebou plácl na zem. Polovinu té nucené doby prospal. Druhou prodřímal.

Náznaky čehosi se objevily dvakrát. Poprvé, když se na chodbě za dveřmi ozval hluk (z vedlejší místnosti vyšlo hodně studentů a nebyli nejtišší). Obešlo se to trojím štěknutím a okamžitým uklidněním poté, co jsem mu dala najevo, že ano, že to vím (a děkuji) a že už se o to dál starat nemusí. Podruhé se ozvalo malilinké tichounké zavrčení, když se kolega vedle mne začal houpat na židli. To byl zcela nový pohyb a Portík dal jen najevo, že ho to vyvádí z konceptu. Opět, stačilo jen říct, že je to v pořádku - a bylo. Onen kolega byl vystresovaný víc, než pes. Nečekal, že mušketýr bude mít připomínky ohledně bontonu (na židli se už dál nehoupal) a z trochu příliš upřeného pohledu bylo jasné, že se trochu bojí. Jenže je to veliký a silný chlap a tohle by na sebe nikdy nepráskl. Psovi ale nevadil on, ale ten pohyb. Protože vzápětí, aniž bych ho musela přesouvat za svou židli, se natáhl a již ničím nerušen opět usnul. Na svém místě zůstal dokonce i v době, kdy jsem se musela přesunout já jinam a cosi prezentovat. Vůbec to neřešil, prostě spal. Zkrátka choval se se vší psí elegancí a etiketou. Náhodný příchozí by si nevšiml, že je v místnosti o jednoho chlupatého čtyřnožce víc.

Když jsme odcházeli, kolegu, který psy nemusí, ignoroval (zcela správně, protože se učíme, že se o jiné nemá starat, pokud oni ignorují jeho). Naopak, nechal se slastně drbat od jiného kolegy, který má pro psy slabost. Viděl ho také poprvé v životě, ale usoudil, že drbání není nikdy dost. Jako odměnu si pak detekoval u tohoto člověka schovanou skořici a užíval si obdiv a slávu.

Co říci? Zvládl to na jedničku, přesto, že jsem se snažila, abychom to vše absolvovali v situaci, kdy je unavený (mám vyzkoušeno, že při jeho únavě se případné potíže projeví dříve). Jenže… z mého hlediska se neprojevilo nic. Odváděla jsem nadšeného psa, který se stihl hodinku prospat a který si užil kupu pozornosti a ujišťování, jaký je frajer. Problémy nejsou, tedy nic neřešíme. A jako oprávce mravů je Portík k nezaplacení!
 

Výchovné

11. června 2018 v 21:57 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

V poslední době jsem musel absolvovat nějaké výchovné "pohovory". Zkrátka někdy se mi stane, že nejsem úplně super pes. Vlastně to nejsou pohovory. Jen, když provedu něco, co ale vážně nesmím, tak na nějakou dobu o něco hezkého přijdu. Třeba o hru. Nebo o míček. Nebo o pozornost trenérky.

Nu, teď nedávno jsme byli venku. A tam vám byl takový přidrzlý psí dorostenec. Měl strašně vysoké sebevědomí (prý jsem se ve věku 10 měsíců choval stejně nesnesitelně, to si ale nedovedu představit). Nejdřív se se mnou trochu přečůrával. To mne bavilo. Ale pak se mi pokusil sebrat míček. Zavrčel jsem na něj třikrát, že to tedy ne, protože míček je moje odměna za práci. A já jsem pracoval, tak jsem si ho zasloužil! Ten drzoun na zavrčení nereagoval a zkusil to znovu. Tak jsem po něm výchovně vystartoval. Jenže už jsem byl ve stresu a nebyl jsem prý právě jemný. Chtěl jsem ho ťafnout do toho jeho drzého ucha! Ale tady už zasáhla trenérka. Ne kvůli tomu, že jsem vychovával, ale že jsem byl už v příliš velkém stresu a nekontroloval jsem se. Situaci pak řešili vůdci smečky. Ten mladý drzoun šel na vodítko (dobře mu tak). Já ale šel na vodítko také a měl jsem klidový režim. Aby mi prý klesla úroveň stresu. A jablko, tedy vlastně míček, sváru, si vzala trenérka. Zklidnil jsem se rychle, protože jsem proti tomu mladému nic neměl, vážně mne jen štvalo to, že se choval proti pravidlům psí etikety. On taky neprotestoval, věděl, že přestřelil. Rozešli jsme se tedy v pohodě a já pak už byl schopný i pracovat.

Dnes jsem také trochu přestřelil. Bylo to v zápalu hry. Zkrátka jsem nedočkavě chňapl po míčku, který trenérka měla v ruce. Ne, nezranil jsem ji, na to jsem moc opatrný. Jen jsem byl zkrátka moc nedočkavý. Měl jsem tedy poté zase výchovné uklidňování. Dostal jsem pak šanci zopakovat poslední chování a nabídnout to správné. Správné chování jsem měl šanci nabídnout v ten den ještě jednou. Zaujal mne nějaký pach. Byl ohromně zajímavý a já stál u toho stromu a nechtěl jsem odejít. Trenérka zkrátka šla a pak na mne zavolala. Sebral jsem svůj tenisák a běžel. Jo!!! Trenérka věděla, že to bylo těžké a tak jsem dostal jakcpot (to je celá hrst dobrot).

Ale abych nebyl tím vychovávaným jen já. Když chodíme z parku domů, v ulici před zemědělským muzeem vždycky trénujeme chůzi u nohy. Je to klidná ulice, skoro nic tu nejezdí a jsou tu široké chodníky. Došli jsme už skoro na roh - a nic. Posadil jsem se tedy na ten chodník s němou výčitkou: "To dnes netrénujeme? To mi přece nemůžeš udělat, já se na to těším!" Je to pro mne příležitost vydělat si hrst dobrot a není to tak těžké. Už to dokážu vydržet nějakých 30 kroků šlapat na krásně prověšeném vodítku a nepředbíhat. Trenérka se rozesmála. Problém byl ne v tom, že by mi chtěla odepřít výcvik. Jen zkrátka neměla u sebe igeliťák, do kterého bych mohl uklidit svůj uslintaný tenisák. Došli jsme tedy na roh ke stojanu se sáčky a pak už jsme mohli trénovat.

Trenérka o tom prý pak mluvila s mou paničkou. Té jsem totiž už tohle chování nabídl také. Jenže panička je zvyklá, že ji vláčím na flexině a tak mou gentlemanskou nabídku na chůzi u nohy vyhodnotila, že prý jsem se jako zbláznil. Trenérka jí vysvětlila, že jsem se vůbec nezbláznil, že jen toužím po svém přísunu pamlsků (a přirozeně také po tom dělat věci správně, protože prý slušně vychovaní psi u nohy chodit umějí). Vypadá to tedy, že budu mít zlaté časy, protože jestli mne za to začne odměňovat i panička, budu mít pamlsky častěji.

Jak vidíte, vychováváme se všichni navzájem, abychom si lépe rozuměli.

Váš Portos

Hlupáci

29. května 2018 v 21:23 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

Počasí je skoro letní, dny se dlouží a já si užívám vycházek v parku. Někdy je to vedro otravné, protože se strašně rychle zahřívám a musím potom čekat na vodu. U fontánek jsou fronty a z misek a kyblíků mne pít nebaví, já raději z kohoutku, cáká to a je to větší legrace.

Také je venku víc různých lidí, které si mohu zkoušet ochočit. U cizinců to jde zpravidla líp, jsou přátelštější a já mám rád melodii angličtiny.

I když… dneska jsem si naběhl. Šel jsem po svém zvyku nabízet svůj tenisák - trenérka tomu říká, že "otravuju". Nejdřív jsme potkali skupinu děvčat, tam jsem sice míček vzorně nabídl, ale nějak se stalo, že skončil u trenérky (ona zkrátka ty zdroje opravdu umí kontrolovat) a tak jsem za hození cvičil. Líbilo se mi to, protože mne hladily a vůbec mi dávaly najevo, jak jsem šikovný. Říkaly to sice nějak jinak, ale slůvku Super! rozumím. Tak jsem si s nimi užil pár prima minut. Trenérka mi to pak přeložila, že prý jsem dobře vycvičený. A to jsme jim ukázali jen pár základních triků z dogdancingu. To mne ještě neviděly čuchat a hledat! Jen mi připadalo trochu divné, jak mne vyzývaly ke hře. Nevadilo mi, že byly hlučné, tak asi vy dvounožci štěkáte. Tedy, ono to zní spíš jako hýkání. Ale nakláněly se nade mne a strašně máchaly rukama. To se mi tak úplně nelíbilo. Ale asi neznají psí etiketu, proto jsem jim to odpustil. Vždyť mne konec konců obdivovaly. A já jsem si mohl ustoupit do bezpečné vzdálenosti, když už se mi to nelíbilo. Navíc jsme šli dál dřív, než by se mi to přestalo líbit doopravdy.

Šli jsme tedy dál a já to zkusil u mladíka, který mi připadal sympatický. Byl to taky cizinec. Byl ochoten se se mnou o míček dokonce přetahovat, jenže byl strašně silný a z čelistí mi ho vypáčil. Jo, hodil mi ho pak a já aportoval. Ale nelíbilo se mi to, protože to bolelo. Trenérka mu něco říkala, a když jsem mu zkusil nabídnout míček podruhé, daleko váhavěji, protože se ve mně svářila touha po aportu s tím, že to bolelo (a já mám práh bolesti hodně vysoko a malichernosti neřeším), trenérka hru rázně ukončila. Ne, ten tón nebyl naštvaný, ale vlastně mne vysvobodil z dilematu, co dělat. Najednou to bylo jasné, že zkrátka jdeme a že Není hra! To je věc, kterou slýchám, když nedodržuji pravidla, ale tentokrát byla jasně určena tomu člověku. To on hrál mimo pravidla. V takovém případě hra opravdu končí. Chápal jsem to, protože pravidla hry platí pro každého.

Na konci procházky jsme potkali holčičku s Jack Russell teriérem. Pejsek byl pohodový, holčička také a slušné se zeptala, zda si mne smí pohladit. Trenérka se jen mrkla, jakou mám náladu, a pak jí to povolila. Holčička mne hladila hezky, lehce, nebylo žádné mačkání, hýkání nebo doteky na citlivých částech. Byli jsme spokojení oba.

A tak vám, dvounožci, chci jen říci, pokud už máte potřebu kontaktu s cizími psy, respektujte prosím to, co vám říkají jejich páníci, trenéři nebo psovodi. Oni svého chlupáče znají nejlíp, vědí, co zvládne a co nemá rád, mají nastavená pravidla hry a komunikace. Dokážou také odečíst naši psí náladu. Pokud se budete chovat jako hlupáci, mohlo by se vám stát, že utržíte nějaký ten výchovný kousanec. Čímž způsobíte problémy (a možný šok) sobě, psovi i jeho pánovi. Nebojte, já výchovné kousance nerozdávám, nemusím. Ale nechtějte zažít, když se naštve moje trenérka!

Pac, váš Portos
 


Zkouška psí dospělosti?

24. května 2018 v 21:27 | Darina |  Srdce mušketýra
Semestr se chýlí ke konci a máme tu zápočtový týden. Tedy období, kdy bych mohla v práci přespávat. Do toho se nějak schumelilo, že se do víru zápočtového šílenství vrhl Portík po čumáku se mnou. Zkrátka tentokrát u toho být musel.

V poledne jsem si ho vyzvedla od paničky a šli jsme se trochu utahat do parku. Slunce pálilo a bylo dusno. Mušketýr dával najevo únavu. Znamenalo to, že ráno měl hodně fyzické aktivity. Ono se to nezdá, ale pokud umíte číst konkrétního psa, napráská toho na svého páníka docela dost. Přizpůsobila jsem tedy naši aktivitu tomuto poznatku a šli jsme pomalu, hodně odpočívali, hodně pili. Víc než jindy jsem respektovala mušketýří signály, že je připraven k akci či že chce odpočívat. O obé si umí jasně a jednoznačně říct a je spokojený, když si rozumíme.

O trochu pomaleji než obvykle jsme prošli parkem a počkali na tramvaj. Jůůů, my někam jedem? No to je bájo! To jsem vyčetla z jeho pohledu. Když pochopil, že to někam, je ke mně do práce, těšil se ještě více, protože moje pracoviště považuje za jedno velké hřiště, kde se děje spousta zajímavého a kde jsou samí báječní lidé.

Pravda, trochu ho rozladilo, že ve všech stojanech před školou stála kola. Za piškot totiž strašně rád probíhá stojanem jako tunelem. Neví, že je to vlastně cvičení koordinace tlapek, ale miluje to. Tak jsme se alespoň rychle proběhli v parčíku. Zkusil, zda by si tu někoho neochočil, ale protože pánem míčku jsem já, nějak to nevyšlo. Když už ti cizí lidé pochopili, že jim dává míček, aby mu ho mohli hodit, způsobila jsem nějak, že byl míček najednou u mne a hození se sice konalo, ale za práci.

Mušketýr se poté ocitl v prostředí, kde bylo poměrně dost cizích lidí. Část si ho nevšímala (měli svou práci a navíc byli požádáni si ho nevšímat), další část různě chodila z místnosti a do místnosti, sedala si, přecházela ke mně hodně blízko a zase vstávala a odcházela. Šrumec to byl pořádný. Neděl se přirozeně samoúčelně, šlo o to, že si někteří studenti přišli pro zápis do indexu, jiní byli zkoušeni a přišli si popovídat o otázkách, na které se připravili. Mezi dalšími jsem se pohybovala já, potřebovala jsem totiž vidět, jaké pokroky udělali ve svých programech.

Z toho, co mi o mušketýrově chování sdělila jeho panička, jsem vyhodnotila jako pro psa nejobtížnější situaci, kdy se budou cizí lidé přibližovat ke mně. Paničku prý někdy "hlídá".

Jenže nedošlo k žádnému zádrhelu. Pokud jsem chodila po místnosti, mušketýr nejprve sledoval, co dělám, pak si vybral místo, které se mu líbilo a lehl si. Nijak zoufale nesledoval, co se děje, dokud jsem měla popocházení, ležel a neřešil to. Když jsem začala zkoušet a lidé chodili za mnou, přemístil se a natáhl se vedle mne, aby mne měl na dosah. A dokonce blaženě usnul. Když jsem vyšla z místnosti, následoval mne (ale to, že se mnou chodí takřka i na WC tak prostě je), opět v tom však nebyla žádná křeč, jen nechtěl zůstat v prostoru plném cizích lidí sám.

Když největší šrumec opadl, nechal se dokonce přemluvit, že si začucháme - a tentokrát jsme opravdu využili i figuranty z řad dobrovolníků. Podařilo se mi dík tomu mušketýrovi velice rychle vysvětlit, jak funguje hledání pachového vzorku a člověka (tedy disciplínu v noseworku důvěrně zvanou "ruce"). V klidu pochopil, co po něm požaduji a pak mi předvedl, že čtyři ruce dá také hned. Dokonce na mne mrkl, že prý to bylo jednoduché. Ale míček si za to zasloužil.

Zkrátka, v době maturit a zkoušek složil Portos svou socializační maturitu. Neobjevil se ani náznak problémového chování, žádné vrčení, štěkání, žádné obavy z holí, berlí, deštníků ani jiných věcí.

Ja ko bonus ještě téměř vzorně šlapal na vodítku (žádné tahání ani smýkání se nekonalo, vodítko bylo ve třech čtvrtinách naší dnešní pouti prověšené), jel předpisově tramvají a vůbec se choval jako ideální pes. Doufám, že mu to vydrží!

Strašidlo

24. května 2018 v 20:55 | Darina |  Srdce mušketýra
Po dlouhé době sucha začalo konečně pršet. Vyrazili jsme ven, déšť nedéšť. Toho dne jsme zmokli snad čtyřikrát, ale nevadilo nám to. Mušketýr jen setřásl vodu z kožichu, já jsem bundu mohla ždímat. Ale užili jsme si to. Snad kromě…

…velkého Portíkova leknutí na počátku.

V tu chvíli zrovna pět minut nepršelo. Kráčeli jsme rychle ulicí do parku. Portík se těšil na obvyklou dávku radovánek, já si všímala spíše psa, než okolí. Když v tom najednou… na chodníku u jedněch domovních dveří leželo něco, co tam nepatřilo. Mušketýr se zarazil, protože má potřebu zkoumat vše, co je jinak. Co kdyby to bylo něco nepatřičného? Tentokrát ano. Ten balík se pohnul!

Bezdomovec, blesklo mi hlavou. Mušketýr se naježil a zaštěkal. Co se má co balík povalovat na jeho vytoužené cestě do parku? A hlavně, co se má co balík hýbat? To je divné, ohrožující, nebezpečné! Portík se přepnul do hlídacího modu. Nakonec se ukázalo, že to bezdomovec není. Byl to mládenec, který vyběhl z domu chráněn před deštěm obrovským khaki pončem. Entuziasticky za sebou zabouchl dveře, v nichž mu nehlídaná část ponča uvízla. Udělal krok a přibouchnuté pončo ho strhlo k zemi. A těsně poté jsme se na scéně objevili my.

Zoufalému mládenci, který se snažil pončo vyprostit, jsem pomoci nemohla. Jednak jsem držela podezřívavého mušketýra, který řešil to, že se ten člověk chová divně, jednak, když mi došlo, co se stalo, jsem se tiše prohýbala smíchy. Pončo bylo tvrdošíjné a dveře držely. Mládenec se tedy snažil je posunout aspoň tak, aby dosáhl na zvonky a mohl si zazvonit o pomoc. Evidentně se mu to podařilo. Když jsme se za dvě hodiny zmoklí a utahaní vraceli, strašidelný balík už na ulici nebyl.

Nic

8. května 2018 v 19:11 | Darina |  Srdce mušketýra
Konec delší doby volna. Sešli jsme se - unavený pes a unavená trenérka. Co tedy budeme dělat? Jasně - NIC. Jenže, vysvětlete psovi (nebo i dítěti), co to znamená: nedělej NIC. Je to trochu nesmysl a protimluv. I když zdánlivě neděláme NIC, něco přece. Proto jsme to NIC šli dnes trénovat.

Moje část byla ta lepší. Došli jsme do parku na louku a já jsem si lehla. Jedním okem jsem pozorovala nebe, vítr v korunách stromů, ptáky. Jedním uchem jsem sledovala okolní cvrkot, protože jsme tu zdaleka nebyli sami. Druhé oko i ucho patřilo mušketýrovi. Protože bylo třeba mu vysvětlit, co se - v případě, že neděláme NIC - dělat smí a co ne.

Protože jsme trénovali, bylo mou odpovědností i to, kam se na tu louku umístíme. Vybrala jsem tak, aby měl Portík přehled o veškerém dění. Učeně řečeno, aby byla uspokojena jeho potřeba kontroly. Už máme natrénováno, že podívat se smí na všechno, co ho zajímá. Ale pokud ho něco znepokojí, stačí náznak a řešení je v kompetenci lidského člena týmu. Také máme natrénováno, že samostatná psí řešení nejsou to pravé ořechové. Že je vždycky bezpečnější "nechat si je schválit". Neschválená řešení totiž většinou k cíli vůbec nevedou, nebo se značnou oklikou a prací. A chytrý pes se přece nebude dřít zbytečně, to dá rozum! (I ten psí.)

Příklad: Portík si chce jít očichat zajímavě vonící kus trávníku. Pokud mnou bude k trávníku smýkat, skončí to tím, že odejdeme pryč (pořád mám větší sílu). Pokud místo přetahování se mnou nabídne sed, má daleko větší šanci, že po splnění tohoto či dalšího jednoduchého úkolu dostane očichání trávníku jako odměnu. Vzhledem k tomu, že má tuto věc x-krát ověřenou, je jasné, jaké jednání mi nabídne přednostně. Přirozeně jsou i chvilky, kdy ten trávník voní tak moc, že se zkrátka neudrží - a výsledkem je, že jdeme pryč.

Teď tedy bylo zadání, že trenérka leží v trávě, je v pohodě, v klidu a užívá si to. Není tedy třeba NIC řešit a je možno přejít do modu, kterému říkáme, že odpočíváme. Chtít po mušketýrovi, aby tam na tom trávníku usnul, by bylo příliš. Na to byl kolem příliš velký cvrkot. Ale klidně ležel a monitoroval prostředí - nasával pachy, díval se a poslouchal. Byl na volno, aby si mohl najít optimální vzdálenost, která mu vyhovovala. Bylo to na necelou délku mé paže, protože v některých okamžicích nicnedělání se mu líbilo jemné hlazení po pleci či po tlapách (i to bylo záměrné, trénujeme, že dotyky jsou fajn a nejsou nebezpečné, abychom zas nežrali veterináře).

Ležel tedy klidně, ne sice zcela uvolněně, ale nehlídal v tom smyslu, že by přebíral iniciativu za situaci. Byl si vědom toho, že vím, co dělá a že kdyby se něco dělo, budu to řešit. Nechal mne tedy užít si mraky, ptáky a koruny stromů do sytosti. Vydrželi jsme nedělat NIC celou půlhodinu. Na závěr jsem vstala a trochu jsme si akčně pohráli. To bylo důležité, protože akční hra fungovala jako velká odměna.

Tady se sice mušketýr neudržel a jednou v zápalu boje skočil přes záhon za cizím psem, který ho zajímal. Sice se ihned vrátil, ale byla to konfliktní situace. Jasně, že jsme ji vnímali rozdílně. Já byla naštvaná kvůli tomu skoku přes záhon (plůtek je normálně tabu), Portos to viděl spíš tak, že nezastavil na přivolání a metelil si za svým. Navíc, je typ psa, který řeší nepohodu svých člověků, proto, dokud cítil mé naštvání, zabrzdil asi 3 m ode mne a nekoukal se na mne. Nevadí, i na to máme rituál. Potřebujeme na to pár desítek sekund - já vypustím páru a uklidním se, on vypustí páru, ví, že mu hlavu neutrhnu. Když jsem v klidu, tak už funguje přivolání a gesto a slovo, které značí, že je to mezi námi v pohodě. A pokračujeme dál.

Když tedy shrnu naše NICnedělání - bylo úspěšné. Posílili jsme variantu, že v případě, že hra nemůže být z nějakého důvodu hned, je na místě lehnout si, kontrolovat prostor, ale neřešit ho a pěkně v klidu počkat, až hra přijde.

Osvěta

4. května 2018 v 16:20 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac člověci,

Stále víc si uvědomuji, že jsem už dospělý pes a občas se podle toho i chovám. Prý jsem četl příručky o výcviku a tréninku. Nevím, protože nevím, co je to číst po člověčím způsobu. To umím jen nosem - a báječně! Ale vy, člověci, to děláte nějak jinak, protože tu spoustu krásných pachů a vůní ignorujete. Chápu však, že strategie učení, které fungují na mne, fungují i na vás.

To je důvod, proč teď, když je hezky a v parku vás přibylo, pobíhám se svým oslintaným tenisákem a takzvaně otravuju. Je to jednoduché. Já nabídnu člověkovi svůj tenisák. Chci hodit nebo kopnout. Pak udělám předpisový Kuk! Na 80 % to zabere. Ale někteří z vás se učí pomaleji. Nechápou to. Jenže já jsem opravdu hodně vytrvalý pes.

Jenže… v poslední době mám pocit, že do toho nějak vstupuje trenérka. Většinou se s těmi lidmi začne bavit. Asi o mně. To úplně nepoznám, nemám tak širokou zásobu zvuků, s kterými bych měl asociované nějaké jednání, ale podle intonace vím, že je to spíš pobavené. Rozhodně se na mne nezlobí a nezlobí se ani ti člověci, které chci naučit, aby mi hodili tenisák.

Hodně často to končí tak, že se můj míč nějak octne u trenérky (zkrátka to umí zařídit, protože umí zařídit všechny důležité věci) a pak cvičím a mám tenisák za odměnu buď od n, nebo od těch, které jsem si chtěl cvičit já. Poznali jsme tak už spoustu sympatických dvounožců.

Hodně se mi líbila smečka lidských štěňat, která moc obdivovala, co umím. A hlavně - uměli házet strašně daleko! To jsem si tedy užil superrychlý běh za míčkem a byl jsem moc šťastný. Ukazoval jsem jim, jak umím čuchat a oni se prý hodně ptali, jak mne to trenérka naučila, jak se to dělá a proč a co všechno umím hledat.

Prima byly také dvě člověčí holky (prý se říká dívky). Z věcí jedné jsem cítil, že má také psa, proto jsem se šel kamarádit bez potíží. Také mne obdivovaly a jako odměnu za práci jsem si s nimi potom směl hrát. Trenérka si s nimi povídala. Občas na nás také volají cizinci něco, čemu nerozumím, ale zní to jako pochvala - super dog! Slovo super! znám, zazní, když něco udělám opravdu hezky.

Naposledy jsem se kamarádil také s dívkou. Ani mi nepřišlo divné, že před dvěma lety bych se jí bál. Měla koloběžku, helmu a housle. Samé divné věci, s kterými jsem si, když jsem byl malý, nevěděl rady, protože byly divné nebo vydávaly divné zvuky, které mne lekaly a mátly. Teď už jsem rozumný a prý socializovaný - tak jsem to neřešil. Ta dívka byla zvláštní. Povídala si s trenérkou a já jí nabízel tenisák. Ona to stále nechápala. Opravdu jsem se nadřel. Zkoušel jsem na ni i těžší kalibr, než pouhé nabízení, dělal jsem Kuk! a dokonce jsem předvedl i položení vedle ruky (do klína jsem jí tenisák hodit nemohl, seděla kapku nešikovně). Představte si, že to pořád nechápala. A já jsem místo toho dostal pár povelů na známé cviky, které mne baví. Potom najednou - pochopila! Jenže… asi je něco jinak, protože těsně před tím zaznělo od trenérky slovo, které také znám: Můžeš! Hned poté jsem se dočkal akce. Mám tedy trochu podezření, že trenérka nějak složitěji poveluje i komunikaci mezi mnou a jinými člověky. To mne sice uklidňuje a dává to mému světu řád. Nicméně já sám za sebe si umím říci dost jasně, co chci, a tak jsem potom s tou dívkou komunikoval opravdu velice výrazně. Šlo to dobře. Trenérka jí prý vysvětlovala, jak umím říct, když jsem připraven pracovat, a jak dávám najevo, že potřebuji ještě trochu času na vydýchání a soustředění - to všechno jsem dělal zcela ukázkově a bez přemýšlení, protože tohle jednání už mám hluboko pod svým chlupatým kožichem. Jasně, že jsem chtěl házet míček, ale rozumný pes si potřebuje udělat i pauzičku na vydýchání, jinak bych si přece další hod tolik neužil.

Po delší době jsem se dočkal i tréninku mezi více lidmi v místnosti, kde navíc byly nějaké věci, co se hýbaly a dělaly hluk. Ti člověci si dělali své - nějakou práci, kterou sice nechápu, ale asi je pro ně důležitá. Někteří u toho i jedli, ale já cizí potravu respektuji a dokonce jsem v přítomnosti cizí svačiny dokázal najít svůj piškot! Pokud si mne nevšímali, krásně jsem si nevšímal jich. Dostal jsem za to pochvalu, že už to krásně umím. Trenérka mezi nimi chodila, u některých se zastavovala hodně blízko a mluvili spolu, ale já to nijak neřešil, protože vím, že má situaci pod kontrolou a že jí nemusím hlídat či pomáhat. To by mi určitě řekla. Navíc jsem cítil, že je v pohodě, uvolněná, proto nebylo co řešit. Tak jsem většinu času někde polehával a žvýkal si míč, občas jsem se připomenul a dostal jsem nějaký úkol. Vlastně, když o tom přemýšlím, tak ti člověci to měli stejně. Aha! Moje trenérka tedy nějak trénuje i člověky! To je tedy objev!

Za tuhle lekci jsem dostal obrovskou pochvalu, moc dobré pamlsky a navíc - byl jsem v prostředí, kam chodím rád a jel jsem tramvají! Tomu všemu se prý říká osvěta. Možná proto, že slovo socializace se používá pro pesany. Ale mně to přijde úplně stejné - člověci se něco dozvídají a něco se učí.

Pac, váš Portos

Žižkové III nebo Hodanové?

28. dubna 2018 v 9:48 | Darina |  WLCZEK
Klíčovým momentem k nalezení Mikuláše byla právě ona maličká poznámka, že se také nazývá Hodan. A že jeho otec se pravděpodobně jmenoval Vojtěch. Odhad roku narození ze svatebního záznamu vyšel asi na 1765. Zatím totiž chybí i záznam Mikulášova úmrtí. Přežil svou manželku Barboru, která zemřela r. 1820 v Novém Dvoře. Je pravděpodobné, že zemřel mezi roky 1820 až 1827, ale není jasné, kde, pravděpodobně v rodině některé z provdaných dcer.

Jako první se podařilo najít svatební záznam Vojtěcha Žižky s Kateřinou Kašparovou, dcerou Matěje Kašpara, vulgo Hodana z Brodu z r. 1766. Jenže tento Vojtěch měl sice hromádku dětí, ale Mikuláš nikde. Následovalo tedy další listování matrikami a indexy. Nakonec to přišlo - 1.12.1865 je do matriky Zavlekova, pravděpodobně se zpožděním, dopsán křestní záznam Mikuláše Hodana, jehož otcem je Vojtěch a matkou Kateřina. Není vůbec řešeno, že v té době nebyli jeho rodiče ještě sezdáni, zkrátka, objevil se. Je možné spekulovat, jak to tenkrát bylo a zda opravdu nebyl Mikuláš křtěn až dodatečně a kdy a kde se tedy opravdu narodil. Další záhadou je, odkud pocházel jeho otec Vojtěch, který se do Brodu přiženil. Svatební záznam tvrdí, že jeho rodnou obcí je snad jakási Černá? A že Vojtěchův otec by se měl jmenovat Jan. Z dalších matričních dat je jasné, že Mikuláš z nějakého důvodu odchází r. 1814 z Brodu do Nového Dvora a žijí s rodinou Františka.

V této chvíli to vypadá, že jsem na konečné. Najít obec Černá, která se nikde v širokém dalekém okolí neobjevuje, bude spíš náhoda, než co víc. V okolí Nového Dvora, v Číhani, se příjmení Žižka vyskytuje často, otázkou je, zda je tu příbuzenství, nebo pouhá shoda jmen. Možná jednou odpovím i na tyto otázky.

Žižkové II

28. dubna 2018 v 9:23 | Darina |  WLCZEK
Dopátrat se původu Václava Žižky nebylo jednoduché. Rodina se pohybovala po širokém území. Nebyla to asi toulavá krev, spíš některé z jejích členů hnala dál a dál chudoba. Jak tedy pátrání dopadlo?

Václav pocházel z poměrně početné rodiny, měl 6 sourozenců. Rodina žila v Klatovech, ale i v rámci města se často harcovala z jednoho pronajatého bytu do jiného. Jeho otec se jmenoval Pavel (*1827), matka Kateřina Břečková (*1848) z blízkých Píhovic. I přes velký věkový rozdíl bylo asi manželství šťastné. Pavel na ženitbu dlouho čekal. Neměl to jednoduché. Narodil se totiž jako nemanželský, což byl v první polovině 19. století dost velký handicap. A po jeho smrti se Kateřina znovu neprovdala. Pavlovi se, jak už bylo řečeno, narodilo 7 dětí. Zdá se však, že dospělého věku se dožily pouze dvě: syn Václav (1876-1918) a dcera Božena (*1881). Osudy nejstarší Marie (*1874) a dalšího syna Emanuela (*1779) jsou neznámé, neobjevují se však ani ve sčítacích operátech té doby. Mladší Karel (1884) a Adolf Karel (1885) zemřeli jako miminka. Nejmladší Pavlova dcera Růžena (1889-1897) zemřela na zánět mozkových blan. Božena se r. 1900 provdala za Karla Kesmana. Měli nejméně 6 vlastních dětí: Annu Boženu (1901-1903), Václava I (1902-1903), Karla (1904), Václava II (1906-1926), Boženu Marii (1908) a Ottomara (1913). Navíc se po smrti Boženina bratra Václava Žižky stali poručníky jeho dětí. Jeho třetí manželka, Anna Hásová, neměla pravděpodobně zájem starat se o cizí děti, proto Václav, Božena a Karolína Žižkovy vyrůstali až do dospělosti u Kesmanových, jak dokládá sčítací operát z r. 1921.

Pátrání po rodišti Pavla Žižky bylo do značné míry historickou detektivkou. Zpočátku jsem věděla jen to, že jeho matka se jmenovala Josefa. To bylo na dohledání matričního záznamu trochu málo. Nejsdílnější byl nakonec záznam o Pavlově sňatku. Ten přidal informaci, že Josefa byla dcerou Mikuláše Žižky z Nových Dvorů. Nebylo to nic moc převratného, Nových Dvorů je na okrese a v blízkém okolí několik. Začala jsme těmi nejbližšími, tedy Novým Dvorem u Číhaně. Po Josefě ani Mikuláši Žižkových neexistovala žádná přímá zmínka. Avšak ejhle, nějací Žižkové tu byli. Konkrétně Vojtěch Žižka, který byl stejně starý jako Pavel. Podívala jsem se tedy na tuto rodinu blíže. Vojtěchovým otcem byl František, také z Nového Dvora. A jeho otcem byl Mikuláš. Bingo!

Znamenalo to tedy zpracovat celou rodinu Vojtěcha a Františka a pokusit se tudy dostat o generaci dál. František Žižka (1827) měl 6 dcer a jediného syna Vojtěcha. Nejstarší dcerou byla Marie (*1814). Z jejího věku jsem odhadla, kdy by se tak asi mohl František ženit. Ukázalo se, že to byl také rok 1814. A v jeho svatebním záznamu byla zmínka o tom, že se narodil v Brodu čp. 6. Také Brodů znám nepočítaně, tentokrát to však byl ten, který leží na silnici mezi Kolincem a Číhaní. Jeho poloha je genealogickým oříškem, matriční záznamy této vsi se chaoticky dělí mezi Zavlekov, Hradešice, Kolinec, Zdebořice a Chlístov. Tisíce stránek! Výsledek mnoha hodin práce se dá shrnout asi takto:

Mikuláš Žižka se r. 1766 oženil v Kolinci s Barborou Pavlíkovou, někdy nazývanou (po chalupě?) Sýkorová. Žil opravdu v Brodu čp. 6 a podařilo se dohledat zatím 9 jeho dětí (je pravděpodobné, že se objeví ještě další):

Nejstarším synem byl František (1790), který se do Nového Dvora de facto přiženil. Následuje dcera Josefa (1791), která mne zajímala, protože je matkou Pavla Žižky, kterého měla jako nemanželského. Pavel se narodil v obci Lhůta, což je od Nového Dvora nějaké 2 km z kopce přes les. Další v pořadí byl Josef (1794-1796), který zemřel jako dítě. Další dcerou byla Barbora (1796), která se r. 1822 vdává za Martina Strnada z obce Lhůta, kde asi později sloužila i Josefa. U Barbořina oddacího záznamu je zajímavá poznámka, že její otec Mikuláš bývá také nazýván Hodan. R. 1799 se narodil Jan, 1801 Magdaléna (která téměř ihned zemřela), 1803 Anna, o níž víme, že měla 2 nemanželské děti: Antonína (1826) a Alžbětu (1827). V roce 1806 se Mikulášovi narodila dcera Marie, která však žila jen 15 minut. Jméno rodina opakuje u další dcery narozené 1808. Je pravděpodobné, že rodina měla ještě dceru Johanu, ale toto dítě je zatím hypotetické, nepodařilo se najít žádný záznam.

Nyní je na čase posunout so o generaci dál a zjistit něco o Mikulášovi.
...pokračování...

Žižkové I

28. dubna 2018 v 8:06 | Darina |  WLCZEK
Se svou nejstarší sestrou se moje babička na tomto světě nikdy nepotkala. Františka Anna totiž zemřela rok před jejím narozením. Protože nezanechala žijící potomky, je tato větev rodokmenu nenávratně ztracena. Stihla se však jako mladá provdat. Mělo tedy cenu zmapovat osudy rodiny jejího manžela.

Františka - v rodině se jí říkalo Fanynka - prožila krátký život. Narodila se v zimě 1881 hodně daleko od mých rodných Klatov - v Nové Libni čp. 33. Narodila se jako nemanželská. Její matka, Anna Janoušková, zde pracovala jako tovární dělnice. Můj pradědeček byl v té době vojákem a přesto, že to myslel s Annou vážně, musel čekat na povolení k sňatku. Ale Annu s dítětem přestěhoval do Klatov. Nu, přestěhoval. Prý na to padl týden pěší cesty. Anna si nesla uzlík šatů a peřiny, praděda dítě. A šli.

Fanynka pak byla chůvou mladších sourozenců. A potom se stala tovární dělnicí, V Klatovech konkrétně šičkou - to bylo zaměstnání mnoha žen naší chudé rodiny. V létě roku 1899 se jí narodil synek Vašíček. S vrozenou tuberkulózou a slaboučký přežil pouhé 2 hodiny. Fanynka se v zimě dočkala svatby s Václavem Žižkou. Po patnácti měsících i ona zemřela na tuberkulózu.

Mladý vdovec se po roce oženil znovu s Marií Jančovou z Krutěnic. Je pozoruhodné, že i po této druhé svatbě bydlel dohromady s naší rodinou na Korálkově. S Marií měl dalších 6 dětí: Boženu I (1903-1905); Marii (1904-1909); Karolínu (1905), která se provdala za Josefa Pojara, jehož matkou byla Marie Vlčková, dcera pradědova bratra Matouše (zůstala tedy svým způsobem v rodině). Dalším synem byl František (1907), který se dožil jen několika měsíců. O rok později se narodila další Božena, která se dožila dospělosti a provdala se za Františka Vejvančického. Nejmladším Václavovým synem byl opět Václav (*1911), o jehož osudech se nepodařilo nic dalšího vypátrat.

Osud se opakoval a také druhá Václavova manželka Marie umírá poměrně mladá (31 let) na TBC.

Václav měl odvahu zkusit to potřetí a r. 1917 se žení s Annou Hásovou z Lub. O rok později však rodinná choroba dostihla i jeho a on před koncem roku 1918 umírá. Jaký byl tedy původ a rodina Václava Žižky? Projděme se tedy historií zpět k jeho rodinným kořenům.
...pokračování...

Kam dál